Po několika krocích si Yan Zhengming na něco vzpomněl a otočil se. Z rukávu vylovil balíček mléčných koláčků a s blahosklonným výrazem ho podal Cheng Qianovi. „Na, ať trochu vyrosteš, trpaslíku.“
Cheng Qian nepoděkoval, ale balíček ochotně přijal.
Netrpělivě mávl rukou a naznačil tak Yan Zhengmingovi, že má zmizet.
Toho dne dočetl Úvod do zaklínadel. Když dojedl
zákusky, napadlo ho uklidit spodní patro Knihovny.
To místo bylo jako skládka. Protože sem už roky nikdo
nechodil, vše pokrývala vrstva prachu. Všechny podlahy, stěny a police
v ostatních patrech byly chráněny vyřezanými kouzly proti molům a
vlhkosti, ale přízemí bylo výjimkou. Všude bylo vidět červotočem prožrané dřevo
a bez ladu a skladu poházené knihy s chybějícími stránkami, které ležely na
sobě bez ohledu na obsah.
Kuchařky, zahradnické knihy, esoterika pro
pivovarníky, a dokonce i pornografické album – hýždě muže na titulní stránce
byly z poloviny sežrané od červů.
Snad vlivem pořádkumilovného prvního staršího bratra
se Cheng Qian cítil tím nepořádkem poněkud znepokojený, a tak se rozhodl to
napravit.
Následný úklid odměnil Cheng Qiana překvapením – za
rozbitou policí našel zeď, posetou drobnými znaky. Když smetl tlustou vrstvu prachu
a pavučin, mohl je konečně jasně přečíst.
Nadpis byl stručný: démonická kultivace.
Chlapce to zarazilo. Nečekal, že v knihovně sekty
Fuyao může existovat něco takového. Zaváhal a pomyslel si, že by neměl číst
dál. Zvedl nohu k odchodu a zároveň si proti své vůli vzpomněl na
nejvyššího pána Beiminga.
Cheng Qian se přesto přinutil odvrátit. Hlemýždím
tempem se vrátil k uklízení a poté neochotně vyšel nahoru.
Neuplynula ani minuta a už své rozhodnutí přehodnotil.
Rozběhl se zpět a slovo za slovem hltal podivný text.
Zeď zaznamenávala desítky metod démonické kultivace.
Byli tam zaznamenáni ti, kteří šli po této cestě ze smyslnosti, krvežíznivosti,
posedlosti… někteří dobrovolně, někteří vlastně náhodou. Cheng Qian však brzy
zjistil, že kromě několika nechutných kultivačních metod se spousta z nich zdá
docela „normální“. Mezi démonickými kultivujícími někteří stejně jako on praktikovali
Cestu meče a zaklínadel. A dokonce ani roztřídění a praktikování jejich magie
se nelišilo od toho, co mistr učil prvního staršího bratra.
Cheng Qian
hledal způsoby, jak cítit qi kolem sebe a vstřebávat ji do svého těla, takže už
přečetl knihy o mnoha kultivačních metodách. Proto ho také překvapilo, že zde
zaznamenané způsoby byly velmi podobné těm, které se opakovaly v běžných
knihách: všechny vyžadovaly „vnitřní klid“, „čistou mysl“ a podobně.
Chlapce naplnily pochybnosti. Druhý den se rozhodl, že
se svého mistra zeptá.
Muchun Zhenren po vyslechnutí jeho otázky zvedl hlavu
a Cheng Qian na vteřinu ucítil, jak se mu před očima mihl záblesk černé mlhy.
Bylo to tak rychlé, že vzpomínku vzápětí vypustil s přesvědčením, že se mu
to jen zdálo.
„Démonická kultivace?“ Muchun Zhenren vypadal
roztržitě. „Proč se na to ptáš?“
Yan Zhengming schoval tvář za knihou o šermu. Pořádně Cheng
Qiana pod stolem nakopl, aby ten spratek náhodou neprozradil, že ho bez
dovolení bere do Knihovny.
Cheng Qian úder nečekal, narazil na kamenný stůl a
málem spadl na záda. Rozzlobeně kopanec vrátil, čímž zanechal na bílé saténové
botě prvního staršího bratra černý otisk. Mistrovu otázku úspěšně zapomněl.
Muchun Zhenren už si zvykl, že ti dva do sebe pod
stolem kopou, takže se nijak nevzrušoval. Pečlivě se zamyslel a řekl: „‚Stéblo
a sloup, vojevůdce a nádherná dívka – to všechno je z pohledu Tao jedním.
Neexistuje žádná správná cesta k velkému Tao. Různé cesty mohou vést ke
stejnému cíli – démoničtí kultivující pouze volí jiný způsob. Není nic divného
na tom, že se tyto cesty podobají.“
Cheng Qianovi připadala ta slova podivně povědomá. Pak
si vzpomněl – necitoval v Knihovně stejná slova svému podvodnému prvnímu
staršímu bratrovi?
Zatímco o tom přemýšlel, spěšně zvedl nohy a vyhnul se
tak druhému kopnutí.
Chlapec se nemohl zbavit pocitu, že ho mistr nepřímo
odrazuje, a tak se na rovinu zeptal: „Mistře, proč si vybíráme tuhle cestu a ne
tu druhou?“
Muchun Zhenren se na něj mlčky podíval. Nakonec
významně řekl: „U cesty rostou zralé švestky, ale nikdo je tam nechodí trhat.
Víš proč?“ odmlčel se. „Protože jsou hořké!“
Jeho slova měla na Cheng Qiana účinek, jako by na něj
někdo vylil vědro studené vody. Projely jím od hlavy až k patě a důkladně
zchladily jeho nitro. Cítil, že ho mistr zcela prohlédl.
Po setkání s nejvyšším pánem Beimingem mu
v mysli zakořenila slova „velmistr veškeré magie“. Nestvůry v Údolí yao,
které chlapec považoval za nepřemožitelné, byly pro nejvyššího pána Beiminga
sotva obtížný hmyz. Dokonce i arogantní Zipeng Zhenren se před ním chvěla.
Když Li Yun naposledy mluvil o démonických
kultiváujících, Yan Zhengming ho okřikl. To umožnilo Cheng Qianovi pochopit běžný postoje lidí k tomuto tématu – ale i tak ho lákalo pátrat po pravdě na vlastní
pěst.
Než byl dnes Cheng Qian vyveden z míry, hodně
přemýšlel. Se zápalem pro věc věřil, že dokáže najít vhodný argument, ať už mu
mistr odpoví jakkoliv. Nicméně s věkem přichází moudrost, a ačkoliv se
Muchun Zhenrenova slova jevila prostě, ve skutečnosti zasadila Cheng Qianovi
těžkou ránu. Všechny nachystané výmluvy se roztříštily na kusy.
Chlapcova zvědavost se v mžiku vypařila. Uctivě
sklonil hlavu a řekl: „Děkuji za tvé poučení, mistře.“
Cheng Qianovo pochopení předčilo všechna Muchun
Zhenrenova očekávání. S pocitem zadostiučinění a spokojenosti si odkašlal,
aby upoutal pozornost svých žáků, a oznámil: „Učedníci, v těchto dnech
pilně pracujte, brzy pojedeme na výlet.“
„Cože?“
„Kam?“
Sborové výkřiky naplnily síň. Někteří byli nadšení,
jiní šokovaní – pro Han Yuana byl takový výlet jako svátek, zatímco Yan
Zhengminga zasáhl jako blesk z čistého nebe.
Muchun Zhenren pokračoval: „Za nějakou dobu se otevře
desetiletý Nebeský trh. Na hoře Fuyao máte jen velmi úzký pohled na skutečný
kultivační svět a je nejvyšší čas, abyste otevřeli oči venkovnímu světu. A já
se alespoň zastavím u několika přátel. Protože máme všichni učně, nevyhneme se
srovnání, takže se postarejte, ať váš mistr neztratí tvář.“
Ztráta tváře… byla nevyhnutelná.
Yan Zhengming jako první pochopil, jak toho využít.
Zpříma se posadil a se vší vážností prohlásil: „Mistře, pokud hrozí, že vás
přivedu do opovržení, můžete si prostě vzít mladší bratry a sestru, já zůstanu
a budu se starat o dům.“
„O dům se mohou starat taoističtí chlapci, na to
nemusím obtěžovat prvního učně naší sekty.“ Muchun doprovodil svá slova vlídným
pohledem.
„V žádném případě! Co když se zase něco stane
v horské jeskyni? Co když nějací zloději zatouží po zdejších pokladech a
přijdou je ukrást?“
Muchun Zhenren odpověděl beze spěchu: „Ten den jsme se
se Zipeng Zhenren dohodli. Jeskyni zapečetila, takže není důvod k obavám.
Navíc na úpatí hory jsou kouzla a bránu hlídají taoističtí chlapci, obyčejní
zloději se nahoru nedostanou.“
Yan Zhengming chtěl dál argumentovat, ale Han Yuan
nevydržel. Výletu se nemohl dočkat a tak mu skočil do řeči: „Starší bratře,
proč se chováš jako mladá dáma, která nikdy nevyšla z domu?“
Tvář mladého pána Yana zrudla hněvem. Švihl rukávy a
odfrkl si s pocitem, že mu ten žebrák už nemůže být odpornější.[1]
Muchun Zhenren s úsměvem sledoval jeho odchod,
pak pohladil Han Yuana po hlavě a se stejně laskavou tváří mu pohrozil: „Můj
malý Yuane, když jsi dosud nedosáhl žádného pokroku a nezapamatoval si pravidla
sekty, co kdybys sám zůstal hlídat?“ A s tím se na něj znovu usmál.
Han Yuanova povznesená nálada zhasla jako sfouknutá
svíčka.[2]
Následujících deset dní se hora Fuyao ocitla ve
zmatku, který způsobil první učedník Yan Zhengming.
Aby nemusel odjet, předstíral nemoc a dělal všechno
možné, aby změnil názor svého mistra. Zatím nedošlo jen na ponižující prosby.
Naneštěstí pro něj neuspěl. Muchun Zhenrenovo
odhodlání dostat svého prvního učedníka z hory bylo neochvějné.
Han Yuan byl přesný opak. Aby mohl s nimi, věnoval
téměř každou vteřinu snaze natlouct si do hlavy pravidla sekty. Nicméně jeho
mozek na to viditelně nebyl uzpůsoben. Ze všech těch znaků se mu točila hlava,
ale stále si je nedokázal všechny zapamatovat. Cheng Qian byl dokonce svědkem
toho, jak Han Yuan tluče hlavou o zeď, jako by byl dementní.
Také mistr se choval záhadně a ztrácel se neznámo
kam.
Toho dne Cheng Qian rozprostřel na Klidný kámen[3] kus rýžového papíru a
zpaměti napsal Písmo o čistotě a klidu.
Ode dne, kdy dostal od mistra odpověď na své
pochybnosti, měl pocit, jako by se dotkl něčeho důležitého. Jenže to „něco“ jako by bylo zabalené do tenké fólie, kterou
zatím nedokázal protrhnout. Cítil se trochu znepokojený.
Úzkost kultivaci neprospívá. Cheng Qian musel přerušit
další práci a opisovat Písma, aby svou mysl uklidnil.
V polovině práce však zaslechl zaklepání na
dveře. Xueqing šel otevřít a po chvíli se vrátil s baculatou dívkou
v náručí. Byla to chlapcova mladší sestra Loužička.
Loužička měla polovinu krve yao, takže se
pochopitelně lišila od normálních dívek. Měla zálibu v neobvyklých
aktivitách – vylézt na strom nebo na střechu pro ni byla hračka, i když ještě
neuměla mluvit. V tomto ohledu se podobala spíš inteligentnímu a hbitému
zvířátku. Už když byla ve vajíčku, dokázala rozpoznávat emoce druhých podle
tónu řeči a chování. Pokud však šlo o její vlastní mluvení, byla kupodivu
nesmírně pomalá.
Mistr říkal, že by za tím mohl být její původ. Nebylo
by nic divného, kdyby nedokázala mluvit ani v deseti letech.
Loužička se vyplížila ven, zatímco byl mistr
zaměstnán. Existovaly jen dvě věci, které děti přitahovaly: jídlo a hračky.
Dívenka obvykle chodila do Země něhy, protože její první starší bratr jí
vždycky nacpal spoustu dobrot, aby se jí co nejdřív zbavil. Jakmile Loužička
přišla, použil jídlo jako návnadu a nasměroval kroky této pohromy k někomu
jinému. Jako druhého si Loužička většinou vybírala Han Yuana, který byl pro ni
jednou velkou živou „hračkou“.
Za Cheng Qianem chodila jen zřídka, protože chlapec si
s ní nerad hrál.
Li Yun ji nezajímal nikdy – vždyť z ní kdysi
udělal ropuchu!
Cheng Qian byl nečekanou návštěvou své mladší sestry
překvapen. „Proč jsi přišla?“
Loužička v odpověď bolestně zakvílela a zatahala
Cheng Qiana za šaty. Následně se ozval podivný, trhavý zvuk – šaty na zádech jí
naráz povolily. Chlapec se polekaně otočil a spatřil dvojici neobvyklých, malých
ptačích křídel, která dívence vyrůstala přímo uprostřed zad.
[1] Švihnutí
rukávy – pro zajímavost – je ve staré Číně gesto,
podtrhující a zdůrazňující vyjádření či postoj dané osoby. Samozřejmě je k tomu mít potřeba rukávy patřičně dlouhé.
[2] Nálada
zmizela jako… v originále „jako zmrzlý lilek.“ Přijde mi to hrozně vtipné,
ale nepodařilo se mi dohledat, co má co nálada se zmrzlým lilkem. J
[3] Klidný
kámen, pro připomenutí – kus kamene v Cheng Qianově obydlí, který si
nejdřív spletl s umělým jezírkem.
Žádné komentáře:
Okomentovat