Kapitola 27: Obskurní Hua Lian, noční pád do jámy hříšníků

Poté, co seskočila dolů, promluvila jazykem národa Ban Yue: „Ke Mo, co se tu stalo?“

Xie Lian si její hlas představoval úplně jinak. Tón byl sice chladný, ale nedokázal zakrýt dívčino mládí. Zněla jako nešťastná holčička, která si povídá sama se sebou, a vůbec nepřipomínala bezcitné a démonické zlo. Nebýt princova dobrého sluchu, možná by jí vůbec nerozuměl.

„Co se tu stalo?“ zavrčel Ke Mo. „Všichni jsou mrtví!“

„Jak můžou být mrtví?“

„Protože jsi je všechny shodila dolů a uvěznila na tomto prokletém místě!“ Bylo slyšet, jak si generál odplivl.

Císařský preceptor jeho odpověď ignorovala. „Je tady ještě jeden člověk. Kdo to je?“

Ve skutečnosti byli tady dole v jámě kromě Ke Moa ještě dva „lidé“, ale San Lang neměl ani dech, ani puls, a tak Císařský preceptor jeho přítomnost nezjistila. Navíc nahoře předtím panoval chaos v tom, kdo seskočil a kdo utekl, takže předpokládala, že je přítomen pouze Xie Lian.

Ke Mo kývl jejich směrem. „To jsou oni. Zabili mé vojáky, jsi teď spokojená, když jsou konečně všichni mrtví?“

Císařský preceptor dlouho mlčela. Pak se objevil záblesk světla a ozářil mladou dívku v černém, která v úkrytu dlaní držela malý plamínek.

Mohlo jí být pouhých sedmnáct, osmnáct let. Nebyla ošklivá, vlastně by se dala popsat jako docela hezká, nebýt hluboce nešťastného výrazu a modřin, které se jí ve světle plamene rýsovaly na tvářích a v koutcích úst.

Skutečně, kdyby se Xie Lian předtím několikrát neujistil, nikdy by nevěřil, že tahle bledá dívenka je Císařským preceptorem Ban Yue.

Světlo v jejích dlaních ozářilo okolí a odhalily poházená těla vojáků ve zbrojích.

Xie Lian neodolal a vrhl rychlý pohled na osobu vedle sebe.

I když byly plameny přivolaném Císařským preceptorem byly poměrně malé, většina Jámy hříšníků se stále utápěla v šeru a všichni přítomní byli zahalení do stínů. Mihotavé světlo přesto stačilo k tomu, aby odhalilo postavu v rudém po jeho boku.

San Lang byl vysoký, ale právě teď se zdálo – a možná to byl oční klam – že je mnohem vyšší, než si pamatoval. Princův pohled pomalu stoupal vzhůru a na chvíli zaváhal u mladíkova hrdla. Pokračoval dál a zastavil se u půvabně tvarované čelisti. Horní polovina San Langovy tváře byla stále skrytá ve tmě, ale brada a čelist se zdály být trochu odlišné od jeho předchozí podoby. Stále byly elegantní, ale mnohem ostřeji řezané. Jako by San Lang vytušil Xie Lianův pohled, stínová tvář se mírně naklonila a otočila se k němu. V koutcích úst se objevila slabá křivka úsměvu.

Xie Lian bezděčně vykročil blíž, veden touhou lépe si ho prohlédnout.

Jenže v tu chvíli ze sebe Ke Mo vydal žalostné zavytí. Generál poprvé naplno spatřil spoušť mrtvých v jámě a přemohl ho žal. Xie Lian se s úlekem vzpamatoval a zamířil k němu. Naříkající Ke Mo si svíral hlavu a Císařský preceptor ho tiše a bez náznaku emocí sledovala. Pak přikývla a řekla: „Dobře.“

Truchlící generál rozzuřeně zvedl hlavu: „Dobře? Co sakra myslíš tím dobře?“

„Teď můžeme být konečně svobodní.“ Císařský preceptor se otočila a navzdory tmě se zahleděla přímo na Xie Liana. „Vy jste je zabili?“

„Byla to nehoda.“

Tím jen přilil olej do ohně. Ke Moova hněvu: „Co to tady plácáš, jaká nehoda! Proč lžeš?“

„Život je plný nehod,“ odpověděl Xie Lian bez ostychu.

Císařský preceptor na něj upřeně hleděla. „Co jste vy lidé zač?“ Tuto větu kupodivu pronesla v plynulém standardním hanském dialektu[1].

„Jsem nebeský úředník. A tohle je můj… přítel.“

Ke Mo nerozuměl obsahu jejich hovoru, ale poznal, že to rozhodně není hádka. „O čem to mluvíte?“ zeptal se varovně.

Císařský preceptor pomalu přejela očima po Xie Lianovi a zastavila se u San Langa. Pak pohled odvrátila. „Žádný nebeský úředník sem nikdy nevkročil. Myslela jsem si, že jste se k nám už dávno otočili zády.“

Xie Lian byl připraven, že se bude muset s Císařským preceptorem Ban Yue utkat, ale nečekaně to vypadalo, že ona nic podobného v plánu nemá. Byl tím poněkud překvapený.

Místo toho se zeptala: „Chcete odejít, nebo ne?“

„Samozřejmě, že ano. Ale brání nám v tom magická bariéra nad námi.“

Dívka popošla několik kroků, zvedla ruku a udeřila dlaní do zdi. Vzápětí se k nim otočila. „To magické pole jsem odstranila. Můžete jít.“

Xie Liana tou neuvěřitelnou vstřícností zaskočila tak, že na chvíli ztratil řeč. V tu chvíli k nim ze shora dolehl známý hlas: „Hej! Je tam dole někdo? Jestli ne, jdu pryč!“

Xie Lianovi neušlo, jak San Lang vedle něj nespokojeně mlaskl.

Ten hlas patřil Fu Yaovi. Princ zvedl hlavu a spatřil tmavou postavu, hledící dolů. „Fu Yao! Tady dole, jsme tady dole!“ Zamával rukama a seshora se ozvalo nedůvěřivé odfrknutí. „Jako vážně? Co tam děláš? Je tam kromě tebe ještě někdo?“

„No… kromě mě je tady dole spousta dalších věcí. Co kdyby ses přišel podívat sám?“

Fu Yao měl zřejmě pocit, že místo spoléhání se na princovy nejasné narážky je opravdu lepší se přesvědčit na vlastní oči. Zapálil obrovskou ohnivou kouli a ta se vzápětí se zahučením rozletěla dolů.

Celá Jáma hříšníků byla v okamžiku ozářena plameny, jako když dovnitř sestoupí malé slunce. Xie Lian konečně jasně rozeznal své okolí.

Kolem něj byly ve všech směrech navršené hory mrtvol a země byla přímo zaplavená mořem krve. Těla desítek vojáků Ban Yue byla naházena jedno na druhém a jejich světlá brnění tvořila ostrý kontrast s tmavou kůží a ještě temnější krví, stékající na zem. Princ v celé Jámě hříšníků sotva našel volné místo, které by nebylo zaplněno těly.

Tenhle masakr se musel odehrát v tom krátkém okamžiku, kdy San Lang seskočil dolů.

Xie Lian znovu pohlédl na mladíka vedle sebe.

Předtím měl nejasný pocit, že San Lang se zdá vyšší a slabě vnímal i další drobné rozdíly. Ale teď, pod jasnou září ohnivé koule, stál vedle něj ten stejný pohledný mladík jako dřív. Když zachytil princův pohled, slabě se usmál.

Xie Lian sklonil hlavu a prohlédl si San Langovo zápěstí a boty. Vše bylo stejné jako předtím, nikde nic, co by mohlo vysvětlit to tlumené cinkání.

Jeho myšlenky přerušilo zadunění, jak k nim Fu Yao seskočil.

„Neměl jsi hlídat obchodníky?“ zeptal se Xie Lian.

Fu Yao nakrčil nos nad těžkým zápachem krve. Zamračil se, až se mu stáhlo obočí, a mával si rukou před obličejem v marném snaze vyčistit vzduch kolem sebe. „Nikdo z vás se po třech hodinách nevrátil, takže jsem usoudil, že se asi něco stalo. Než jsem odešel, nakreslil jsem kolem kupců hlídací pole a řekl jsem jim, aby se nikde nepotulovali.“

Xie Lian zavrtěl hlavou. „Neměl jsi je jen tak opustit. Hlídací pole nevydrží dlouho. Co když se začnou bát, že jsi je opustil, a odejdou?“

„Ať si bloudí, když chtějí. Jakmile se hlupáci chytí špatné myšlenky, nezadrží je ani dva páry koní. A co je to s těmi dvěma tady? Co jsou zač?“

Ostražitě si prohlížel dvě pro něj neznámé osoby a na tváři se mu objevil trochu zmatený výraz. Ke Mo ležel celý potlučený na zemi a sotva se hýbal, zatímco Císařský preceptor stála tiše se skloněnou hlavou. Xie Lian začal vysvětlovat: „Toto je generál národa Ban Yue a toto je jejich Císařský preceptor. Nyní jsou…“

V tu chvíli Ke Mo vyskočil. Dlouho ležel na zemi a nyní konečně sebral dost sil. S hromovým výkřikem se vyškrábal na nohy a napřáhl se proti Císařskému preceptorovi. Mohutný, zavalitý muž, který útočí na drobnou dívenku – to byl výjev, s jakým se Xie Lian ještě nesetkal. Generál však měl důvod ji nenávidět a ona by se jistě dokázala úderu vyhnout, ale z nějakého důvodu to neudělala. Po zásahu se složila se k zemi jako hadrová panenku. Ke Mo zlostně zasyčel: „Kde jsou ti tví hadi se štířím ocasem? No tak, jen je přivolej, ať mě zabijí! Vysvoboď mě z toho pekla!“

„Ke Mo…“ Císařský preceptor téměř šeptala, „moji hadi už mě neposlouchají.“

Generál se posměšně ušklíbl. „A že tě ještě nezabili!“

„Je mi to líto…“

„To nás opravdu tolik nenávidíš?“

Císařský preceptor zavrtěla hlavou. To Ke Moa rozzlobilo ještě víc. „Ty mě vážně dokážeš naštvat! Když k nám nechováš nenávist, tak proč jsi nás zradila? Ty podlá přeběhlice, ty nevděčný sobče!“

Fu Yao sledoval, jak se to jednostranné násilí stupňuje, jeden bije a druhý je bez odporu bit. Zamračil. „Hej, o čem to sakra mluví? Neměli bychom ho zastavit?“

Xie Lian už nevydržel roli tichého diváka a vykročil vpřed, aby Ke Moa odtáhl od ležící dívky. „Generále, co kdybyste nám místo toho raději řekl, kdo byl ten zrádce z Yong‘anu, se kterým se Ban Yue spolčila, aby otevřeli bránu?“

V tu chvíli ho Císařský preceptor chytila za ruku.

To sevření bylo pevné a neústupné. Xie Lianovi se sevřelo srdce při pomyšlení, že celou dobu předstírala vlídnost, aby proti nim zosnovala spiknutí. Když se však na ni podíval, dívka stále ležela na zemi, koutky úst modrofialové a hlavu zvednutou, aby na něj viděla. Nepromluvila, ale její smolně černé oči se do něj vpíjely s překvapivou intenzitou.

Princi se vynořila nejasná, vzdálená vzpomínka na malou postavu, která se překryla s dívkou před ním. „To jsi ty?“ vyhrkl Xie Lian.

Dívka konečně promluvila: „Generál Hua?“

Tato výměna názorů způsobila, že na ně všichni v jámě zůstali nechápavě zírat. Fu Yao se jediným krokem vrhl vpřed a jako by mimochodem omráčil Ke Moa jediným úderem. „Vy se znáte?“

Ale Xie Lian si ho nevšímal. Přikrčil se, uchopil Císařského preceptora za ramena a pozorně studoval její tvář.

Vzdálenost, která je předtím dělila, mu znemožňovala dobře si ji prohlédnout, navíc se dívčin vzhled změnil s jejím dospíváním – nemluvě o tom, že ji naposled viděl před víc jak dvěma sty lety. Nebylo překvapivé, že ji hned nepoznal. Ale teď, když si ji pořádně prohlédl, nebylo možné se splést!

Na dlouhou chvíli oněměl, než konečně prones: „Ban Yue?“

Císařský preceptor ho chytila za rukávy, ve tváři vzácný náznak emocí. „To jsem já! Generále Hua, vzpomínáte si ještě na mě?“

„Samozřejmě, že si tě pamatuji, ale…“ Chvíli se na dívku díval a pak si povzdechl: „Ale jak to, že jsi skončila takhle?“

V jejích očích se po těch slovech mihl náznak smutku.

„Je mi to líto,“ zašeptala, „plukovníku,[2] já… zkazila jsem to.“

Nejdřív ho oslovila jako generála, pak plukovníka, jak by jim to mohlo nedojít? Fu Yao ohromeně zamumlal: „Plukovník? Generál? Ty? Co se to děje? A co potom ta generálova pohřební mohyla?“

Xie Lian kývl. „Ta je moje.“

„Netvrdil jsi, že jsi tady před dvěma sty lety jen sbíral harampádí?“

„Tohle… ono je to trochu těžké vysvětlit. Tehdy jsem to skutečně dělal.“

Jednoho dne před dvěma sty lety Xie Lian z jistého důvodu nemohl pokračovat v bezcílných toulkách po východě. Potřeboval se skrýt, dokud neutichne rozruch, a vydal se jen s kompasem v ruce na jih přes Qinling[3] hledat nové země a nový odpad k využití.

Čím déle cestoval, tím víc se mu něco na krajině kolem nezdálo. V těchto místech by měly být cesty lemované bujnou vegetací a rušnými lidskými sídly, tak proč bylo okolí stále pustší a pustší?

Navzdory narůstajícím pochybnostem se vytrvale držel směru, který si zvolil, dokud krok za krokem nedorazil až do pouště Gobi. Poté, co ho málem smetl vítr a on spolykal několik soust písku, mu konečně došlo, že má rozbitý kompas.

Celou dobu mu ukazoval špatný směr!

Ach, nedalo se nic dělat. S myšlenkou „když už jsem tady, mohl bych se alespoň podívat na pouštní scenérie“, upravil směr a začal se plahočit na severozápad. Nakonec dorazil k hranicím středových plání a usadil se poblíž národa Ban Yue.

Xie Lian pokračoval: „Původně jsem měl v úmyslu v okolí nasbírat nějaký odpad a podobně, ale na hranicích panovaly nepokoje. Vždy se tam pohybovala spousta dezertérů a armáda tam náhodně chodila chytat lidi, aby doplnila stavy.“

„Takže tě donutili vstoupit do armády?“ zajímal se San Lang.

„Ano, chytili mě. Ale když už se stalo, tak jsem se s tím smířil. Později, když se mi podařilo opakovaně zahnat jakési bandity, mě nějak povýšili na plukovníka. A ti, kteří mě chtěli uctít, mi říkali ,generále‘.“

Fu Yao po něm vrhl pochybovačný pohled. „Ale proč tě oslovovali generále Hua? To přece není tvé příjmení.“

Xie Lian odmítavě mávl rukou. „Nic podstatného. Tenkrát jsem si musel jméno vymyslet na místě, myslím, že to bylo Hua Xie.“[4]

San Lang se po vyslovení toho jména krátce usmál. Princi to uniklo a pokračoval: „Po častých útocích na hranicích osiřelo mnoho dětí. Ve volném čase jsem si s nimi občas hrával. A jedno z těch dětí se jmenovalo Ban Yue.“

Při bojích proti banditům byl Xie Lian bezpochyby nejstatečnějším a nejsilnějším vojákem, nikdo se mu neodvážil postavit do cesty, ani stát příliš blízko. Ale když se zrovna nebojovalo, vypadalo to, že si nechá poroučet v podstatě od kohokoliv.

Jednoho dne si rozdělal u písečné stěny oheň a místo hrnce použil vlastní přilbu. Vzduchem se nesla vůně jídla a přitáhla pozornost několika dalších vojáků, kteří mu v hněvu jeho provizorní hrnec s jídlem rozkopali. Rozzlobený Xie Lian šel zvednout svou přilbu a když se otočil zpět, ke svému ohromení spatřil na zemi dřepět špinavé a rozcuchané dítě. Zrovna se natahovalo po rozlité vařící kaši. Zděšeně vykřikl: „Ne! Maličká, počkej!“

Dívenka si ho nevšímala, na jídlo nabrané ze země dvakrát foukla a nacpala si ho do pusy. Vzápětí vydala srdcervoucí výkřik, schoulila se a s funěním se rozplakala. Xie Liana to tak vyděsilo, že chvíli zmateně poskakoval kolem, než jí zvedl hlavu a pomohl jí vyplivnout všechno, co spolkla. Pak jí s úlevou utřel jí pot a jemně řekl: „Už je to dobré, malá, omlouvám se…. Prosím tě, neříkej rodičům, co se tady stalo. A příště nesbírej věci ze země, protože…. Počkej, co to děláš?“

Dívence se v očích leskly slzy, ale přesto se snažila nabrat ze země další kaši. Když ji Xie Lian chytil, neušlo mu, že se její břicho prakticky dotýká páteře.

Dítě, které hladovělo takovým způsobem, bylo ochotné sníst cokoliv, přestože plakala bolestí.

Xie Lian byl bezradný a mohl pro ni jen získat poslední z přídělů, který mu zbýval. Poté často dívku přistihl, jak ho tajně ze skrytu pozoruje.

Zdálo se mu, že dívenka jménem Ban Yue má na tváři věčně nešťastný výraz a celé její tělo je stále poznamenáno modřinami. Pokaždé, když ji zahlédl, na něj upřeně zírala, stejně jako teď. Jiné děti si s ní nehrály, a kromě Xie Liana na ni dával pozor jen chlapec z národa Yong’an, a vždy chodila za jedním z nich.

Byla tiché dítě, ale uměla mluvit hanským dialektem, takže Xie Lian nikdy nedokázal zjistit, odkud vlastně pochází. Protože to nevypadalo, že by se o ni někdo staral, brával ji Xie Lian občas sebou. Když měl volno, učil ji písničky, skákat přes překážky a zápasit, dokonce jí předváděl i rozbíjení kamenů na hrudi[5] a podobně. Měli docela dobrý vztah.

Xie Lian dodal: „Myslel jsem si, že ,Ban Yue‘ z Císařského preceptora Ban Yue odkazuje na název země. Neuvědomil jsem si, že je to ve skutečnosti jméno.

„A co se stalo pak?“ zajímal se Fu Yao.

„Vlastně to, co bylo napsáno na stéle u generálovy pohřební mohyly.“

San Lang až dosud mlčel. „Podle ní jsi ale zemřel,“ poznamenal.

Když si na to Xie Lian znovu vzpomněl, cítil se trochu sklíčeně.

Neměly by chvalozpěvy na mrtvé pět ódy a malovat krásné vzpomínkové obrazy drahého zemřelého? Co přesně bylo tak úžasného na tom, že byl degradován znovu a znovu, až už nebylo kam jej degradovat? I kdyby přehlédl tohle, muselo se tam s mučivou podrobností popisovat i jeho ponižující úmrtí?“

Když se tehdy ukrývali v jeskyni přes písečnou bouří a on četl text na stéle, oči mu u téhle pasáže začaly nekontrolovatelně cukat. Nebýt toho, že San Lang dokázal písmo Ban Yue rozluštit a ke všemu stál hned vedle, Xie Lian by zcela přeskočil část popisující jeho potupnou smrt a předstíral by, že neexistuje. Lidé, kteří u jeho vlastní mohyly hledali úkryt před písečnou bouří, viděli nápis popisující jeho minulé činy a dokonce o tom vedli živou diskuzi, prokládanou posměšky. Jak by je mohl požádat, aby se nesmáli, když jemu samotnému při tom čtení zacukaly koutky? Popravdě se kvůli tomu cítil trochu ublíženě a měl pocit, že kořen jeho nosu musí být od všeho toho hnětení rudý.  Nakonec ze sebe vysoukal: „Ach, to. Samozřejmě že jsem nezemřel. Svou smrt jsem jen předstíral.“

Fu Yao na něj nedůvěřivě pohlédl a princ si pospíšil s vysvětlením. „Opravdu jsem nemohl vstát, protože po mě šlapalo příliš mnoho nohou. Předstírat smrt byla jediná možnost!“

Xie Lian si vlastně nedokázal vybavit, jak konkrétně jeho „smrt“ proběhla. Vždyť si ani pořádně nepamatoval, proč spolu obě země tehdy válčily, jen věděl, že to bylo kvůli nějaké nafouknuté maličkosti. Vůbec netoužil bojovat, v té době už byl degradován na nejnižší hodnost, takže ho nikdo nebyl ochoten poslouchat. Obě strany šílely touhou po krvi, a když se Xie Lian vyřítil ven, najednou se ocitl uprostřed jejich hněvu a zbraní.

Fu Yao ho začal peskovat: „Musel ses postavit doprostřed a naštvat obě strany, že? Proč by tě jinak rozsekali, sotva ses objevil? Věděl jsi, že tě nenávidí, a kdybys chtěl, určitě by ses jim dokázal vyhnout, tak proč jsi musel bezhlavě útočit?“

--Předchozí kapitola--        --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--

 Slovo překladatele: Taky máte tak rádi malou Ban Yue? Škoda, že se nikdy nedozvíme, jakým způsobem získala své magické schopnosti. To by byla povídka jak víno!

---

[1] Standardní hanský dialekt, aka mandarínská čínština.

[2] Plukovník – v originále xiao wei, podle starobylé čínské vojenské hierarchie hodnost asi dva až tři stupně pod generálem. Opravdu mě nenapadl lepší překlad. Použila bych „veliteli“, ale to by zas nezachytilo pointu. Nu, snad vás to tak nebije do uší.

[3] Qinling, čteme Čching-ling. Pohoří mezi rovinou Guanzhong a řekou Han. https://en.wikipedia.org/wiki/Qinling

[4] Hua Xie, čteme Chua Sie. Původní překladatel z čínštiny uvádí, že jde o stejný znak Xie, jaký má Xie Lian ve jméně. Může to znamenat „díky“, ale také „uvadnout“, pokud je ve spojení s listy či květinami. Takže Hua Xie vlastně znamená „Uvadající květina“. Jak poetické… a smutné.

[5] Rozbíjení kamenů na hrudi – princip toho čísla spočívá v tom, že jeden člověk v leže má na hrudi kámen a druhý do něj udeří kladivem. Kámen pohltí setrvačnost úderu a člověk ve skutečnosti utrpí jen velmi malý náraz. Teoreticky. Obvykle. Tady v epičtějším podání brněnského Franty Kocourka: