Kapitola 21(II): Tisíce li jedním krokem, ztraceni v písečné bouři 2

Xie Lian se po nich podíval. „Jen jsem přečetl, co je napsáno úplně nahoře na kameni. Je to znak pro slovo ,generál‘.“ Odmlčel se. „Za tím znakem je ještě jeden, ale nejsem si jist, co znamená.“

Vypadalo to, jako by si Nan Feng oddechl. „Tak pokračuj ve zkoumání.“

Xie Lian přikývl, Nan Feng zvedl ruku s plamenem a posunul ji dopředu.

V tom prince přepadl nepříjemný pocit. Koutkem oka totiž díky lepšímu světlu zahlédl něco, co tam předtím rozhodně nebylo.

Opřel se rukama o desku a pomalu zvedl hlavu.

Ze tmy zírala strnulá lidská tvář, ozářená slabým světlem plamene. Oči upírala přímo na něj.

Jeskyni prořízl výkřik.

Původcem křiku byl majitel té tváře!

Plamenná dlaň se objevila i v Nan Fengově druhé ruce a obě světelné koule vyletěly vysoko nad jejich hlavy. Na okamžik ozářily celý vnitřek jeskyně.

Světlo odhalilo muže, skrývajícího se ve tmě. Okamžitě se dal na ústup a snažil se horečnatě odplazit na samý okraj jeskyně. Tam k jejich překvapení spatřili dalších sedm nebo osm lidí. Choulili se v hloučku a třásli se strachem.

Nan Feng zakřičel jejich směrem: „Co jste zač?“

Ten výkřik se rezonoval celou jeskyní a přiměl Xie Liana zacpat si uši. Celou tu dobu neměli o skupině ani potuchy. Nejdřív nic neslyšeli přes písečnou bouři, pak začali vášnivě diskutovat o Císařském preceptorovi Ban Yue, a nakonec se plně soustředili na luštění textu na kamenné stéle. Skrývající se lidé celou tu dobu nevydali ani hlásku.

Teď na ně ti lidé hleděli se strachem. Odvahu si dodal až starší muž ve věku kolem padesáti let: „Jsme jen skupina obyčejných obchodníků a procházíme touto oblastí. Písečná bouře byla příliš silná a my jsme zde museli vyhledat úkryt.“

Mezi ostatními působil nejvyrovnaněji a zdálo se, že je jejich vůdcem. Nan Feng se stále mračil. „Pokud jste obyčejní obchodníci, proč jste se chovali tak tajnůstkářsky a schovávali se před námi?“

Starý muž se chystal odpovědět, ale místo něj se ozval vedle stojící mladík. Vypadal tak na sedmnáct, osmnáct let a zamračeně se na něj obořil: „My jsme se nechovali tajnůstkářsky! Když jste vtrhli dovnitř, jak jsme měli vědět, jestli jste dobří nebo zlí? Pak jsme zaslechli, jak jste se zmínili o Velkém učiteli Ban Yue a o Říši duchů. Zažehli jste oheň ze vzduchu! Všichni jsme si mysleli, že jste vojáci z Ban Yue, kteří přišli hlídkovat a chytat lidi k jídlu! Jak jsme se mohli odvážit vydat hlásku?“

Stařec se viditelně bál, že mladíkova provokativní slova cizince rozzlobí. „Tianshengu,[1] přestaň mluvit nesmysly!“

Mladík měl silné obočí, výrazné oči a působil přirozeně silným a důstojným dojmem. Jakmile ho starší napomenul, okamžitě zmlkl. Xie Liana konečně přestalo bolet v uších, tak spustil ruce. „Nedorozumění, je to jen pouhé nedorozumění. Přátelé, není třeba být nervózní. Všichni se uklidněme.“

Odmlčel se a pokračoval. „Samozřejmě nejsme žádní vojáci Ban Yue. Mé skromné já je mistrem v klášteře a moji společníci jsou… lidé z mého kláštera. Studují umění věštění. Vy jste obyčejní obchodníci, my jsme obyčejní taoisté. Nemáme v úmyslu nikomu ublížit. Stejně jako vy jsme se chtěli ukrýt před větrem a náhodou jsme vstoupili do stejném jeskyně. To je vše.“

Hovořil pomalu, vřelým a jemným tónem. Opakovaně vysvětloval, poskytoval záruky a nakonec dokázal uklidnit rozvířené emoce všech okolo. Výrazy obchodníků se konečně uvolnily.

Poněkud nečekaně zazněl jeskyní San Langův smích. „Jací prostí obchodníci? To těžko. Až příliš skromné vyjádření.“

Zmatené pohledy všech putovaly jeho směrem. San Lang pokračoval. „Co se týče průsmyku Ban Yue, neříkalo se, že se s každým průchodem ztratí polovina cestovatelů? Museli si toho být plně vědomi, a přesto se odvážili projít. To se dá považovat za velkou odvahu. Jak se mohou popisovat jako obyčejní?“

Starý muž si zavrtěl hlavou. „Mladíku, ne vždy je tomu tak. Ve skutečnosti jsou ty pověsti přehnané a znám mnoho kupců, kteří tudy prošli bez problémů.“

„Aha?“ San Lang zvedl obočí.

„Je to bezpečné, pokud najdeš správného průvodce. A samozřejmě pokud omylem nezabloudíš na území bývalého království Ban Yue. Pro přechod průsmyku se nám podařilo najít toho nejlepšího místního člověka.“

Tiansheng kývl. „Přesně tak. Všechno záleží na vůdci. To, že jsme se dostali až sem, je zásluha zde bratříčka A-Zhao.[2] Pomohl nám se vyhnout se spoustě pohyblivých písků. Navíc poznal, že se zvedá vítr, a okamžitě nás odvedl najít úkryt. Jinak by nás ten písek možná pohřbil zaživa.“

Xie Lian si zmíněného průvodce prohlédl. A-Zhao vypadal nesmírně mladě, sotva na dvacet let. Příroda ho obdařila upřímnou, čestnou a okouzlují tváří.

Působil jako tichý člověk, rozvážný v řeči, proto nijak nereagoval, když ho všichni chválili. Jen promluvil zastřeným hlasem. „Doufám, že až vítr utichne, velbloudi budou v pořádku a zboží nepoškozené.“

„Určitě ano!“

Přístup obchodníků působil velmi optimisticky. Přesto se Xie Lian nemohl ubránit pocitu, že věci nebudou tak jednoduché. Přemítal nad slovy starého muže.

Člověk se nedostane do problémů, pokud nezabloudí na území Ban Yue? Pokud tomu bylo skutečně tak, copak tam všechny ty karavany se ztracenou polovinou lidí bláhově zabloudily a dobrovolně se vystavily smrti?

Chvíli o tom přemýšlel, pak se naklonil k Nan Fengovi a Fu Yaovi a zašeptal: „Poněkud se to zkomplikovalo. Až přejde písečná bouře, ujistíme se, že tito lidé bezpečně odejdou, a teprve pak se vydáme vše prošetřit na bývalé území Ban Yue.“

S tím se vrátil ke zkoumání textu na kameni. Předtím poznal znaky pro „generála“, ale jen proto, že takové slovo bylo běžně používané. On sám žil v království Ban Yue před dvěma sty lety. I když tehdy celkem plynně ovládal jazyk, po dvou stech letech vše zcela zapomněl. Teď potřeboval trochu čas a trpělivosti, aby si ho alespoň trochu vybavil.

V tom se ozval San Lang: „Generálova mohyla.“

Jen to dořekl, Xie Lian si vzpomněl. Opravdu, ten poslední znak měl význam mohyly, hrobu nebo hrobky!

„San Langu, ty snad také rozumíš starobylému textu Ban Yue?“

„Moc ne,“ zasmál se mladík. „Byl to takový můj koníček, takže umím jen pár slov.“

Xie Lian byl u něj na podobné odpovědi zvyklý. Textů Ban Yue bylo málo a najít někoho, kdo řeč ovládá, nebylo vůbec snadné. Navíc slovo „mohyla“ rozhodně nepatřilo mezi běžně používané výrazy. Pokud znal San Lang jen pár slov, jak to, že jedním z nich je zrovna „mohyla“? Xie Lian tušil, že význam onoho „moc ne“ odpovídá spíš „ptejte se, na co chcete, nic mě nerozhodí.“

Proto mu s úsměvem kývl. „To se hodí. Možná že těch pár slov, které znáš, budou zrovna ta, které neznám já. Pojď, podíváme se na to společně.“

Jemně mu pokynul a San Lang přistoupil. Oba menší bohové stáli stranou a drželi Plamenné dlaně tak, aby jim svítili na čtení. Xie Lian pomalu přejížděl prstem po jednotlivých znacích na náhrobku. Společně se San Langem tiše diskutovali a překládali. Jak se dostávali dál a dál, tváře měli čím dál zachmuřenější, až nakonec zvážněli docela.

Mladík jménem Tiansheng byl z obchodní karavany nejmladší. Mládí je vždy plné zvědavosti, navíc už si s nově příchozími vyměnili několik zdvořilostních vět, takže je od nynějška mohl považovat za své známé. Odvážil se zeptat: „Pánové velcí bratři, co přesně je na tom náhrobku napsáno?“

Xie Lian se vzpamatoval. „Je to pomník a vypráví generálův životní příběh.“

„Příběh generála z království Ban Yue?“ zajímal se Tiansheng.

„Ne, byl ze středových plání,“ opravil ho San Lang.

Nan Feng se podezíravě zamračil. „Generál ze středových plání? Tak proč by mu lidé z království Ban Yue stavěli takovou mohylu? Nebyla obě království mezi sebou v neustálé válce?“

„Tento konkrétní generál byl velmi zvláštní,“ vysvětlil San Lang. „Ačkoliv ho pomník nazývá generálem, ve skutečnosti to byl jen nižší vojenský důstojník.

„A byl později povýšen na generála?“

„Vůbec ne, naopak. Nejdřív velel stovce lidí, pak sedmdesáti a nakonec padesáti.“

Následovalo zmatené ticho a San Lang se usmál.

„Prostě byl opakovaně degradován.“

Byl degradován znovu a znovu až do té míry, že už jej nebylo kam degradovat… taková zkušenost připadala Xie Lianovi až příliš povědomá. Přímo cítil, jak na něj dopadly dva pohledy, ale předstíral, že si toho nevšiml. Vrátil se ke čtení.

Vtom se ozval Tianshengův nechápavý hlas: „Jak může existovat voják, který se stával stále níže a níže postaveným? Pokud člověk neudělá žádnou velkou chybu, tak i kdyby nebyl povýšen, přece jej rovnou nedegradují? Kolik toho musel pokazit, aby klesl tak hluboko?“

„Ehm.“ Xie Lian sevřel pravou ruku v pěst, zvedl si ji před ústa a jemně si odkašlal. „Mladý příteli, být opakovaně degradovaným důstojníkem není ve skutečnosti nic tak neobvyklého.“

„Opravdu?“

San Lang se s pohledem na Xie Liana zasmál a kývl. „Přesně tak. Je to docela běžné. Důvodem jeho opakovaného degradování nebyla jeho neschopnost nebo že by nedokázal plnit své povinnosti… bylo to kvůli špatným vztahům mezi oběma královstvími. Když byl na bitevním poli, nejenže nezískával žádné úspěchy, spíš se opakovaně stával překážkou.“

„Co myslíš tou překážkou?“ zeptal se ho Nan Feng.

„Snažil bránit vojákům z Ban Yue, aby zabíjeli nevinné lidi jeho vlastní země, ale také bránil svým vojákům, aby zabíjeli ty jejich. Pokaždé, když něco takového udělal, byl degradován.“

San Lang vyprávěl velmi uvolněně a plynule. Způsob jeho řeči přiměl skupinku kupců, aby se k sobě shlukli a napjatě poslouchali, dokonce se sem tam neubránili a vyjádřili svůj názor. Tiansheng prohlásil: „Mám pocit, že byl v právu. Ano, když proti sobě vojáci bojují, nevinní umírají. Ale co je špatného na tom, bránit zabíjení nevinných?“

Další obchodník kývl: „Takové chování je u vojáka trochu hloupé, i když laskavé… a nejspíš ne úplně chtěné. Ale špatného na tom přece není nic.“

„Ano, koneckonců lidi zachraňuje, neubližuje jim!“

Xie Lian se tomu slabě usmál.

Ti kupci nikdy nežili na hranicích, natož v době před dvěma sty lety. Dnes, když už bylo království Ban Yue zničeno, lidé pochopitelně staré záležitosti zlehčovali. Mohli si dovolit být soucitní, dokonce pronést pár slov chvály. I když s takovým jednáním nesouhlasili, alespoň ho dokázali pochopit.

Jenže před staletími byla země zmítaná plameny války, nenávist nebrala konce a důsledky takového chování rozhodně nebyly hodnoceny jako „hloupá laskavost.“

Z celé skupiny byl jen A-Zhao místní. Právě proto tomu dokázal porozumět. „Dnes je to jiné než před dvěma sty lety,“ pronesl. „Už to, že byl za své chování pouze degradován, znamenalo, že měl velké štěstí.“

Fu Yao se ušklíbl. „Jak patetické.“

Xie Lian dokázal docela dobře odhadnout, co se chystá říct. Pro jistotu si jemně si promasíroval kořen nosu.

Ve světle plamene vypadal mladý bůh ještě zachmuřeněji, než obvykle. „Někdo v postavení vojáka by se měl ze všeho nejvíc snažit plnit své povinnosti. Jakmile se stal vojákem, musí v první řadě pamatovat na obranu vlastního království. Obě země byly ve válce, a pokud chtěl bojovat, musel počítat i se zabíjením. Jeho měkkosrdcatost způsobila jen to, že jej spolubojovníci nenáviděli a nepřátelští vojáci ho nejspíš považovali za směšného. Těžko hledat někoho, kdo by mu byl za jeho chování vděčný.“

Mluvil velmi rozumně a dohadování v jeskyni utichlo. Pak mdlým hlasem dodal: „Pro takové lidi existuje jen jeden konec, a tím je smrt. S největší pravděpodobností z rukou jeho vlastních lidí.“

Chvíli bylo ticho, které prolomil až Xie Lian. „Máš naprostou pravdu. Zemřel.“

--Předchozí kapitola--      --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--

---

[1] Tiansheng, čteme Tchien-Šeng.

[2] A-Zhao, čteme A-čao. A- je předpona, používaná k označení příbuznosti nebo známosti, ve smyslu „můj milý“