Han Yuan nejedl a nepil už celý den a noc. Měl ukrutný hlad, a když spatřil vejce, vysoké téměř dvě chi,1 nemohl si pomoct a toužebně polkl. „Co to je?“
„Nemám tušení,“ odpověděl Yan Zhengming a ustoupil o
půl kroku dozadu. Zároveň vrhl na Han Yuana varovný pohled. „Nedotýkej se toho!
V Údolí démonů nemůžeš sahat na věci bez rozmyslu. Utři si sliny a jdeme,
mistr už o nás musí mít obavy.“
Začalo se stmívat a v Údolí démonů číhalo
nebezpečí na každém kroku. Bez doprovodu nejvyššího pána Beiminga je čekala
mnohem nebezpečnější cesta a nikdo se neodvážil otálet. Vydali se zpět stejnou
cestou, kterou přišli, a dokonce i obvykle hlučný Han Yuan ztichl.
Nejvíc na světě si cenil věrnosti a oddanosti, proto
pro něj pomoc starších bratrů byla závazkem na celý život.
Vejce poznalo, že odcházejí, ale odmítalo se vzdát. Kutálelo
se za nimi, vyhýbalo se kamenům a vytrvale je pronásledovalo.
Li Yun se ohlédl a v hlase se mu mísilo
překvapení s podezřením: „Co to je za nestvůrnost? Proč se táhne za námi?“
Cheng Qian pevněji sevřel tesák medvědího ducha a
chladně odpověděl: „Možná touží po uvaření.“
Zdálo se, že vejce buď rozumí lidské řeči, nebo jen
vycítilo zlobu z Cheng Qianových slov, protože se zachvělo a na okamžik se
zarazilo. Nakonec se pootočilo, opatrně se Cheng Qianovi vyhnulo a zastavilo se
až u nohou Yan Zhengminga. Nějakým způsobem se mu podařilo vypadat žalostně.
Yan Zhengming se krátce zarazil, ale vejce lhostejně
obešel. Po několika krocích to však nevydržel, zastavil se a ohlédl, protože
podvědomě vytušil auru hlubokého zklamání a lítosti, vyzařující z hladké
skořápky.
Po chvíli váhání ukázal na Han Yuana. „Ty… hm, zvedni
tu věc.“
Ten na něj překvapeně zíral se zvednutým obočím. „Neříkal
jsi před chvílí, abych na to nesahal?“
Li Yun také nechápal. „Velký bratře, jaký je důvod?“
Yan Zhengming se zamračil. Jak na to odpovědět? Nemůže
přece říct, že je mu toho vejce líto!
Vzápětí ho osvítil nápad a nasadil vznešený výraz.
„Nepožádala nás Zipeng Zhenren, abychom jí tu věc z Nebeské plošiny donesli?
Říkala, že tam démoničtí kultivující nemohou vstoupit, takže předpokládám, že
ani ona sama neví, co tam bylo. Můžeme to použít, abychom ji oklamali.“
Li Yun i Cheng Qian byli téměř na dně svých duševních
i fyzických sil, takže na dohodu se Zipeng Zhenren úplně zapomněli. Po tomto
připomenutí s plánem okamžitě souhlasili.
Přesto se nemohli ubránit dojmu, že starostlivost jejich ďábelského staršího bratra je poněkud neobvyklá.
Kupodivu se cesta zpět ukázala být bezpečnější i bez ochrany
nejvyššího pána Beiminga. Celou dobu byli jako na trní, ale nakonec potkali jen
skupinku malých démonů nižší úrovně, kteří se kolem nich bez povšimnutí
prohnali. Po několika takových vyrušeních dorazili bez potíží do příbytku
Zipeng Zhenren.
Obří pták tam stále ležel, jen obraz ženy nad jeho
hlavou byl pryč. Nebyli si jistí, zda Zipeng Zhenren spí, nebo je mrtvá.
Yan Zhengming se ohlédl, naznačil mladším bratrům, aby
byli zticha, a opatrně vykročil na průzkum. I když mu bylo jasné, že šance
nejsou velké, sobecky doufal, že obyvatelka této jeskyně to má definitivně za
sebou a nebude jim tak dělat potíže.
Vtom něco hlasitě zapraskalo. Učedníci při tom zvuku
nadskočili, rozhlédli se a jejich zrak padl na Han Yuana, stojícího
s vejcem v náručí. Vzápětí byli svědky toho, jak se na skořápce začaly
objevovat praskliny a šířily se odshora dolů.
Nakonec se naprasklý kus skořápky odlomil. Han Yuan
vytřeštil oči. To, co z vejce trčelo, nebyl zobák, ale ruka.
Dětská ruka.
Han Yuan spěšně položil vajíčko na zem a čtyři chlapci
s úžasem sledovali, jak z vajíčka, položeného před obřím ptačím
démonem, vylézá malé dítě.
Ta věc byla baculatá jak masová kulička a na první
pohled se vůbec nelišila od normálního lidského dítěte, až na to, že už měla
vzhled ročního batolete a na zádech dva shluky výrazných mateřských znamének.
Han Yuan natáhl zablácený prst a do dítěte šťouchl.
Pak přesunul pohled do míst, kam by se běžně rozhodně neměl dívat a poněkud
nevhodně to okomentoval: „Je to holčička.“
Děvčátko se po tom šťouchnutí rozpláclo na zemi. Pokusilo se pohnout končetinami, jen aby zjistilo, že už není tak pohyblivé, jako ve vajíčku. Smutek se vystupňoval a děvčátko hlasitě zaječelo.
Ten zvuk otřásl celou jeskyní.
Han Yuan, který k ní byl nejblíž, dopadl na
zadek. „Co to sakra je?“ vykřikl šokovaně.
„Nebeský netvor,“ odpověděl mu slabý hlas.
Během jejich nepozornosti se Zipeng Zhenren probudila.
Mlhavá postava přízračné ženy opět visela nad hlavou obřího ptáka.
Vypadalo to, že nemá energii starat se o ostatní, jen si se smíšenými pocity prohlížela malou holčičku. Nakonec si povzdechla: „Je to výsledek svazku mezi Královnou démonů a smrtelníkem. Měla být usmrcena hned při narození. Královna se potřela lidskou krví a navzdory tomu, že byla mnohokrát zasažena a zraněna, probojovala se na Nebeskou plošinu. Zemřela hned poté, co tam umístila vejce. Protože tvor v něm byl zrozen s polovinou lidské krve, tabu plošiny se na něj nevztahovalo. Sto let se to vejce nepohnulo a všichni uvěřili, že se narodilo mrtvé. Nikoho ani ve snu nenapadlo, že katastrofa pro říši démonů ještě není zažehnána."
Han Yuan byl z toho vyprávění zmatený, ale přesně
vystihl pointu: „Cože? Královna nasadila Králi démonů parohy?“
Yan Zhengming slabě zasyčel: „Drž hubu!“
Cheng Qian však pochopil. Právě teď tu „katastrofu“ donesli
až sem.
Král démonů byl okraden o moc „Nebeským netvorem,
přicházejícím na svět“. Nedokázal se dítěte zbavit předem, protože jako démon
nemohl na Nebeskou plošinu vstoupit.
Ale kdo vejce z plošiny sundal?
Nejvyšší pán Beiming?
„Přiveďte ji sem,“ poručila Zipeng, „podívám se na
ni.“
Yan Zhengminga její tón znepokojil: „Co s ní
chceš udělat?“
Pak si zřejmě uvědomil, že promluvil příliš agresivně,
a spěšně dodal: „Starší, tahle malá slepička se právě narodila!“
Když se mrně rozplakalo, Yan Zhengming znechuceně
couvl. Ale jedna věc je nemít ji rád, a druhá dát ji Zipeng. Podle jejích slov
bylo to malé stvoření živou připomínkou parohů 2 na hlavě Krále démonů a
Zipeng byla jeho služebnicí. Kdo může vědět, co má s dítětem v plánu?
Ať už mělo to malé stvoření jakýkoliv původ, teprve
před chvíli vylezla ze skořápky. Neudělala nic dobrého, ale ani zlého. Jak by
mohl kdokoliv rozhodovat o jejím životě a smrti, když ještě nebylo co soudit?
Zipeng Zhenren neočekávala, že se jí někdo postaví.
Obraz ženy se vztekle otočil k Yan Zhengmingovi a její obrysy se staly
zřetelnější. „Jak se opovažuješ…“ Nedořekla.
Holčička, vyděšená jejím hněvem, se na vteřinu
zakuckala, zhluboka se nadechla a pak se rozječela, co jí síly stačily.
Její hlas byl mnohem silnější než předtím. Jeskyně se otřásala
a seshora se sesypaly kameny. Vypadalo to, že obydlí Zipeng Zhenren hrozí zřícení
kvůli dětskému jekotu!
Yan Zhengming na nic nečekal a pobízel je
k útěku.
„A co ona?“ Han Yuan zmateně pohlédl na naříkající
holčičku.
Li Yun vyděšeně uskočil a jen tak tak se vyhnul
padajícímu kameni, který těsně minul jeho nohu. „Prostě ji vezmi,“ vykřikl. „Odnes
ji! Copak se bojíš, že tě kousne?“
Han Yuan popadl děvčátko oběma rukama a neobratně si
ji zvedl do náruče. Dětské kvílení zesílilo – nejspíš pro ni byla tato pozice
ještě nepohodlnější, než ležet na zemi.
Bývalý žebrák vzápětí v chaosu létajícího písku a
padajících kamenů zakopl o spodní lem půjčeného roucha. Patřilo Li Yunovi,
který byl starší a tudíž i vyšší než on, takže Han Yuan spodní okraj tahal po
zemi.
Cheng Qian měl naštěstí bystrý zrak a rychlé ruce.
Dřív, než mohl Han Yuan holčičku rozdrtit pod sebou, chytil ji Cheng Qian za
nohu a zvedl ji hlavou dolů jako ředkvičku.
Nebeský netvor byla skutečně rozená smolařka. Ubohé
dítě se málem nechalo zabít hned po narození.
Jeskyní zaburácel zuřivý hlas Zipeng Zhenren: „Nikdo
odsud neodejde!“
Po těch slovech obraz přízračné ženy zmizel a obří
pták, který původně ležel ochromený na zemi, pomalu vstal. Zvedl nohu nad
jejich hlavy s úmyslem je zašlápnout.
Cheng Qian chtěl instinktivně napřáhnout tesák, ale protože
v jedné ruce svíral nohu toho dítěte, neměl ve zbývající paži dostatek
síly.
V tu chvíli zalitoval, že se vzdal dřevěného meče.
Neměl čas dítě lépe chytit, tak mu nezbylo než dát se na útěk.
Jenže obří ptačí noha byla obrovská tak, že zcela
překryla chlapcův výhled. Nebylo možné se jí vyhnout a Li Yunovi už jeho
magická ropuší voda došla.
Cheng Qian ucítil, jak se dráp dotkl jeho hlavy. Vlasy
se mu zježily a on pochopil, že tady jeho život končí.
Ale očekávaná bolest nepřišla. Cheng Qian vzhlédl a
spatřil, jak ten obrovský dráp blokuje dřevěný meč.
Ten meč byl široký necelé dva cuny, přesně takový,
jako běžně používali ke cvičení. Kostnatá ruka, která ho držela, byla ještě
tenčí.
„Mistře!“ Cheng Qian svého učitele ještě nikdy neviděl
v tak pevném postoji.
Muchun Zhenren se na něj usmál. Očima přelétl své
překvapené, ale stále živé učedníky, a zabručel svým obvyklým tónem. „Jděte
první, chlapci. Brzy přijdu za vámi.“
S těmi slovy pootočil zápěstím a odstrčil pařát
Zipeng Zhenren tak silně, až s hlasitým třísknutím narazil do stěny.
Jeskyně se znovu otřásla.
Cheng Qian váhal, nechtělo se mu opustit mistra, ale
Li Yun do něj strčil. „Nevěříš snad, že mistr tu starou slepici porazí? Rychle
pojď!“
Tentokrát neodporoval nikdo. Čtyři a půl člověka
vyběhlo z příbytku Zipeng Zhenren a zamířilo po schodech nahoru, aby se vrátili
stejnou cestou, jakou se sem dostali. Když vystoupili z jezírka, byla už
noc a měsíc stál vysoko na obloze.
Cheng Qian uvolnil ruku, kterou dítěti při průchodu
vodou zakrýval ústa a nos a odložil holčičku na zem, čímž ukončil trápení své i
skučícího Nebeského netvora, který vyčerpáním usnul.
Nikdo z učedníků se nezmínil o návratu. Čistotný
se nestaral o špinavé oblečení, hladový zapomněl na prázdný žaludek a chlapci jen
seděli v hloučku u jezírka a čekali na Muchun Zhenrenův návrat.
--Předchozí kapitola-- --Zpět na přehled kapitol-- --Další kapitola--
Žádné komentáře:
Okomentovat