Kapitola 5: Co dnes vůdce sekty zjistil z věšteckých trigramů?

 Yan Zhengmingův postoj byl nestoudný. Gesto, kterým ho přivolal, bylo, jako by přivolával psa.

Jeho chování přivádělo Cheng Qiana v úžas.

Nikdy se netěšil oblibě ostatních a v důsledku toho se svým způsobem cítil méněcenný. Ten pocit se mu zažral až do morku kostí a změnil se v silné sebevědomí, hraničící s paranoiou. K nepřátelství mu stačil křivý pohled, natož taková sbírka urážek.

Cheng Qian vypadal, jako by ho uprostřed zimy polili kbelíkem studené vody. Bez jakéhokoliv výrazu ve strnulé tváři vykročil kupředu, vyhnul se Yan Zhengmingově napřažené ruce a rutinně se mu uklonil v pozdravu. „Nejstarší bratře.“

Yan Zhengming se natáhl, aby si ho mohl lépe prohlédnout. S tím pohybem obklopil Cheng Qiana oblak orchidejového parfému, tak silný, že by vyhnal i červy. Bůh ví, kolikrát si navoněl oblečení.

Jenže mladý pán zřejmě neuměl číst ve tvářích druhých, nebo si přinejmenším nevšiml, že je Cheng Qian na pokraji výbuchu.

Dál si chlapce neuspěchaně prohlížel, jako když kupec prozkoumává zboží. Pravděpodobně ho shledal na pohled ucházejícím, protože nedbale kývl a vyjádřil  svému mladšímu bratru upřímnou naději do budoucna:

„Není to špatné. Doufám, že ti čas nepoznamená tvář.“

S pocitem, že projevil náležitou přívětivost nejstaršího bratra, se mladý pán natáhl a v nápodobě přátelského poplácání se otřel dlaní o Cheng Qianovu hlavu. Pak předvedl dokonalé pokývnutí: „Teď, když jsem viděl ‚křivdu‘[1], můžeš si je mistře odvést… Drahá Yu,“[2] oslovil služebnou, „dej mu pár bonbónů z piniových oříšků…hm, tedy jim.“

Muchun Zhenrenovi zaškubalo ve tváři. Měl neodbytný pocit, jako by noví chlapci nebyli pro tohoto nehodného učně bratry, ale spíše sloužícími.

A to sloužícími, jejichž vzhled neshledával nijak příjemným.

Bonbóny s piniovými oříšky nebyly jen tak obyčejné cukrovinky. Byly uloženy v malém, nádherném váčku a každý z nich byl pěkně oblý, s lesklou a průsvitnou polevou na povrchu. Vydávaly neuvěřitelně svěží vůni.

Chudé děti jen stěží dostaly šanci takovou pochoutku ochutnat. Cheng Qian přesto neprojevil sebemenší zájem. Sotva vyšel z místnosti, strčil váček do ruky Han Yuanovi. „To je pro mladšího bratra,“ prohlásil bez okolků.

Han Yuan byl tou „velkorysostí“ ohromen. V rozpacích váček přijal.

Ve světě, kde lidé jako on bojovali o přežití, podobni toulavým psům, byl malý žebrák zvyklý se neustále rvát o jídlo. Komu by přitom zbyla síla, starat se o názory druhých?

Han Yuana ten dar zahřál u srdce a lebedil si v tom obrovském nepochopení: možná jeho malý starší bratr vůbec není slabý a zranitelný. Naopak, je opravdu velkorysý a chová se k němu příkladně!

To Muchun Zhenren se tak snadno oklamat nenechal. Moc dobře si všiml, že si Cheng Qian s nechutí otírá ruce, jako by se dotkl něčeho špinavého. Okamžitě poznal, že chlapcova velkodušnost není projevem skromnosti, ale odmítnutím úcty příšernému staršímu bratrovi. 

Zároveň mu bylo jasné, že nejsilnější pokušení, kterému může čelit dítě v jeho věku, je právě jídlo a pití. Cheng Qian odolal, aniž by se na bonbóny třeba jen podíval.

Muchun Zhenren si s nádechem dojetí pomyslel, že ten spratek je možná až příliš tvrdý. Pokud se mu nepodaří stát se hrdinou, skončí jako učiněný ďábel.

A tak byl malý spratek Cheng Qian oficiálně přijat do sekty Fuyao.

První noc spal v obydlí Qing'an beze snů. Navzdory novému místu neměl problémy se spánkem a po domově se mu nestýskalo.

Děti mladší dvaceti let si obvykle nemusely svazovat vlasy a nosit pokrývku hlavy. Ale podle Xueqinga už nebyl obyčejným dítětem – teď byl v sektě nesmrtelných.

Největší rozdíl mezi „bažantími“ a „drůbežími“ sektami byl v tom, že bažantí byly zcela bezvýznamné, zatímco drůbeží, jakkoliv byl jejich původ nejasný, disponovaly alespoň jakýmsi majetkem.

Například talismany. Talismany nevyčíslitelné hodnoty byly v legendách téměř všude, vyřezávali se dokonce i do stromů a kamenů. Xueqing mu takové talismany ukázal a poučil ho: „Kdyby se třetí bojový strýc ztratil v horách, stačí se těch stromů a kamenů zeptat.“

Přistoupil k ukázce. „Do ‚Neznámé síně‘,“ zašeptal ke kořenu a vysvětlil: „To je sídlo vůdce sekty. Bojový strýčku, dnes bys tam měl jít a vyslechnout si prohlášení mistra.“

Kořeny stromů začaly mezitím slabě světélkovat.

Cheng Qian byl tak zaujat tou velkolepou scénou, že Xueqingovi zapomněl odpovědět.

Obloha už zesvětlala, ale slunce se teprve chystalo vyjít. Drobné světelné skvrnky na kořenech zářily jako drahokamy a krášlily lesní šero. Shlukovaly se a vytvářely kolem sebe vpravdě kouzelnou atmosféru. Postupně se přichytily na kmeny stromů, až se nakonec spojily v zářivé stezce, vedoucí lesem.

Nebyla to první magická věc, kterou Cheng Qian viděl – ale rozhodně byla první užitečná!

Xueqing byl dobrý znalec povah. Věděl, že tenhle hoch je zvláštní a velmi tvrdohlavý, takže i když mu neunikl Cheng Qianův uchvácený výraz, taktně počkal, až se vzpamatuje. Pak mu sebejistě připomněl: „Třetí bojový strýčku, tudy prosím. Následuj světlo.“

Zatímco kráčel po světélkující stezce, Cheng Qian cítil, jak se z něj stává jiný člověk. Poprvé uvěřil tomu, že povede zcela nový život.

„Bratře Xueqingu, kdo ty talismany vyrobil?“

„Vůdce sekty,“ odpověděl Xueqing. Už dávno vzdal snahu vymluvit mu tento způsob oslovování.

Cheng Qien byl znovu ohromen. Ta informace mu připadala jen těžko uvěřitelná.

Ještě nedávno byl mistr v jeho očích pouhým směšným, dlouhokrkým bažantem, ani přitažlivým, ani užitečným. Že by ve skutečnosti nebyl podvodník?

Mohl snad mít nějaké zvláštní schopnosti?

Byl mistr nepřemožitelný, dokázal ovládat přírodní síly?

Cheng Qian zkoumal tuto novou možnost s jakousi nedůvěrou, ale zjistil, že dívat se na svého mistra s úctou je pro něj stále obtížné.

Xueqing ho vedl po zářivé cestě do Neznámé síně.

„Neznámá síň“ byl ve skutečnosti malý domek s rákosovou střechou, bez jakýchkoliv magických nástrojů a bez tabule s názvem nade dveřmi. U vchodu byla jen hrubě vyřezávaná kulatá destička velikosti dlaně, zobrazující hlavu šelmy. Vypadalo to, jako by hlava byla položená na talíři. Cheng Qianovi připadala matně povědomá, ale nedokázal si vzpomenout. Vedle zvířecí hlavy byl řádek znaků. Stálo tam: „Nevím vůbec nic.“

Ten domek byl tak skromný a prostý, že si chvíli připadal, jako by byl zpátky na venkově.

Přede dveřmi domku se rozkládal neudržovaný dvorek. V něm stál jen popraskaný stůl se třemi nohami. Čtvrtou nohu nahrazoval kámen. Muchun Zhenren seděl za tím stolem vzpřímeně a pozorně sledoval keramický talíř před sebou.

Ten talíř byl velmi hrubě vyroben, tvarem kolísal mezi kulatým a hranatým a dno měl hrbolaté. Na něm byly rozhozeny tři prastaré měděné mince se zvláštními obrazci.

Cheng Qian se nad tím navzdory sobě samému pozastavil a na zlomek sekundy si pomyslel, že mistrovo upřené zírání na mince vzbuzuje docela respekt.

Xueqing se usmál. „Co dnes vůdce sekty zjistil z věšteckých trigramů?“[3]

Když to Muchun zaslechl, s obřadním výrazem odsunul talíř i s mincemi. Zastrčil si ruce do rukávů. „Tao nebes naznačuje, že na dnešním menu by mělo být dušené kuře s houbami.“

S těmi slovy trochu povysunul knír, zakoulel očima a odfrkl si, čímž demonstroval ryzí pud žravosti.

Cheng Qianovy byl jeho výraz něčím povědomý. Spojil si ho s destičkou u vchodu a došlo mu to: hlava šelmy na talíři byla lasička!

Neznalí vesničané nevěděli nic o věštbách, natož o buddhistických a taoistických znacích. Dokonce i někteří bohové, k nimž se modlili, byli smyšlení. Žádný div, že se jim do panteonu vloudili poněkud neobvyklí „nesmrtelní“: „nesmrtelný Žlutý“ a „nesmrtelný Zelený“, kteří v mnoha vesnicích zdomácněli.

Nesmrtelný Žlutý se vztahoval k duchům lasiček a nesmrtelný Zelený k duchům hadů. Těm se také říkalo „Hadí ochránci domu“. Povídalo se, že uctívání těchto dvou nesmrtelných pomůže chránit dům a udržet rodinu v bezpečí.

Cheng Qian viděl ve své vesnici pamětní desku, zasvěcenou nesmrtelnému Žlutému. Byla na ní právě taková zvířecí hlava.

Když se nad tím zamyslel a prohlédl si Muchuna, nešlo si nevšimnout jeho vychrtlé postavy s malou hlavou. I obličeje měl dlouhý, s úzkou čelistí a výraznou bradou.[4] Spolu s krátkýma nohama a dlouhým trupem vypadal… prostě jako lasička.

Zneklidněn propletencem pochybností a zmatku, vykročil Cheng Qian vpřed a pozdravil svého mistra, napůl přesvědčen, že se uklání lasiččímu duchovi.

Mistr na něj ukázal prstem a trochu se ušklíbl. „Nemusíš lpět na ceremoniích, to je přehnané. V sektě Fuyao na takových věcech netrváme.

A na čem trváte? Na dušeném kuřeti s houbami?

Naštěstí zaslechli Han Yuana. „Mistře! Starší bratře!“

Praktikujíce právě ten druh bezprostřednosti, který jeho mistr před chvíli doporučil, hned při vstupu hlasitě zvolal: „Páni! To je ale barabizna!“

Pak se s důvěrností majitele domu prošel po dvoře a zastavil se před Cheng Qianem.

Malý žebrák byl definitivně koupen sáčkem bonbónů, aniž se nad tím třeba jen na vteřinu zamyslel. Nyní byl pevně přesvědčen o Cheng Qianově laskavosti. Dokonce změnil své oslovování. Přistoupil k němu a důvěrně ho zatahal za rukávy. „Bratříčku Qiane, proč sis se mnou včera nepřišel hrát?“

Cheng Qiana při pohledu na něj naplnil hněv. Couvl o půl kroku a vyprostil rukávy z jeho sevření. „Čtvrtý mladší bratře,“ pozdravil ho ztuhle.

Xueqing jej oblékl jako dospělého. Vypadal elegantně a jemně, jako vytesaný z nefritu. Vyčesané vlasy odhalovaly hladké čelo a štíhlé obočí. Takovému nefritovému chlapci se dala menší odtažitost odpustit.

Han Yuan byl žebrák bez rodičů a vzdělání. Povahu měl velmi jednoduchou – pokud někoho nesnášel, jen těžko svůj názor měnil, a pokud uvěřil v něčí dobrotu, choval se k němu na oplátku laskavě. A Cheng Qian byl pro něj nyní právě tím druhým typem člověka. Ani v nejmenším se neurazil nad jeho lhostejností a spokojeně si pomyslel: „Na rozdíl od nás, kteří jsme vedli tulácký život, jsou domácí děti poněkud plaché. Musím na něj jít napříště pomaleji.“

Muchun Zhenrenovy oči byly malé, ale velmi pronikavé. Chvíli lhostejně přihlížel výměně názorů mezi svými žáky, až nakonec Han Yuana přerušil. „Yuane, můj milý, pojď sem.“

„Mistře, co chcete?“ Han Yuan zvesela přistoupil k viklajícímu se stolu.

Muchun Zhenren si ho prohlédl od hlavy až k patě a slavnostně prohlásil: „I když jsi byl do sekty přijat až po svém třetím starším bratrovi, stále jsi věkem starší. Takže s tebou promluvím jako s prvním.“

Lasičkovitý mistr se nakonec ukázal být mistrem. Protože zřídkakdy zaujímal tak přísný výraz, Han Yuan se mimovolně narovnal.

„Máš činorodou povahu, ale lehkomyslnost je tvou slabostí. Uděluji ti jako přikázání slova ‚pevná skála‘. Připomíná ti, že máš soustředit své myšlenky a v žádném případě nepolevovat. Rozumíš?“

Han Yuan zvedl hlavu a utřel si nos. „Ee?“ pronesl nejistě. Nerozuměl jedinému slovu.

Muchun naštěstí jeho nezdvořilosti nevěnoval pozornost. Obrátil se na Cheng Qiana.

Teprve teď si chlapec uvědomil, že se jeho mistr nenarodil s ptačíma očima, ale že má víčka mírně sklopená dovnitř. Nejčastěji je míval přivřená, takže vypadal, jako by se myslí toulal kdo ví kde. Nyní, když své průzračné oči otevřel, odhalil překvapivý kontrast bělma s černou duhovkou. Jeho výraz zvážněl.

--Předchozí kapitola--            --Zpět na přehled kapitol--             --Další kapitola--

---

[1] Křivda je narážka na význam jména Yuan, tedy "utrpět křivdu".

[2] Yu, čteme Ju.

[3] Věštění pomocí mincí a trigramů si můžete nastudovat tady: https://www.akropolis.cz/content/i-ting-moudrost-vesteni

[4] Dlouhá, úzká čelist s výraznou bradou, v aj pro to mají krásný výraz „lucernovitá čelist“, lantern jaw.