Braennino: Kapitola 29: Vládce bílého větru; vířící písečná bouře 4

Xie Lian si upravil rukávy a trochu hloupě se zeptal: „Co přesně se to teď stalo?“

„Něco dobrého.“ San Lang k němu přistoupil.

„Něco dobrého?“

„Dokonce velmi dobrého. Tím, že tě požádala, aby ses do toho nepletl, ti Vládce větru vlastně pomohla.“

I Nan Feng přišel blíž. „Správně. Tuhle záležitost jsi vyřizoval od začátku do konce a teď už zbývá jen celou situaci ohlásit Nebeskému císaři. Ale do téhle části se, prosím tě, nepleť.“

Xie Lian pochopil. „To kvůli staršímu generálu Peiovi, že?“

„Správně. Tentokrát se ti ho podařilo opravdu královsky naštvat,“ řekl Nan Feng.

„No, už dávno jsem tušil, že urazím alespoň jednoho člověka,“ zasmál se Xie Lian, „tak už je asi jedno, který to bude.“

Nan Feng se zamračil. „Já nežertuji. Kromě palácové síně Nejvyššího bojového boha má největší moc síň Ming Guang. Generál Pei přikládá Malému Peiovi velkou důležitost a vždy si chtěl došlápnout na Quan Yizhena[1], aby Pei Suovi uvolnil místo. Určitě bude chtít vyvolat potíže.“

„Quan Yizhen je ten bojový bůh západu, o kterém jsi dřív mluvil?“

„Ano, a je na svém pozici teprve chvíli. On a Pei Su vystoupali přibližně ve stejnou dobu. Quan Yizhen je poměrně mladý a poněkud… hm… No, každopádně ho nejde brát na lehkou váhu. Generál Pei záměrně dovolil Pei Suovi, aby k sobě ze západu lákal věřící, a ten do toho dal opravdu hodně. K úspěchu mu stačilo jen pár let, ale pak ses objevil ty a zhatil jsi všechny jeho plány. Myslím, že Pei Su z toho nemá šanci vyváznout bez úhony. Pokud ho degradují, nebude to snadné ani pro tebe.“

Xie Lian si promnul kořen nosu a v duchu se zařekl, že napříště si bude dávat větší pozor, komu šlape na kuří oka.

San Lang však zavrtěl hlavou. „Není potřeba dělat si starosti. Pei Ming je hrdý a je pod jeho úroveň, aby ostatním dělal problémy.“

Nan Feng po něm střelil rychlým pohledem.

„A co Vládce větru,“ zeptal se Xie Lian. „Žádá mě, abych se držel zpátky, ale nebere tím vlastně moji zodpovědnost na svá bedra? Nebude to nakonec ona, kdo urazí generála Peie? Ne, myslím, že bychom ji měli zavolat zpátky. Nan Fengu, máš přístupové heslo ke komunikačnímu poli Vládce větru?“

Nan Feng si jen odfrkl. „Starej se raději o sebe. Generál Pei by se možná odvážil jít proti tobě, ale Vládce větru? Je mladší než ty, ale vede si výrazně lépe.“

Xie Lian neodpověděl. Ne že by to konstatování zasadilo nějakou ránu jeho sebevědomí, pouze se ztratil v myšlenkách o tom, zda si vůbec někdo někdy na Nebeském dvoře vedl hůř, než on.

San Lang se jen zasmál. „Vládce větru má silnou podporu, není divu, že si vede dobře.“

„Máš na mysli tu mladou ženu v černém? Ta také působila velmi impozantně.“

„Tu ne,“ odpověděl San Lang. „I když je opravdu mocná. Pokud odhaduji dobře, bude to jedna z pěti Vládců živlů – vody, větru, deště, země a hromu. Nedoporučoval bych ji nějak urazit.“

Vládce větru musela oplývat mocnou magií, když dokázala vyvolat v poušti větrnou bouři, a mladá žena v černém vypadala ještě hrozivěji. Xie Lian si vzpomněl, jak se dívala na San Langa, jako by si hned všimla něčeho podezřelého. Znepokojeně kývl.

Přemýšlel však ještě nad jednou věcí. Mít silného podporovatele nemusí nutně znamenat bezproblémovou budoucnost. Kdysi dávno měl korunní princ Xian Le podporu Jun Wu, Nejvyššího boha bojových umění a Nebeského císaře tří říší. A jak dopadl?

Princ zvedl ze země svůj bambusový klobouk, oklepal z něj prach a s úlevou zjistil, že se mu nerozplácl. Přehodil si ho na záda a věnoval Nan Fengovi důkladný pohled. „To jsi celou cestu až sem bojoval s těmi dvěma ženami?“

Nan Fengův výraz potemněl. „Ano. Celou cestu.“

Xie Lian ho poplácal po rameni. „Muselo to být pro tebe opravdu těžké.“ Po těch slovech si vzpomněl na jinou osobu, která si taky užila svoje. „Kde je vlastně Fu Yao?“

„Neměl se starat o ty otrávené?“ zeptal se Nan Feng.

Od chvíle, kdy je sebral vítr na dně Jámy hříšníků, Fu Yaoa nikdo neviděl. Vlastně si ho Xie Lian nevšiml od chvíle, kdy A-Zhao odhalil svoji totožnost. Nejspíš v tu chvíli uprchl, nebo možná hned poté, co je vítr vynesl nahoru.

Xie Lian si o něj nedělal starosti. Pokud by měl hádat, Fu Yao se chtěl nejspíš od téhle šlamastiky držet dál a ve spěchu se vytratil.

V tom princi došlo, co Nan Feng řekl. „Otrávení lidé!“

Vzápětí vykřikli oba zároveň: „Byliny Měsíčnice!“

San Lang jen pokrčil rameny. „Žádný spěch, sotva se rozednilo.“

Jenže jak mohli otálet, když jde o život? I když od prvního útoku hadů neuplynulo tolik času, kdo ví, jaké překážky je zdrží na cestě zpět? Xie Lian si okamžitě hodil Ban Yue na záda a zběsile se rozběhl do areálu paláce.

Tam dívku položil na zem a pokračoval v trhání velkých hrstí Měsíčnice. Tvář v zemi tam stále ležela, zkrvavená a zohavená mezi rozházenými kostmi.

Jindy by Xie Lian zvažoval, že vykope jámu a ostatky pohřbí, jenže otrávení měli přednost. Navíc ten muž byl v zemi pohřben více než padesát let, se vší pravděpodobností by se mu znovu do země nechtělo. Co však prince zarazilo a zmátlo, byl fakt, že chybělo tělo zabitého kupce.

San Lang přinesl z paláce malý hliněný hrnec. Xie Lian zvedl hlavu a usmál se. „Skvělé, díky moc, San Langu!“

Zesláblá Ban Yue se zatím nedokázala probrat. Protože byla démon, Xie Lian ji dokázal zmenšit a uzavřít do hrnce.[2]

S dostatkem bylin se konečně vrátili zpět. Od jejich prvního setkání se štíroocasými hady uplynuly asi čtyři hodiny.

Několik lidí ještě stále poslušně postávalo na místě, kde Fu Yao namaloval ochranný kruh. Poté, co Nan Feng dodal lék, se stav starého muže začal zlepšovat. Další dávka Měsíčnice padla na samotné zranění a strýc Zheng dokázal po krátkém odpočinku chodit bez pomoci. Xie Lian nepovažoval za nutné informovat ho o tom, jakým způsobem byly byliny pohnojeny.

Jakmile přešly obavy o život, nastoupily starosti o jiné. „Kde je Tiansheng? Proč se ještě nevrátil?“¨ vyptával se strýc Zheng.

Princ se předtím natolik zabral do sběru bylin, že ho ani nenapadlo po Tianshengovi a ostatních pátrat. Navíc ve městě už žádní vojáci Ban Yue nezůstali. Zrovna se chtěl otočit zpět, když zaslechl přibližující se chlapecký křik.

Byl to Tiansheng. Svíral plnou náruč Měsíčnice a za ním lapali po dechu dva další obchodníci.

Po kolečku vyprávění vyšlo najevo, co se stalo. Poté, co Ban Yue smetla vojáky do Jámy hříšníků, odvedla s sebou Tianshenga i jeho společníky. Kupci byli vyděšení k smrti, ale ona jim jen ukázala cestu a poslala je pryč. Sice unikli s nasazením života, ale přesto se vrátili nasbírat Měsíčnici. Tělo mrtvého obchodníka pohřbili a zoufale spěchali zpět v patách Xie Liana a ostatních.

V krátké době byly karavany bezpečně vyvedeny z pouště a věci se konečně začaly chýlit ke konci.

Když se loučili, Tiansheng se k princi přikradl. „Bratře, chtěl bych se tě na něco zeptat.“ Zašeptal a spiklenecky se odmlčel.

„Ptej se.“

„Jsi bůh?“

Xie Lian byl překvapený a také poněkud dojatý.

Bývaly doby, kdy zoufale vykřikoval: „Jsem bůh, jsem Jeho královská Výsost korunní princ!“, a nikdo mu nevěřil. Tentokrát neřekl ani slovo, a hned je dotazován na své božství? To ho skutečně šokovalo a potěšilo.

Tiansheng okamžitě dodal: „Viděl jsem tě používat magii. Neměj strach, nikomu to neřeknu.“

Princ si v duchu pomyslel, že by tomu stejně nikdo nevěřil.

„Vděčíme ti za naše životy,“ pokračoval Tiansheng. „Nebýt tebe, ti strašliví duchové vojáků by mě určitě shodili do jámy. Až se vrátím, postavím ti chrám a věnuji obětiny.“

Xie Lianova tvář se rozjasnila do zářivého úsměvu, zatímco se Tiansheng hrdě plácal po hrudi a přitom velkolepými gesty naznačoval „velmi, VELMI velký chrám“.

Vedle stojící San Lang se pro sebe tiše pochechtával. Princ však věděl, že to není výsměch dětskému přeceňování vlastních schopností.

Chlapec sice sotva mohl vědět, jak velký úkol představuje stavba chrámu, a že to nakonec nemusí být proveditelné, ale Xie Lian byl za jeho upřímný slib rád.

Po dlouhém přemlouvání a chytře směřovaném nátlaku princ kapituloval, a aby chlapce potěšil, narychlo si vymyslel titul „Bůh odpadu“. Pak mávl rukou a raději se rozloučil. Nan Feng použil techniku zkrácení vzdálenosti a poslal je zpátky do svatyně Pu Qi.

Otevřít dveře, vyklepat slaměnou rohož, rozplácnout se na ní jako mrtvola. Princ tohle všechno udělal automaticky. San Lang se posadil vedle něj, jednou rukou si podepřel bradu a díval se na něj. Xie Lian si povzdechl: „Jak dlouho jsme byli pryč?“

„Asi tři nebo čtyři dny,“ odpověděl San Lang.

„Jen tak krátce? Tak proč jsem tak unavený?“

Po svém posledním vystoupení na Nebesa by bez většího přehánění mohl říct, že dřel jako kůň. Když nakonec skončil se vzdycháním, zvedl hlavu a podíval se na Nan Fenga. „Co že ses vlastně nevrátil podat hlášení?“

„Co bych měl hlásit?“

„Nejsi náhodou úředníkem z palácové síně Nan Yang? Nebude tě tvůj generál hledat, když jsi byl několik dní pryč?“

„Můj generál momentálně v palácové síni není, ani si nevšimne, že jsem pryč,“ mávl rukou Nan Feng.

Xie Lian se vyškrábal zpět na nohy. „Skvěle, je opravdu dobře, že tu zůstaneš.“

„Proč?“ zeptal se Nan Feng podezíravě.

„Uvařím ti jídlo,“ odpověděl vlídně princ. „Jako poděkování tě pohostím.“

Nan Fengův obličej se okamžitě zkřivil. Zvedl ruku a přitiskl si na spánek dva prsty, jako by přijímal prostřednictvím komunikačního pole zprávu. Pak vstal. „V chrámu se něco přihodilo. Budu muset odejít.“

„Ale! Nan Fengu, ještě neodcházej! Jak to, že se najednou něco objevilo? Pracoval jsi opravdu tvrdě…,“ pozvedl princ ruku.

Nan Feng zvedl hlas. „Je to opravdu naléhavé!“

Xie Lian sledoval, jak vybíhá ze dveří, a nakonec se posadil zpět na rohož. „Asi neměl hlad,“ prohodil k San Langovi.

Než mohl mladík odpovědět, dveře znovu bouchly. Stál v nich strnulý Nan Feng. „Vy dva…“

San Lang a Xie Lian seděli bok po boku na slaměné rohoži. Princ naklonil hlavu. „Co my dva?“

Nan Feng ukázal prstem na San Langa a pak na Xie Liana. Dlouho mlčel a nakonec pronesl: „Vrátím se.“

„Budeš tu vždycky vítán.“

Nan Feng ještě na okamžik setrval pohledem na mladíkovi v červeném, pak zabouchl dveře a odešel. Xie Lian zamyšleně zkřížil ruce na hrudi a zakroutil hlavou. „Zdá se, že je to opravdu něco naléhavého.“

Znovu se na San Langa podíval a pak se usmál. „Když nemá hlad on, jak jsi na tom ty?“

Mladík odpověděl svým typickým úsměvem. „Já hladový jsem.“

Xie Lian se rozzářil a znovu vstal. Otočil se, aby uklidil stůl s obětinami. „Výborně. A co by sis tedy dal k jídlu, Hua Chengu?“

Za ním bylo chvíli ticho. Následoval tlumený smích.

„Byl bych raději, kdybys mi dál říkal San Langu.“