Han Yuan chyběl.
Vyučování bylo následující den zrušeno. Jejich mistr a
taoističtí chlapci prohledávali všechna zákoutí hory, ale nikde po něm nebylo
ani stopy.
Upřímně řečeno, Cheng Qian neměl úplně jasnou
představu o tom, co je zač jeskyně, do které Han Yuan mířil, proto si zpočátku
neuvědomoval závažnost celé situace. Na dotaz svého mistra prostě vyšel
s pravdou ven a upřímně mu vypověděl, jak ho Han Yuan večer přišel
přemlouvat, aby jeskyni prozkoumali spolu.
Mistr na místě zbledl.
Yan Zhengming seděl rozvalený na kamenné stoličce.
Když to zaslechl, náhle se narovnal. „Prozkoumávat jeskyni večer patnáctého
dne? Chtěl snad zemřít?“
Od chvíle, kdy sloužící přiběhl ohlásit Han Yuanovo
zmizení, Li Yun mlčky seděl se sklopenou hlavou a předstíral, že s tím
nemá nic společného. Po Yan Zhengmingových slovech konečně vzhlédl.
S jistou naléhavostí se zeptal: „První starší bratře, co se přesně děje
večer patnáctého dne?“
Ve skutečnosti byla ta údajná „jeskyně“ jen přírodní
jezírko v zadní části hory. Nebylo na něm nic zvláštního, snad jen to, že
voda v něm byla překvapivě hluboká.
Pravidla sekty zakazovala návštěvu pouze večer prvního
a patnáctého dne. Li Yun tam byl v jiné dny několikrát, ale nikdy
nevytušil, co má být na jezírku nebezpečného.
Yan Zhengming se k němu otočil a pomalu svraštil
obočí. „Li Yune, pokud mě paměť neklame, už jsem ti to říkal! Jeskyně se v zadní
části hory napojuje na Údolí démonů.1
Bránu hlídá silný démon.
Ale fáze měsíce prvního a patnáctého večera mají zvláštní moc, takže se brána
sama otevírá. Někteří zvířecí démoni s nízkou úrovní kultivace, kteří se dosud
nezbavili své přirozené divokosti, se mohou pokoušet vyjít ven. Abychom
předešli případným tragédiím, nezkušení učedníci mají zakázáno zdržovat se
během těchto dvou nocí v okolí.
Li Yun na něj zíral. Yan Zhengming mu skutečně něco
takového kdysi řekl. Ale uvedl jinou verzi, která rozhodně nebyla tak konkrétní.
Původní slova zněla asi takto: „Co je v té jeskyni? Přece velké příšery.
Malá drobná ovečka jako ty jim nestačí ani na zaplnění mezery mezi zuby. Ne že
se jim tam sám půjdeš naservírovat k večeři!“
Dobré nebe! Kdo mohl vědět, že to přehnané vysvětlení,
podobné příběhům „když nebudeš spát, sežerou tě vlci“, bude ve skutečnosti
pravdivé?
Li Yun smrtelně zbledl.
Byl to on, kdo pobízel Han Yuana, aby jeskyni
prozkoumal místo něj. Měl za to, že i kdyby malého žebráka náhodou přistihli,
nečeká ho nic horšího než opisování pravidel.
Nikdy neměl v úmyslu poslat Han Yuana na smrt!
Muchun Zhenren přecházel znepokojeně sem a tam. Náhle
chytil Cheng Qiana za ramena. „Řekl ti Han Yuan, proč tam jde?“
Chlapec se ještě nevzpamatoval z údivu a cítil se
podobně jako Li Yun. Dobře si uvědomoval, že i on o všem věděl, a přitom jen stál
a díval se stranou.
Navzdory své obvyklé lhostejnosti a ostrému jazyku měl
teď k jedovatosti daleko. Bezpochyby by se cítil zlomyslně potěšený, kdyby
Han Yuan skončil přivlečený zpět a mistr by ho za trest zbil přes dlaně, ale
pokud malého žebráka čekala smrt…
Cheng Qian měl pocit, že mu nitro zmrzlo na led. Pod mistrovým pevným pohledem nějakou dobu mlčel, dokud s obtížemi nenašel slova: „Mladší bratr říkal, že ti, kdo právě začali s kultivací, mohou každé první a patnácté noci v jeskyni získat schopnost duchovního cítění…“
O Li Yunovi neřekl nic, protože se cítil stejně
opovrženíhodný, jako on. Bylo by vrcholem nestoudnosti, kdyby se v takové
chvíli vzájemně obviňovali.
Ale věci se neděly tak, jak si Cheng Qian přál. Tupý
mladý pán Yan, co na srdci to na jazyku, prozradil zbytek místo něj:
„Ten ošklivý spratek ani neví, co je to duchovní cítění.
Musí to mít od Li Yuna.“
Li Yun se s pocitem provinění instinktivně
napřímil. Rozčileně se bránil: „Já… já jsem mu jen řekl svou domněnku, nechtěl
jsem po něm, aby tam šel! Kdo mohl vědět, že se odváží tak hrubě porušit
pravidla, když je zasvěcen teprve pár dní…“
Yan Zhengming ho chladně přerušil. „Jak můžeš mít tu
drzost plácat takové hlouposti? Li Yune, dobře znám tvé ďábelské úmysly! Nemysli
si, že můžeš ve tmě rozdmýchávat plameny a nikdo si toho nevšimne! Co se týče
toho ošklivého žebráka, myslím, že není potřeba ho dál hledat. Pokud byl
v noci zavlečen do Údolí démonů, je příliš pozdě i na sebrání kostí. S největší
pravděpodobností z něj nezbyly ani ty.“
Li Yun při Yan Zhengmingových výčitkách nejdřív necítil
žádné rozpaky, koneckonců se už dlouho nesnášeli, ale při posledních slovech mu
zpopelavěla tvář.
Zvedl se na nohy tak prudce, až málem převrhl inkoust
na stole. „Mistře, já, já… já…“
Vykoktal třikrát „já“, neschopen dokončit větu.
Li Yun byl celý bez sebe a hlavu měl prázdnou. Dopadl
na něj těžký pohled Muchun Zhenrena a on uhnul očima. Bylo pro něj příliš těžké
přiznat, že to byl on, kdo Han Yuana podnítil k činu, a že tak možná zavinil
jeho smrt.
Potřeboval by obětního beránka, kdyby měl dost odvahy
vydat se do jeskyně sám?
Zbabělost je past, do které se člověk snadno chytí. Následné
výčitky svědomí byly příliš těžké.
Li Yun uhýbal očima, nevěda kam s nimi. Nakonec se
podíval na Cheng Qiana, jako by se chytal posledního stébla: „Třetí mladší
bratře, ty jsi to přece slyšel. Já… neměl jsem ho v úmyslu podněcovat
k návštěvě jeskyně, že ne? A varoval jsem ho, že tím poruší pravidla
sekty!“
Cheng Qian sklonil hlavu hluboko k zemi a mlčel.
Sám se pod náporem svědomí sotva dokázal nadechnout.
Muchun Zhenren vstal. Li Yun v panice vykřikl:
„Mistře…!“
Přerušila ho rána. Muchun Zhenren dopadl zpět do kamenného sedátka s nevídanou silou, jako by ho tam něco vtáhlo.
Ten zvuk byl tak hlasitý, že se otočil i Yan Zhengming,
dosud zaměstnaný osočováním Li Yuna. Zmateně se zeptal: „Mistře, co se děje?“
Muchun Zhenren hned neodpověděl. Vypadalo to, že minimálně
natlučené zadnice byl ušetřen, protože si jen poposedl a narovnal se. Mávl
rukou: „Ticho! Cheng Qiane, přines mi starou tabulku ze santalového dřeva,
která visí támhle.“
Cheng Qian se neodvážil otálet. Odklusal do rohu Síně
poslání pro tabulku, širokou asi půl chi,2
a předložil ji svému
mistrovi. Zároveň s ní k němu vyslal několik nenápadných pohledů.
Muchun Zhenren seděl vzpřímeně a víčka měl přivřená,
zkrátka vypadal jako vždy. Cheng Qian byl bystrý pozorovatel, z pouhého
výdechu dokázal vytušit něčí štěstí, hněv, smutek nebo radost. Proto měl nevysvětlitelný
pocit, že s jeho mistrem není všechno v pořádku. Mistrova tvář i jeho
poloha byla stejná, zároveň však jako by byl celý zahalen do těžko
vysvětlitelného oparu ponurosti a chladu.
Byl snad mistr tolik rozčilený? Nebo nakonec přece jen
dosedl příliš prudce?
Nestihl o tom víc přemýšlet, protože Muchun Zhenren
natáhl ruku, spojil prsty do tvaru nože a sekl po desce. Ta ruka byla bledá a
křehká, scvrklá jako kuřecí nožky, zato konečky prstů byly nabroušeny zuřivostí
a sekaly jako železný meč v ledové vodě.
Teprve v tu chvíli si Cheng Qian uvědomil o
zaklínadlech docela novou věc – i lidé bez duchovního cítění mohou vnímat
hrozivou sílu kouzel, pokud je tvoří někdo dostatečně mocný. Ta síla ho
přinutila couvnout a na těle mu naskočila husí kůže.
Všichni přítomní pocítili neuvěřitelnou moc tvorby
talismanu. Zdálo se, jako by se celá hora Fuyao vyděšeně zachvěla. Za půl
otřesu byl talisman hotov. Muchun Zhenren stáhl ruku, aniž by mu na ní ulpěla
jediná pilina. S podivnou apatií si prohlížel své dílo.
Hleděl na tabulku tvrdě a s opovržením, jako by to
byla cizí lidská bytost.
„Zhengmingu, pojď sem,“ zavolal na svého prvního
učedníka. Protivná táhlost hlasu zmizela a nahradil ji energický tón. Každé
slovo zdůrazňoval, jak to dělají silní muži ve vysokém postavení. Pro
posluchače bylo těžké se mu protivit.
Podal tabulku zkoprnělému Yan Zhengmingovi. „Vezmi si
to a jdi do jeskyně najít Zipeng Zhenren.3
Řekni jí celý příběh a
požádej ji, aby ti pomohla s pátráním. Neměj strach – tvůj mladší bratr je
stále naživu, a pokud si pospíšíš, možná mezi těmi netvory přežije.“
Yan Zhengminga na krátko hrozila přemoci lenost, ale
rozhodl se ten pocit ignorovat. V sázce bylo příliš mnoho. Věděl, že jeho
mistr nemá, koho jiného by pověřil. Pro jednou pohledem ani nezavadil o židli,
na které ho obvykle nosili, prostě vzal talisman, zvedl meč a vyrazil ven.
Cheng Qian nechal dumání o tom, co je s jeho
mistrem špatně – pro něj byl první starší bratr tou nejnespolehlivější osobou
na světě a upřímně pochyboval o Han Yuanových šancích, kdyby mu mistr poslal na
pomoc jen Yan Zhengminga.
Popadl svůj dřevěný meč a bez přemýšlení prohlásil:
„Mistře, já jdu také.“
Yan Zhengming vykulil oči a Muchun Zhenren překvapeně
kývl. „Tak běž.“
Ohromení se nevyhnulo ani Li Yunovi. Spěšně vstal a
nejistě požádal: „Mistře, chci jít také. Starší bratře, vezmi mě prosím s sebou.“
Yan Zhengming na něj ledově pohlédl a neřekl nic. Jen
zrychlil krok a nechal na Li Yunovi, jestli ho bude následovat.
Za chůze už vytahoval ze záňadří bílý kapesník a spolu
s tabulkou ho přistrčil k Cheng Qianovi. „Budeš dělat jen to, co ti
řeknu. A otři z té tabulky piliny.“
První starší bratr málokdy jednal tak rychle a Cheng
Qian byl málokdy tak ochotný ho poslechnout.
Záchranu Han Yuana bral jako svou povinnosti. Cítil
výčitky, že nechal Han Yuana vejít do zakázané oblasti, takže pohřbil svou
dřívější nechuť a vydal se za ním. Otíral tabulku a s dobrou vůlí se
zeptal: „Starší bratře, kdo je Zipeng Zhenren?“
Yan Zhengming se naježil, protože se nedočkal zdvořilé
odpovědi na svůj předchozí rozkaz. Pak si ale uvědomil, že jedná s klukem,
který mu nesahá ani po hrudník, a trochu se za svou vztahovačnost zastyděl.
„Zipeng Zhenren,“ odpověděl narovinu, „je velký yao, hlídající horskou jeskyni. Je přiměřeně otevřená rozhovoru. Sám jsem
s ní mluvil na Nový rok.“
„Jaký yao?“ vyptával se dál Cheng Qian. „A nebylo by
lepší, kdyby ji navštívil sám mistr?“
„Jistěže ne.“ Yan Zhengming vypadal dost netrpělivě. Šel tak rychle, že za ním Cheng Qian musel popobíhat, proto jeho odpověď zaslechl tak napůl „Není vhodné, aby mistr Zipeng Zhenren navštívil, protože je to, hm, slepice. Hej, zůstaň poblíž a nevyptávej se pořád. Dávej pozor, abys neporušil tabu v Údolí yao, tedy pokud tam nechceš být uvězněn po boku Han Yuana.“
Cheng Qian byl z toho prohlášení chvíli zmaten, ale získal dojem, že mistrova osobní návštěva by vyvolala jen urážky – koneckonců lasička, vzdávající úctu slepici,4
Když se nad tím zamyslel, zacukala mu víčka. Uvědomil
si, že jeho mistr je nejspíš skutečná, nefalšovaná živá lasička, která se
uchýlila kultivovat do hlubokých hor!
Mezitím v Síni poslání nebyla situace lasičky
samotářky příliš optimistická. Když Cheng Qian a jeho starší bratři odešli,
nařídil taoistickým chlapcům nechat jej o samotě a v okamžiku se zhroutil
na stůl. Z hrudi se mu vyvalil sloup tmavého kouře. To, co ovládalo jeho
tělo, nabylo mlhavé podoby lidské bytosti.
Muchun Zhenrenovi se silně zachvěla ruka, kterou před
chvíli vyřezal talisman. Po nějaké době chraplavě promluvil: „Zbláznil ses?“
Černý stín stál chvíli mlčky. „Král yao musí
projevit úctu tomu, kdo nese mé znaky. Dokud se budou držet mého talismanu,
budou v bezpečí. Uvolni se. Je to pro ně pouhé dobrodružství.“
Muchun Zhenren se tvářil zachmuřeně, ale nedokázal vstát. Hlas mu zhrubl. „Ačkoli jsou mé schopnosti velmi omezené a můj zrak se stářím zatemnil, ještě stále jsem schopný rozpoznat neviditelná kouzla, vetkaná do viditelných. Na jedinou cestu do Údolí yao jim k ochraně stačí obyčejné kouzlo, vyvolávající blesky. A Zipeng Zhenren nebude dělat potíže několika dětem. Co to sakra chystáš? Jaká skrytá kouzla jsi vložil do toho talismanu?
Tentokrát černý stín neodpověděl.
„Mluv!“ zahřměl Muchun Zhenren.
Černý stín však zmizel jako obláček kouře. Nezanechal
po sobě jedinou stopu, jen slabý, mizející vzdech.
Jako by nikdy neexistoval.
Teď to začíná být napínavé :D
OdpovědětVymazatděkuji :)
OdpovědětVymazat