Kapitola 29(I): Vládce bílého větru; vířící písečná bouře

Tohle už bylo příliš i na Xie Liana. Udělal krok směrem k Fu Yaovi. Ať už záměrně nebo náhodou tak zastínil San Langovi výhled. „Není potřeba mi připomínat, kým jsem. To vím nejlépe sám.“

„Tak proč sakra pořád stojíš po jeho boku?“

„Protože… vedle něj mě ti hadi neuštknou,“ odpověděl princ ve vší upřímnosti.

San Lang se při jeho odpovědi zakuckal a propukl v smích. Zato Fu Yaoův výraz by mohl zabíjet. „Ty…“

Tvář měl temnější a temnější, až zčernala docela. Nejen tvář, i celá jeho postava zmizela v temnotě, protože Fu Yaova ochranná bariéra z plamenů zhasla zároveň s ohnivým kruhem.

„Ubohé,“ prohodil San Lang a Xie Lian i v tmě vytušil jeho úšklebek. Vzápětí ucítil ruku kolem ramen, a hned na to začalo cosi v rychlém sledu tvrdě narážet do čehosi nad jejich hlavami. Prásk, prásk! Znělo to jako přívalový déšť, odrážející se od deštníku.

Teď, když ochranná bariéra zmizela, začala na ně znovu dopadat záplava purpurově rudých hadů, a nad nimi byl vztyčen deštník, který hady odrážel.

Xie Lian znovu ucítil těžký pach krve. Chtěl se pohnout, ale San Lang ho sevřel pevněji. „Nehýbej se. Neodváží se přijít blíž, pokud ví, co je pro ně dobré.“

Jeho tón byl klidný a plný jistoty. První část svého prohlášení pronesl mírně, ale zbytek byl prostoupen neuvěřitelnou arogancí. Xie Lian se uvolnil, ale pak uslyšel, jak kdesi vepředu Fu Yao zlostně zařval. Hadí déšť se mu nejspíš vysypal rovnou na hlavu. „San Langu…“ začal princ naléhavě.

„Ne.“

Xie Lian nevěděl, zda se smát, nebo si rvát vlasy. „Jak víš, co jsem chtěl říct?“

„Nedělej si s ním starosti,“ odpověděl mladík. „On to přežije.“

Kdesi vedle nich se ozval další výkřik: „Ban Yue! Jestli mě chceš zabít, tak je nech, ať mě uštknou! Už to chci mít za sebou! O co ti s tím divadlem sakra jde!“ Ke Mo se probral zrovna ve chvíli, kdy na něj napadali hadi, a ocitl se tak pohřbený v kypící mase kluzkých těl. Okamžitě předpokládal, že si Ban Yue našla nový způsob, jak ho mučit.

„To jsem nebyla já,“ zaprotestovala dívka.

„Fu Yao,“ zavolal princ. „Můžeš ještě zapálit oheň? Použij další plamenné kouzlo!“

Odpovědělo mu zaskřípání zubů. „Ta věc po tvém boku potlačila mou magii, žádný další oheň nebude!“

Xie Lianovi se sevřelo srdce, ale San Lang zavrtěl hlavou. „Nic takového jsem neudělal.“

„Já vím, že ne. A právě proto je to divné. Ban Yue a Ke Mo jsou spoutaní provazem Nesmrtelného pouta, takže mají omezené síly. Moje duchovní energie došla a ty ničí magii nepotlačuješ. Znamená to, že je v téhle jámě šestá osoba?“

Fu Yao už byl vztekem bez sebe. „Jsi jak posedlý! Žádná zatracená šestá osoba tady není, nikdo jiný sem dolů nesestoupil!“

Vtom zaslechli vyděšený hlas Ban Yue. „Kdo je tam?“

„Co se děje, Ban Yue? Je u tebe někdo?“ zavolal princ.

„Je tu…“ Tím její věta skončila. Xie Lian poplašeně natáhl krk. „Ban Yue?!“

Fu Yao se stále zmítal v klubku hadů. Na krátký okamžik se v temnotě jako maják rozzářilo bílé světlo, doprovázené vlnou výbuchů. „Buďte opatrní! Možná vás láká k sobě!“

„A možná ne. Nejdřív se přesvědčíme!“ Princ se chystal vrhnout do deště hadů, ale těsně vedle ucha zaslechl San Langův hlas: „Pokud si to přeješ…“

Xie Lian ucítil jeho ruku kolem pasu a pak společně vyrazili. S překvapením si uvědomil, že mladík se svým deštníkem zachází skutečně mistrně. S jednou rukou připoutanou ke Xie Lianovu pasu se San Lang vrhl do útoku. V inkoustové tmě se mihotaly stříbrné jiskry, doprovázené jasným, zvonivým cinkáním. Náhle vše přerušilo uši drásající zaskřípění kovu o kov, které se všem bolestivě zarylo do ušních bubínků.

„Vida, takže je tu opravdu šestá osoba,“ prohodil San Lang. „To je zajímavé.“

Xie Lian nedokázal říct, jakým způsobem mladík ovládá své zbraně, ani o jaké zbraně se vlastně jedná, ale teď jeho útok někdo zablokoval.

Záhadná osoba stále mlčela. Xie Lian poslouchal, jak se svištící čepele míhají vzduchem, a poznal, že byl zahájen další útok. Čas od času se v krátkých záblescích objevily jiskry od zkřížených čepelí, ale zhasly stejně rychle, jako se objevily. Zdaleka nestačily osvětlit tvář jejich nepřítele. Xie Lian ještě chvíli poslouchal a pak zavolal: „Ban Yue, jsi tam? Můžeš mi odpovědět?“

Odpovědi se nedočkal, ale uslyšel Fu Yaoův hlasitý nádech. „Možná že osoba, se kterou bojujete, je právě ona!“

„Ne, to určitě není Ban Yue,“ trval na svém Xie Lian.

San Langovy pohyby byly plynulé a pozvolné, stejně jako při jeho předchozím souboji s Ke Moem. Vypadal, jako by si svého protivníka jenom dobíral, přesto se tentokrát zdál o něco víc soustředěný. Jejich protivník měl viditelně dobré bojové schopnosti a se zbraní zacházel zkušeně a s obratností. Krátké záblesky jisker ukázaly mohutnou ruku. Jak by mohla patřit drobné Ban Yue? Také síla, s jakou jejich protivník ovládal své zbraně, zdaleka přesahovala dívčiny schopnosti. Pokud to nebyla ona, tak kdo? A kdy se tu vůbec ten neznámý objevil?

„Zrádkyně, která zaprodá svou zemi, je stejně odporná jako Xuan Ji, ta šílená nevěsta,“ vyplivl ze sebe Fu Yao. „Proč jí tak urputně věříš?“

„Můžeš přestat být tak podrážděný? Ty prostě… počkat! Počkat, co jsi to právě řekl?“

Fu Yao odrazil několik hadů a poslal je s výbuchem ohně pryč. „Říkám, proč jí tak věříš? Stejně jako té věci po tvém boku!“

„Ale ne, to jsem nemyslel. Řekl jsi Xuan Ji. Zmínil jsi ji, že ano?“

„A co ta s tím má společného?“

Xie Lian na okamžik zadržel dech a pak hlasitě pronesl k neznámému nepříteli: „Teď už můžeš přestat. Nemusíš se skrývat, už vím, kdo jsi.“

Zvuk střetávajících se čepelí neutichal. Jejich protivník mu nevěnoval žádnou pozornost, ale Xie Liana to nevzdával. „Myslíš si, že se tě snažím oklamat, mladší generále Pei?“[1]

--Předchozí kapitola--        --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--

---

[1] Pei – z češtinářského hlediska by pátý pád měl být „generále Peii!“ Ale přiznám se, že mi to neleze přes pusu. Možná to časem opravím.