Kapitola 31: Šťouchnutí do krále duchů, korunní princ hledá pravdu 2

Princ měl pocit, jako by všechno kolem na okamžik ztuhlo, a pochopil, že svou žádostí nejspíš překročil hranici.

V posledních dnech spolu vycházeli pozoruhodně dobře a těšili se ze vzájemné společnosti, ale tato důvěrná známost neomlouvala vznesení tak neomaleného požadavku. Aniž by čekal na odpověď, pokusil se celou věc zlehčit: „Byla to jen hloupá poznámka, neber ji prosím vážně!“

Hua Cheng krátce zavřel oči a slabě se usmál. „Pokud to půjde, jednou se ti ukážu.“

Xie Lian se rozzářil. Od kohokoliv jiného by si takovou odpověď vyložil jako zdvořilé odmítnutí – takové „jednou“ obvykle znamenalo „přestaň doufat a zapomeň na to.“ Ale u Hua Chenga věřil, že když řekne „jednou“, myslí to doslova. Princův zájem rostl zároveň s jeho očekáváním. „Dobrá tedy. Těším se na ten den, ale teď bychom si měli odpočinout.“

Poté, co strávil většinu noci povídáním se San Langem a Ban Yue, už mu na vaření nezbyla nálada. Svalil se na slaměnou rohož a Hua Cheng následoval jeho příkladu. Ani jednomu nepřišlo divné, že spolu nebeský úředník a duch mohou i po odhalení identity sdílet jednu rohož a poklidně si vyprávět historky a vtípky.

Neměli žádné polštáře, a tak si Hua Cheng položil hlavu na paži a Xie Lian ho napodobil. „Tvoje Říše duchů bude asi klidné místo. Nepotřebuješ se tam hlásit?“

„Komu? Já jsem tam ten nejvyšší.“ Hua Cheng si přitáhl nohy a objal si je volnou rukou. „A stejně si tam každý hledí svého. Není třeba se do toho plést.“

Vypadalo to, že duchové se tam potulují volně a svobodně a nestarají se o nějaká pravidla „Chápu. Myslel jsem, že tam máte také přísnou a organizovanou hierarchii, jako na Nebesích. Setkal ses někdy s jinými králi duchů?“

„Několikrát,“ zamumlal Hua Cheng.

„A co Zelený duch Qi Rong?“

„Myslíš toho odporného příživníka?“

Xie Lian pootevřel ústa - co odpovědět na takovou otázku? Ano? Ne?

Hua Cheng naštěstí na jeho odpověď nečekal. „Jednou jsem se stavil, abych se mu představil, ale utekl.“

Princ si uměl představit, jak to „představení se“ ani vypadalo. Mladík nonšalantně dodal: „Právě po té události mi začali říkat ‚Krvavý déšť dotýkající se květu’.“¹

Zdálo se, že když tehdy na voze mluvil o likvidaci úkrytu duchů, měl na mysli právě Zeleného ducha Qi Ronga. A jeho „stavení se“ nebylo nic jiného, než krvavý masakr.

Vskutku neobyčejný pozdrav!

Xie Lian se na okamžik dotkl brady a pak se zeptal: „Je mezi tebou a Zeleným duchem Qi Rongem nějaká zášť?“

„Ano.“

„Jaká?“

„Rozčiluje mě.“

Xie Lian nevěděl, zda se smát, nebo plakat. S trochou zlomyslnosti si pomyslel, zda i Hua Chengův spor s třiceti třemi nebeskými úředníky začal proto, že ho rozčilovali.

„Zeptal se ho: „O Qi Rongovi někteří úředníci říkali, že je vulgární a s odporným vkusem, a že si ho protiví i Říše duchů. Je to pravda?“

„Ano, dokonce i Černá voda ho považuje za odporného.“

„Kdo je Černá voda?“ zeptal se princ, ale pak mu to došlo. „Myslíš ‚Černá voda potápějící lodě’?“

„To je on. Také je známý jako ‚Nepolapitelný duch’“

Xie Lian zbystřil. Na rozdíl od Zeleného ducha Qi Ronga, který byl mezi Čtyřmi katastrofami jen do počtu, Černá voda také dosáhl úrovně Zhoubný.

„Je to tvůj známý?“

„To těžko. V Říši duchů nemám tolik známých.“

To přišlo princi trochu zvláštní. „Jak to? Předpokládal bych, že jich budeš mít spousty. Možná máme rozdílné představy o tom, co ‚známý’ znamená.“

Hua Cheng povytáhl obočí. „To je možné. Protože v Říši duchů má se mnou právo mluvit pouze další Zhoubný.“

Pronesl tahle povýšená slova s pevným přesvědčením, jako by to mělo být každému jasné. Xie Lianovy rty se zkroutily do slabého úsměvu. „Tvoje Říše duchů zní jako docela dobré místo,“ řekl mírně. „Je tam jen málo věcí, na které si musíš dávat pozor. Na rozdíl od Nebes, kde si mezi všemi těmi nebeskými úředníky sotva pamatuješ, kdo je kdo. A to je jen kapka v moři ve srovnání s těmi, kteří žijí na Středním dvoře.“

Hua Cheng se jeho slovům vysmál. „Proč by sis je měl pamatovat? Ušetři si námahu, jen si tím zbytečně zabíráš místo v mozku.“

Princ pobaveně zavrtěl hlavou. „Jestli budu pořád zapomínat jejich jména, jen je naštvu.“

„To asi ano. Nebeští úředníci jsou pěkně namyšlená banda,“ potvrdil Hua Cheng. „Ale pokud je dokáže urazit něco tak triviálního, jsou to jen malicherní ubožáci.“

Po delším povídání se Xie Lian už raději nevyptával na rozdíly mezi Nebesy a Říší duchů, aby náhodou nenarazil na další citlivé téma. Místo toho pohlédl na pevně zavřené dveře svatyně a ustaraně si skousl ret. „To dítě Ban Yue, kdy se rozhodně vrátit dovnitř?“

Zároveň s tím si vzpomněl na svá vzletná prohlášení o ochraně obyčejných lidí. Hlavou mu prolétla neuspořádaná směs obrazů z minulosti, které rychle potlačil. Hua Cheng se tiše, šibalsky zasmál, jako by mu mohl číst myšlenky. „To byla docela působivá slova.“

„Cože?“

„Chci chránit obyčejné lidi.“ Hua Cheng se odmlčel.

Xie Lian jako by dostal ránu.

Překulil se a pevně se do sebe schoulil jako malá kreveta. Zabořil obličej do dlaní a zároveň si vroucně přál, aby měl další pár rukou, kterými si zacpe i uši. „Ach San Langu…“ zasténal vyčítavě.

Hua Cheng jako by se přiblížil k jeho zádům. „Hm? Řekl jsem něco špatného?“ Xie Lianovi se zdálo, že v těch slovech slyší úšklebek.

S vědomím, že se z toho jen tak nevyvleče, se princ znovu otočil. „Byla to hloupost,“ přiznal bezmocně.

„No a co?“ Hua Cheng pokrčil rameny. „Obdivuji ctižádostivost každého, kdo dokáže deklarovat záměry ve prospěch obyčejných lidí, ať už za tím je záchrana, nebo vraždění. To první je obtížněji proveditelné než druhé, a proto je přirozeně o to více hodno mého obdivu.“

Xie Lian beze slova zavrtěl hlavou a rozplácl se na rohoži. „Byla jen to jen slova, která jsem nikdy nedotáhl do konce. Nemluvě o tom, že mi chyběly schopnosti, takže z toho nakonec byla jen póza.“ Přitiskl si ruku na oči a odfrkl si. „Už je to jedno. Stejně na tom nezáleží. To, co řekla Ban Yue, se dá ještě snést. Když jsem byl mladší, říkal jsem i horší věci.“

Zaslechl Hua Chengovo tiché uchechtnutí. „Vážně? Tak si to poslechněme.“

Princ se chvíli mlčky usmíval a vzpomínal. „Před mnoha a mnoha lety mi jednou někdo řekl, že už nemá pro co žít, a zeptal se mě, jaký má být jeho důvod k životu… jaký má mít smysl života.“ Podíval se na Hua Chenga. „Víš, co jsem řekl?“

„Zdálo se, že se v Hua Chengových očích objevilo slabé, zářivé světlo. „Co jsi řekl?“

„Pověděl jsem mu: ‚Když nemáš pro co žít, tak žij pro mě. Pokud jsi ztratil důvod žít, pak nech mě, ať jsem tvým důvodem. Ať jsem pilířem tvého života’.“

Princ sám se nejdřív neubránil smíchu nad takovým blábolením, ale pak zničeně zavrtěl hlavou. „Ani po tolika letech nedokážu pochopit, co se mi tehdy honilo hlavou. Jak jsem mohl mít tu drzost, prohlásit se za něčí důvod k žití?“

Hua Cheng mlčel a Xie Lian pokračoval: „Jen hloupost mládí mě mohla přimět k takovému prohlášení. Tehdy jsem opravdu věřil, že jsem všemocný, a cítil jsem se naprosto neohrožený. Kdybys mě teď požádal, abych to řekl znovu, nikdy bych to neudělal.“ Po chvíli tiše dodal. „Ani nevím, co se s tím člověkem nakonec stalo. Být jediným důvodem něčí existence je těžké břemeno, natož pak záležitosti ochrany obyčejných lidí.“

Ve svatyni Pu Qi zavládlo ticho.

Po nějaké době Hua Cheng mírně řekl: „Nezáleží na tom, jak nebo proč jsi zamýšlel ochránit obyčejné lidi. Byl jsi mladý, přesto jsi dokázal formulovat své ambice. Velmi odvážné, ale velmi pošetilé.“

„S tím souhlasím.“

Hua Cheng však dodal: „Sice velmi pošetilé, ale přesto odvážné.“

Princ se zasmál. „Tak to ti moc děkuji.“

„Není zač.“

Oba mlčky hleděli na zchátralé krovy maličké svatyně Pu Qi. Hua Cheng byl první, kdo po chvíli přerušil ticho. „Vaše královská Výsosti, známe se teprve pár dní. Je v pořádku, že mi toho tolik říkáš?“

„Hm,“ kývl Xie Lian nonšalantně. „Proč bych neměl? Je to v pořádku. I ze starých přátel se mohou po dlouhé době stát cizinci. Prostě říkám, co mám na srdci. Setkat se a rozloučit se je životní cesta, ale rozloučit se a znovu se setkat je životní naděje. Všechno dobré musí jednou skončit, tak proč se držet zpátky? Nakonec bychom toho jen litovali.“

Hua Cheng jako by se sám pro sebe tiše smál. Najednou řekl: „Co když…“

„Co když co?“ podíval se po něm Xie Lian.

Mladík se mu vyhnul pohledem. Upřeně hleděl na chatrnou střechu svatyně Pu Qi a Xie Lian dokázal ve tmě rozeznat jen polovinu jeho mimořádně pohledné tváře.

„Co když jsem ošklivý,“ zamumlal.

„Ach?“

Mladík se nepatrně pohnul a pomalu se otočil, aby na prince pohlédl. „Kdyby moje pravá podoba byla zrůdná, chtěl bys mě přesto poznat?“

Xie Lian na něj nechápavě zíral. „Vážně? Nějak se mi nezdá, že bys doopravdy mohl vypadat až tak špatně.

„Možná ne,“ řekl Hua Cheng. „Ale co když jsem ve skutečnosti odporně znetvořený, zrůdný jako Rakšasa a se žravými čelistmi Yakshy. Co bys dělal?“²

Prince to nejdřív trochu pobavilo. Takže ďábelský vládce Říše duchů, jehož samotné jméno stačí k tomu, aby všem božstvům na nebesích vstávaly vlasy v různém stupni zděšení a hrůzy, je citlivý na to, jak vypadá jeho pravá tvář? Když se však nad tím zamyslel víc, pobavení se vytratilo.

Matně si vzpomínal na nesčetné legendy a příběhy o Hua Chengově narození a původu. Kolovaly zvěsti, že byl jako dítě znetvořený. Pokud to byla pravda, musel od malička trpět velkým odstrkováním a možná proto je na vzhled své původní podoby citlivější.

Chvíli nad tím přemýšlel. „No…,“ nasadil ten nejjemnější tón a se vší upřímností řekl: „Vlastně i přesto chci spatřit, jak doopravdy vypadáš, protože… no, víš, teď už se…“

„Hm? Teď už se co?“

„Protože teď už se považujeme za přátele, ne? Takže když jsme si blízcí, měli bychom k sobě být upřímní. Proto jsem tě požádal, abych mohl spatřit tvou pravou tvář. Nemá to nic společného s tím, jestli vypadáš dobře, nebo ne. Ptal ses mě, co bych udělal? Samozřejmě, že nic! Buď si jistý, že dokud je to tvoje pravá podoba, tak bych… čemu se směješ, myslím to vážně!“

Během svého proslovu si všiml, že se mladík vedle něj začal třást. V první chvíli se polekal – že by ho svými slovy tak dojal, nebo se ho možná něčím dotkl? Aby ho neuvedl do rozpaků, vyhýbal se mu pohledem. Potom však zřetelně zaslechl zvuk tlumeného smíchu. 

To se prince nesmírně dotklo. Strčil Hua Chenga do ramene. „San Langu, co je tu k smíchu? Řekl jsem snad něco špatně?“

Hua Cheng se okamžitě přestal smát. „Ne, tvá slova dávají dokonalý smysl.“

„Ty se mi vysmíváš…“ princ se cítil ještě víc znechucený.

„Přísahám, že na Nebesích ani na zemi není nikdo upřímnější, než jsem teď já.“

Ale Xie Lin odmítal pokračovat. Otočil se k mladíkovi zády. „Zapomeň na to. Jdi spát. Už žádné řeči.“

Slyšel, jak se Hua Cheng znovu tiše zasmál. „Příště.“

I když už byl rozhodnutý usnout, po těch slovech se Xie Lian neubránil zvědavosti: „Jak to myslíš, příště?“

„Až se příště setkáme, bude to s mou pravou podobou.“

Tato věta otevřela široké pole dotazů. Xie Lian by se rád dál vyptával, ale bylo už pozdě a únava jej nemilosrdně stahoval do říše spánku. Nedokázal udržet oči otevřené a za chvíli už hluboce oddechoval.

Když se Xie Lian brzy ráno probudil, místo vedle něj bylo prázdné.

Vyhrabal se na nohy a omámeně obešel svatyni Pu Qi. Otevřel dveře, ale ani venku nikdo nebyl. Zdálo se, že mladík už odešel.

Spadané listí bylo úhledně smeteno na hromádku a vedle stál malý hliněný hrnec. Xie Lian ho odnesl zpět dovnitř a položil na stůl s obětinami. V tu chvíli ucítil nezvyklý dotek čehosi na hrudi.

Zašátral rukou a zjistil, že mu na krku pod prokletými okovy visí dlouhý, tenký řetízek. Okamžitě ho sundal a prohlédl si jej.

Stříbrný řetízek byl lehký, jemný a velmi precizně vyrobený, proto si ho všiml až teď. Na něm visel třpytivý, průsvitný prsten.

--Předchozí kapitola--        --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--

Slovo překladatele: Tento díl je výjimečný, protože se konečně uzavřel příběhový oblouk Ban Yue , kterým končí první řada donghuy. Vzhledem k současným čínským kauzám kolem danmei a BL obecně... kdo ví, kdy se dočkáme pokračování. :( A nejen TGCF, achich.

---

1 Krvavý déšť… viz kapitola 14, když San Lang vyprávěl příběh o vzniku toho jména. Viz: „…Hua Cheng kdysi vymýtil úkryt jiných duchů, a když byl hotov, začala na celé hoře pršet krev. Při odchodu spatřil na kraji cesty květinu, kterou krvavý déšť žalostně potloukl. Otevřel deštník a poskytl jí na chvíli úkryt.“ ^↩

2 Rakšasa – Rakshasa, démon v hinduismu a buddhismu, nicméně můžete ho znát z AD&D a PC her podobných pravidel. Ten původní (na kterého Hua Cheng naráží) je obvykle tmavé pleti, robustní postavy, velkých uší, tupého nosu a špičatých uší. Yaksha, to je také přírodiní démon podobného původu a všeho možného vzhledu. Těmi žravými čelistmi si nejsem jistá, ale dává to větší smysl, než čelisti „otrocké“, což může slovo také znamenat. ^↩