Kapitola 4: Vzácný poklad sekty Fuyao

Cheng Qian a Han Yuan byli jako v mlžném oparu, zatímco jejich mistr pokračoval, jako by se je snažil ještě víc zmást. „Žádné obavy. Váš nejstarší bratr je prostý člověk, nemusíte se ho bát. Prostě se chovejte jako já.“

Počkat, co myslel tím: „chovejte se jako já“?

Muchun Zhenren proměnil touto větou mlhu zmatení nad hlavami svých malých učňů v hustou polévku.

Když procházeli bránou, přišlo podél zurčícího potůčku několik taoistických chlapců.

Všichni byli na prahu dospívání. Vypadali půvabně a chytře, jako opravdoví zlatí chlapci.¹ Rukávy jim i v bezvětří elegantně povlávaly.

Tváří v tvář těm mladíkům měl i jinak domýšlivý Cheng Qian pocit mírné méněcennosti. A co teprve Han Yuan. 

Díky tomu Cheng Qian podvědomě zaujal obranné postavení. Nasadil přísný výraz, narovnal záda a nevědomost se zvědavostí ukryl hluboko v sobě.  

Vůdce taoistických chlapců zahlédl Muchun Zhenrana už z dálky a uvítal jej smíchem. „Vůdce sekty, kde jsi byl tentokrát? A jak jsi unikl před hladověním? Ah… a odkud jsi unesl mladé pány?“ Mluvil s ním zcela nenuceně.

Cheng Qian pečlivě studoval každé jeho slovo a větu, ale nenašel sebemenší náznak úcty. Jako by ten mladík nezdravil „vůdce sekty“, ale spíš „strýčka Hana ze sousední vesnice".

Muchun Zhenrenovi to ani trochu nevadilo. Dokonce se bezstarostně usmál. Ukázal na Chang Qiana a Han Yuana a prohlásil: „Toto jsou moji nově přijatí učni. Mohl bych tě požádat, abys jim pomohl s ubytováním?“

„A kam je mám ubytovat?“ Chlapec se usmál.

„Tohohle na jižní nádvoří,“ ukázal Muchun nedbale na Han Yuana. Pak sklonil hlavu a náhodou či záměrem se setkal s Cheng Qianovýma očima. Vyčetl z nich potřebu jasně rozlišovat na černou a bílou, náznak vrozené zdrženlivosti i nenápadný záchvěv obav z neznámého prostředí.

Nenucený úsměv z koutku Muchun Zhenrenových úst zmizel jako mávnutím kouzelného proutku. Po krátké chvíli slavnostně vybral místo pro Cheng Qiana: „Odveď ho do Bočního pavilonu“.

Ve skutečnosti nebyl „Boční pavilon“ pavilonem, ale malým, poněkud bokem umístěným okrajovým nádvořím. Z jedné strany zdi protékal klidný potůček, na druhé pak bylo vidět přívětivě vyhlížející bambusový les.

Ten les tu patrně rostl už léta, stromy se tyčily vysoko k nebi a barvily vše kolem do smaragdově zeleného odstínu. Celé nádvoří bylo jako bambusové moře, jehož svěží zeleň očišťovala mysl od veškerých tužeb.

Na každé straně brány visel věčný oheň s přívěsky a střapci, o tolik nádhernější než „dědictví“ rodiny Cheng. Jejich světelný kruh byl měkký a nemihotal se ani ve větru. Mezi oběma lampami byla zavěšená tabulka se dvěma znaky, hlásajícími „Qing´an“, tedy „Tichý a klidný.“ a byl téměř stejně starý jako jeho vlastní nejstarší bratr. Xueqing byl střední postavy a s obyčejnými rysy. Vypadalo to, že mezi ostatními sloužícími není příliš oblíbený, byl málomluvný a nerad se stával středem pozornosti.

„Tohle je Boční pavilon, kterému se také říká síň Qing´an.² Slyšel jsem, že tu kdysi bydlel vůdce sekty. Sloužila také jako Síň zpěvu. Ví třetí bojový strýc,³ co je to Síň zpěvu?“ otázal se tiše Xueqing.

Cheng Qianovi to ve skutečnosti nebylo docela jasné, ale přikývl a pocítil přitom mírné obavy. Následoval hocha na nádvoří, v jehož středu se rozkládalo malé jezírko zhruba o průměru jednoho zhangu. Na jeho vyvýšené stěně z černého jilmu byly vyřezány talismany, pravděpodobně za účelem zklidnění hladiny, protože voda se ani nezavlnila.

Když se však Cheng Qian podíval blíž, uvědomil si, že ve skutečnosti se o žádné jezírko nejedná. Hleděl na obří kus drahého kamene.

Nebyl to ani nefrit, ani smaragd. Byl tmavě zelený, přecházející do slabě modrého odstínu a vyzařoval chladivý klid. 

Cheng Qian tak vzácný poklad ještě nikdy neviděl. Sice nechtěl vypadat jako nevzdělanec, ale na okamžik ho přece jen ovládl údiv.

„Nevím, co to je, ale říkáme tomu Klidný kámen. Vůdce sekty na něm kdysi přepisoval staré texty. Díky tomu kameni bude v létě na nádvoří mnohem chladněji.“

Cheng Qian ukázal na vyryté symboly na stěně z jilmového dřeva. Neovládl zvědavost. „Bratře Xueqingu, k čemu jsou ty amulety?“

Chlapec nečekal, že k němu bude Cheng Qian tak zdvořilý. Chvíli zůstal ohromený tou volbou oslovení. „Jsi laskavý víc, než dovedu unést, třetí strýčku. Ale to nejsou amulety.“

Cheng Qian mu věnoval dlouhý pohled. Xueqing z něj ke svému překvapení zachytil stopu zdrženlivých pochybností. Jeho oči jako by hovořily za něj. V porovnání s druhý dítětem, které vůdce sekty přivedl, se mu zdál Cheng Qian mnohem křehčí a půvabnější.

Xueqing zápasil se svými pocity. Pochopil, že tenhle hoch nepochází ze vznešeného prostředí a nedostalo se mu velkého vzdělání, přesto se tak usilovně snažil hrát roli dokonalé vznešenosti. V každém jeho gestu byl cítit náznak formálnosti, jako by si nebyl jistý, kterou ze svých masek si má při jednání s ostatními nasadit.

Zkrátka se přetvařoval a předstíral, i když zrovna neměl žádný konkrétní důvod.

Afektované chování bylo vždycky otravné, i pokud šlo o děti. Ale Xueqingovi Cheng Qian nijak otravný nepřipadal. Naopak, bylo mu ho jistým způsobem líto. A tak mu vysvětlil: „Třetí strýčku, já jsem jen služebník s chabým nadáním. Mám na starosti každodenní život v sektě. Umění kouzel je obsáhlé a hluboké učení, z něhož já neznám ani špetku. Od vůdce sekty jsem pochytil sotva pár slov. Mladý pane, můžete se ho zeptat, nebo se obraťte na mého… vašeho  nejstaršího bratra.“

Cheng Qian pozorně zachytil slovo „můj“. Při představě tohoto přehnaně důvěrného a neuctivého přístupu mladíků k vůdci sekty jeho pochyby ještě zesílily.

Xueqing seznámil Cheng Qiana se vším vybavením v místnosti. Pomohl mu vykoupat se, aby smyl únavu z cesty, převlékl jej a uklidil dům zvenčí i zevnitř. Pak ho zavedl ven.

Cheng Qian se snažil zachovat si dobré chování, ale zároveň vyzvídal informace o nejstarším bratrovi. Nakonec se mu podařilo zjistit, že jeho příjmení je Yan, celým jménem Yan Zhengming,⁴ bohaté rodiny.

Jak moc byla ta rodina bohatá? V tom neměl Cheng Qian jasno. Byl chudým dítětem a o rozdílech v bohatství neměl žádnou představu. Podle jeho zkušeností byli takzvaní „boháči“ sotva o něco víc než rod statkáře Wanga. Wang se oženil se svou třetí konkubínou v šedesáti letech a podle Cheng Qiana se mohl počítat mezi ty nejbohatší.

Říkalo se, že když bylo Yan Zhengmingovi sedm let, utekl kvůli jakési banalitě z domova a potkal jejich prohnaného… tedy moudrého mistra, který objevil Yan Zhengmingův kultivační talent.

Ten starý šarlatán nalákal s pomocí svého lstivého jazyka mladého a nezkušeného chlapce do sekty Fuyao a později ho přijal jako svého úplně prvního učedníka.

Zmizení mladého pána přirozeně způsobilo v rodině Yan velké obavy. Vynaložili velké úsilí a nakonec našli Yan Zhengminga, který mezitím sešel na scestí – ať už ho Muchun zmanipuloval, nebo se rozhodl dobrovolně, mladý pán prostě nechtěl jít domů. Jako posedlý trval na tom, že zůstane a bude se svým mistrem kultivovat.

Tento mladý pán byl od narození rozmazlován a jeho rodina neměla v úmyslu se jen dívat, jak jejich malý syn trpí v područí šarlatána. Nicméně když ani několik sporů nepřineslo žádný výsledek, nakonec přistoupili na kompromis. Poskytli sektě Fuyao finance a prostě to brali tak, že si pro zábavu mladého pána vydržují divadelní soubor.

Na světě existovaly různé třídy kultivačních sekt a těch skutečných, prestižních „spravedlivých“ nebo temných „démonických“, bylo velmi málo. Zbytku se říkalo „bažantí“, tedy nepovolené sekty.

Cheng Qiana napadlo, že sekty jako Fuyao, podporované bohatým mecenášem a s relativně slušnou existencí, by se daly nazvat třeba „drůbeží“.

A tak pochopil, že jejich nejstarší starší bratr je hlavně finančním podporovatelem sekty a také prvním učedníkem, zaujímajícím v sektě nejvyšší postavení. A mistr se musí udržet v jeho přízni.

Co se týče samotného nejstaršího bratra – byl to naprostý floutek, to pochopil hned. Prý se neodvažoval vést plně rozmařilý život jen proto, že mu bylo teprve patnáct let. Cheng Qian znal všechna slova, použitá na jeho popis: panovačný, milující přepych, rozhazovačný a zahálčivý. 

Když Muchun Zhenren přivedl své dva úhledně oblečené učně, mladý pán Yan se zrovna česal. Ne že by vůdci chyběla zdvořilost a odvážil se nejstaršího bratra obtěžovat brzo ráno ještě předtím, než se upraví – to jen nejstarší bratr se česal několikrát denně.

Byl ještě mladý, neměl strach, že by olysal.

Služebná, která měla právo mladého pána česat, musela být dívka ani příliš stará, ani příliš mladá, nesměla mít žádnou vadu na kráse, natož nepříjemnou vůni. Nesměla dělat nic jiného, než denně česat vlasy a pálit kadidlo, aby její ruce byly hebké a bílé jako nefrit a nehyzdil je žádný mozol.

Taoističtí chlapci jako Xueqing byli původně domácími sluhy rodiny Yan. Elegantně s nimi vyběhli a poslali je posluhovat na horu Fuyao.

Sám mladý pán kolem sebe žádné taoistické chlapce neměl. Prý proto, že okolo sebe neměl rád muže – na jeho vkus byli příliš nemotorní. Místo toho si naplnil nádvoří krásnými osobními služebnými, jako by to byla rozkvetlá zahrada.

Než Cheng Qian vstoupil do místnosti, chvíli potají pozoroval mistrovu kozí bradku. Vyvodil jasný závěr: byla učesaná!

Cestou sem ho Xueqing informoval, že Muchun vybral za jeho obydlí Qiang´an, protože si přál, aby si Cheng Qian pročistil myšlenky a uklidnil mysl. Cítil se trochu trapně, protože nerad slyšel, že jeho mysl potřebuje jakékoliv úpravy. Teď, když spatřil tabulku s názvem tohoto dvora, hlásající „Země něhy“,⁵ dost se mu ulevilo. Nebyl to on, kdo potřeboval uklidnit mysl – to mysl jeho pána byla tak sešlá, až se zakalila. 

Pro Han Yuana byla jeho vlastní nevědomost zdrojem zábavy. Dětinsky se zeptal: „Mistře, co je napsáno na té tabulce?“

Muchun mu to přečetl a pohladil si přitom knír. Han Yuan na něj nechápavě vykulil oči. „Znamená to, že ta síň má staršího bratra povzbudit, aby byl něžnější?“

Mistr po těch slovech zbledl. „Nesmíš dopustit, aby takové věci tvůj  nejstarší bratr slyšel!“

Cheng Qian pozoroval ctihodného vůdce sekty, jak se při pomyšlení na svého žáka třese jako toulavý pes s ohonem mezi nohama, a v tu chvíli si poprvé pomysleli s Han Yuanem to samé: „Nehorázné! Naprostá neúcta v posloupnosti starších!“

Pohlédli na sebe a spatřili své otřesené výrazy. V tu chvíli oba po vzoru svého pána stáhli ohony a osvojili si nejdůležitější dovednosti sekty Fuyao: držet se při zemi.

Popravdě, Cheng Qian byl ohromen půvabem svého nejstaršího bratra na první pohled.

Ačkoliv byl mladý, vypadal nesmírně svůdně a byl to krasavec, jakému není rovno. Měl oblečeno sněhobílé saténové roucho, vyšívané neviditelnými vzory, které se ve světle třpytily. Vláčně se opíral ve vyřezávaném křesle a bradu měl podepřenou rukou. Víčka mu o něco poklesla a rozpuštěné vlasy volně visely dolů jako stékající inkoust.

Když zaslechl jejich kroky, Yan Zengming víčka lhostejně zvedl. Koutky očí měl úzké a stočené, jako zvýrazněné tahy světlého inkoustu. Z tváře mu vyzařovala povýšenost a zženštilost. Při pohledu na svého pána neprojevil úmysl vstát a jen se na židli posadil rovně. „Mistře,“ zeptal se líně, „co jste přivezl tentokrát?“

Zdálo se, že ve srovnání s vrstevníky musí být poněkud opožděný ve vývoji, protože hlas měl stále jemný a trochu zženštilý, navíc hovořil tónem rozmazleného dítěte.

Neuvěřitelné na tom bylo, že jeho androgynní vzhled vypadal naprosto přirozeně.

Vůdce sekty vyloudil na tváři úsměv a promnul si ruce: „Toto je tvůj třetí mladší bratr, Cheng Qien. A tvůj čtvrtý mladší bratr, Han Yuan. Oba jsou mladí a nedospělí. Od této chvíle by ses o ně měl jako jejich nejstarší bratr postarat namísto mne.“

Po zaslechnutí Han Yuanova jména začalo nejstaršímu bratrovi pocukávat ve tváři. Blahosklonně po něm střelil pohledem skrz přivřená víčka. Okamžitě se odvrátil, jako by si tím pošpinil oči.

„Han Yuan?“ Pronesl to pomalu, se zjevnou nespokojeností. „Opravdu jsi dostál svému jménu a svým vzhledem utrpěl křivdu.“⁶

Han Yuan zezelenal a zbledl zároveň.

Yan Zhengming si jej přestal všímat a obrátil se k Cheng Qianovi. 

„Ten chlapec,“ opáčil, „ať jde blíž.“

--Předchozí kapitola--            --Zpět na přehled kapitol--             --Další kapitola--

---

1 Zlatí chlapci a nefritové dívky – sloužící taoistických nesmrtelných, také rčení, označující krásné děti rodičů, kteří jsou na očích veřejnosti. Během jarního festivalu si obrázek takových dvou roztomilých dětí v tradičních šatech dávají v Číně na dveře, aby přinášel štěstí. ^↩

2 Xueqing, čteme Süe-čching.^↩

3 A ví čtenář, co je to třetí bojový strýc? Nejspíš ano, ale kdyby náhodou…Vezmu to oklikou. Číňané mají rádi jasno ve všech společenských vztazích, rodinných, pracovních i sektovních. V rodině je důležité pořadí dítěte a stejné je to v sektě se členy. Jsem-li učedník, učedník co je tam déle je starší bratr, učedník, který je tam kratší dobu, je mladší bratr. Podle pořadí se k tomu dodá číslice. Nu a je-li dotyčný níž než učedník, nebo naopak oslovuje-li učedník například „bratra“ svého mistra, je na místě oslovení strýc. S číslicí dle pořadí strýčkovitosti. Výraz bojový pak naráží na zaměření sekty a vyznávání bojových umění.^↩ 

4 Yan Zhengming, čteme Jen Čeng-ming. ^↩

5 Země něhy, ve významu „úchvatný zážitek z užívání něžných ženských půvabů.“ Někdy se užívá jako název pro nevěstince ^↩.

6 Yuan, jak již bylo řečeno, se dá přeložit jako „utrpět křivdu.“^↩