Kapitola 23: Tisíce li jedním krokem, ztraceni v písečné bouři 4

 Ozvalo se hlasité zaječení.

Xie Lian ucukl rukou a na okamžik ztratil řeč. Už dávno si všiml, že pokud on ve tmě něco uvidí nebo do něčeho narazí, nejčastěji začne křičet druhá strana. Přitom on byl tím, kdo měl větší důvod ke strachu!

Keře a tráva v zahradě byly velmi vysoké a husté. Xie Lian se musel dotknout lýtka člověka, který se zde nenápadně skrýval.

Noha se bleskově stáhla. Z křoví se ozvaly šustivé zvuky a kdosi vykřikl: „Neútočte! Velký bratře, to jsem já!“

Xie Lian zíral. Čekal by cokoliv, ale ne to, že za tím „neútočte, neútočte“ bude ve skutečnosti kupecký mladík s hustým obočím a velkýma očima. Když Tiansheng uviděl, že ho Xie Lian poznal, úlevně si oddechl.

Princ měl k úlevě daleko, místo toho začal být ještě ostražitější. Zvedl ruku a ochranitelsky ji držel před sebou. „Nezůstal jsi s ostatními, abys dohlížel na zraněné? Proč jsi tady? Jsi opravdu Tiansheng?“

Za takových okolností bylo pravděpodobnější, že jde o podvodníka. Tiansheng spěšně kývl hlavou: „Jsem to já, opravdu jsem to já! Navíc tu nejsem sám, přišli se mnou i tři strýcové. Přímo tam uvnitř – jestli mi nevěříte, běžte se podívat!“

Ukázal k paláci. Skutečně, za chvíli zevnitř vyběhli tři lidé a Xie Lian v nich poznal muže ze skupiny obchodníků. Když si ho všimli, ztuhli a zatvářili se rozpačitě.

Xie Lian si povzdechl a teprve pak se postavil. Oprášil si kolena a zeptal se: „Co tady děláte, přátelé?“

Kupci rozpačitě mlčeli. Po nějaké chvilce Tiansheng zamumlal: „Nedlouho poté, co jste vy velcí bratři odešli, stav strýčka Zhenga se znovu zhoršil. Vypadalo to opravdu vážně a my… no, netušili jsme, kdy se vrátíte. Báli jsme se, že byste Měsíčnici nemuseli najít, nebo že se s ní vrátíte příliš pozdě. Bratříček Zhao předtím říkal, že každý může království Ban Yue najít, stačí jít po cestě. Mysleli jsme si, že tu bylinu snáze najdeme, když nás bude víc…“

Ať už bylo jejich vysvětlení jakékoliv, zaznívala z něj rozpačitost. Bylo možné, že se spíš obávali, aby Xie Lian a jeho společníci s bylinou a průvodcem nevyklouzli pryč. Ale možná jen nedokázali čekat a vydali se za nimi…

Xie Lian si dokázal naprosto přesně představit, jak se je Fu Yao pokouší varovat, a pak jen lhostejně mávne rukou. Přimět k něčemu tvrdohlavé lidi, kteří odmítnou poslechnout dobře míněné rady a raději se po hlavě vrhnou do náruče smrti… to bylo prakticky nemožné.

Princ se na obchodníky bezradně podíval. „Vy jste opravdu až příliš odvážní. Přece víte, co se v tomto městě může nacházet a co se tu může stát, a přesto jste sem přišli?“

I Tianshengovi nejspíš došlo, jak podezřelé se může zdát jejich chování, a cítil se trochu provinile. „Promiň, velký bratře.“ omluvil se princi sklíčeně. „Hodnota něčího života je neocenitelná. Zpanikařili jsme a…“

Xie Lian mu to mohl jen těžko vyčítat. Když došlo na záležitosti života a smrti, lidé jednali zkratkovitě. Navíc Tiansheng byl ochotný riskovat svůj život, aby získal bylinu pro svého strýce – to se dalo považovat za známku dobrého charakteru.

Nemělo smysl ho dál kárat. Xie Lian si promnul čelo. „Máte opravdu štěstí, že jste na cestě sem nenarazili na nic nebezpečného. Jak jste vůbec věděli, že máte Měsíčnici hledat tady?“

Tiansheng se podrbal na hlavě. „Nevěděli jsme to. Ale v příběhu bratra v červeném tu Měsíčnici utrhla sama císařovna. A císařovny žijí celý život v císařském paláci, tak jsme se rozhodli zkusit štěstí.

Xie Lian mu v duchu uznale kývl.

O kus dál se ozval San Lang: „Našel jsem ji.“

Stál se zvednutou rukou a držel tenoučký stonek rostliny s modrozelenými listy.

Byly velké asi jako dětská dlaň a tvarem připomínaly broskev, jen jejich konec byl špičatý. Nebylo třeba žádat A-Zhaoa o potvrzení – San Lang rostlinu intuitivně poznal z jeho popisu.

Než stihl Xie Lian cokoliv říct, mladík uchopil jeho zraněnou ruku.

Po bodnutí původně mu otekla, až z toho šel strach. Když mu San Lang jed vysál, sice jej z rány zcela neodstranil, ale otok výrazně splaskl.

Teď mu rukou podpíral zasažený hřbet dlaně a druhou držel Měsíčnici. Sevřel kolem ní prsty, a i když to vypadalo, jako by nevynaložil téměř žádnou sílu, listy se rozpadly na hromádku zeleného prášku.

San Lang ten prášek v tenké vrstvě rozetřel na hřbet princovy ruky. Z rány se začal šířit jemný, chladivý pocit.

Xie Lian mu poděkoval, ale mladík neodpověděl. Jakmile dokončil nanášení léku, princovu ruku pustil.

Princ měl z nálady mezi nimi divný pocit, ale netušil, jak na to přivést řeč. Snažil se zformulovat slova, ale žádná mu nepřišla správná.

Ostatní tu změnu nevycítili. Tiansheng celou proceduru dychtivě sledoval: „Velký bratře, cítíš se lépe? Funguje ten bylinný lék?“

Princ se probral ze zamyšlení a kývl. „Cítím se mnohem lépe, takže by to měla být ta správná rostlina.“

Mezi kupci vypuklo nadšení. „Pospěšme si! Pojďme dál hledat!“

Zanedlouho zvedl ruku se svazkem listí i A-Zhao. „Také mám!“

Listy Měsíčnice, kterou našel, byly ve srovnání s těmi od San Langa mnohem větší. Kupci se kolem A-Zhaoa seběhli.

„Tedy, to je velký trs Měsíčnice!“

„Je jich tu tolik!“

„Rychle, nasbírejte si nějaké navíc.“

„Když jich nasbíráme dost, můžeme je po návratu prodat!“

Zatímco se věnovali sběru, Xie Lian hleděl na hřbet zraněné ruky. Nevěděl, jak zapříst rozhovor, tak vyslovil první věc, která ho napadla: „San Langu, to políčko co našli… nehledal jsi předtím poblíž? Ty sis ho nevšiml?“

Vlastní otázka mu přišla zbytečná už ve chvíli, kdy ji vypustil z úst. San Lang však zavrtěl hlavou. „Byliny odtamtud by se neměly používat.“

„Proč?“

Než stihl odpovědět, zahradou se rozlehl nešťastný výkřik: „Jdi pryč!“

Kupci byli ohromeni. Jeden po druhém se začali rozhlížet: „Kdo to křičel?“

„Já jsem to nebyl!“

„Ani já.“

Stejný hlas truchlivě zaprosil: „Jdi pryč, šlapeš po mně!“

Tentokrát jim to došlo – hlas vycházel zpod jejich nohou.

Během zlomku vteřiny se kupci, shromáždění kolem políčka s Měsíčnicí, rozprchli. Xie Lian se chopil iniciativy. Přistoupil k místu, odkud se ozval výkřik, natáhl ruku a odhrnul husté větve keře.

Všichni zadrželi dech.

Zpod keře na ně ze země zírala mužská tvář.

V půdě byl skutečně pohřben živý člověk a zíral jejich směrem.

Při tom bizarním pohledu se k sobě kupci schoulili s vyděšeným výkřikem.

Xie Lian měl v utěšování bohaté zkušenosti: „Nepropadejte prosím panice, všichni se uklidněte. Je to jen obličej, nic znepokojivého. Koneckonců, každý z nás takový má, no ne?“

Tvář se zachechtala. „Vyděsil jsem vás? Heh… taky se často sám sebe děsím.“

Xie Lian si dřepl, aby mohl zahrabanou tvář důkladně prozkoumat.

Patřila muži. Když nemluvil, vypadal docela mladě, ale při úsměvu se mu na obličeji objevily shluky vrásek. Těžko říct, jestli byl starý nebo mladý, ošklivý nebo pohledný.

Xie Lian si obličej prohlížel docela dlouho, ale stále nedokázal rozpoznat, co za bytost má před sebou. Nakonec se přímo zeptal: „Kdo jsi?“

Zahrabaná tvář opáčila: „Kdo jste vy?“

„Karavana, která projíždí kolem.“

Tvář si povzdechla. „Projíždějící karavana? Také jsem byl kdysi členem takové karavany. Ale to bylo tak před padesáti, šedesáti lety.“

Po takových slovech se celá záležitost zdála ještě podivnější.

Pokud byl ten člověk skutečně pohřben na půdě opuštěného města po dobu padesáti nebo šedesáti let… mohl být ještě vůbec považován za člověka?

Jeden z kupců se opatrně zeptal: „Tak… jak se stalo, že… proč se pán ocitl…“ Hlas se mu zakoktával obavami.

Zahrabaná tvář si několikrát odkašlala a celá se nakrčila. „Já… byl jsem zajat a přiveden vojáky z Ban Yue. Nebyl jsem opatrný, omylem jsem zabloudil do města a nechal se chytit. Nakonec mě tady pohřbili, abych se stal hnojivem pro zdejší rostliny.

Není divu, že Měsíčnice ze záhonku vypadaly tak bohatě a kypře, když byly hnojeny živými lidmi!

Kupci své byliny odhodili, jako by se spálili, najednou jim připadalo, jako by se dotýkali mrtvol. Dokonce i Xie Lian se mimoděk podíval na hřbet poraněné ruky. San Lang ho uklidnil: „Tvoje rostlina byla čistá.“

Nebylo divu, že mladík neutrhl žádnou z těch kypře vypadajících Měsíčnic. Xie Lian tušil, že San Lang si zahrabané tváře všiml už dávno a že také uhodl její účel. Princovi donesl lék až poté, co nalezl bylinu, rostoucí v odlehlém koutě.

„San Langu, jsi tak ohleduplný. Opravdu ti děkuji.“

Mladík zavrtěl hlavou. Stále vypadal klidně a vyrovnaně.

Choval se tak od chvíle, kdy byl Xie Lian otráven štíroocasým hadem. Když spolu trávili čas v klášteře Pu Qi, San Lang mu vždy říkal „gege“. Teď s tím přestal.

Vypadalo to, že kromě chvil, kdy mu pomáhal vysát jed a nanášel léčivý prášek, mladík se fyzickému kontaktu s Xie Lianem vyhýbal. Princ byl z toho opravdu zmatený. Nedokázal pochopit San Langův postoj a cítil se nesvůj.

Tvář zahrabaná v zemi začala znovu mluvit: „Už je to mnoho let, co jsem viděl živé lidi. Vy, chlapi… no tak, pojďte blíž, ať se na vás můžu lépe podívat, ano?“

Všichni na sebe zděšeně pohlédli. Rozhodně to nevypadalo jako dobrý nápad. Když tváři nikdo neodpovídal, povzdychla si a zamumlala: „Cože, nikdo nechce? Jaká škoda!“

Xie Lian se po ní podíval: „Proč je to škoda?“

„Od doby, co jste přišli, mě trápí taková záležitost. Než vám to řeknu, chci si to potvrdit na vlastní oči. Proto jsem vám řekl, abyste si stoupli blíž… potřebuji si každého z vás pečlivě prohlédnout.“

„O co jde?“

Tvář se zvláštně usmála. „Nebudete se bát, když vám řeknu… že jsem mezi vámi zahlédl někoho, koho jsem tu viděl už před padesáti lety?“

Všem naskočila husí kůže.

Pokud by tu někdo takový byl, muselo by mu dnes být nejméně šedesát, sedmdesát let. Ale i ten nejstarší mezi nimi nevypadal na víc jak čtyřicet. Jak by to tedy bylo možné?

Leda by ten člověk nebyl „člověkem“.

Xie Lian přejížděl pohledem po tvářích přítomných, počínaje A-Zhaoem a Tianshengem konče. Viděl tváře vyděšené, strachující se, zmatené a omámené. Reakce odpovídaly situaci. Kdyby měl vybrat někoho podezřelého, ukázal by na San Langa, ale jeho reakce nebyly nikdy „normální“.

„O kom to mluvíš?“ zeptal se nakonec Xie Lian tváře.

Svaly na zahrabaném obličeji sebou několikrát zaškubaly a odhalily neskutečně děsivý úsměv. Vypadalo to, jako by se zahrabaný muž snažil ze všech sil působit důvěryhodně, ale nedokázal zakrýt zlovolnost, prosakující z hloubi srdce. „Pojď blíž a já ti to povím“.

Původně ho Xie Lian považoval za docela důvěryhodného, ale po poslední větě svůj názor změnil.

Jak měl člověk poznat, zda se to monstrum nesnaží někoho nalákat blíž, aby mohlo zaútočit?

Xie Lian to už dál nechtěl poslouchat. Vstal a stáhl se, zatímco tvář v zemi spěšně zavolala: „Vy opravdu nechcete vědět, kdo to je? Skončí to tak, že vás všechny zabije, stejně jako zabil nás!“

--Předchozí kapitola--      --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--