Kapitola 24(I): Obskurní Hua Lian, noční pád do jámy hříšníků 1

Čím víc je přesvědčoval, tím víc připadal Xie Lianovi nebezpečný: „Držte se od něj raději dál. Nepřibližujte se a ignorujte vše, co říká.“

Kupci se poslušně stáhli a tvář v zemi se nuceně zasmála: „Ale no tak. Proč se tak chováte? Jsem člověk jako vy, nikomu neublížím!“

To bylo trochu nadsazené tvrzení. Ve svém stavu nevypadal ten obličej zrovna lidsky.

Jenže v tu chvíli jeden z kupců usoudil, že přes všechny ty řeči o lidském hnojivu prostě potřebuje léčivé byliny pro záchranu svého společníka. Udělal několik kradmých kroků vpřed a sklonil se, aby sebral před chvílí odhozené listy Měsíčnice.

Oční bulvy zahrabané tváře se protočily, zablesklo se v nich a upřely se na obchodníka.

Princ se ke kupci vrhl: „To ne, nezvedej to! Vrať se!“

Pozdě. Tvář otevřela ústa a z nich vyklouzlo cosi šarlatového. Mrsklo to sebou k obchodníkovi.

Byl to neskutečně dlouhý jazyk.

Xie Lian popadl obchodníka za límec a táhl ho pryč. Bohužel, jazyk napůl zahrabané tváře byl delší a rychlejší. S nepříjemně skřípavým zvukem vklouzl obchodníkovi do ucha.

Kupcovo tělo sebou začalo prudce třást, z úst mu vyšel krátký, krví prosycený výkřik, a poté dopadl na kolena. Dlouhý jazyk vydloubl z vnitřní strany kupcova ucha obrovskou krvavou hroudu a stáhl se s ní zpět.

Napůl zahrabaná tvář začala usilovně žvýkat a u toho se smála, až jí z pootevřených úst kapala krev. „Haha, hahaha! Lahodně lahodné, lahodně lahodné!“ opakovala pořád dokola. „Lahodně lahodné! Umíral jsem tu hlady!“

Její hlas zněl ostře a pronikavě a oči se jí zalévaly krví. Vypadala skutečně odpudivě.

Ta tvář zde byla pohřbena víc jak padesát let – už dávno se stala součástí démonického království a ztratila poslední špetku lidství.

Xie Lian pustil kupcův límec a chystal se tu odpornost zničit, ale tvář s posledním žvýknutím začala ječet: „Generále! Jsou tady, tady jsou, generále!“

Vzápětí zavyla hůř jak divoká šelma.

V odpověď na to se ze střechy paláce snesl černý stín a ztěžka dopadl před Xie Liana, až země zaduněla. Když se ten muž pomalu vztyčil, téměř jim zaclonil výhled – byl skutečně nepřirozeně vysoký.

Obří muž měl pleť tmavou jako železo a rysy jeho tváře svou krutostí a agresivitou připomínaly vlka. Ramena a hruď mu zakrývala vojenská zbroj, a jelikož měřil dobrých devět chi,[1] spíš než lidskou bytost připomínal vzpřímenou šelmu. Hned za ním začali seskakovat další vojáci, až nakonec vedle nich stanulo dobrých deset „lidí“.

Všichni měli podobnou stavbu těla, byli vysocí a statní. Svírali dlouhé palice, hustě okované ostny, připomínající vlčí zuby. Jakmile seskočili, těsně obklopili jejich skupinu.

Byli to vojáci Ban Yue.

Vyzařovala z nich vlna temné duchovní energie – nepochybně byli již dávno mrtví.

Xie Lian se napjal. Kdyby došlo na nejhorší, Ruoye byl připraven začít bojovat.

Jenže vojáci nezaútočili. Místo toho se začali divoce smát, a někteří se dali mezi sebou do řeči jazykem Ban Yue. Výslovnost té řeči se zdála být složitá a nutila jazyk nepřirozeně se převalovat v ústech.

Po dvou stech letech už Xie Lian zapomněl většinu své slovní zásoby, ale něco se mu s pomocí San Langa při překladu generálovy mohyly vybavilo. Vojáci navíc mluvili velmi hlasitě, se strohou výslovností a jednoduchou slovní zásobou Xie Lian neměl po chvíli problém jim rozumět.

Nejvyššího z nich oslovovali „generále“. Jak spolu hovořili, Xie Lian rozeznával slova jako „odtáhněte je pryč“ a „ještě je nezabíjejte“.

Zhluboka se nadechl a otočil se k ostatním. „Zatím není důvod k panice. Ještě nás nechtějí zabít, vypadá to, že budeme odvedeni na jiné místo. V žádném případě nejednejte zbrkle a bez rozumu. Nemohu vám zaručit, že je dokáži všechny porazit, takže si raději počkáme, jak se věci vyvinou.“

Xie Lianovi stačil jediný pohled na vojáky a věděl, že s nimi bude těžké pořízení. Měli hrubou kůži a silné tělo – i Ruoye bude potřebovat dost času na uškrcení jen jediného z nich. Vzhledem k tomu, že jich tu byl skoro tucet a vzhledem k přítomnosti kupců, nejlepší možností bylo tiše vyčkávat.

San Lang jeho rozhodnutí nekomentoval a kupci těžko mohli přijít s lepším plánem, tak jen ustrašeně pokyvovali hlavou. Tvář v zemi byla objevením vojáků celá vzrušená. Napůl křičela, napůl vzlykala a soukala ze sebe neobratná slovíčka v jazyce Ban Yue: „Generále! Generále! Nechte mě jít! Pomohl jsem vám zadržet nepřítele, tak mě nechte jít domů! Chci se vrátit!“

Vysoký muž, oslovený jako „generál“, se na kroutící se tvář zhnuseně podíval. Švihl palicí s vlčími zuby a ostré bodce se hlavě zasekly do čela. Ozval se výkřik. Generál zapáčil palicí a zakopanou tvář vyvrátil ven, čímž ji svým způsobem opravdu „nechal jít“.

Spolu s krkem a obličejem vypáčil i část těla – pokud se tak vůbec dalo říkat kostře, která trčela z hlíny.

Kupci vykřikli zděšením. Hlava vlastní vahou sklouzla ze zubu palice a další vyděšený výkřik patřil jí. „Co je to? Co to je?“ ječela celá od krve při pohledu na vlastní tělo.

„To jsi ty,“ odpověděl Xie Lian.

Zděšení tváře bylo pochopitelné. Ten člověk byl v zemi pohřben desítky let a maso na jeho těle se už dávno proměnilo v živiny pro Měsíčnici. Zůstala jen holá kostra.

Tvář však nebyla ochotná přijmout pravdu. „Jak je to možné? Moje tělo takhle nevypadá, tohle není moje!“

Začala nabírat truchlivý tón a Xie Lian při té děsivé a zároveň žalostné scéně zavrtěl hlavou. San Lang se jen ušklíbl. „Nemůžeš se na sebe podívat? A co byla ta věc, která ti předtím vyšla z úst? Na tom snad nebylo nic špatného?“

Tvář se okamžitě ohradila: „Co jako špatného? Byl to jen… jen o trochu delší jazyk obyčejného člověka, to je vše.

San Lang stočil koutky v úsměvu a zvedl obočí. „Ne, nic špatného. Jen o něco delší, heh.“

„Přesně, jen o něco delší. A takový jazyk mám jen proto, že jsem ty roky přežíval díky pojídání hmyzu. Pomalu se mi prodlužoval, prodlužoval, až se stal takový!“

Nejspíš mluvil pravdu a skutečně jej pohřbili zaživa. Aby přežil, zoufale vyplazoval jazyk a jedl nejrůznější hmyz. Jak přestával být člověkem, jeho jazyk se přizpůsoboval, a i jeho „potrava“ nabrala poněkud děsivějších rozměrů.

Protože byl celou dobu zahrabaný, neviděl stav svého těla a teď nebyl schopný ani ochotný přijmout, že už dávno přišel o své lidství. Snažil se dál vysvětlovat: „Existují lidé, jejichž jazyky jsou docela dlouhé!“

San Lang se znovu mrazivě usmál. „Tak ty věříš, že jsi ještě člověkem?“

Hlava jakoby vycítila nebezpečí. Znervózněla, ale přesto pokračovala: „Samozřejmě, že jsem člověk! Jsem!“

S tím napjala svaly ve tváři a nejspíš se snažila pohnout tělem, jenže bílé kosti k pohybu přimět nedokázala. Podařilo se jí trochu sebou zhoupnout na stranu, a díky tomu se šťastně rozesmála: „Hýbu se! Už se můžu vrátit domů!“

Její nepříjemný smích podráždil generála Ban Yue. Jediným dupnutím rozdrtil zbytek hlavy, a otázku člověčenství definitivně uzavřel.

Vzápětí cosi zakřičel na vojáky. V reakci na to začali jejich skupinu hnát k východu z paláce.

Xie Lian kráčel úplně vpředu a San Lang ho jako vždy následoval. Jeho kroky byly rozvážné, a i přes stráž, tvořenou démonickými vojáky, vypadal, jako by byl jenom na procházce.

Princ už dlouho hledal příležitost, jak s ním promluvit. Když se jejich doprovod začal bavit mezi sebou a nevěnoval jim větší pozornost, Xie Lian se k San Langovi naklonil „Toho hlavního oslovují ,generále‘. Zajímalo by mě, kdo to je.“

San Lang, jak jinak, odpověď znal. „Když bylo království Ban Yue zničeno, byl mezi vojáky jeden generál. Jeho jméno, přeložené do našeho jazyka, zní „Ke Mo“.

„Ke Mo?“

To bylo skutečně zvláštní jméno – znamenalo řezat a brousit. San Lang kývl. „Přesně tak. Údajně měl v mládí křehké a slabé tělo a byl terčem ponižování a bití. Proto si přísahal, že se stane silným. Svoji sílu zlepšoval rozbíjením kamenů, od toho takové jméno.

Xie Lian se neubránil zamyšlení: „Jestli je tomu tak, mohli mu později říkat ‚Da Li’, tedy velký a silný.

„Legendy praví,“ pokračoval San Lang, „že Ke Mo byl v celé historii Ban Yue nejstatečnější a nejzuřivější generál. Se svou nepřirozenou výškou a mimořádnou silou byl věrným stoupencem Císařského preceptora Ban Yue.“

Xie Lian se na generála krátce zadíval. „A je jejím příznivcem i po své smrti? Vedou nás teď k ní?“

„Možná.“

Xie Lian za chůze dumal nad dalšími otázkami. Pokud se objeví ještě víc vojáků Ban Yue, podaří se jim uniknout? Sice už mají Měsíčnici, ale dokáží ji do čtyřiadvaceti hodin doručit k otráveným? A jak si asi vede Nan Feng poté, co odlákal ty dvě ženy?

Generál Ke Mo je zatím vedl stále dál, až k opuštěnému místu na samém okraji města. Teprve tam se zastavil.

Nad nimi se tyčila neskutečně vysoká zeď – Jáma hříšníků.

Xie Lian sice kdysi nějakou dobu žil poblíž království Ban Yue, ale do samotného města ve skutečnosti nikdy nevkročil, natož aby se přiblížil k Jámě hříšníků. Teď, když tu stavbu viděl zblízka, se mu rozbušilo srdce.

Dovedli je ke schodišti na vnější straně zdi. Pomalu stoupali po jednoduchých hrubých stupních a Xie Lian se zkoumavě rozhlížel. Vzápětí pochopil, proč jeho srdce reagovalo tak silně. Nebyl za tím strach z mučení ani z pádu do jámy – vycítil přítomnost složitého duchovního pole.

Pro jeho tvorbu někdo využil celkový terén a uspořádání Jámy hříšníků mělo jediný účel – zabránit vězňům dostat se ven. 

I kdyby někdo hodil dolů lano nebo postavil žebřík, jakmile by se kdokoliv pokusil vyšplhat třeba jen do poloviny, pole by se aktivovalo a shodilo dotyčného zpět.

Xie Lian položil ruku na zeď a pomalu po ní přejížděl. Stavba sice vypadala postavená z hlíny, ale pod prsty ke svému překvapení rozeznával tvrdý kámen. Ke zpevnění zdi bylo podle všeho použito nějaké duchovní zaklínadlo, zabraňující jejímu proražení. 

Schodiště je dovedlo až na vrchol stavby. Pohled, který se jim naskytl, byl bezesporu úchvatný, ale zároveň s nimi otřásl.

Celá Jáma hříšníků byla tvořena čtyřmi vysokými stěnami, precizně zapadajícími jedna do druhé. Každá z nich byla víc než třicet zhangů dlouhá a dvacet zhangů vysoká, tloušťka zdí byla přes čtyři chi.[2] Stavba se tyčila nad městem a vypadala skutečně majestátně.

Čtyři zdi obklopovaly jednu obrovskou jámu a přes její vrchol nebyly položeny žádné plošiny, dokonce ani vodorovné trámy.

Na dno té obrovské propasti nebylo kvůli začínající noci vidět, ale z temnoty k nim stoupaly vlny studeného vzduchu, prosyceného pachem krve.

Římsa zdi, po které kráčeli, neměla žádné ochranné ploty a jen málokdo se odvážil z té výšky pohlédnout dolů.

Nedaleko před nimi byl vztyčen dřevěný kůl, připomínající stožár. Na něm byla zavěšená mrtvola, kterou předtím zpozorovali z ulice. Když přišli blíž, zjistili, že tou mrtvou je mladá dívka, oděná v černých cárech obnošeného oděvu.

Xie Lian věděl, že tenhle kůl sloužil k věšení vězňů, které chtěli vojáci před smrtí ještě ponížit. Věznitelé svým obětem obvykle strhli šaty a nahé je zavěsili nad jámu, aby zemřeli hladem a žízní.

Jejich mrtvoly zůstávaly zavěšeny a kymácely se ve větru, dokud je nemilosrdné slunce nevysušilo na troud. Končetiny hnily, maso opadávalo a na konci zůstal na kůlu skutečně odpudivý zbytek člověka.

Vzhledem ke stavu těla té mrtvé bylo jasné, že od její smrti neuplynulo mnoho času. Skutečnost, že se vojáci neštítili pověsit na takové místo tělo mladé dívky, mluvilo o jejich krutosti a surovosti.

A-Zhao, Tiansheng a zbylí kupci při pohledu na tuto scénu zbledli. Zůstali zkoprněle stát a neodvažovali se pokračovat. Naštěstí se zastavil i Ke Mo. Otočil se čelem k jámě a dlouze, hlasitě zakřičel.

Princi to připadalo zvláštní, ale v příštím okamžiku pochopil.

V odpověď na Ke Moův výkřik se ze dna temné jámy ozvalo zavytí. Znělo to jako řev vlka, tygra, nebo spíš nějakého netvora, připomínalo to burácení tsunami, ještě znásobené ohlušující ozvěnou. Z vibrací toho řevu jim málem podklesla kolena a z vrcholku zdi se dokonce uvolnilo několik menších kamenů, které se vzápětí ztratily v temnotě.

Do Jámy hříšníků se přece házeli zločinci, tak kdo generálovi odpovídal? Jsou tam snad uvězněny i duše zemřelých?

Ke Mo znovu zakřičel a tentokrát Xie Lian pozorně poslouchal. V tom výkřiku rozeznal povzbuzení a byl si jistý, že zaslechl slovo „bratři“.

Vzápětí se obrovský generál obrátil na vojáky, obklopující Xie Liana a jeho skupinu. Tentokrát princ slovům porozuměl dokonale.

Generál řekl: „Hoďte dva z nich dolů.“

--Předchozí kapitola--      --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--

---

[1] Devět chi - něco přes tři metry.

[2] Třicet zhangů na šířku, dvacet na výšku, čtyři chi tloušťky. Přece vás nebudu nutit to převádět! Skoro sto metrů na šířku, šedesát a výšku a zhruba metr a půl široké zdi. Nevím, zda je to jen můj pocit, ale autoři fantasy někdy rádi věci zbytečně nadsazují. No řekněte, nestačila by bohatě i polovina té výšky a šířky?