Muchun Zhenren si v duchu blahopřál ke svému rozhodnutí oba chlapce spojit. První učedník byl velmi nestálý, ale vždy sledoval věci z té lepší stránky, zatímco malý učedník měl navzdory svému klidu sklony k rychlým soudům. Bylo by dokonalé, kdyby se vzájemně doplňovali.
Bohužel se ukázalo, že se spíš zabijí, než na nějaké
doplňování dojde.
Nakonec mistrovi nezbylo, než je od sebe oddělit
násilím. Požádal taoistického chlapce, aby odvedl Cheng Qiana vykoupat se a
převléct, protože byl ještě zpocený od cvičení s mečem. A pak se zaměřil
na svého prvního tvrdohlavého učedníka.
Začal mu
monotónně předzpívávat Písmo o čistotě a klidu.
Zpěv mistra týral uši i oči. S postavou lasičky a
hlasem kachny bezpečně zastavil písečné hodiny a napnul Yan Zhengmingovu toleranci
za hranice možností.
Mladík mrštil řezbářským nožem na stůl a rozzuřeně se na Muchuna
obrátil: „Mistře, co to děláte?“
„Jsi neklidný. Zpívám, abych uklidnil tvou mysl.“
Když zpěv hrozil Yan Zhengminga přemoci, Cheng Qian se
vrátil. Mladý pán měl konečně možnost ventilovat svůj hněv. Vybral si
k tomu sloužícího, který chlapce doprovázel: „Ty jsi mu nechal načichnout
šaty santalovým dřevem? Chceš z něj udělat mnicha?“
Sloužící pokorně zamumlal omluvu. Příliš se bál říct,
že kadidlo si zvolil sám Cheng Qian.
„Vyměň vůni
kadidla za ibišek!“ zakřičel ještě Yan Zhengming.
„…Nebe je v pohybu, země je klidná…“ Muchun
Zhenrenův zpěv zesílil.
Slabiky skřípaly jako špatně namazané dveře a Yan Zhengming
se začal potit. „Mistře! Nejsem neklidný!“
Muchun zvedl víčka a prohlásil: „Jsi neklidný, protože
tě vyruší vnější vjemy a záleží ti na druhu kadidla. Nevnímej svého třetího
mladšího bratra jako kadidelnici. Co takhle: abych ti pomohl s kultivací, přijdu
dnes do síně Země něhy a budu pro tebe celou noc zpívat.“
Yan Zhengming zalapal po dechu.
Starý lasičák byl na zpívání závislý, takže to určitě
myslel vážně. Bude mít s celonočním lasiččím zpěvem vůbec naději dožít se
zítřka?
Nakonec byl nucen spolknout svůj hněv a posadil se
zpátky. Ignoroval vůni santalového dřeva, i když mu vonělo jako hnijící pařez.
Rozhořčeně zvedl nůž a začal do dřeva vyrývat čáry, jako kdyby bičoval
mrtvolu.
Mistr ohodnotil Han Yuana jako přelétavého a
impulzivního, ale Yan Zhengming v tom neměl konkurenci. Han Yuanova
přelétavost se totiž týkala jen jeho samotného, zatímco první starší bratr do
svých nálad zatahoval všechny okolo.
„Kadidelnice“ Cheng Qian se mlčky posadil a pokračoval
v domácí práci s pocitem, jako by seděl vedle obřího podrážděného
králíka.
Uvědomoval si největší výhodu Yan Zhengmingovy
společnosti – vynikl jejich zřetelný kontrast.
Jakmile se Cheng Qian soustředil, dokázal se odpoutat
od vnějšího světa. Pečlivě napodoboval kaligrafii a brzy ho psaní zcela
uchvátilo. Obklopený santalovou vůní, tišící jeho rozjitřené nervy, brzy neklid
svého staršího bratra zcela vytěsnil.
Yan Zhengming nevydržel s prací dlouho. Dožadoval
se zákusků, pak se zas cítil přecpaný, takže vstal a začal se procházet po
pavilonu.
Brzy zjistil, že se ocitl poněkud stranou. Jeho mistr
seděl vzpřímeně na podložce a za tichého zpěvu se pohroužil do meditace Písma. Mladší
bratr pečlivě zapisoval své ošklivé znaky, aniž by byť jen pozvedl hlavu.
S těmi dvěma se atmosféra v pavilonu stala tak
poklidnou, že dokonce i přítomní taoističtí chlapci zatajili dech.
Klid dodával mladému pánovi Yanovi pocit trapné nudy.
Rezignovaně se posadil zpět k přesýpacím hodinám. Nezbývalo nic jiného,
než vzít do ruky nůž a pustit se do rutinního cvičení.
Kupodivu vydržel. Až náhlé zacinkání kouzla na
přesýpacích hodinách přivedlo Yan Zhengminga k sobě. Nevěřícně zjistil, že
dnešní cvičení dokončil dřív než obvykle.
Několik dalších dní probíhalo podle zaběhnutého
schématu. Každé ráno čtyři učni trpěli, zatímco mistr předzpívával.
Těžko říct, kde Muchun Zhenren našel takovou zásobu
posvátných textů. Denně četl jednu knihu a nikdy ji neopakoval. Po taoistických
písmech následovala buddhistická písma a po nich přišla na řadu ta, která sám sestavil. Jejich obsah
nebyl nijak omezen pravidly sekty a místy docházelo k rozporům.
Po zpěvu následovalo
cvičení s mečem.
Yan Zhengming bezostyšně předstíral, že navzdory
povrchnímu porozumění dobře zvládá první tři formy a požádal svého mistra o
naučení čtvrté. Li Yun se trochu krotil. Protože se naučil několik nových
pohybů, přestal chvíli vyvolávat problémy. O Cheng Qianovi se netřeba zmiňovat,
jen Han Yuan byl pevně rozhodnutý být svým starším bratrům na obtíž a bezcitně
plenil všechna ptačí hnízda v okolí.
Každé odpoledne byl Yan Zhengming uvězněn v Síni
poslání a s temnými mraky nespokojenosti nad hlavou vyřezával talismany.
Cheng Qian vedle něj buď dělal domácí úkoly nebo pomáhal svému mistrovi starat
se o květiny a trávník. Vypadalo to, jako by měl Muchun Zhenren v úmyslu
vynahradit mu lásku, kterou si v dřívějším věku neužil. Vždy mu schovával
jídlo, které měly děti rády. Zatímco Yan Zhenming vyřezával, schválně nechal
Cheng Qiana udělat si přestávku a vyprávěl mu své podivné a výstřední pohádky.
Yan Zhengming získával pocit, že ten malý kluk je tu
proto, aby s ním soutěžil o mistrovu lásku. Přesto se mu dařilo díky jeho
přítomnosti vydržet déle v klidu.
Když se písek konečně přesypal, brněly ho ruce a v konečcích
prstů mu přetrvávalo znecitlivění.
Do uší mu zazněl chraplavý hlas: „Vstřebávej qi
svého těla. Vše veliké nazývám odcházejícím, vše odcházející přisoudím zásvětí.
A zásvětí nazývám domovem. Rozprostírá se kolem, prosté všeho strádání…“
Cheng Qian dokázal rychle zhodnotit situaci. Vstal a
sám od Yan Zhengmigna ustoupil dřív, než ho k tomu mistr vyzval. Ucítil,
jak se mu o tělo otřel nezřetelný proud vzduchu a vlil se do těla prvního
staršího bratra tak, jako se řeky vlévají do moře.
Byl to jeho první kontakt se zemí za tímto neutěšeným
světem. Cheng Qian neměl tušení, co v té chvíli Yan Zhengming cítí, ale i
on ten nezřetelný hlas zaslechl.
Slunce zrovna dopadlo na druhou stranu hory Fuyao a
vše se zbarvilo podivným jasem. Tlumená ozvěna těch slov dolétla do všech koutů
hory, oplývajících duchovní silou. Nespočet hlasů se spojil v jeden a
vyvolal v Cheng Qianovi zvláštní pocit. Bylo to, jako by si vzdálená
minulost a nejasná budoucnost šeptaly napříč přítomností. Zoufale se snažil
pochopit, co říkají, ale slova kolem něj proplouvala jako pohyblivé písky
v řece času.
Cheng Qian byl jako posedlý.
Náhle mu rameno sevřela ruka a on sebou cuknul, jako
by jej vytrhli z bizarní noční můry. Ohlédl se a rozmazaně spatřil Muchun
Zhenrena.
Mistr na něj shora hleděl a chlapec cítil, jak mu
chladne tvář. Natáhl ruku, aby si ji otřel, a zjistil, že mu po obličeji
stékají slzy.
Bylo mu trapně, netušil, co se stalo, a tak se na
svého mistra nechápavě podíval.
„Pět barev v jedné lidské oko oslepí. Pět tónu
v jednom zvuku lidské ucho zmate. Pět chutí, které se smísí, lidská ústa
urazí.“ Muchun Zhenrenův hlas se jako nitka provlékl Cheng Qianovi do uší. „Jak
můžeš být ‚Volný a svobodný‘, když toho příliš mnoho vidíš, příliš mnoho
slyšíš, příliš přemýšlíš a příliš mnoho si přeješ? Probuď se! Hned!“
Jeho slova byla jako studená sprcha. Cheng Qianovi
zahučelo v hlavě, se zamrkáním se mu vrátil zrak a spatřil staršího
bratra, strnule sedícího na místě. Vypadalo to, že je hluboce ponořen do
meditace. Dřevěné tabulky, popsané neuspořádanými čarami, ležely roztroušené po
stole.
Cheng Qian tam seděl jako omámený, zatímco mu Muchun
Zhenren čechral vlasy.
„Mistře, před chvílí jsem slyšel, jak si lidé
povídají…“
„Ah, to byli všechno předkové naší sekty.“
Cheng Qian byl v šoku.
„Naše sekta má víc jak tisíciletou historii, zdá se ti
divné, že máme spousty předků?“
„Co se s nimi stalo?“
„Samozřejmě jsou všichni mrtví.“
Cheng Qian rozšířil oči. „Nepovznesli se na nebesa?“
Muchun se na něj laskavě podíval a odpověděl otázkou:
„Je nějaký rozdíl mezi vystoupáním na nebesa a tím, že jsou mrtví?“
„Samozřejmě, že je! Neznamená snad vystoupat na nebesa
nesmrtelnost?“
Muchun se na okamžik zarazil a zdálo se, že ho to pobavilo. Neodpověděl přímo, místo toho se usmál. „Jsi ještě malý kluk. Nemluv pořád o smrti. To jsou věci, které pochopíš, až vyrosteš.“1
S tím se vrátil na vyvýšené místo, usadil se a
podíval se na Yan Zhengminga. Cheng Qian slyšel mistra mumlat: „Proč se teď
musel ponořit do meditace? Nemohl si vybrat horší chvíli. Tohle měl být můj čas
na večeři!“
Nakonec musela být večeře přesunuta sem do Síně
poslání… té síně, která měla být místem předávání moudrosti, vědomostí a rozhodování
pochybností. Uprostřed roztroušených kouzel a knih ležela opečená kuřata, spolu
s dalšími pokrmy a bezvědomým prvním starším bratrem.
Muchun požádal Cheng Qiana, aby si sedl k němu na
zem. Láskyplně mu hůlkami položil na misku kousek masa a přitáhl k němu
list papíru s Písmem. „Dej si ještě trochu, ať vyrosteš,“ pobídl jej. „Kosti
pak vyplivni sem.“
Cheng Qian si vzal misku s pocitem, že Síň
poslání právě opustil poslední zbytek vznešenosti.
Po večeři musel Muchun držet stráž nad prvním starším
bratrem. Přikázal taoistickému chlapci, aby Cheng Qianovi zabalil půl jin 2 zákusků pro případ, že by dostal
v noci hlad. Dnes byl přesně patnáctý den v měsíci, den, kdy bylo
zakázáno chodit do horské jeskyně. Muchun své varování Cheng Qianovi
nezopakoval. Byl si jist, že chlapec žádné potíže nevyhledá a místo toho
nejspíš znovu opíše pravidla sekty.
Cheng Qian skutečně potíže nevyhledal. Udělal to někdo
jiný.
Sotva se třetí mladší bratr vrátil do svého obydlí, už
tam byl Han Yuan. Všechno si u něj na dvoře prohlédl, načež se pustil do
přinesených zákusků. Když většinu z nich snědl, spokojeně jídlo pochválil.
Setřel drobky a řekl: „Musíš se hrozně nudit, zůstávat celý den s prvním
starším bratrem. Raději si příště hraj s námi! Dneska mě druhý starší
bratr naučil dost nových pohybů, skoro všechny z první formy!“
Cheng Qian obratně proplul mezi rozesetými drobky,
mlčky se na svého hloupého bratra usmíval a hlavou mu běželo, že pokud se
zrovna on tak rychle naučil první formu, brzy vystoupá na nebesa.
Han Yuan ukázal na dvůr okolo a pokračoval: „Máš to tady
ošuntělé, sotva lepší, než je to u mistra. Zítra se musíš přijít podívat ke mně!
Můj dvůr je desetkrát větší než tenhle a vzadu je bazén. V létě se můžeme
chodit koupat. Umíš plavat? Ach, zapomeň na to. Vy zdomácnělé děti byste se
neodvážily vyjít z domu, natož plavat. Já tě to naučím. Slibuji, že za
jedno léto z tebe bude dobrý plavec!“
Cheng Qian jeho laskavost odmítl. Nehodlal se tahat
s takovým ubožákem.
Malý žebrák během povídání snědl zbytek zákusků.
Nakonec přestal mlít nesmysly, odfrkl si, narovnal se a přešel k jádru
věci: „Vzpomínáš si na tu jeskyni, o které mluvil druhý starší bratr?“
Cheng Qian tento rozhovor očekával, a tak jen opáčil:
„Mladší bratře, to je porušení pravidel sekty. Když už jsi téměř zvládl první
formu, dokážeš přečíst i sektovní pravidla?“
Han Yuan měl osobnost svého staršího- i když věkem
mladšího - bratra za poněkud jednodušší. A tak ho nadřazeně poučil: „K čemu je
dobré učit se pravidla sekty nazpaměť? Nikdy jsem neviděl nikoho tak
tvrdohlavého, jako jsi ty. Copak jsi neslyšel, co druhý starší bratr řekl? Bez duchovního
cítění jsi přinejlepším akrobat, i kdybys ovládal všechny formy meče. Jak
dlouho bude trvat kultivovat krok za krokem? Nemůžeš se pořád držet
v těch… v těch…“
„V zaběhlých mezích,“ napověděl Cheng Qian.
„To je jedno. Stejně se do té jeskyně chystám, jdeš se
mnou?“
„Neodvážím se.“ Cheng Qian dal jasně najevo, že je
čestný a hodný chlapec.
Han Yuan byl z jeho odmítnutí nejdřív zklamaný,
potom ucítil opovržení. Robustně stavěné a prostomyslné děti jako Han Yuan vždy
pohrdaly „hodnými dětmi“, které poslušně dodržovaly pravidla.
„Zdomácnělec!“ Han Yuan se ušklíbl a vrhl na Cheng
Qiana nespokojený pohled.
Cheng Qian prozměnu považoval mladšího bratra za hloupého
prašivého psa. Ukazovat jakékoliv city bylo jako jimi plýtvat, takže se jen
bez výrazu chopil šálku.
Han Yuan na něj ještě chvíli hleděl. Kvůli sáčku
s piniovými bonbóny ho pohrdání přešlo a naplnila ho lítost a soucit, jako
když si toulavý pes prohlíží domácí kočku. Zavrtěl hlavou a povzdechl si.
„Domácí děti jsou všechny z porcelánu.“
Cheng Qian dnes v Síni poslání pocítil náznak duchovna
hory a jejích vyčkávajících tajemství. A dobře věděl, že Li Yunovi vrtá hlavou,
co přesně se každé první a patnácté noci v měsíci v jeskyni odehrává.
Zároveň s tím nechtěl riskovat porušení pravidel, a tak si našel někoho,
kdo to zjistí za něj.
I když se Han Yuanovi nepodařilo staršího bratra
přesvědčit, s prázdnou neodešel, vždyť si tam dopřál pozdní večeři.
„Porcelán“ Cheng Qian jej zdvořile vyprovodil a byl zvědavý, jak ten cucák
skončí.
„Co by se stalo, kdybych porušil pravidla?“ ptal se
předtím Yuan. Cheng Qian se zamyslel. Dostane výprask? Výprask přes dlaň? Bude
muset přepisovat knihy? Zas o tolik nejde.
Jenže Han Yuan se té noci už nevrátil.
Nebezpečí, nelez tam.
OdpovědětVymazatCo na tom nechápou? :D
Díky za díl :3