Kapitola 7: Zpěv, ropucha a meče

Hrbolatý talíř a rezavé mince byly nejspíš jejich mistrovi přece jen užitečné, protože vypadal na nastávající situaci dobře připravený.

S přivřenými víčky vstoupil Muchun Zhenren na vyvýšené pódium a nevšímal si emocí mezi svými nezdárnými učedníky. Ospale prohlásil: „Na dnešní hodině po mně budete opakovat četbu Písma o čistotě a klidu.“

Písmo o čistotě a klidu nebylo to samé, jako Podivuhodné písmo o stálé čistotě a klidu, jak je sepsal nejvyšší pán Lao.[1] Tohle byl jen kus nesouvisle se opakující řeči, kterou si s nejvyšší pravděpodobností vymyslel sám mistr. Většině obsahu nešlo rozumět.

Pravděpodobně snahou zřetelně ukázat čistotu a klid, protahoval Muchun Zhenren při předzpívávání každý znak na dva. Vlivem toho protahování mu na konci každé věty docházel dech, což mělo za následek nápadné rozvibrování poslední slabiky každé věty, až zněl jako nějaký šílený laodan.[2]

Cheng Qian chvíli poslouchal a začalo mu zvonit v uších tak hlasitě, až se bál, že mu srdce vyskočí z hrudi. Copak ho chce jeho mistr zabít?

Nakonec Muchun Zhenren přeci jen dozpíval. Pomaličku se napil čaje, aby si uklidnil hrdlo. Cheng Qian přestal mít husí kůži a zvedl hlavu, očekávaje mistrovy brilantní poznámky o kouzlech a magii, když se do ticha ozval mistrův mrzutý, táhlý hlas: „Dobrá, pojďme si to dát ještě jednou.“

Cheng Qian definitivně propadl beznaději.

V tom ho kdosi nezdvořile poplácal po rameni. Byl to jeho okázalý a zbytečný nejstarší bratr. „Hej chlapče. Posuň se.“

Protože první starší bratr byl zároveň nejcennějším pokladem sekty Fuyao, Cheng Qian se neodvážil jeho prosbě nevyhovět.

Mladý pán Yan zvedl víčka a taoističtí chlapci mu bez pobízení přesunuli bambusové křeslo s nízkým opěradlem.[3] Opřel se a bez ohledu na přítomnost svého mistra zavřel oči a začal podřimovat.

Chenq Qian ho chvíli nevěřícně sledoval a objevil tak nečekanou silnou stránku svého nestvůrného nejstaršího bratra: při spánku ani nezachrápal.

Ostatní byli na takové chování nejspíš zvyklí. Když se Yan Zhengming bezostyšně poddal spánku, druhý starší bratr si omotával kolem prstu čtvrtého mladšího bratra a zároveň se pokoušel zapojit i Cheng Qiana tím, že na něj neustále mrkal a házel po něm zamračené pohledy.

Ze všech přítomných učňů byl k mistrovi jakž takž shovívavý jen Cheng Qian. Jeho loajalita a trpělivost se sice nacházela na samé hranici, ale nijak nepolevil ze své pečlivosti. Ve všem tom chaosu stále seděl, nehybný jako hora, a přeříkal se svým mistrem celé rutinní čtení. Jen díky němu se ranní hodina nestala mistrovým monologem.

Když Li Yun viděl, že se ho Cheng Qian ani neobtěžuje vzít na vědomí, vykulil oči a dostal nápad. Z rukávu vysypal malou porcelánovou lahvičku a zatřepal s ní před Han Yuanem. „Víš, co to je?“ zašeptal.

Jen ji Han Yuan vzal a otevřel, zaplavil ho příšerný zápach, až se z něj zatočila hlava. Zasažen byl i Cheng Qian, sedící za ním.

„Tohle je kouzelná voda, tekutina Zlaté ropuchy,“ prohlásil Li Yun samolibě. „Sám jsem ji vyrobil!

„Protože se v ní ty ropuchy koupou?“ Cheng Qian si odfrkl.

Han Yuan si prsty zacpal nos a údajnou „kouzelnou vodu“ vrátil. „K čemu to je?“

Li Yun se usmál, vzal ze stolu rýžový papír a zmuchlal ho do kuličky. Pak na něj kápl trochu kouzelné vody. Jakmile se voda vsákla, z papírové koule se v mžiku stala živá ropucha.

Chen Qian začínal chápat, proč se první starší bratr díval na druhého bratra, jako by před ním leželo hovno.

Na celém světě existovalo tolik různých ptáků a zvířat, a on si ke hře vybere ropuchy? Jaký má divný a nechutný vkus.

Li Yun vzhlédl a setkal se s Cheng Qianovým pohledem. S úsměvem šťouchl do ropuchy perem a ukázal jím na chlapce. „Běž za ním!“

Ropucha zakvákala a skutečně začala skákat k Cheng Qianovi. V polovině cesty ji však sevřela hubená ruka – jejich mistr se nepozorovaně připlížil až k nim. Ropucha se v jeho ruce opět změnila na papírovou kouli.

„Bludařské triky.“ Muchun Zhenren si povzdechl. „Ty máš i skutečný talent, malý Yune.“

Li Yun na něj vyplázl jazyk.

„Když je to tak, povedeš teď místo mě své mladší bratry při čtení.“

Li Yunovi nezbývalo nic jiného, než strávit zhruba další hodinu opakovaným čtením malého odstavce Písma o čistotě a klidu. Vysokým hlasem předříkával text nejméně po desáté, než se mistr slitoval, vyzval ho k zastavení a ukončil tak hromadné utrpení.

Han Yuan se zachvěl a zašeptal směrem k Cheng Qianovi: „Jestli bude číst dál, tak se počůrám.“

Cheng Qian seděl strnule a předstíral, že ho nezná.

Během hodiny Li Yunova čtení vypadal jejich mistr odpočatě a celý zářil. „Klidné čtení,“ prohlásil, „by mělo jít ruku v ruce s aktivním pohybem. Všichni pojďme ven… hm, Cheng Qiane, vzbuď svého nejstaršího bratra.“

To byla rána pod pás. Chlapec pohlédl na mladíka v bílém a odhodlal se natáhnout prst. Šťouchl ho do ramene s pocitem, jako by prst strkal do ohně. Se srdcem v kalhotách si pomyslel: „Prosím, nevylévej si na mě zlost, to mistr mě požádal, abych tě vzbudil!“

Naštěstí se rozčilování nedostavilo. Yan Zhengming otevřel oči, ještě zamlžené spánkem, a chvíli na Cheng Qiana hleděl. Zhluboka se nadechl a zvedl se ze židle. „Už jsou pryč? Chápu… jdi napřed.“

Napůl probuzený mladý pán Yan se zdál v lepší náladě. Jeho laní oči při pohledu na Cheng Qiana změkly. „Ah, ještě jedna věc…“ Yan Zhengming se na něj lehce usmál. „Jak že se to jmenuješ?“

Cheng Qian mu to řekl a mladík zamumlal lhostejné „Aha.“ V porovnání s jeho neskrývaným odporem k Li Yunovi a zakrýváním si tváře před Han Yuanem byl jeho postoj k Cheng Qianovi vcelku zdvořilý.

Rukou si zakryl zívnutí, nevěnoval Cheng Qianovi další pozornost a jen čekal, že mu služebná Yu rozčeše vlasy.

Cheng Qian už předtím pojal podezření, že jeho koketní nejstarší bratr je ve skutečnosti bažantí duch s pestrým ocasem. Když však byl už poněkolikáté svědkem této česací scény, svou spekulaci zavrhl. Tímto tempem by se i ze skutečného bažanta nevyhnutelně stala obluda s vyškubaným ocasem.

První starší bratr měl navzdory očekávání vlasy stále husté. Jestli byl skutečně zvířetem, tak nějakým daleko podivnějším.

Na dvoře mezitím k Muchun Zhenrenovi přistoupil taoistický chlapec a oběma rukama mu nabídl dřevěný meč.

Pozornost Cheng Qiana a Han Yuana se rozzářila do absolutní bdělosti. Jako všechny děti vyrostli na příbězích, v nichž se nesmrtelní odráželi od vzduchu a cestovali na létajících mečích. Přestože byl Cheng Qian obětí Tongshengových svatých knih, byl to pořád malý chlapec. Ačkoliv by to nikdy nepřiznal, v koutku srdce toužil po legendárních schopnostech přivolávání větru a deště.

Dřevěný meč vypadal starobyle a prostě, jako by vyzařoval tíhu staletí. Bizarní alchymie, tajné spisy, schopnost poznat předchozí inkarnace a prorokovat budoucí skrze pozorování hvězd… dokonce i schopnost vyrábět mocné talismany, to vše bledlo a nesneslo srovnání s cestováním na létajících mečích.

Co proti tomu bylo nebeské soužení a vzestup k nesmrtelnosti?

Kam se hrabaly velkolepé činy hrdinů, šplhajících nad mraky a jezdících na mlze, ve srovnání s představou, že na ledovém oblouku meče přeletí všechny země.

Jako tyč hubený Muchun Zhenren pomalu došel do středu dvora.

Han Yuana ovládlo vzrušení a zeptal se na to, na co se Cheng Qian přes svou pýchu zeptat nedokázal: „Mistře, budete nás učit zacházet s mečem? Kdy meč dokážeme ovládnout?“

Mistr se usmál. „Nejdřív dřevěné meče.“

Sledován nedočkavými pohledy svých žáků slabě mávl mečem a zaujal úvodní postoj. Pak začal každý pohyb a polohu neskutečně pomalu předvádět a zároveň mumlal: „Fuyao… technika dřevěného meče… posilujte své tělo… cirkulujte své qi…[4] stimulujte krevní oběh… žijte k… nesmrtelnosti.“   

Zárodky Cheng Qianova snu o ovládání přírodních sil se roztříštily v „záblescích“ mistrova dřevěného meče.

Muchun Zhenrenova brilantní hra s mečem brzy přilákala vrabce, který usedl na dřevěný kůl a začal jej pozorovat.

Byla to rozhodně ta nejklidnější přehlídka šermířských dovedností na světě. Meč v mistrových rukou neměl sílu ani rozproudit vzduch. Dokonce i hlemýžď by dokázal vylézt na vrchol stromu za dobu, kterou meč potřeboval k opsání jedné otočky.

V kombinaci se záhadnými slovy mistra bych efekt skutečně „ohromující.“

Muchun skončil otočkou, sklonil se a napřáhl meč k úderu do strany. Pak se odpotácel ke kůlu s vrabcem.

Vrabčák byl neobyčejně smělý. Hleděl na blížící se meč a černá, fazolová očka měl doširoka otevřená.

Mistr ho bez uzardění varoval: „Vrabčáku, uhni z cesty, nebo tě můj meč setne.“ Za čas, potřebný k vyslovení tě věty se meč k vrabčákovi přiblížil sotva o polovinu. Po takovém tvrdém varování ptáček přeskočil z nohy na nohu.

Han Yuan se nekontrolovatelně smál. Cheng Qianovi to také přišlo směšné – i bojové umění, které praktikoval pouliční umělec v jeho vesnici, vypadalo efektivněji. Zadržel však smích, protože si dobře všiml, že starší bratři se také nesmějí. Důvody prvního staršího bratra byly jasné, bál se, že by prudkým smíchem narušil celý proces česání. Zato pohled na druhého staršího ropušího bratra jej přiměl k zamyšlení. 

Li Yun seděl jako přibitý a jindy zlomyslný výraz nahradila pozornost. Pohled měl přilepený k mistrovi, který připomínal kněze tančícího při vymítání démonů.

Zrovna dokončil celou první sestavu dřevěného meče Fuyao a zakončil ji pozicí, při které na jedné noze roztáhl ruce a natáhl krk, jako když se kohout dívá do dálky. Vrávoravě se vztyčil a zadeklamoval: „Tohle je první forma dřevěného meče Fuyao, Dlouhý let bájného orla.[5]“

Nevypadalo to na kohouta, chystajícího se roztáhnout bájná křídla, spíš na přípravu ke kokrhání.

Han Yuan si zakryl ústa a celý rudý v sobě dusil smích.

Tentokrát si to mistr nenechal líbit. Udeřil Han Yuana dřevěným mečem do hlavy – jeho pohyb byl kupodivu mnohem elegantnější než před chvílí.

„Co jsem ti říkal? Soustřeď své myšlenky! Nebuď lehkomyslný!“ Muchun Zhenren si něco zabručel. „Je ti to k smíchu? Nerozumné! Uděláš pět kopií Písma o čistotě a klidu a zítra mi je přineseš.“

Protože Han Yuan neuměl číst, jeho opisování pravidel se už teď zpozdilo. Po ostrém pokárání se chopil možnosti a bezostyšně prohlásil: „Mistře, já ještě neumím číst.“

„Obkresli písmo jako obrázky. Li Yune!“

Druhý starší bratr postoupil vpřed.

„Vezmi mladší bratry a procvič s nimi úvodní sestavu první formy. A já vám později poradím s druhou.“

Cheng Qian si poněkud sarkasticky pomyslel, že Li Yun je už v sektě Fuyao víc než rok, a zatím prolomil teprve druhou formu? Strávil snad ten rok cvičením kokrhání?

Po prvotním překvapení chytil Li Yun dřevěný meč, strnule se postavil a pak provedl první pohyb. Byl překvapivě elegantní a dával tušit energickou ctižádostivost mladého učedníka. Jeho postarší mistr se s ním nemohl ani zdaleka srovnávat. Věren svému jménu, podobal se i jeho postoj elegantnímu zelenému bambusu. Meč jen svištěl a agresivně prorážel vzduch.

Tohle byl duch mládí. Nepřemožitelná síla!

Do té chvíle neohrožený vrabčák zpanikařil, zamával křídly a vyletěl vzhůru.

Než se Cheng Qian a Han Yuan vzpamatovali z takové změny, jejich druhý starší bratr s přísnou tváří zadeklamoval: „Fuyao, technika dřevěného meče! Posilujte své tělo! Cirkulujte své qi! Stimulujte krevní oběh! Žijte k nesmrtelnosti!“

Mladý šermíř se vmžiku změnil na prodavače povzbuzujících pilulek.

Li Yun však necítil ani špetku studu. Domluvil, otočil se a drze se na své ohromené mladší bratry zašklebil.

--Předchozí kapitola--          --Zpět na přehled kapitol--             --Další kapitola--

---

[1] Podivuhodné písmo o stálé čistotě a klidu, taoistický kánon, datovaný mezi sedmým a desátým stoletím, ale údajně pocházející ústní tradicí až z druhého či třetího století n.l.

[2] Laodan, čteme Lao-tan, je ženská role v tradiční čínské opeře. Mrkněte na Youtube, ale pro představu je zpěv této postavy zakončen rozvibrováním hlasu.

[3] Křeslo s nízkým opěradlem – druh tradiční čínské lavice s tzv. líným opěradlem, která získala své jméno díky tomu, že na ní sedávaly krásky a opíraly se o ni podél pasu. Zkrátka takové bambusové sofa.

[4] Qi, čteme čchi, v češtině známe jako „či“. Jedná se o vnitřní životní energii.

[5] Dlouhý let bájného orla - a  jsme u názvu, který odkazuje na první kapitolu. V originále je Roc (náš pták Roch/Noh), což je nějaký obří pták, dost často právě orel. Ten se používá jako označení pro člověka s ambicemi, zatímco ten dlouhý let (x tisíc li) je metafora pro člověka se zářnou budoucností.

Pro radost vkládám krásné video s písní (aj titulky) a animací k této novele. :)