Kapitola 9: Vzájemné mučení mistra a učedníků

Jakmile na to Yan Zhengming přišel, věděl, že by se měl vydat na cestu dolů z hory.

Utrpení a strádání dokázaly vytrénovat lidské tělo, zatímco radost ze setkání a smutek z rozloučení dokázaly zocelit lidskou mysl.

Přestože filosofie Dřevěného meče Fuyao zahrnovala pouze základy cvičení s mečem, nebyla nijak odtržená od reality. Naopak, její filozofie zahrnovala radosti i strasti smrtelného života. Proto i kdyby v Zemi něhy cvičil dalších tisíc, třeba i deset tisíc let, výsledek by byl stejný – nikdy by odsud z hory nedokázal pochopit neustále se měnící svět.

Slova „jít dolů z hory“ mu probleskla myslí jen na zlomek vteřiny, než je pohltila představa útrap a nepříjemností náročné cesty. Hlava ho rozbolela jen při pomyšlení, kolik zavazadel by potřeboval, lenost opět převzala vládu nad tělem a zhatila výpravu za slibnou budoucností.

Mladý pán se zamyslel a došel k názoru, že se strastem raději nepropůjčí. Hlavou mu proběhlo: „Cestovat? Ani náhodou. Nikam nejdu, kašlu na podstatu dřevěného meče… koho to zajímá!“

Yan Zhengming se rozhodl, že si nebude všímat chyb v plynulosti svých pohybů. Nakonec sestavu si přesně pamatoval, což vlastně znamená, že ji zvládl. Zítra požádá mistra o čtvrtou formu.

S tím první starší bratr zahodil poslední špetku ambicí a jakékoliv úsilí vzdal. Čtvrtý mladší bratr se mezitím snažil vyšplhat po stromě k ptačímu hnízdu, tak po něm Yan Zhengming alespoň hodil několik kamenů. Nedal do toho plnou sílu, ale mířil přesně.

Han Yuan kvílel na zemi a mladý pán Yan měl pocit, že tím bylo úspěchů v kultivaci učiněno zadost.

V poledne vzájemné mučení mistra a učedníků skončilo.

Všichni krom prvního staršího bratra se vrátili na svůj dvůr na oběd a odpočinek. Odpoledne měli cvičit samostatně – ti, kterým se nechtělo, ať se třeba v horách honí za opicemi.

Muchun Zhenren dal svým učedníkům dostatek volnosti. Pouze je upozornil, aby dodržovali pravidla sekty a netoulali se večer po hoře každého prvního a patnáctého dne v měsíci.

Yan Zhengminga se to netýkalo, musel zůstat a odpoledne strávit pohledem na kouzelnou tvář svého mistra.

Taoističtí chlapci začali přinášet dřevo a řezbářské nože a Li Yun svým mladším bratrům vysvětlil: „Používají se k vyřezávání talismanů. Talismany se dělí do dvou skupin, na viditelné a neviditelné. Viditelné jsou vyryty v hmotných předmětech, nejčastěji na dřevě. Ti nejlepší mohou jako materiál použít i zlato. Neviditelné talismany jsou mnohem mocnější… mohou být vepsány do vody, do vzduchu, dokonce i do pouhé myšlenky. Takové jsou samozřejmě jen legendami, protože nikdo nikdy žádný neviděl. Pravděpodobně je dokážou vyrobit jen všemocné bytosti.“

Cheng Qian napínal uši, ale předstíral nezájem.

Talismany byly jádrem magických nástrojů a magické nástroje byly pro obyčejné lidi nejviditelnějším důkazem kultivace.

Han Yuan přistoupil blíž. „Druhý starší bratře,“ vyzvídal, „co je to všemocná bytost?“

Li Yun se na něj usmál. „Kdo se dnes odváží tvrdit, že je všemocný? Pravé všemocné bytosti už vystoupily na nebesa, takže kdo ví, co byly přesně zač?"

Han Yuan obdivně sledoval Yan Zhengmingovu uvolněnou postavu, sklánějící se nad dřevem. Nijak si prvního staršího bratra neoblíbil, ale také věděl, že si jej nemůže dovolit provokovat. Na rozdíl od Cheng Qiana neměl velké sebevědomí, proto nedokázal chovat k někomu hlubokou zášť. Stačil sáček s piniovými bonbóny a s úsměvem se veškeré nenávisti vzdal.

„Starší bratře,“ oslovil Li Yuna. „Kdy se to také naučíme?“

„To se ještě učit nemůžete.“ Li Yun mávl rukou a v hlase mu zazněl posměch, smíšený s lítostí. „Abyste se naučili vyrábět zaklínadla a talismany, musíte nejdřív cítit duchovní sílu. Neptejte se mě jakou duchovní sílu, já to taky nevím. Podle mistra je to tajemná schopnost komunikovat s nebem a zemí… ale jak brzy pochopíš, jeho slova nejde brát příliš vážně, protože bývají záludná a často nedávají smysl.“

Li Yun měl protivně zkřivená ústa a neustále vypadal, jako by se usmíval. Ale nebyl to příjemný úsměv, a když se náhodou usmál doopravdy, vypadal ještě zlomyslněji. Nyní se schválně odmlčel a přehnaně se zamračil. „Někteří lidé kvůli nízkému nadání či smůle nemusí duchovní sílu nikdy pocítit.“

Han Yuan se nevědomky napjal. „To je škoda.“

„To je. Ať už jsme v šermu jakkoliv zdatní, bez duchovního cítění nemůžeme dělat nic jiného, než se pomocí něj udržovat v kondici.“

Slovům o nenalezení duchovní síly Cheng Qian nejdřív příliš nevěřil. Yan Zhengming je pouhý nafrněný panák,[1] a pokud i takový fintil dokázal získat duchovní cítění po necelých osmi letech flákání, pak ať se Cheng Qian do konce života lopotí na poli, pokud nedokáže alespoň tolik, co on.

Jenže pak si uvědomil, že v Li Yunových slovech se ukrývá návnada i s háčkem.

Otočil se a pohlédl přímo na něj. „Druhý starší bratře,“ oslovil ho líným tónem. „Mluvíš, jako bys ty sám znal metodu, jak duchovní cítění najít.“

Li Yun se široce usmál. Neodpověděl, jen se na Cheng Qiana významně podíval.

Cheng Qian se však zaháčkovat nenechal. Lhostejně prohlásil: „To je úžasné. Ať se staršímu bratrovi brzy splní, o co usiluje.“

Pokud by taková metoda skutečně existovala, proč by ji Lin Yun nevyzkoušel sám? Viditelně měla nějaký háček a mladík potřeboval obětního beránka, který by ji vyzkoušel za něj. 

Li Yunovi zacukaly koutky očí a pomyslel si, jak netečný ten spratek umí být.

Zato Han Yuan jen stěží potlačoval zvědavost. „Cože? Jakou metodu?“

Li Yun přesunul svou pozornost k němu a chvíli ho držel v napětí. „To nemohu říct, jinak bych porušil pravidla sekty.“

Jeho výraz říkal: „Jen se neboj zeptat!“

Nastražil léčku a Han Yuan mu do ní bez zaváhání nakráčel.

Mladý žebrák měl pocit, že se během incidentu s ropuchou s druhým starším bratrem velmi spřátelil. Začal na Li Yuna naléhat, aby mu odpověděl. Ten se ještě chvíli cukal, než byl „donucen“ šeptem odpovědět: „Četl jsem knihu o hoře Fuyao. Píše se tam, že pod horou se ukrývá strašlivý démon. Každou noc prvního a patnáctého dne lunárního měsíce vystupuje ven jeho démonická síla a mísí se se silou měsíce. Obě energie zahalí horu, jedna čistá a jedna temná. Pokud se někdo v té době postaví do jeskyně, kde se obě energie střetávají, může snadno vnitřní sílu probudit.“

Náhle změnil hlas. „Samozřejmě, vůdce sekty nařídil, že v ty dvě noci je zakázáno vycházet ven. Zvláště jeskyně tady v hoře je zakázaným místem!“

Han Yuan po těch slovech vypadal zamyšleně.

Li Yun pokračoval: „Mladší bratři ještě nestihli dokončit devětačtyřicet opisů pravidel sekty. V nich je jasně napsáno, že kultivovat musíme systematicky. Všichni máte dobré vlohy, takže duchovní sílu dříve nebo později pocítíte. Nemá cenu zkracovat svou cestu porušováním pravidel,“ nabádal je pokrytecky. „Souhlasíš, mladší bratře?“

„Samozřejmě, druhý starší bratře.“ Cheng Qian se strnule usmál.

Li Yun vypadal na okamžik zmaten a prohlédl si chlapce od hlavy k patě. Ten málomluvný třetí mladší bratr byl hubený a drobný, a jakmile sklonil hlavu, nebylo mu vidět do tváře. Chvíli si nebyl jist, zda je Cheng Qianova netečnost způsobena nízkým věkem, zbabělostí, nebo je důsledkem jeho přecitlivělosti.

Li Yun se přinutil k falešnému úsměvu. „Třetí mladší bratr je vskutku dobře vychovaný.“

Opodál Yan Zhengming převzal z rukou taoistického chlapce misku osmanthové[2] a švestkové polévky. Náhodou celý rozhovor vyslechl. Vždy tušil, že Li Yun je darebák se špatnými úmysly a když teď viděl jeho výraz, měl jasno.

V mnohem lepším rozmaru než před chvíli se obrátil na taoistického chlapce: „Běž a řekni tomu malému… hm, nejmenšímu dítěti… zase jsem zapomněl, jak se jmenuje.“

„To je třetí bojový strýc Cheng Qian,“ odpověděl sluha s úctou.

„Ach ano. Mistr mě požádal, abych mu poradil se sestavou dřevěného meče. Řekni mu, ať počká, než dokončím práci s talismany.“

Muchun Zhenren dobře věděl, že jeho první učedník používá jeho dříve přehlíženou žádost jako záminku. Zkoumavě se podíval na Yan Zhengminga a dělal, jako by jeho drobnou lež neodhalil. Mladý pán vyrůstal na hoře Fuyao docela osamělý a jen málokdy měl za společníka nějaké dítě. 

Taoistický chlapec odklusal a předal vzkaz Cheng Qianovi.

Han Yun se zdráhal odejít. „Chtěl jsem si jít k tobě hrát,“ zabručel.

Cheng Qian se na něj jen podíval a pomyslel si, ať si s ním klidně hraje jeho druhý starší bratr.

Nonšalantně se rozloučil s oběma bratry a podle pokynů tiše čekal – ale rozhodně ne na mladého pána Yana, o kterém si nebyl jistý, zda ho nemá nazývat spíš starší sestrou. Doopravdy byl zvědavý na takzvaná „kouzla“.

Brzy však pochopil, že lidé bez duchovního cítění nejsou schopni jejich podstatu zaznamenat, protože první starší bratr na první pohled celé to odpoledne nic zvláštního nedělal. Prostě jen pod dohledem mistra vyřezával do dřeva různé čáry.

Jediným plusem z celého odpoledne bylo, že Cheng Qian se stal poprvé svědkem mistrovy přísnosti.

Dle očekávání se Yan Zhengnming opět projevil jako líný floutek. Soustředil se jen chvíli, pak začal poposedávat, jako by měl pod sebou hřebíky, a ulevoval si proháněním sloužících.

Nejdřív se mu zdálo, že má příliš utažený uzel vlasů a potřebuje znovu učesat, pak se mu nelíbilo, že se potí a chtěl se převléknout, pak potřeboval na toaletu, potom měl žízeň… jenže když dostal vodu, byla buď příliš studená, nebo příliš horká. Nic mu nebylo po chuti. Zkrátka chvíli neposeděl.

Přestával se soustředit a pohledem těkal kolem sebe. Chvíli se v myšlenkách zaobíral kritizováním Li Yuna a Muchuna, za okamžik si pobrukoval melodii, kterou složily služebné. Zkrátka myslel na všechno možné, kromě vyřezávání.

Cheng Qian zatím netušil, jaké přínosy vyřezávání talismanů má, ale chování prvního bratra ho popouzelo. „Nečinní lidé nemají žádnou omluvu,“ myslel si.

Muchun Zhenren svého nezdárného učně velmi dobře znal. Položil Yan Zhengmingovi na stůl přesýpací hodiny. Písek vystačil na půl hodiny s tím, že jakmile se přesype, Yan Zhengmingova hodina skončí. Jenže v okamžiku, kdy se pozornost mladého pána rozptýlila, písek přestal téct. Půlhodinové cvičení se tak protahovalo někdy až do stmívání.

Yan Zhengming si vždy myslel, že s mistrem sdílí podobnou filozofii „proplouvání životem“, ale když došlo na cvičení kouzel, Muchun Zhenren neznal bratra.

Mistr mu kdysi řekl, že jeho Tao je Cesta meče. Takoví kultivující měli většinou silnou vůli, ale existovaly výjimky. Yan Zhengming byl jednou z nich. Aby svůj talent nepromarnil, musel trénovat dvojnásob.

Když Cheng Qian pochopil, že z pozorování Yan Zhengmingovy hodiny nemá žádný užitek, požádal taoistického chlapce vedle sebe o papír a štětec a pustil se do psaní domácího úkolu. Nejdřív napsal pravidla sekty, pak Písmo o čistotě a klidu, které jeho mistr ráno předčítal.

Muchun se jeho počínání usmál, zmírnil přísný výraz a pokynul chlapci: „Cheng Qiane, sedni si sem. Je tu lepší světlo.“

Yan Zhengming se zamračil a pohlédl přímo do ptačích očí svého mistra. Kde by mohlo být v poledne horší světlo? Snaží se ho jeho mistr znechutit a dává mu najevo, na koho je větší spolehnutí?

Otočil se a prohlédl si Cheng Qianův rukopis. Potřeboval si na někom vybít zlost, co na tom, že to on sám ho požádal, aby zůstal. „Psí stopy jsou lepší než tvoje písmo!“ ucedil.

Cheng Qiana to nechalo chladným a bez zaváhání opáčil: „Děkuji za poučení staršího bratra. Mám štěstí, že mi na zlepšení úhlednosti písma dopřává tolik času.“

S těmi slovy vrhl ironický pohled na přesýpací hodiny. Yan Zhengming se zamračil a zjistil, že ten zatracený písek se už zase zastavil.

--Předchozí kapitola--          --Zpět na přehled kapitol--             --Další kapitola--

Slovo překladatele: Jedna z mých nejoblíbenějších kapitol. Miluji vykreslení charakterů a jejich vzájemné vztahy, zbožňuji osvěžující humor, kterým tato novela oplývá.

---

[1] Nafrněný panák – v aj překladu použili slovo „macaroni“, tedy makarón. Proč makarón? Měl snad mladý pán Yan italské předky? Tuto utajenou stránku makarónství vám osvětlí následující článek: https://www.atlasobscura.com/articles/the-macaroni-in-yankee-doodle-is-not-what-you-think

[2] Osmanthus je jméno Vonokvětky libovonné. Květy se užívají na oleje, jak vidno tak i do polévky, a prý má i sladké peckovité plody, ze kterých se dělají výborné cukrovinky.