Kapitola 22: Tisíce li jedním krokem, ztraceni v písečné bouři 3

Štíří ocas!

Xie Lian ho zachytil hned poté, co ucítil bodnutí. Aniž by změnil výraz, pevně tiskl hada oběma rukama, dokud neztratil vědomí. Bezvládného plaza hodil na zem. „Všichni by měli být velmi opatrní, poblíž mohou být další…“

Sotva to dořekl, ucítil kolem svého zápěstí sevření. Když si uvědomil, o koho se jedná, Xie Lian trochu polekaně zvedl hlavu: „San Langu?“

Vyslovil jeho jméno, protože výraz na mladíkově obličeji nevypadal dobře. Těžko to popsat slovy, ale vyvolával v lidech okolo touhu o krok couvnout.

San Lang upřeně hleděl na ranku na Xie Lianově ruce. Původně byla velká jako vpich špendlíku, ale jak se jed se rychle šířil, hřbet ruky natékal do mohutné, purpurově rudé hroudy. Dříve malá ranka se roztáhla a připomínala řez nožem.

Mladík beze slova popadl Ruoye a pomocí něj uvázal kolem Xie Lianova zápěstí pevný uzel, aby zastavil šíření otrávené krve. Ačkoliv se bílé hedvábí občas chovalo jako rozmazlené a nevychované dítě, v San Langových rukou bylo neuvěřitelně poddajné, až se zdálo, jako by šlo o obyčejnou látku.

Xie Lian u San Langa ještě takový výraz neviděl. Právě když se chystal promluvit, mladík jednomu z kupců vytáhl od pasu dýku. Nan Feng okamžitě pochopil, co chystá udělat, a vyvolal na pravé ruce Plamennou dlaň.

San Lang se jeho směrem ani nepodíval, místo toho vložil do ohně špičku nože. Počkal dostatečně dlouhou dobu a pak jemně, ale rychle nařízl ranku od bodnutí do tvaru kříže.

Už už se skláněl, ale Xie Lian zavrtěl hlavou. „To není potřeba. Jed tohoto hada je příliš silný, takže je zbytečné, aby ses ho snažil vysát. Nerad bych riskoval, že se sám otrávíš…“

Mladík ho neposlouchal. Jen mu pevně sevřel ruku a rychle k ní přitiskl rty. Xie Lian netušil proč, ale začala se mu pod tím dotekem slabě chvět.

Fu Yao už se neudržel: „Jak tě vůbec mohlo něco takového napadnout? Tvé štěstí opravdu stojí za to. Proč jsi toho hada chytal, nemusel vůbec nikoho kousnout! Prostě jen způsobuješ další potíže.“

Vlastně měl pravdu. Když si Xie Lian vybavil San Langův bezstarostný postoj a způsob, jakým se hada pokoušel zauzlovat, nepřišlo mu, že by se mladík nechal jen tak uštknout. A dost možná, že by mu ani to uštknutí nevadilo.

Jenže vždy bylo lepší jednat, než později litovat. Kdyby si San Lang hada přece jen nevšiml a byl uštknut, nebylo by to horší?

Proto jen k Fu Yaovi mávl nezraněnou rukou. „Tak či tak, ani to nebolí a nezabije mě to.“

„Ono tě to nebolí?“ nevěřil Fu Yao.

„Ano. Už to ani necítím.“

Byla to pravda a mělo to co dělat s Xie Lianovou obří smůlou. Kdykoliv se ocitl v horách, v osmi z deseti případů šlápl na jedovatého hada, vyplašil jedovatého brouka nebo něco podobného. Už tisíckrát ho uštkla celá řada jedovatých tvorů, ale díky své houževnatosti nikdy nezemřel, nanejvýš dostal na několik dní horečku a po probuzení byl úplně v pořádku. Navíc byl Xie Lian docela necitlivý vůči bolesti. Nezáleželo na tom, co se mu stalo – prostě nechal bolest bolet, dokud si na ni nezvykl.

San Lang konečně zvedl hlavu od jeho rány. Otok na hřbetu princovy dlaně se výrazně zmenšil a San Langovi z koutku úst stékala nitka krve. Přesunul ledový pohled k štíroocasému hadovi na zemi.

Ozvalo se žalostné plesknutí. Nebohý had se rozletěl na kaluž purpurově červeného mletého masa.

Přestože na nikoho žádná krev nevystříkla, ozvalo se sborové zalapání po dechu. Tianshenga víc zajímal Xie Lian. „Gege, ten had tě také bodl? Co budeš dělat?“

Xie Lian si utáhl obvaz na zápěstí a usmál se. „Jsi hodný, budu v pořádku. Náš plán se nemění, vstoupíme do města, abychom našli Měsíčnici.“

Další kupec spěšně zvedl hlavu. „Když tam jdete vy, tak co my? Měli bychom také někoho poslat?“

„Není třeba, abychom šli všichni. Starobylá země království Ban Yue bude pravděpodobně velmi nebezpečná. Každý člověk navíc zvyšuje šanci na další nehodu. Až najdeme Měsíčnici, přineseme ji zpět a předáme vám ji ještě před uplynutím čtyřiadvaceti hodin.“

Obchodníkům se ulevilo: „Opravdu? To bychom vám byli vděční!“

„Neměl bych odvahu tam jít…“

Xie Lian pokračoval: „Abychom to území našli co nejrychleji, potřebujeme ukázat cestu. Proto vás budu muset obtěžovat, abyste nám na nějakou dobu půjčili vašeho přítele.“

Ten, koho si chtěl „půjčit“ byl přirozeně A-Zhao. Jestliže dřív byli kupci plní vděku a radosti, nyní viditelně váhali.

Xie Lian pochopil, proč. Obávali se, že jakmile jim vezmou jejich průvodce a bylinu najdou, utečou bez nich. A i kdyby měl A-Zhao svědomí a chtěl se pro ně vrátit, zdržení by bylo příliš velké.

Zároveň se kupcům na to prokleté místo opravdu nechtělo jít. Rčení „s každým průchodem se ztratí polovina cestovatelů“ jim vytanulo na mysli a byli rozpolceni mezi dvěma nepříjemnými možnostmi.

Taková byla lidská povaha a Xie Lian to chápal. Proto dodal: „Mám ale strach, aby na vás nezaútočilo něco dalšího. Fu Yao, prosím, zůstaň zde s nimi a dohlédni na ně.“

Za takové podmínky nakonec většina kupců souhlasila. „Dobrá, pokud bude A-Zhao ochotný jít s vámi.“

Xie Lian se na něj obrátil. „Mladý příteli, jsi ochoten nám pomoci? Pokud nechceš, nevadí.“

A-Zhao přikývl a ukázal do pouště. „Půjdu s vámi, i když starobylé království Ban Yue se dá ve skutečnosti najít poměrně snadno. Stačí jít tímto směrem.“

Rozloučili se s obchodníky. A-Zhao šel vepředu a skupinu vedl, Xie Lian, San Lang a Nan Feng ho následovali v těsném závěsu.

„A-Zhao,“ zeptal se po chvíli Xie Lian, „vyskytují se v této oblasti často hadi se štířím ocasem?“

„Ne. Také je vidím poprvé.“

Princ přikývl a dál se nevyptával. On sám žil nějakou dobu poblíž království Ban Yue, ale štíroocasého hada potkal poprvé. Na té odpovědi nebylo nic špatného.

Nan Feng vycítil, že princ tou otázkou zamýšlel něco jiného. Tiše se k němu přitočil. „Podezříváš A-Zhaoa?“

Xie Lian také ztišil hlas. „Nevím. Každopádně když jde s námi, aspoň na něj dohlédneme.“

Ještě před hodinou by to byl San Lang, s kým by Xie Lian o takové záležitosti promluvil jako s prvním. Jenže v tuto chvíli měl mladík stále nepříjemný výraz, snad kvůli záležitosti s hadem. Mlčel, neřekl ani slovo, a tak mohl princ jen pokračovat v chůzi.

Kráčeli rozlehlou pouští Gobi necelou hodinu. Bouře byla dávno pryč. Bez poletujícího větru a písku mohli nasadit rychlé tempo.

Postupně rozeznávali některé odolné druhy plevele, rostoucí ve škvírách mezi kameny. A když slunce téměř zapadlo, na obzoru se konečně vynořilo starobylé město.

Bylo těžké jej rozeznat, protože barva zdí splývala s krajinou okolo. Městské hradby se rozpadaly a na několika místech byly jejich zbytky dávno pohřbeny pod pískem.

Teprve když došli blíž, uvědomili si, jak nesmírně vysoká musela být městská zeď v dobách své největší slávy. Nejvyšší část hradby byla vysoka snad deset zhangů.[1]

Jakmile prošli městskou branou, vstoupili oficiálně na půdu království Ban Yue.

Hlavní třída byla široká a prázdná. Obě strany lemovaly rozpadlé zdi zchátralých domů, kusy otlučených kamenů a dřeva.

Opakované varování ostatních se už nejspíš stalo zvykem, protože A-Zhao řekl: „Buďte všichni opatrní. Ať nezabloudíte.“

Nikdo z nich to pochopitelně nepotřeboval připomínat.

Nan Feng si nejspíše představoval starobylé království Ban Yue poněkud jinak. „Tohle že je ono,“ zeptal se nevěřícně. „Vždyť se to dá stěží srovnávat s větším městem!“

Xie Lian pokrčil rameny. „Je to malé pouštní království. Čím větší oáza, tím větší království, ale dokonce i v době největšího rozkvětu zde žilo jen asi deset tisíc lidí. Je skutečně jen takhle velké, ale svého času tu bývalo opravdu rušno.“

Nan Feng se rozhlédl. „Porazit tohle království bylo pravděpodobně záležitostí několika dní.“

„Takhle to nemůžeš brát. Nepodceňuj lid Ban Yue. Ačkoliv jejich populace nebyla velká, v armádě měli po celý rok vždy nejméně čtyři tisíce lidí. Mužů se zde vždy rodilo víc, a když nepočítáš zemědělce, téměř všichni krom starých a nemocných vstoupili do armády. Zdejší muži byli navíc velice vysocí, odvážní, divocí a agresivní. Byli schopni opětovat útok i s mečem, zabodnutým do hrudi. Proti zdejším vojákům bylo velmi obtížné bojovat.“

A-Zhao vypadal trochu překvapeně. „Zdá se, že tento mladý pán toho ví docela dost.“

Xie Lian se usmíval. Chystal se nenuceně odpovědět nějakým nesmyslem, ale Nan Feng ho přerušil: „Co je to za stavbu?“

Měl na mysli obrovskou budovu ze žluté hlíny v dálce.

Nebylo úplně přesné popsat tu stavbu jako budovu, protože přísně vzato, byli to jen čtyři obrovské, hliněné stěny. Nebyly tam žádné dveře ani střecha, jen čtyři zdi a každá z nich přes deset zhangů vysoká. Z vrcholu trčela žerď s čímsi připevněným, ale nebylo jasné, zda je to vlajka, či zda se ve větru třepotá něco jiného. Při tom pohledu člověku z nějakého důvodu přeběhl mráz po zádech.

Xie Lian se na stavbu krátce podíval. „To je jáma hříšníků.“

Už podle názvu bylo jasné, že nepůjde o nic dobrého. „Jáma hříšníků?“ zamračil se Nan Feng.

Princ chvíli hledal slova. „Můžeš si to představit jako vězení. To místo bylo speciálně určeno pro věznění zločinců.“

„Nemá to dveře, tak jak jsou tam uvěznění? Neříkej mi, že je prostě shodili dolů?“

Xie Lian váhal s odpovědí, tak se ozval San Lang. „Přesně to dělali. Krom toho na ně dole čekali jedovatí hadi, škorpióni a hladové šelmy.“

Princi se ulevilo, když konečně uslyšel San Langa promluvit. Podíval se na něj, ale jejich pohledy se střetly jen na okamžik. Pak mladík odvrátil zrak.

Nan Feng zaklel. „Jaké vězení, sakra? Tohle je prakticky mučení, vždyť je to kruté! Jestli ti lidé z Ban Yue nemají nemocnou hlavu, musí to být naprostí divoši!“

Xie Lian si ze zvyku promnul kořen nosu. „Ne tak docela. Někteří lidé z Ban Yue byli docela milí.“

Na okamžik se odmlčel a obočí se mu svraštilo. „Počkejte.“

Ostatní se zastavili, Xie Lian zvedl ruku a ukázal. „Vidíte všichni ten stožár na vrcholu jámy? Nevisí na něm náhodou člověk?“

Slunce zapadlo a nastala noc. Navíc byli velmi daleko, takže bylo těžké rozpoznat, co přesně je tam zavěšeno. Teprve když se přiblížili a rozeznali siluetu visícího předmětu, bylo zřejmé, že jde opravdu o hubeného člověka v černém, otrhaném oděvu. Visel nad jámou hříšníků a vypadal jako opotřebovaná panenka, se kterou vítr hází sem a tam.

San Lang kývl. „Je to člověk.“

A-Zhaovi zbledla tvář. Ten výjev působil tak truchlivě a zvláštně, že ani jinak klidný A-Zhao neudržel netečnou tvář.

V tu chvíli San Lang naklonil hlavu a tiše je varoval: „Někdo tu je.“

Nebyl jediný, kdo si toho všiml. I Xie Lian zaslechl velmi slabý zvuk kroků. Na obou stranách ulice stály polorozbořené domy, tak se rozdělili, aby v nich našli úkryt.

Xie Lian a San Lang se krčili ve stejném domě, zatímco Nan Feng a A-Zhao se schovali naproti. Po chvíli se na konci rozbité cesty objevila úřednice v bílém.

Žena byla oblečená v lehkém, splývavém rouchu barvy sněhu, a v ohbí paže jí spočíval fuchen.[2] Kráčela ulicí a světlýma očima se rozhlížela doleva a doprava.

Podle jejího výrazu by se zdálo, že nejde dávno opuštěným městem, ale bezpečnou zahradou, kterou může podle potřeby navštěvovat. Kousek za ní kráčela mladá žena v černém s rukama sepjatýma za zády.

Žena v černém měla poněkud chladné rysy obličeje a její pohled připomínal tasenou dýku. Dlouhé vlasy nosila rozpuštěné a volně přehozené přes záda. Ve skutečnosti to vypadalo, že ona sama kolem sebe šíří chlad. A přestože kráčela za ženou v bílém, nikdo by si ji nespletl s podřízenou.

Právě tyhle dvě ženy viděl Xie Lian včerejšího dne před zchátralým hostincem.

Postava v černém byla velmi vysoká, proto původně princ nedokázal rozeznat, zda se jedná o muže nebo ženu. Ta v bílém mohla být pouze Císařským preceptorem Ban Yue, ale kdo byla ta v černém?

Císařský preceptor klidně pohupovala fuchenem. „Kam ti lidé utekli? Jakmile naše pozornost opadla, zmizeli. Opravdu je musím tahat ven jednoho po druhém, abych je mohla zabít?“

Xie Lian si v duchu pomyslel, že je musely sledovat, jakmile vstoupili do města.

Žena v černém vykročila vpřed. S bezvýraznou tváří prošla kolem své družky. „Můžeš zavolat své přátele, a požádat je, aby ti s nimi pomohli.“

Těmi „přáteli“ mohla mít na mysli jen smrtelně nebezpečné vojáky Ban Yue. Císařský preceptor se zasmála. „Haha! Nerada žádám jiné lidi, ráda se ptám jen tebe. Máš z toho radost?“

Žena v černém si výsměšně odfrkla. „Být žádána, abych sem chodila a dělala takové věci, to není žádný důvod k radosti. Pospěš si, jdeme.“

Císařský preceptor Ban Yue pozvedla obočí, ale skutečně zrychlila. Z rozhovoru mezi oběma ženami to vypadalo, že jsou staré přítelkyně.

Tyhle dvě rozhodně nebyly obyčejnými lidmi, a ta v černém rozhodně nevypadala na osobu pochybné pověsti. Kým mohla být, že znala Císařského preceptora Ban Yue? Záhadná osoba ze stejné sekty? Nebo byla v království Ban Yue nějaká vládnoucí královna či generálka?

Zatímco nad tím přemýšlel, zadržoval Xie Lian dech. Rozhodně nechtěl být právě teď odhalen, protože to vypadalo, že povaha ženy v bílém je velmi nepředvídatelná.

Co když je uvidí, a v okamžiku hněvu přivolá hordu legendárních vojáků Ban Yue, o kterých se říkalo, že jsou vysocí jak dva průměrní muži a nosí palice s vlčími zuby? Museli by pak bojovat docela dlouho, a vzhledem ke krátké lhůtě dvaceti čtyř hodin, by i ztráta dvou hodin znamenala tragédii.

Kdo by to byl při Xie Lianově štěstí řekl – čím víc něco nechtěl, tím spíš se to stalo. Když žena procházela kolem vchodu jejich domu, náhle se zastavila. Zahleděla se jejich směrem zkoumavým pohledem.

Císařský preceptor Ban Yue ušla ještě několik kroků, ale když viděla, že se její společnice zastavila, začala se otáčet. „Hej, jdeme, nebo ne?“

„Jdi stranou,“ varovala ji žena v černém.

Úřednice v bílém řekla jen „ach“ a dala se na ústup. Druhá žena se chystala zvednout ruku, když vtom se z druhé strany ulice ozval výbuch.

Zřítil se dům, ve kterém se ukrýval Nan Feng a A-Zhao. Jak se propadl, následovaly ho i budovy vedle něj. Ve zlomky vteřiny se na ulici vyvalil písek a prach.

Z písku vyskočil černý stín a vypustil proud plamenů směrem k Císařskému preceptorovi Ban Yue. Žena v černém se otočila a postavila se ochranitelsky před ni. S levačkou stále za zády natáhla druhou ruku proti plamenům. Vypadalo to, jako by je bez obtíží uchopila do dlaně a plameny okamžitě vystřelily zpět.

I stín proti ní byl rychlý a hbitý jako králík. Jen o vlásek se vyhnul útoku a okamžitě se dal na útěk, až po něm zbyl jen oblak prachu. Císařský preceptor Ban Yue jej začal pronásledovat, zatímco žena v černém se ještě jednou podívala Xie Lianovým a San Langovým směrem a teprve pak se pustila za ní.

Ve chvilce byli pryč. Xie Lian v duchu Nan Fengovi poděkoval. Menší bůh podle všeho pochopil, že jim hrozí odhalení, a rozhodl se odvést pozornost nepřítele. A protože ven vyběhl jen on, A-Zhao se musel stále skrývat v domě.

Xie Lian se ještě ujistil, že jsou obě ženy dostatečně daleko, vytáhl ven San Langa a zavolal přes ulici: „A-Zhao, žiješ? Nejsi zraněný?“

Zpod zříceného domu se ozvala tlumená odpověď: „Jsem v pořádku.“

„To je dobře,“ oddechl si Xie Lian.

Ačkoliv věřil, že Nan Feng naplánoval zřícení domu s maximální přesností a nechal pro živého člověka dostatek místa, stejně si vše raději ověřil.

Jednou rukou nadzvedl shnilý střešní trám a A-Zhao se s obtížemi vyškrábal ven. Celou hlavu a obličej měl pokryté prachem, ale poté, co se otřel, vrátil se mu zpět obvyklý klidný výraz.

„Teď už jsme tu jen my. Nan Feng je pronásledován, takže musíme jednat ještě rychleji. A-Zhao, nevíš, kde bychom nalezli tu Měsíčnici?“

Průvodce jen zavrtěl hlavou. „Omlouvám se, znám pouze polohu tohoto města. Ve skutečnosti jsem tu poprvé, takže s výskytem Měsíčnice neumím pomoci.“

„Říká se, že Měsíčnice má ráda stín,“ nadhodil San Lang. „Je to malá rostlina s neuvěřitelně jemnými kořeny, ale poměrně velkými listy. Tvarem se podobají zašpičatělé broskvi. Doporučoval bych začít hledat kolem nějaké vysoké budovy.“

„Vysoké budovy?“ zamyslel se Xie Lian.

Pokud šlo o vysoké budovy, jaká stavba by mohla být vyšší a velkolepější, než císařský palác? Navíc legenda říkala, že královna list Měsíčnice utrhla po hostině – i to mohl být důkaz, že rostlina skutečně roste tam.

Trojice si prohlédla okolí. Samozřejmě, v centru města spatřili palác, postavený z kamene, hlíny a dřeva.

Z dálky vypadal skutečně impozantně, ale zblízka byl stav budovy jen o něco lepší, než domy okolo. Za hlavní branou paláce se rozprostírala rozlehlá zahrada. Možná to v minulosti nebyla zahrada, ale náměstí či něco podobného, ale po tolika letech zanedbávání zůstal jen kousek země, plný nejrůznější zeleně.

Skutečně, zem, po které šlapali, netvořil písek, ale bláto. Pravděpodobně poslední zbytky oázy.

Mezi množstvím rostlin se nejspíše skrývala i Měsíčnice. Xie Lian se rozhlédl. „Musíme pracovat rychle. Máme jen dvacet čtyři hodin. Dávejte si však pozor na hady se štířím ocasem.“

A-Zhao kývl a San Lang souhlasně zabroukal. Všichni tři sklonili hlavu k zeleni.

Xie Lian během hledání přemýšlel nad tím, že pokud Císařský preceptor Ban Yue dokáže ovládat štíroocasé hady, měl by se jich vyskytovat na jejím území větší počet. Přesto od vstupu do města neviděli ani jednoho.

Napřímil se a chtěl s tou myšlenkou seznámit ostatní, když se jeho ruka dotkla čehosi válcovitého.

Byla to lidská noha.

--Předchozí kapitola--      --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--

---

[1] Deset zhangů – něco přes třicet metrů.

[2] Fuchen, čteme fu-čchen. Že tam bylo minule hossu? Ano, byl, a bylo to špatně. Jsou to dvě podobné, ale ne totožné věci z koňských žíní a v tomto případě zde měla být tato varianta. Opraveno i zpětně. Rozdíl není velký (až téměř minimální, obě věci jsou vlastně tyčka a koňské žíně. Hossu slouží čistě na odhánění much, nemá příliš pevnou rukojeť a spojuje se spíš s buddhismem, zatímco fuchen je v první řadě zbraň, má delší pevnou rukojeť, často vybavenou železným bodcem, skrytým pod žíněmi.