Lidé, kteří spolu vyrůstali, se obvykle přirozeně sblížili a stali se dobrými přáteli. To se však nedalo říct o mláďatech z hory Fuyao. Jeden z nich byl příliš rozmazlený, druhý neustále vyváděl lumpárny, třetí byl nepříjemně odtažitý a poslední byl lajdák chováním i vzhledem. Přesto se po cestě do Údolí yao rozplynulo odcizení mezi čtyřmi bojovými bratry samo od sebe a oni začali odhalovat svou pravou povahu.
Muchun Zhenren byl zpočátku touto změnou potěšen. Brzo
si však uvědomil, že by bývalo lepší, kdyby věci zůstaly jako dřív.
Jedno zlobivé dítě je stále jen dítě. Dvě vydají za
tisíc kachen a tři dohromady převrátí moře. Co se týče čtyř…
Klid opustil horu Fuyao.
Jednoho dne přišel stále troufalejší mladý pán Yan
s podivným nápadem, že dá každému z mladších bratrů pod stůl
kadidelnici. A tak Síň poslání celý den vypouštěla kouř jako velký kotel
polévky, zatímco viník pohodlně spal zabořený do židle a vypadal v tom
kouři jako bělostný polévkový knedlík.
Li Yun se nemohl smířit s pohledem na jeho
bezstarostný spánek. V záblesku inspirace přinesl recept na „Kadidlo
sladkého snění“.
Kadidlo sladkého snění rozhodně nebylo tak nevinné,
jako jeho název. Říkalo se, že zapálení pouhé špetky během spánku přináší lidem
erotické sny.
Han Yuan se dobrovolně nabídl, že kadidlo připraví.
Bylo všeobecně známo, že Han Yuan dělá věci po svém.
Co by se také dalo čekat od člověka, který neumí ani číst?
Co hůř, malý žebrák byl zapálený inovátor. Odvážně
přidal do receptu vlastní nápady – přimíchal kuchyňské koření a přidal další dvě
přísady, čímž se Kadidlo sladkého snění nechtěně stalo kadidlem psychedelickým.
Směs pak s očekáváním nacpal do vlastní kadidelnice zrovna době, kdy si
první starší bratr znovu dával na židli ranního šlofíčka.
Toho dne se všechno živé v okolí Síně poslání
zbláznilo.
Nad mistrovou hlavou se třepotali dva motýli a nenechali
se zahnat, až to vypadalo, jako by měl Muchun Zhenren ve vlasech dvě nádherně
zdobené jehlice.
Li Yunovo nové oblíbené zvířátko – břichatá luční
kobylka – se opile plazila po stole a s pohupováním se vpotácela do Cheng
Qianovy misky na inkoust.[1] Ten strnul se zdviženým
štětcem, který se zrovna chystal namočit do inkoustu. Černé skvrny na jeho
rukávu připomínaly shluk švestkových květů.
Mistra ještě nikdy motýli neobtěžovali takovým
způsobem a nakonec musel přerušit předzpívávání Písma. Navíc mu Loužička vylezla
na hlavu a sápala se po nich, takže ji musel zastrčit zpět do nůše.
Rozčílený a podrážděný pokáral Han Yuana táhlým hlasem
laodana, zpívajícího operu,[2] a nařídil mu uhasit
kadidlo.
Han Yuan se drze ušklíbl a chystal se kadidelnici zalít
miskou čaje. Zatímco se Li Yun pochechtával novým vlasovým ozdobám svého
mistra, Cheng Qian s pomocí dvou štětců vylovil kobylku z inkoustu a se
slovy „Mladší bratře, pomůžu ti se zhášením“ ji hodil do Han Yuanovy
kadidelnice.
Li Yun stihl jenom zděšeně vykřiknout.
Bylo však pozdě. Všechny nádoby na kadidlo, které sem
mladý pán Yan nechal přinést, měly na sobě kouzlo odpuzování vody.
K uhašení bylo potřeba vlít vodu zvláštními otvory a kanálky, zato při
jiném styku s vodou přešlo kouzlo do obrany. Jakmile se kobylka i Han
Yuanův čaj dotkly kadidelnice, okamžitě z ní vyšlehl vysoký plamen. Li
Yunova kobylka překvapivě přežila. Vydrápala se z ohně a v roji
jisker skočila mistrovi přímo do vousů.
Speciální přísady v kadidle se projevily nečekaně
– kobylka vybuchla a spálila mistrovy vousy na dvě hrsti aromatického uhlí.
Ještě téhož dne byli Han Yuan a Li Yun potrestáni
dvacetinásobným opisováním Písma. Trestu neunikl ani Yan Zhengming. Musel je
opsat desetkrát, protože byl iniciátorem a navíc bylo ostudné, že při ranní
hodině nepokrytě spal. Cheng Qian sice také v celé věci sehrál svou roli, ale
jednal neúmyslně a navíc se včas přiznal, takže byl jako jediný ušetřen.
Právě z toho důvodu Yan Zhengming zcela bez
ostychu zastavil Cheng Qiana při jeho večerní cestě zpět do obydlí Qing’an.
Nasadil výraz laskavého staršího bratra a prohlásil: „Malý Měďáku,[3] dnes mám náhodou čas,
nechceš poradit s bojem s mečem?“
Za tu dobu, co se spolu více stýkali, už ho měl Cheng
Qian prokouknutého. Mladý pán Yan byl vždy první, když došlo na jídlo, pití
nebo zábavu. Jakmile se však posadil ke studiu, okamžitě se změnil na unylého
krasavce, brblajícího na bolest čehokoliv, od nehtů na nohou až po kořínky
vlasů.
Zrovna dnes, když měl Yan Zhengming šermovat, dokonce tvrdil,
že má úpal.
A teď mu sám od sebe nabízí rady? Povídali, že mu
hráli!
Samozřejmě, v následujícím okamžiku první starší
bratr bez uzardění odhalil svůj pravý úmysl: „Ach, málem jsem zapomněl, mistr
mi za trest uložil opisování Písma. Hm… vypadá to, že teď čas nemám, ale kdybys
mi s tím pomohl…“
Inu, jak se říká: pokroucené dřevo se těžko napřímí.[4]
Cheng Qian ho bez váhání odmítl. „Starší bratře, měl
bys raději rovnou začít opisovat. Neodvažuji se tě obtěžovat tak těžkou
manuální prací, jako je cvičení s mečem. Mám strach, aby sis nenamohl
záda.“
Yan Zhengming na něj konsternovaně zíral.
Proč lidé nemohou zůstat stejní, jako dřív? Kam se
poděl jeho pokrytecký, ale zdvořilý třetí mladší bratr?
„Počkej!“ Yan Zhengming se nevzdával lehce. Rychle se
rozhlédl, a když nikoho dalšího neviděl, přehodil Cheng Qianovi ruku kolem
ramen, přitáhl si ho k sobě a tiše řekl: „Napiš za mne pár opisů a já ti
prozradím tajemství.“
Cheng Qian si povzdychl a zcela vážně odpověděl:
„První starší bratře, jestli to tajemství zní ‚jak si hezky nařasit
roucho‘,
nemusíš se ani obtěžovat.“
Yan Zhengming beze slova využil své fyzické převahy a
popadl Cheng Qiana tak, že si ho zvedl pod paži. Rychle s ním kráčel, jako
by mu hořelo za patami. Ani trochu nepřipomínal člověka sužovaného úpalem.
Cheng Qian se jen zřídka potuloval po hoře. Jeho život
se omezoval na úzkou stezku mezi obydlím Qing’an a Síní poslání.
Ne že by snad nebyl zvědavý, jen měl silnou sebekontrolu.
Věřil, že bez skutečných znalostí je nepřijatelné pobíhat po okolí, takže
ačkoliv věděl, že je v okolí spousta jeskyní po předcích, nikdy žádnou
z nich nenavštívil.
Yan Zhengming ho vynesl na vrchol kopce. Silně zde
foukalo. Postavil ho před veliký kámen, který připomínal opici. „Jsme tady.“
Cheng Qian střelil pohledem po kameni a chvíli
přemýšlel. „Tohle jsi vytesal pro čtvrtého mladšího bratra?“
„Malý spratku, jen pokračuj ve svých kyselých vtípcích,
brzy mě budeš prosit,“ odbyl ho Yan Zhengming vítězně. Potom vytáhl kapesník a
setřel z kamene prach, čímž odhalil prasklinu, obkreslující na něm tvar brány.
Yan Zhengming položil na tuto „bránu“ ruku, sklonil
hlavu a na okamžik zavřel oči. Zaskřípalo to a břicho kamenné opice se
otevřelo. Uvnitř se nacházela temná, stísněná jeskyně se schůdky, směřujícími
kamsi do hloubky.
„Tuto bránu mohou otevřít pouze lidé, kteří mají
duchovní cítění. Pokud nepůjdeš požádat mistra, nikdo jiný kromě mě tě nemůže
vzít dovnitř.“
S tím se sehnul a vstoupil.
Chlapec ho loudavě následoval. Zpočátku ho to nijak nezaujalo,
ale přesto se zeptal: „Co je to za místo?“
„Nemá žádné jméno, ale mistr tomu říká prostě Knihovna.“
Yang Zhengming ho vedl hlouběji.
Cheng Qian byl zaskočen. Na obou stranách kamenných
stěn byla vytesána zaklínadla. Zdálo se, že dokáží vycítit něčí příchod,
protože původně tmavé stěny vydávaly při jejich vstupu tlumené světlo. Nebylo
nijak silné, ale stačilo.
„Je tu rozsáhlá sbírka starobylých knih a záznamů,
předávaných po tisíce let. Kromě Písem různých škol, které mistr tak miluje, tu
je zapsáno i mnoho kultivačních a šermířských metod, které shromáždili
předchůdci sekty.“ Naparoval se jako páv, už chyběl jen rozevřený ocas, trčící
vzhůru. „Malý Měďáku, když mi pomůžeš, kdykoliv mi mistr nařídí opisovat Písma
nebo pravidla sekty… tak ti na oplátku každých deset dnů otevřu bránu sem, co
ty na to?“
S těmi slovy došli na konec schodů. Do nosu je
udeřil zápach inkoustu a starých papírů. Cheng Qian si nemohl pomoci, aby se
pochybovačně nezeptal: „Jestli je to pravda, proč jsem tě nikdy neviděl sem
jít?“
Yan Zhengming se na něj přísně podíval. „Nemůžeš si
ukousnout víc, než dokážeš sníst; a více spěchu znamená méně výsledků. Právě
teď se soustředím na dřevěný meč Fuyao. Snadno se rozptýlím, když budu studovat
víc věcí, než bych měl.“
Pouhé tři formy dřevěného meče cvičil sedm nebo osm
let, opravdu měl tu drzost říkat něco o…
Cheng Qian náhle vydechl úžasem.
Na konci úzké cesty se jejich pohledu otevřela
obrovská jeskyně. Od země až po strop byla naplněná policemi s knihami.
Hromady svitků z hedvábí, bambusových dřívek a kůže, stejně jako obyčejné
papírové knihy, vše bylo úhledně uspořádáno podle kategorií: kultivační metody,
šerm, různé podloudné triky, ale i cestopisy o slavných horách a řekách… a
další a další knihy.
V zadní části jeskyně byly schůdky, vedoucí ještě
hlouběji.
„Knihovna má celkem devět pater s mnoha sbírkami.
Li Yunovy recepty jsem ukradl právě odsud, našel jsem je, když jsem tu jednou
musel uklízet. Ts, ten packal! Mimochodem, Měďáku, už ses rozhodl, zda pro mě
budeš opisovat Písma?“ Yan Zhengming si složil ruce za zády.
Cheng Qian si připadal jako myš, která spadla do
sklenice s rýží – tohle celé bylo jako splněný sen.
Yan Zhengming se mu nikdy nezdál tak krásný. Právě teď
by souhlasil i s nabídkou k sňatku, natož s opisováním Písma!
Od té chvíle žil Cheng Qian hlavně v ústraní.
Nejenže tvrdě studoval, ale každou minutu volného času dělil mezi stále
rostoucí tresty prvního staršího bratra a vědomosti, které tajně přečetl
v knihovně.
Jak Yan Zhengming slíbil, každých deset dní mu
otevíral bránu do knihovny. Cheng Qian byl tak chamtivý, že by si nejraději
nacpal do hlavy obsah všech knih
naráz, takto však mohl jen pokaždé zhltnout několik pasáží a pak využít dalších
deseti dní k tomu, aby vše po nocích pomalu strávil.
S takovým rozvrhem dny utíkaly velmi rychle. Podzim
vystřídal léto, jaro vystřídalo zimu a rok uplynul jako mávnutím kouzelného
proutku.
Během tohoto roku Nebeský netvor Loužička ukázala svou stránku yao – naučila se lézt, chodit a skákat s velkým předstihem.
Od jejího vyklubání uplynul rok, ale ona vypadala jako tří nebo čtyř leté
smrtelné lidské dítě.
Cheng Qian navštěvoval Knihovnu s neochvějnou
pravidelností. V průběhu doby se zlepšilo i jeho písmo a stále více se
podobalo znakům na kamenné bráně na úpatí hory. Dokonce se naučil napodobovat i
písmo Yan Zhengminga.
První starší bratr zpočátku očekával, že si Cheng Qian
potají odnese několik knih s triky nebo anekdotami, stejně, jako to dělal
Li Yun. Ke svému překvapení ho však vždy viděl s vážným výrazem studovat
šermířské a kultivační metody.
Yan Zhengming, sám líný jak veš, z toho vyvodil
jednoznačný závěr: malý Měďák je blázen.
Cheng Qian byl na hoře Fuyao naprostým unikátem,
zvláště v kontrastu s Han Yuanem, který ani po roce od svého vstupu do sekty
nedokázal přečíst všechny znaky sektovních pravidel.
Když jednoho dne Yan Zhengming opět otevřel Cheng
Qianovi bránu knihovny, nemohl si pomoci a položil mu otázku, nad kterou se dlouho
trápil:
„Měďáku,“ řekl mladý mistr vážně. „Co máš s tím
vším studiem sakra v plánu? Hodláš prorazit bránu na nebesa?“[5]
Cheng Qian se nenechal vyvést z míry. „Budu-li
citovat mistra: ‚stéblo
i sloup, vojevůdce i nejkrásnější dívka – to všechno je z pohledu Tao –
Cesty – jedním.‘[6]
Stezky Tao mohou nabývat různých podob, ale já chci následovat vědění našich
předků. Mám v plánu číst, jak jen budu moct, abych přivedl kultivační
metody naší sekty do praxe.“
Yan Zhengmingovi to nedalo. „Jsi v kultivačním
světě teprve rok, proč bys tak spěchal?“
„Když jsme se loni vrátili z Údolí yao,
neříkal jsi náhodou, že Zipeng Zhenren vytrháš všechno peří? Jak ji můžeš
porazit bez usilovného studia?“
První starší bratr vypadal ještě překvapeněji. „Ano,
to jsem říkal. Ale také jsem řekl ‚jednoho
dne‘. Té staré slepici je víc
než osm set let, zatímco mně je teprve šestnáct. Kam se hnát? Možná budu za
sedm set nebo osm set let mocnější, než ona.“
Nejspíš trpěl přeludy.
Během posledního roku se Yan Zhengming vytáhl do výšky
a stále více připomínal dospělého muže. Z jeho chování a pohybů se
vytrácela nezralost a ustupovala eleganci a energičnosti. Cheng Qian mu při
pohledu na vlastní hubené paže a pomalý růst trochu záviděl.
Jeho obdiv a uznání však zdaleka nestačily
k tomu, aby dokázal tolerovat Yan Zhengmingův nikdy nekončící narcismus.
Ten člověk měl snad pocit, že svou krásou zastíní
slunce a zahanbí měsíc.[7] Každý lesklý povrch, ať už
to byla kaluž po dešti nebo vyleštěná čepel mu sloužil jako zrcadlo.
Z výrazu prvního staršího bratra při pohledu do zrcadla Cheng Qian soudil,
že musí mít srdce plné sebechvály.
Pro muže, který používal meč jako zrcadlo, jaký byl
rozdíl, zda bude kultivovat sto let nebo tisíc?
Protože Cheng Qian nevěděl, co mu odpovědět, raději
odešel bokem a pokračoval ve čtení knihy s myšlenkou, že sláva sekty Fuyao
už nemá šanci na obnovu.
[1] Miska na
inkoust – správně se to jmenuje třecí kámen, roztírá se na tom inkoustová
tyčinka a vypadá takto (ta černá věc):
[2] Laodan –
druh zpěváka v čínské opeře, už o něm byla řeč v kapitole,
představující mistrovo předzpívávání. Inu, tu je ukázka zvuková:
[3] Měděná
mince – Měďák - Tong Qian – jméno, které si Yan Zhengming zapamatoval místo
Cheng Qiana. A už zůstalo jako přezdívka i do budoucna.
[4]
Pokroucené dřevo se těžko napřímí – snažila jsem se nahradit překladem zřejmě
trochu pokřivené přísloví (pověru?). Původně tam bylo "Sova do domu
nepřijde s prázdnou“, zatímco překlad z čínštiny zněl (samozřejmě kostrbatým
překladačem) „Sova přišla do domu a nic se nestalo“. Anglický překlad odkazuje
na přísloví, které údajně říká, že sova v domě přináší vždy dobré nebo
špatné znamení. To by v textu novely vyznělo trochu kostrbatě. Průzkum
netu zase ukázal, že v Číně je sova v domě pouze špatné znamení,
což by dávalo jejich verzi přísloví smysl, že: „Zhengming přišel s něčím„špatným“. Ale smolík.“ Takové přísloví my nemáme, tak
jsem vybrala jedno, které sedí do děje podobnou ironií… kdo ví, třeba se mi
časem podaří pochopit – a tedy i přeložit – tuhle část vhodněji.
[5] Brána na nebesa – v originále vzbouřit se u Jižní nebeské brány, tedy brány mezi světem smrtelníků a nebesy. Mimochodem, jednu "opravdovou" bránu na nebesa tam mají:
[6]
Vojevůdce a nejkrásnější dívka – originál je konkrétnější, přímo dotyčné
jmenuje: vojevůdce je Li a krasavice Xi Shi. Ta druhá je jedna ze „Čtyř krásek
starověké Číny“, konkrétně ta, kvůli jejíž kráse ryby zapomněly plavat. Muž
bude Fan Li, který byl s jejím životem zajímavě spjat, ostatně co bych vám
povídala: https://en.wikipedia.org/wiki/Xi_Shi
[7] Zastínil
slunce… měsíc… Dobře, i tady byla původně čínská jména dvou ze „Čtyř
nejkrásnějších mužů starověké Číny“, ale fláknout je jen tak do textu asi
málokomu něco řekne bez zalistování sem. Mám raději plynulý text a pěkně tučné
vysvětlivky na závěr. Takže zmínění dva pánové, s nimiž se Zhengming
údajně srovnává, jsou Song Yu (básník, jehož krásu nemohly zachytit ani
portréty), a Pan An (spisovatel a politik, pronásledovaný dívkami, který
skončil zabitý pro zapletení se do povstání).
Žádné komentáře:
Okomentovat