Kapitola 35: Vstup do města duchů, korunní princ se setkává s králem duchů 2

Na její otázku se zbylé smrtelně bledé ženy překvapeně otočily a shlukly se kolem nich. „Kdy nás začali sledovat? Ti dva s námi nebyli, když jsme vycházely ze hřbitova!“

„Ve kterých hrobech žijete? Proč jsme vás nikdy předtím neviděly?“

Xie Lian si lehce odkašlal: „My… přišli jsme ze hřbitova, který je o něco dál. Je pochopitelné, že nás neznáte.

Shi Qingxuan se s úsměvem přidala: „Přesně tak, přišli jsme z velké dálky, jen abychom navštívili Město duchů.“

Ženy na ně mlčky hleděly s kamennými výrazy. Kdyby tam místo prince a Shi Qingxuan stál kdokoliv jiný, nejspíš by se mu z těch intenzivních pohledů roztřásla kolena. Xie Lian si nedělal starosti s odhalením jejich totožnosti, protože tihle slabí duchové pro ně nepředstavovali žádnou hrozbu. Jenže Město duchů bylo přímo před nimi – tak blízko a přece tak daleko. Kdyby měli tu smůlu a museli se pustit do potyčky, mohlo by to nakonec upozornit nepřítele.

Jedna z žen, která se na Shi Qingxuan dívala, zúžila oči.

„Sestřičko, máš pozoruhodně zachovalou tvář.“

Xie Lian a Shi Qingxuan překvapeně ztuhli.

Vzápětí začali oba zaráz přikyvovat.

Xie Lian začal: „Není to špatné, vůbec to není špatné, že?“

Shi Qingxuan ho následovala. „Ano, ano, dokonce velmi dobré, že?“

Kolem nich se shromáždilo hejno ženských duchů a začaly rozebírat Shi Qingxuaninu tvář.

„Velmi pěkná, vůbec žádné známky hniloby!“

„Sestřičko, kde sis ten obličej nechala udělat?“

„Existuje nějaké tajemství, jak si zachovat pleť?“

„Můžeš nám to místo doporučit?“

Shi Qingxuan došla řeč a zmohla se jen na smích podbarvený hysterií. „Opravdu? Myslím, že moje tvář je opravdu dobrá, haha, hahaha, hahahaha…“

Jak by mohla vědět cokoliv o péči o pleť mrtvého člověka? Mohla se jen chichotat a hrát o čas, zatímco dál kráčeli k Městu duchů. V tu chvíli se skupinka žen otočila a Xie Lianovi se rozšířily oči, protože noc se rozzářila karmínovými světly.

Před nimi se otevřel nádherný, divoký svět.

Ocitli se na začátku dlouhé ulice, která se zdála nekonečná. Po obou stranách byly na sebe namačkané obchůdky, v nichž podomní obchodníci nabízeli své zboží. Ve vzduchu se třepotaly křiklavé poutače všech barev a lákaly zákazníky. Vše doplňovaly velké, červené lucerny, nahodile rozmístěné bez jakéhokoliv smyslu pro pořádek.  Většina „lidí“, hemžících se po ulici, měla nasazené masky. Míhaly se tváře zkroucené smutkem, rozzářené smíchem nebo zkřivené přehnaným vztekem. Některé vypadaly lidsky, jiné vůbec. A ti, kteří masky neměli, se dali popsat jen jako „groteskně bizarní“. Velké hlavy se kývaly na neúměrně malých tělech, vedle nich pochodovaly postavy dlouhé jako bambusové tyče či ploché jako palačinky. Ti poslední tvorové se ploužili téměř u země a vehementně protestovali pokaždé, když na ně některý z chodců šlápl.

Xie Lian opatrně obcházel ty podivnosti na zemi a snažil se je nezašlápnout. Když procházel kolem několika stánků s jídlem a občerstvením, uviděl jednoho z majitelů, jak energicky míchá polévku v obřím hrnci dlouhou kostěnou holí. Jak míchal, mezerami mezi zuby mu vytékaly sliny a jedna za druhou kapaly do polévky. Ta měla podivnou, zlověstnou barvu a na jejím povrchu se pohupovaly oční bulvy. Když Xie Lian sledoval jeho kuchařské umění, pocítil k vlastnímu umu příval sebedůvěry.

Na druhé straně ulice se pohybovalo několik podivných lidí, věnujících se akrobatickému vystoupení. Jakýsi statný muž zrovna popadl malého, slabounkého ducha, otevřel ústa dokořán a vychrlil na něj mohutný sloup plamene. Zatímco se malý duch pekl, zoufale se vzpíral, vyl a kvičel jako umírající prase. Publikum se smálo, tleskalo a povzbuzovalo. Ti nejbujařejší dokonce vyhazovali do vzduchu peníze, které se pak snášely dolů jako sněhové vločky. Xie Lian natáhl ruku a jednu bankovku zachytil. Jistě, byly to peníze duchů.[1]

Pokračovali ulicí a zastavili se před řeznickým stánkem. V přední části byla navlečena řada povadlých lidských hlav s propadlými tvářemi, úhledně seřazenými od dětských až po dospělé. Ceny byly jasně vyznačeny: tolik a tolik za dětské maso, tolik za mladíky, tolik za muže, tolik za ženy, tolik za křupavé kosti starců… Majitel sám byl napůl člověk s hlavou divočáka, plnou hrubých černých chlupů. V ruce svíral řeznický nůž a vytrvale sekal do lidské nohy, která sebou ještě škubala.

Byl to skutečně chaotický výjev pekelného ďábelského hemžení.

Lidé porážející prasata byli docela běžnou podívanou, ale prasata porážející lidi? Xie Lian neodolal a ještě několikrát se pokradmu podíval. Prasečí řezník ho odhalil a podrážděně zvedl hlas: „Na co čumíš? Kupuješ, nebo ne?“

Princ zavrtěl hlavou. „Nekupuji.“

Prase prudce udeřilo sekáčkem do prkénka a útržky masa se rozprskly kolem. „Když nekupuješ, přestaň zírat!“ ucedil hrubě. „Chceš se prát? Běž do hajzlu!“

Xie Lian rychle odešel. Po několika krocích mu došlo něco znepokojivého: skupina mrtvých žen i Shi Qingxuan beze stopy zmizely.

Princ se ohromeně zastavil. Okamžitě se pokusil spojit s Vládcem větru prostřednictvím komunikačního pole, protože se obával, že Shi Qingxuan byla odvlečena skupinou duchů, aby si nechala udělat nějaké vylepšení obličeje. Avšak božská magie byla ve Městě duchů omezená. Po bezvýsledných pokusech mu nezbylo nic jiného, než bezcílně bloudit ulicemi a pátrat po své společnici. Najednou ho někdo nenápadně chytil za ruku. Zpozorněl a otočil se. „Kdo je to?“

Držela se ho jakási žena. Trochu nadskočila a vypadala překvapená princovou ostražitostí. Jakmile si však prohlédla jeho tvář, začala se chichotat. „Ó jé, človíčku“ cukrovala. „Nejsi ty ten nejroztomilejší ze všech?“

Ženin oděv se na několika místech rozevíral a neponechával představivosti příliš prostoru. Tvář měla v tlusté vrstvě pokrytou křiklavým make-upem, a jakmile pohnula ústy, z nerovnoměrného nánosu pudru opadávala zrníčka. Hruď se jí znepokojivě dmula, jako by měla na prsou vycpávku, a pohled na ni stačil k vyděšení kteréhokoliv muže. Xie Lian jí jemně odtáhl hubené ruce, připomínající drápy. „Má paní, tohle není potřeba.“

Žena na něj upřela nechápavý pohled a hned nato propukla v záchvat smíchu. „U všech bohů! Slyšíte to? Nazval mě dámou! Ještě pořád existuje někdo, kdo by mě v dnešní době nazval dámou? Hahaha!“

I lidem okolo to zřejmě připadalo k popukání a přidali se k bouřlivému smíchu. Xie Lian zavrtěl hlavou, ale než stačil říct cokoliv dalšího, žena se na něj znovu vrhla. „Neodcházej! Človíčku, moc se mi líbíš, strávíš se mnou zábavný večer, že ano? Klidně kvůli tobě prodělám, hehehe…“

Xie Lian v duchu pronesl modlitbu za odpuštění a pak ji jemně, ale nesmlouvavě odstrčil. „Má paní, prosím,“ zkusil to mírným tónem.

Žena přesto ztratila trpělivost. „Kdo je sakra tvoje paní? Myslíš, že na to všechny holky berou? Raději řekni, jdeš se mnou, nebo ne?“

Jako by se snažila Xie Liana navnadit, uvolnila si už tak odhalené šaty. Xie Lian takovou drzost nečekal a nestačil ji včas zastavit. Tiše si povzdechl, odvrátil pohled a pokusil se kolem ní projít, ale ženský přízrak se opět pohnul a postavil se mu do cesty. „Líbí se ti to, hm?“

Xie Lian byl odmalička vzděláván v učení Královského kláštera. Po mnoha letech praktikování askeze byla obranyschopnost jeho mysli a těla stejně nepřekonatelná, jako hora Tai,[2] a srdce klidné a nehybné bez ohledu na to, co viděly oči. V mysli si začal reflexivně přeříkávat posvátné texty Tao a z celého jeho těla vyzařoval klid a lhostejnost. Když žena pochopila, že pokusy o svádění selhaly, její výraz zošklivěl. „Ty to nechceš, ani když je to zadarmo? Jsi vůbec člověk?“ odplivla si.

Xie Lian uhnul pohledem. „To jsem.“

„Dokaž mi to!“ zasyčela.

Kdosi v davu zahulákal a zavýskl: „Smradlavá děvko, ten chlap si myslí, že jsi stará a ošklivá, tak proč se ho pořád držíš jako klíště?“

Xie Lian to bez uzardění vyvrátil: „Vůbec ne, chyba je na mé straně. Bohužel, mám takový problém. Jednoduše se mi nepostaví.“

Dav ztuhl. Pak se jako vlna, rozbíjející se o skály, rozezněl bouřlivý smích. Lidé se začali překřikovat a výskat.

Tentokrát se objektem jejich posměchu stal Xie Lian. Nikdy předtím nepotkali muže, který by měl odvahu veřejně přiznat, že trpí „jistým“ problémem. Xie Lianovi to bylo naprosto lhostejné. Používal tuhle výmluvu celkem pravidelně, právě aby se vyhnul podobným scénářům. Byla to jeho osvědčená metoda. A přesně jak čekal, ženský duch se ho okamžitě pustil a rychle se znovu zahalil. „Není divu, že ses choval tak ctnostně,“ odplivla si zlomyslně. „Příště řekni rovnou, že ti něco je, ty prase!“

Prasečí řezník z nedalekého stánku znovu zlostně bouchl sekáčkem o prkénko. „Zatracená děvko, dávej si bacha na tu svou nevymáchanou hubu! Máš něco proti prasatům?“

Ženský přízrak se nenechal zastrašit. „To si piš, že mám,“ zakřičela na oplátku. „Co je prasatech tak skvělýho, ty smradlavej dobytku?“

Ulicí se rozléhaly vzrušené výkřiky a posměšky. „Lan Chang je zase v tom!“ a „Prasečí řezník porcuje duchy!“

Uprostřed vřavy, kdy se do sebe obě strany pustily, se Xie Lianovi konečně podařilo vyklouznout. Když se vzdaloval, vrhl několik pohledů na výtržnosti za sebou a povzdechl si.

Zanedlouho zaslechl v uličce před sebou další hlučné výkřiky. Jak kráčel, dorazil před velkou červenou budovu.

Ta stavba byla okázale majestátní. Sloupy, stěny i střechy byly natřené nádherně rudou barvou a podlahy pokrývaly tlusté, nadýchané koberce. Ve srovnání s palácovými sály na Nebesích nepostrádala ani v nejmenším velkolepost a její nespoutaný styl ji na rozdíl od důstojné nebeské architektury činil jaksi nádhernější. Lidé proudili tam i zpět vstupními dveřmi tam a skrze ně se ozývalo vzrušené brebentění. Celé místo bylo živé a plné frenetické energie. Po chvíli pozorného naslouchání princ usoudil, že se jedná o hernu.

Xie Lian přistoupil blíž a jeho zrak se zastavil na dvou sloupech vedle vchodu. Byly na nich zavěšeny dva jasně červené svitky: na tom vlevo bylo napsáno „Bohatství nad zdravím“ a na tom vpravo „Vítězství nad bezúhonností“. Na jediném vodorovném svitku, který visel mezi oběma sloupy, bylo naškrábáno: „HAHAHAHA“.

Taková obscénnost měla daleko k rýmovaným dvouverším, s oblibou umisťovaným na dveřní pilíře. Nejen to, písmo bylo hrubé a neohrabané, divoké a bez jakékoliv vytříbenosti. O nějaké kaligrafické dovednosti se nedalo ani mluvit. Vypadalo to jako zmučený rukopis opilce, který vzal do ruky velký štětec a se srdcem naplněným zlobou a posedlostí načmáral takovou ohavnost. Xie Lian se jako bývalý korunní princ a následník trůnu učil kaligrafii u slavných mistrů. Pro jeho oči byly tyhle čmáranice příliš tragickým pohledem, dosahující tak ďábelské úrovně zvěrstva, až se mu chtělo smát. Potřásl hlavou a usoudil, že přítomnost Vládce větru zde je značně nepravděpodobná. Raději by se měl podívat do obchodů, nabízejících péči o pleť a kosmetické služby pro ženy.

Opravdu chtěl jen tak odejít. Z nějakého důvodu se však po několika krocích otočil a vstoupil.

Velký sál byl plný lidí a vzduch byl naplněný smíchem i útrpným nářkem. Xie Lian udělal sotva pár kroků, když se ozval zoufalý výkřik. Princ zíral na čtyři statné muže v maskách, kteří za sebou táhli další osobu. 

Ten člověk viditelně prožíval agónii. Zatímco ho táhli pryč, šíleně se svíjel, křičel a zanechával za sebou krvavé stopy. Obě nohy měl úhledně useknuté, a zatímco se mu krev z pahýlů valila jako dva malé proudy, za skupinou poskakoval drobný přízrak a dychtivě veškerou krev olizoval, takže zanechával zem bez poskvrnky. 

Byl to děsivý výjev, ale nikdo v herně tomu nevěnoval víc než letmý pohled. Všichni byli pohlceni hraním, jásali a poskakovali vzrušením. Bylo to pochopitelné, vždyť většina přítomných nejspíše nebyli lidé, a ti, kteří jimi byli, se rozhodně nedali nazvat obyčejní.

Xie Lian ustoupil, nechal čtyři statné nosiče projít i s jejich kvílejícím břemenem, a teprve potom pokračoval. Pozdravila ho dívka s usměvavou maskou a vlasy stočenými do malého drdolu: „Vítejte, pane. Přišel jste si zahrát?“

Xie Lian se mírně usmál. „Nemám u sebe žádné peníze. Mohu se jen dívat?“

Ze svých zkušeností věděl, že po takovém prohlášení obvykle následuje okamžité vyhození z jakéhokoliv obchodu či podniku. Proč tam leze, když nemá peníze? Dívka se však zachichotala a řekla: „To je naprosto v pořádku. Většina zdejších hráčů s penězi nehraje.“

„Opravdu?“

Dívka si zakryla ústa masky. „Ach ano. Prosím, pane, následujte mě.“

Pokynula Xie Lianovi a vcupitala dovnitř drobnými krůčky, díky kterým se jí boky přitažlivě pohupovaly. Xie Lian ji klidně následoval a prohlížel si okolí.

Ať už hernu pozoroval zvenčí nebo zevnitř, byla bohatě a vkusně zařízená, nádherná a přitom rafinovaně okázalá, aniž by sklouzla do nevkusu. Dokonalý příklad elegance a uměřenosti. Obsluha zavedla Xie Liana až na vzdálený konec hlavního sálu, kde se lidé tísnili u jediného dlouhého, k prasknutí nacpaného stolu. Když se Xie Lian přiblížil, uslyšel jakéhosi muže: „Vsadím jednu svou ruku!“

Princ neodolal, zůstal stát a poslouchal. Vtom zaslechl další hlas, který muži líně odpověděl: „Není třeba. Tady stojí za hovno i tvůj život, tak na co potřebuji tvoji ruku?“

Xie Lina cítil, jak mu při zvuku toho hlasu poskočilo srdce.

Tiše zaúpěl: „San Lang!“

Ten hlas skutečně patřil jemu, tím si byl jistý. Přesto byl jaksi hlubší, než si pamatoval.

Díky tomu zněl ještě mírněji a příjemněji. Všude kolem se ozýval smích a výkřiky „Hej, hej!“, přesto ten hlas zřetelně a jasně pronikal srze ruch v herně až k princovým uším.

Xie Lian zvedl hlavu a zjistil, že na vzdáleném konci dlouhého stolu je část oddělená závěsem. Za ním matně rozeznával postavu v červeném, líně se opírající o židli.

--Předchozí kapitola--        --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--

---

[1] Peníze duchů jsou obětiny, pálené za zemřelé, aby je následovaly do podsvětí a oni je mohli používat jako tamní měnu. Obvykle se prodávají jako papírové čtverečky, někdy složené do slitků, aby připomínaly zlato či stříbro.

[2] Hora Tai, jedna z pěti posvátných hor v Číně.