Fu Yao vypadal zmateně. „Ke komu to mluvíš? Generál Pei mladší? Zbláznil ses? Má takové postavení, že by o jeho sestupu věděla celá Nebesa.“
„To je pravda,“ přikývl Xie Lian. „Ale co když
nesestoupilo jeho pravé, božské já?“
V temnotě jako by zvuk srážejících se čepelí na
okamžik ustrnul.
„Došlo mi to dost pozdě. Vlastně mě to mělo napadnout
už dávno,“ zamyslel se princ. „Věděl jsem, že v průsmyku Ban Yue dochází
k podivným událostem už téměř dvě stě let, ale žádný nebeský úředník se
neodvážil zasáhnout. Všichni kolem toho tématu chodili jako kolem horké kaše,
což mohlo znamenat jediné – někdo tu záležitost záměrně tajil a ostatní se
neodvažovali dotyčnou osobu urazit. Já ostatní nebeské úředníky neznám, takže
jsem si netroufal odhadovat, kdo by za tím mohl stát.“
Princi vše došlo ve chvíli, kdy Fu Yao zmínil ženského
ducha Xuan Ji.
Její jméno si člověk podvědomě spojil se dvěma
generály rodiny Pei. Doména obou generálů byla zde na severu a Fu Yao se navíc
jednou letmo zmínil o tom, že než mladší generál Pei vystoupal na nebesa,
rozkázal zmasakrovat všechny obyvatele dobytého města.
Které město zmasakroval? Klidně to mohlo být starobylé
království Ban Yue.
Takové věci nejsou mezi úředníky nebeského
dvora zas tak neslýchané. K dosažení úspěchu je často nutné prolít krev,
ale vyvraždění nevinných v dobytém městě nebylo nic, čím by se člověk mohl
chlubit. Kdyby se to rozkřiklo, těžko by takový bůh přilákal nové věřící, proto
bylo nutné tyhle záležitosti zamést pod koberec. I kdyby o tom všichni na Nebesích
věděli, bylo zdvořilé předstírat opak. Koneckonců, pokud někdo nechoval
k dotyčnému hlubokou zášť, nebo mu nechtěl způsobit problémy, proč by
zbytečně vytahoval kostlivce ze skříně jiných bohů a přitahoval tak hněv
ostatních i na sebe?
Xie Lian zvolna pokračoval: „Tvář pohřbená v zemi
říkala, že mezi námi poznala někoho, kdo byl přítomný i před desítkami let.
Myslel jsem si, že se nás snaží oklamat, ale nejspíš mluvila pravdu. Nejvíc
jsem podezíral vás,“ promluvil k postavě ve stínech. „Karavany vám důvěřují,
není pro vás těžké je dovést, kamkoli chcete. Za celé roky, která jsem strávil
v Ban Yue, jsem nepotkal jediného hada se štířím ocasem. A teď se nám najednou
podařilo narazit na desítky těchhle vzácných, jedovatých hadů zrovna
v místě, kde jsme hledali úkryt před písečnou bouří?
Když jste souhlasil, že s námi půjdete hledat
Měsíčnici, zanechal jste obchodníkům velmi konkrétní pokyny, jak město Ban
Yue najít. Pokud by nechtěli čekat na náš návrat, umožnil jste jim snadno najít
cestu a dopravit se přímo na porážku. Další věc je, že jsem na vrcholku Jámy
hříšníků jasně řekl, že pokud se něco stane, půjdu dolů jako první. Ale
přestože jste byl od začátku klidný, v tu chvíli jste ztratil hlavu a
bezdůvodně seskočil.“
Xie Lian se krátce odmlčel, než vše shrnul. „Vaše
jednání bylo celou dobu bizarní a nesmyslné, ale trvalo mi dlouho si to spojit.
Bylo to ode mě opravdu nepozorné, není-liž pravda, mladší generále Pei? Nebo
bych vám měl říkat… A-Zhao?
Nastalo hrobové ticho.
Po drahné chvíli se ozval plochý, chladný hlas:
„Napadlo tě vůbec, že ta tvář v zemi mohla ukazovat na mladého muže
v rudém po tvém boku?“
V Jámě hříšníků vyšlehly plameny a ozářily dva
muže v karmínově rudých šatech, stojící proti sobě.
První z nich byl San Lang, který už schoval
zbraně a vypadal zcela vyrovnaně. Druhý byl prostě oděný mladík, který stále držel
meč vodorovně před sebou a zřejmě se zdráhal ustoupit.
Byl to skutečně A-Zhao. Bavlna jeho oděvu byla tak nasáklá krví, až to vypadalo, jako by byl i on oblečený v rudé. Tvář měl chladnou a odtažitou, a přes jedno rameno měl přehozené drobné tělo.
Ať už se jednalo o božstvo mladšího generála Peie nebo
A-Zhaoa, jejich obličeje s oblibou zaujímaly stejný prázdný a kamenný
výraz, ale téhle spojitosti si princ všiml teprve nyní.
Osoba, kterou si A-Zhao přidržoval na rameni, byla Ban Yue. Xie Lian odhadoval, že hadi měli pouze
odpoutat jejich pozornost, aby se mohl dívky zmocnit. Teď, když byla jeho maska
stržena, nemělo takové počínání smysl, takže shora přestali padat hadi a ti na
zemi se stáhli. A-Zhao zasunul obratným pohybem zápěstí meč do pochvy a druhou
rukou spustil Ban Yue na zem.
Ke Mo na něj zíral.
„Kdo jsi? Vždyť jsi spadl dolů!“
A-Zhao nespouštěl pohled ze San Langa. „Ke Mo, ty jsi
pořád stejný i po stovkách let,“ odpověděl úsečně jazykem Ban Yue.
Ke Mo se při tom nevýrazném a lhostejném tónu zarazil,
a vzápětí se jeho snědá tvář stáhla vztekem. „Pei Su! To jsi ty!?“
Nebýt toho, že byl pevně spoután provazem Nesmrtelného
pouta, nejspíš by se na mladého muže vrhl jako rozzuřený býk.
„Mladší generále Pei, hadi neposlouchají jen Ban Yue,
že?“ ujišťoval se Xie Lian. „Ti, kteří útočili na pocestné, jste ovládal vy, je
to tak?“
„Ano, byl jsem to já,“ přiznal Pei Su. Zdálo se, že
z toho má téměř radost.
„Ban Yue tě naučila, jak je ovládat?“
„Nic takového. Stačilo ji pozorovat a naučil jsem se
to sám.“
Xie Lian povytáhl obočí. „Mladší generál Pei je
vskutku nadaný.“ Odmlčel se a pak se zeptal. „Kdy jste se vy dva poprvé
setkali? A jak jste se vůbec seznámili?“
Pei Su se na něj krátce podíval. „Generále Hua.“
To prince zmátlo. „Proč mi tak říkáš?“
„Vy mě opravdu nepoznáváte, generále Hua?“
Xie Lian na chvíli oněměl, ale potom si konečně
vzpomněl. Vynořily se mlhavé vzpomínky na to, jak Ban Yie ostatní děti
odstrkovaly a jediný, kdo si jí všímal, byl mladý chlapec z Yong’anu,
stejně málomluvný, jako ona. Mnoho dětí na hranicích se narodilo vojákům,
bránícím hranice, takže by nebylo nic zvláštního, kdyby se chlapec stal jedním
z nich. Mohl by to být…“
„To jsi ty!“ Vykřikl princ. „Opravdu jsem tě poznal až
teď!“
Pei Su kývl. „I já jsem tě poznal až teď, generále.“
Dávalo to smysl. Ban Yue a voják, se kterým se
spolčila, se znali už od dětství!
„Opravdu Ban Yue otevřela brány města kvůli tobě?“
vyptával se princ.
Ke Mo si odplivl na zem a napnul se proti poutům.
„Rozvaž mě,“ dožadoval se. „Nech mě se s tím opovrženíhodným bídákem Pei
Suem utkat na život a na smrt!“
Dotyčný na něj chladně pohlédl. „Za prvé, už jsme se
spolu utkali před dvěma sty lety a ty jsi prohrál. Za druhé, odvažuji se
zeptat, která část mého já je opovrženíhodná?“
„Kdybyste se vy dva nedomluvili, že na nás napadnete
zároveň zevnitř i zvenku, jak bychom mohli prohrát?“ napřímil se Ke Mo
rozzlobeně.
Pei Suovy rty se zkroutily do slabého úšklebku.
„Přestaň žít v iluzi. I když jsem s sebou přivedl jen dva tisíce
mužů, bylo prolomení městských bran jen otázkou času.“
Xie Lian se neubránil a vyhrkl: „Počkej, ty jsi byl
poslán do útoku na celou zemi s pouhými dvěma tisíci vojáků? Není to
prakticky sebevražda? Že by tě v armádě nesnášeli ještě víc, než mě?“
Pei Su zmlkl a vypadalo to, že se princ trefil do
černého.
„Když jsi měl vítězství na dosah, proč jsi požádal Ban
Yue o otevření městských bran?“
„Protože jsem chtěl zabít všechny ve městě,“ prohlásil
Pei Su na rovinu.
Xie Lian zamrkal. „Jak to myslíš? Když už jsi vyhrál,
jaký byl důvod k tak nesmyslnému masakru?“ Přece neudělal ze zabíjení svůj
koníček!
„Masakr byl nutný právě proto, že jsme vyhráli,“
odvětil Pei Su. „A muselo se to udělat rychle a bez váhání, nemohli jsme nikoho
ušetřit.“
Princi neušlo, jak hrdě poslední dvě slova zdůraznil. „Jaký
jsi k tomu měl důvod?“
„V noci před obléháním se sešlo mnoho hlav rodin Ban
Yue a dohodli se na společném plánu.“
„O co šlo?“
„Lidé z Ban Yue byli od přírody divocí a měli sklony
k násilí,“ vysvětloval Pei Su. „Hluboce nenáviděli Yong’an. Nesklonili by
se ani tváří v tvář porážce. Proto všichni muži, ženy, děti i starci
z Ban Yue dostali pokyn, aby co nejrychleji nachystali jistou věc.“
Xie Lian už tušil, o co šlo, a slovo, které Pei Su
vzápětí vyplivl, jeho domněnku potvrdilo.
„Výbušniny!“
Mladší generál pokračoval s důrazem na každém
slově. „Rozhodli se, že pokud padnou hradby města, všichni obyvatelé ukryjí
výbušniny na svých tělech a rozutečou se do všech směrů. Pak vstoupí do
Yong’anu a pokusí se vyvolat rozruch, aby přilákali co největší dav, a potom
výbušniny odpálí. Sice zemřou, ale vezmou s sebou co nejvíc nepřátel. I
kdyby byl jejich národ poražen, postarají se o to, aby ti, kteří je porazili,
nepoznali klid.“
Tak proto bylo nutné všechny civilisty zlikvidovat
jediným zátahem, než se mohli dát na útěk…“
Xie Lian se okamžitě otočil na Ke Moa. „Mluví pravdu?“
„Ano!“ odpověděl generál hrdě.
San Lang povytáhl obočí. „To je velmi zákeřné.“
Pronesl to jazykem Ban Yue.
„Zákeřné? Jakým právem nás nazýváš zákeřnými? Kdybyste
nás nenapadli jako první, nemuseli bychom se uchýlit k takovým
prostředkům! Vy jste nás zničili a my jsme to oplatili, tak proč jsme za ty
špatné?“
„Dobrá,“ vpadl mu do řeči Pei Su. „Co kdybychom začali
od začátku? Kolikrát lidé z Ban Yue bezdůvodně rozdmýchali spory na
hranicích? Kolik jste zadrželi našich karavan a cestovatelů do západních
oblastí? Vy z Ban Yue jste dobře věděli, že jsou mezi vámi bandité, kteří
se specializují na přehrazování cest a bezohledné drancování a zabíjení lidu
Yong’an, a přesto jste je chránili. Vojáky, které jsme poslali, abychom tyhle
zloděje a vrahy obklíčili, jste zabili pod záminkou vstupu na cizí území. Řekni
mi tedy, nemám právo tě považovat za zákeřného?“
Ačkoliv byla jeho řeč klidná a bez emocí, každé slovo
bylo ostré a pronikavé. Ke Mo se bránil: „To všechno bylo proto, že jste vy
z Yong’anu násilně obsadili naše území. Jen jsme vám vraceli úder!“
„Hranice mezi oběma zeměmi nebyly nikdy jasně
vymezené, tak co považuješ za násilné obsazení?“
„Obě strany si své území vytyčily už dávno, ale vy
jste to nedodrželi!“
„Rozdělení území bylo pouze jednostrannou dohodou,“
opáčil Pei Su. Kdy s tím Yong’an souhlasil? Vaše takzvané dělení spočívalo
v tom, že jste si pro sebe zabrali oázy a nám přenechali jen neúrodnou
pustinu. Směšné!“
„Oázy vždycky patřily nám!“ vztekal se Ke Mo. „V
oázách vyrostly celé generace lidu Ban Yue!“
Obě strany tvrdošíjně stály za svým. Když Xie Lian
poslouchal jejich nekonečnou hádku, doslova mu třeštila hlava. Se vzpomínkou na
to, jak se před dvěma sty lety ocitl mezi oběma znepřátelenými armádami a skončil
strašlivým výpraskem, ho tupě zabolelo v tváři.
Pei Su se mezitím od Ke Moa pohrdavě odvrátil. „Jak
vidíš, práva a křivdy pozemských záležitostí nelze nikdy jasně pochopit. O
vítězi může rozhodnout jen síla.“
„Souhlasím pouze s první polovinou toho tvrzení,“
řekl Xie Lian.
Ozval se San Lang: „Já souhlasím s druhou.“
Ke Moův hněv trochu opadl. „Lidé z Yong’anu byli
vždy nestoudní, ale ty jsi ten nejnestoudnější, jakého jsem kdy potkal. Pei Su,
jsi bezcitný člověk. To, že jsi nás pozabíjel, nebylo pro dobro tvé země, ani
proto, abys zachránil svůj lid.“
Pei Su zmlkl a Ke Mo pokračoval: „Byl jsi opovrhovaným
synem vyhnance. Potřeboval jsi získat podporu, uvést se v řadách
Yong’anské armády a stoupat po žebříčku hodností. Proto jsi musel tu
beznadějnou bitvu bezpodmínečně vyhrát. Jaká škoda, že o tobě měla Ban Yue tak
vysoké mínění. Nechala se tebou využít a zradila nás kvůli takovému, jako jsi
ty!“
Xie Lian se zarazil. „Mladší generále Pei, vždyť jste
příbuzný generála Peie. S ochranou tak slavného předka, jehož věhlas se
šířil do všech směrů, opravdu bylo nutné snižovat se k takové taktice?“
„Možná je příbuzný generála Peie, ale kdo ví, kolik
větví ten rodokmen má,“ upozornil ho San Lang.
To ale znamenalo, že pokud by Pei Su neměl schopnost
vystoupit na Nebesa jen díky svým vlastním zásluhám, nebylo by pravděpodobné,
že od svého starého předka obdržel nějaké požehnání.
„Ban Yue byla můj podřízený,“ řekl Pei Su mírně. „To
na můj rozkaz se vrátila do národa Ban Yue a ukryla se tam. Pochází
z jejich krve stejně tak, jako z Yong’anu, takže si vybrala stranu a
té se držela, nikdy svou zem nezradila. Lidé z Ban Yue jsou rozmarní a
plní zášti. Nelituji toho, že jsem je vyhladil.“
děkuji
OdpovědětVymazat