Kapitola 6: Pravidla z prohnilého stolu

 „Cheng Qiane.“ Muchun Zhenren na něj upřeně hleděl. 

Chlapec si nebyl jistý proč, ale mistr vždy oslovoval Han Yuana "malý Yuane“, zatímco jemu říkal celým jménem. Z tónu hlasu nedokázal poznat, zda mu jeho mistr dává přednost či ne, ale každou slabiku jeho jména vyslovil s důrazem.

Cheng Qian byl zmatený. Skryl ruce do rukávů a zaťal je v pěst.

„Pojď.“ Muchun Zhenren si ho změřil pohledem od shora dolů. Asi si uvědomil, že se netváří zrovna přátelsky, proto sklopil víčka a zopakoval mírnějším hlasem: „Pojď sem.“ Vlídná lasička byla zpět.

Položil ruku na chlapcovu hlavu. Slabé teplo dlaně a vůně kadidla postupně pronikaly Cheng Qianovým tělem.

Jako útěcha to nebylo moc platné. Cheng Qian byl stále rozrušený.

V hlavě si promítal mistrův proslov k Han Yuanovi a úzkostlivě přemýšlel, co řekne Muchun Zhenren jemu.

V jednom prchavém okamžiku mu hlavou proletěly vzpomínky na jeho krátký život. Snažil se uvědomit si vlastní nedostatky a připravit se na nadcházející kázání. 

V duchu uvažoval: „Řekne, že jsem úzkoprsý? Nebo nevlídný? Nepřátelský?“

Muchun Zhenren však nechal jeho špatné vlastnosti být. Dokonce chvíli váhal, jako by měl potíže najít vhodnou formulaci.

Cheng Qian napjatě vyčkával. Připadalo mu, že čeká celou věčnost, ale nakonec Muchun slavnostně pronesl: „Pokud jde o tebe, ty sám víš v hloubi duše nejlépe, jaký jsi. Přejdu tedy rovnou k věci. Uděluji ti jako přikázání ‚volný a svobodný‘.

Ten proslov byl tak jednoduchý, až se nedal pochopit. Cheng Qian se zamračil. Všechny jeho dušení přípravy vzaly za své. Napětí v něm nepolevilo, právě naopak.

„Mistře, co znamená ‚Volný a svobodný‘?“ vyhrkl.

Už v té chvíli zalitoval, že se neovládl. Netoužil vypadat stejně hloupě, jako Han Yuan.

Vzpamatoval se a trochu rozpačitě se snažil vymyslet alespoň nějaké vlastní vysvětlení. „Znamená to,“ zkusil to zkoumavě, „že se mám zbavit rozptylujících myšlenek a soustředit se na kultivaci?“

Muchun po krátké odmlce místo konkrétního vysvětlení pouze přikývl. Neurčitě prohlásil: „Prozatím… by se to tak dalo říct.“

Prozatím? A co v budoucnu?

A co má být to „dalo by se to tak říct?“

Z takové odpovědi byl ještě více na rozpacích. V Muchun Zhenrenových slovech cítil jakýsi přízrak nejisté budoucnosti, ale pochopil, že dalších podrobností se nedočká. Díky svému taktu a preciznímu sebeovládání spolkl veškeré pochybnosti a formálně se Muchunovi uklonil. „Ano mistře. Děkuji za poučení.“

Muchun Zhenren si v duchu povzdechl. Ačkoliv navenek vypadal jako muž v nejlepších letech, ve skutečnosti byl dost starý a měl bohaté životní zkušenosti. Dokázal odhalit přetvářku. Neušlo mu, že i když se Cheng Qian choval tak zdvořile, že oslovoval „bratře“ i chlapce, pečujícího o jeho potřeby, nebylo to kvůli úctě – jednoduše si před ostatními pěstoval „dokonalou“ tvář.

Jak praví přísloví: „Předstíraná slušnost je slabším druhem dobré vůle, a je také počátkem chaosu.“[1] I když měl ten kluk velký rozhled a výjimečné nadání, jeho povaha byla velkému Tao na hony vzdálená. Až příliš se zabýval tím, co se líbí ostatním… ačkoli vzhledem k jeho povýšenosti se nedalo předpokládat, že mu na tom doopravdy sejde.

Muchun sundal ruku z Cheng Qianovy hlavy. Měl obavu, aby ten hoch jednou nesešel z cesty.

Nohou překlopil trojnohý stůl a zavolal si k sobě oba chlapce.

Spodní deska dřevěného stolu byla provrtána tisíci drobnými červotoči. K jejich překvapení bylo pod těmito prožranými otvory cosi napsáno.

„Dnes, při vašem zasvěcení, poznáte pravidla sekty Fuyao. Vy dva se je naučíte nazpaměť slovo od slova, a dneškem počínaje je budete jednou denně zpaměti přepisovat. A to celkem po dobu čtyřiceti devíti dnů.

Tváří v tvář tolika pravidlům dal Cheng Qian přece jen najevo mírný údiv. Nikdy by nepovažoval za vhodné psát posvátná pravidla sekty na zadní desku prohnilého stolu.

Natož na stůl se třemi nohami.

Han Yuan byl stejně užaslý jako on.

Malý žebrák se nakrčil a celý otřesený zbledl. „Co to má sakra být? Mistře, tyhle čmáranice mě možná znají, ale já je rozhodně ne!“

To byla pro Cheng Qiana pomyslná poslední kapka.

Mistr, který byl pravděpodobně lasiččím duchem, poučení, které nedávalo smysl, soubor pravidel, napsaných na spodní desce prohnilého stolu, zženštilý starší bratr, žebravý negramotný mladší bratr… jaké výsledky mohl Cheng Qian očekávat, když výchozí bod jeho kultivační dráhy začal za takových podmínek?

Předvídal si chmurnou budoucnost.

Naštěstí, jakmile se ještě téhož večera vrátil do svého příbytku, nálada se mu zlepšila. Navzdory všemu mohl alespoň studovat. Měl k dispozici nejen obrovské množství knih, ale také papír a štětce na psaní, které mu připravil Xueqing.

Cheng Qian předtím nikdy na papír nepsal. Co se týkalo jeho rodičů a psaní, nedali by dohromady ani čísla od jedné do deseti. Doma proto pochopitelně neměli psací potřeby.

Příroda ho obdařila neuvěřitelně přesnou pamětí, díky níž si uložil do paměti docela dost znaků, tajně naučených od starého Tongshenga, a cvičil si jejich psaní klacíkem na zemi. Snil o tom, že jednou bude mít k dispozici čtyři poklady studia – štětec na psaní, papír, kámen na inkoust a inkoustovou tyčinku.

Teď se mu vše splnilo a stal se na psaní závislý. Neřídil se mistrovými pokyny – požadoval po něm, aby pravidla přepsal jednou denně, ale on je zrovna opisoval po páté a hodlal v tom pokračovat. Když ho Xueqing přišel odvést na večeři, ani si nevšiml, že vešel do místnosti.

Taoistickému chlapci neuniklo, že Cheng Qian pokaždé vylepšoval znaky, které se mu naposledy nepodařilo napsat správně.

Štětec na psaní z lasiččích chlupů byl o tolik jiný než obyčejný klacík. Jelikož používal štětec a papír poprvé, jeho znaky byly pochopitelně nevzhledné. I tak z něj bylo patrné, že záměrně napodobuje písmo vyryté na stole – krom pravidel samotných si ukládal do paměti tah každého jejich znaku.

První noc spal dobře, ale teď byl na spánek příliš rozrušený. Jen zavřel oči, rozbolelo ho zápěstí a jednotlivé znaky a tahy se mu vrývaly do mysli.

Byl si jist tím, že pravidla sekty musela napsat stejná osoba, která psala tabulku s názvem obydlí Qing´an. Cheng Qian byl tím písmem tak zaujat, že se v posteli neustále neklidně převaloval. Pokud pomineme úhlednou tabulku, oprýskaný stůl vypadal, jako by se měl co nevidět rozpadnout. Z toho Cheng Qian usoudil, že pravidla sekty nemohla být zapsána nijak dávno.

Čí to tedy mohl být rukopis? Mistra?

Zaobíral se tím problémem, dokud ho nepřepadla ospalost. V polospánku měl pocit, že mu kdosi ukazuje okolí hory Fuyao a vede ho to do Neznámé síně. Zmatený Cheng Qian si pomyslel: „Proč vlastně mířím do mistrova příbytku?“

Přesto vešel dovnitř a na dvoře spatřil jakousi osobu.

Byl to velmi vysoký muž, ale rysy tváře měl neostré, jakoby zahalené v černém oparu. Se strašlivě bledýma rukama a vystupujícími kostmi vypadal jako bludný duch.

Nejdřív se vyděsil a podvědomě o dva kroky couvl. Pak převládly obavy o jeho pána a osmělil se: „Kdo jsi? Proč jsi na dvoře mého mistra?“

Muž zvedl ruku. Neviditelnou silou vytáhl Cheng Qiana do vzduchu a v mžiku si ho přitáhl blíž.

Pak se dotkl Ching Qianovy tváře.

Chlapec se zachvěl. Mužova ruka byla tak ledová, že pouhý dotek ho zmrazil až do morku kostí.

„Malý tvorečku, ty máš ale odvahu.“

Ledová ruka jej chytila za rameno a muž se zachechtal: „Vrať se zpět!“

Cheng Qian ucítil silný náraz a s trhnutím se probudil ve vlastní posteli. Ještě nezačalo svítat.

Ten sen rozptýlil všechny myšlenky na spánek. Sebral ztracenou rovnováhu a zabíjel čas zaléváním květin na dvoře, což přimělo Xieqinga k hlubokému studu, protože vstal později, než Cheng Qian. Odvedl jej do Síně poslání.

Síň poslání byl malý pavilon uprostřed mýtiny, vybavený několika stoly a židlemi Přestože Cheng Qian s Xueqingem přišli velmi brzy, taoističtí chlapci už tam byli. Zametli podlahu, uvařili vodu a chystali se připravit čaj.

Jakmile si Cheng Qian našel místo, kde se mohl tiše usadit, dobře vycvičení sloužící mu ihned podali šálek čaje.

Cheng Qian se tvářil nezúčastněně a chladně a jen opatrně seděl na kraji židle, připravený okamžitě vyskočit. Byl zvyklý snášet útrapy a jen těžko si zvykal na život v pohodlí, takže mu bylo trapně, když ostatní pracovali, zatímco on popíjel čaj.

Než šálek dopil, zaslechl kroky. Vzhlédl a spatřil podivného mladíka, blížícího se uličkou, která se vinula kolem pavilonu.

Byl oblečen do tmavě modrého roucha. V náručí nesl dřevěný meč a kráčel rychle, oči upřené před sebe. Taoistický chlapec za ním musel rozpačitě popobíhat.

„To je druhý bojový strýc,“ zašeptal Xueqing.

Druhý starší bratr, Li Yun.[2] Už viděl jeho jméno na tabuli za proutěnými dveřmi Neznámé síně. Spěšně vstal, aby jej přivítal. „Druhý starší bratře.“

Li Yun nečekal, že ho zde někdo předběhne. Zarazil se, zvedl hlavu a střelil po Cheng Qianovi pohledem. Měl nezvykle velké, černé duhovky, takže jeho pohled působil chladně a nevlídně. 

Rychle si nového učedníka prohlédl a nepříjemně se usmál. „Slyšel jsem, že mistr s sebou přivedl dva mladší bratry. To jsi ty?“

Cheng Qianovi se jeho pohled instinktivně nelíbil. S vycítěním nepřátelství měl dobré zkušenosti, a tak jen kývl: „To jsem já a čtvrtý mladší bratr Han Yuan.“

Li Yun udělal krok vpřed, až se jej téměř dotýkal, a se zájmem pokračoval. „Jak se jmenuješ?“

Byl jako zkušený vlk, větřící zajíce. Cheng Qian málem ucukl, ale ovládl se a napřímil záda: „Cheng Qian.“

„Aha, Cheng Qian.“ Li Yun s pokryteckým úsměvem kývl. „Těší mne.“

Cheng Qian měl přímo před očima jeho ostré zuby a při tom pohledu pochopil, že krom mistra není v sektě Fuyao ani jeden člověk, kterého by měl rád. 

Otázka byla, jestli se jeho mistr dal mezi „lidi“ počítat.

Po delší chvíli dorazili Han Yuan s Muchun Zhenrenem. Han Yuan si samozřejmě musel sednout před Cheng Qiana a hned si začal stěžovat, že si s ním nepřišel hrát. Mezitím ochutnal od každé dobroty na stole.

Mladý žebrák se na mistra občas podbízivě usmál a sem tam se otočil, aby na Cheng Qiana mrkl. Dobře hrál svou roli ukázněného, ale zaneprázdněného žáka. Dokonale ztělesňoval rčení „oškliví lidí nadělají nejvíc problémů.“

Co se týkalo jejich nejstaršího bratra Yan Zhengminga, ten se opozdil o celou půlhodinu. Ještě když vstupoval, zíval.

Nikdy by nešel pěšky – ve skutečnosti požádal dva taoistické chlapce, aby ho na křesle přenesli ze Země něhy až sem.

Dobře vypadající služka za ním cupitala a ovívala jej, zatímco chlapec vedle něj držel slunečník.

Yaun Zhengmingovo roucho se třepotalo ve větru a jeho stříbrné lemy byly jako mraky na obloze. S nadsázkou řečeno: mladý pán dorazil se vší parádou.

Vypadalo to, jakoby nepřišel na ranní vyučování, ale spíš vyvolávat rozruch.

Po vstupu do Síně poslání první starší bratr probodl Li Yuna arogantním pohledem. Svraštělým obočím dával najevo znechucení. Pak zběžně přelétl pohledem Han Yuana a množství nedojedených koláčů na jeho stole. Máchl vějířem a zakryl si oči, aby se náhodou nestihl tím pohledem potřísnit.

Vyhrálo nejmenší zlo a Yan Zhengming s arogantním výrazem přešel k Cheng Qianovi. Sluha rychle přiskočil, čtyřikrát otřel kamennou stoličku, položil na ni polštářek a odběhl uvařit čaj. Postavil ho na podšálek s vyrytými znaky, které dokázaly ochladit čaj tak rychle, až se šálek orosil. Teprve po všech těch procedurách se Yan Zhengming neochotně posadil a napil.

Li Yun už byl na takovou scénu viditelně zvyklý a tvářil se, jako by byl vzduch. Han Yuan byl oproti tomu konsternován. Tvářil se, jako by ztuhl uprostřed zvolání „Co to má sakra být?“

Dokonce i sarkastický Cheng Qian, pozorně sledující celý proces usazování, pro jednou ztratil řeč.

Tak začala chaotická ranní hodina sekty Fuyao, v níž se všichni čtyři Muchunovi učedníci navzájem nesnášeli. 

--Předchozí kapitola--            --Zpět na přehled kapitol--             --Další kapitola--

---

[1] Předstíraná slušnost… Další ze série „ti mi dávaj“ narážek. Původní přísloví je bez toho slovíčka předstíraná, a nedávalo mi vůbec smysl. Tak jsem si našla, že je to z díla „Kniha o Tao a ctnosti“, prolouskala se kapitolou a ta osvětlila, že mluví právě o té slušnosti přehnané (či předstírané). Myšlenka je: ten, kdo jí (slušnosti) má hodně ji nepotřebuje dávat najevo, ten, kdo jí má málo, ji o to víc vystavuje. No a tady už Cheng Qiana poznáváme…

[2] Li Yun, čteme Li Jün.