Kapitola 33: Palácová síň Nejvyššího bojového boha, korunní princ potkává korunního prince 2

Ling Wen se vydala po kraji sálu a postavila se před Nebeského císaře. Byla celá v černém a stejně pochmurný byl i její výraz. Zalistovala v knize. „Vaše Veličenstvo, na vnějších hranicích říše zůstalo hlídkovat několik nebeských úředníků, kteří se proto nemohli dostavit.“

Jun Wun mírně přikývl. „Už poslali zprávu.“

Ling Wen sklonila hlavu, aby potvrdila jeho slova. Jun Wuův pohled se znovu obrátil ke Xie Lianovi.

„Předpokládám, že Xian Le už ví, proč ho sem dnes předvolali.“

Xie Lianova hlava zůstala skloněná. „Mohu pouze hádat. Myslel jsem však, že o záležitostech mladšího generála Peie už bylo rozhodnuto.“

V tu chvíli se zezadu ozval jasný mužský hlas: „To se teprve uvidí. Obávám se, že tato záležitost není ani zdaleka uzavřená.“

Když se princ otočil, spatřil do hlavního sálu vstupovat bojového boha, přidržujícího si u boku meč. Aniž by byl vyzván, postavil se do čela shromáždění. Když míjel Xie Liana, zastavil se a zkřivil koutek úst. „Je mi ctí se s vámi setkat, Vaše Výsosti.“

Muž měl vzhled šestadvaceti až sedmadvacetiletého muže se vznešeným držením těla. Ačkoliv působil vyrovnaně, jeho chování v sobě neslo dojem jakési neúprosnosti. Xie Lian měl možnost vidět na hoře Yu Jun mnoho jeho božských soch, ale tvář tohoto muže byla mnohem výraznější. Byl pohledný způsobem, který se obvykle líbí ženám – na první pohled připomínal hrdiny, vystupující v romantických příbězích.

Než mohl princ zformulovat odpověď, bojový bůh dodal: „Náš Malý Pei měl opravdu štěstí, že se ocitl ve vaší péči.“

Xie Lianovi došlo, že tentokrát ho opravdu urazil. Přesto řekl: „Generál Pei je příliš laskavý. Setkání s tebou je pro mě čest.“

Přítomní nebeští úředníci mlčky pochopili, o jaké „cti“ se mluví, a tiše se rozesmáli.

Přesto princ nelhal. V posledních dnech se probíral svitky a knihami a část své rozptýlené pozornosti věnoval i legendám o slavnějších nebeských úřednících. Mezi nimi nejvíce vynikal generál Ming Guang, Pei Ming.

Ačkoliv měl tento bojový bůh severu za svůj smrtelný život na kontě působivé vojenské úspěchy, lidé s největším nadšením probírali historky o jeho toulkách po čtvrti červených luceren. Ty lichotivější vyprávěly o tom, jak zaplatil obrovskou sumu na záchranu krásné dívky, která se dostala do těžkých časů a byla nucena se prodávat. Dívka se do něj beznadějně zamilovala a přísahala mu věčnou oddanost, navždy si zachovala cudnost, čekala na jeho návrat a tak dále a tak dále.

Ty méně lichotivé s napětím popisovaly, jak bičem poháněl koně, zatímco cválal nocí tisíce mil, zdolával městské hradby a vkrádal se do domů vdaných žen, aby jim dopřál nezapomenutelnou noc… stručně řečeno, všechny příběhy byly přehnané a fantaskní. Když je Xie Lian dočetl, přišlo mu přímo neuvěřitelné, že se tomuto bojovému bohu podařilo vzbudit hněv jen jedné jediné ženy – Xuan Ji.

Protože byl Pei Ming pyšný a nespoutaný jak ve věcech války, tak v lásce, mnoho z jeho rivalů i známých mu přálo, aby zemřel. Ideálně na pohlavní chorobu.

Naneštěstí pro ně žil spokojeně dál. Válel se s tisíci ženami, ale nikdy se nenakazil žádnou nemocí. Nejenže se mu dobře dařilo, navíc houževnatě lpěl na životě tam, kde ti nejlepší umírali. Až jednoho dne srdce všech zaplesalo: konečně zakusil v boji porážku! Hahaha! Tentokrát je s ním konec! Jeho život visel na vlásku… jenže pak se ozvalo hřmění a on vystoupal na Nebesa.

Ti, které nestihl zabít, v tu chvíli pravděpodobně zemřeli z čirého vzteku.

Ani po nanebevstoupení nezměnil Pei Ming své způsoby, a pověsti o jeho sukničkářství se šířily jako požár. Od nesmrtelných žen na Nebesích až po duchy a démony v Pekle – pokud byly jen trochu příjemné na pohled, vyrazil do útoku. Nejvíc si však oblíbil krásky ze světa smrtelníků. Mnozí začínající spisovatelé si ho volili za hrdinu svých erotických či romantických příběhů. Nebýt Xie Lianovy zvolené kultivační cesty, vyžadující čisté srdce prosté tužeb, možná by si na ukojení své zvědavosti jednu nebo dvě knihy půjčil.

Z toho důvodu byl Pei Ming kromě úřadu bojového boha severu také uctíván jako bůh lásky a štěstí u žen. Dokonce i někteří nebeští úředníci ze Středního dvora se potají za jeho zády modlili v nadějí, že tím na sebe přenesou trochu jeho štěstí a přitažlivosti. Nutno dodat, že navzdory jistým podobnostem mezi ním a nevinným Feng Xinem, který ke svému titulu „Ju Jang“ – „Obrovská mužnost“ – přišel naprosto nevědomky, byl Pei Ming výrazně úspěšnější.

Když měli zdvořilosti za sebou, Xie Lian se zeptal: „Mohu vědět, co měl generál Pei na mysli tím, že tahle záležitost není zdaleka uzavřena?“

Pei Ming luskl prsty. Uprostřed sálu se objevila mrtvola, volně visící ve vzduchu. Přesně řečeno, byla to pouze prázdná schránka, tělo ve tvaru člověka bez duše, od hlavy až po paty zalité krví. Od pravé mrtvoly se nijak nelišilo. Xie Lian pozoroval pohlednou tvář té schránky s přivřenýma očima. Byl to A-Zhao, loutka mladšího generála Peie.

Bylo nanejvýš šokující, že se něco takového náhle objevilo mezi nebeskými pány a dámami v paláci Nejvyššího boha. Vzápětí byl přiveden Pei Su. Hlavu měl skloněnou, a přestože byl spoután na rukou i na nohou, stále se tvářil lhostejně. Uprostřed sálu poklekl.

„Co to má znamenat, generále Pei?“ dotázal se Xie Lian. 

Pei Ming prohlásil: „Když byl Malý Pei vyslýchán, zmínil se o něčem, co mi přišlo zvláštní.“ Pomalu Xie Liana obešel. „Mám o schopnostech Malého Peie jasno. Ačkoliv síla jeho loutky zdaleka nedosahuje schopností jeho pravého já, nelze ji považovat za slabou a neměla by mít problém porazit kohokoliv na stupni Hněvivý. Přesto mi řekl, že se s kýmsi utkal a byl bez obtíží poražen. Není to zvláštní?“

Pei Ming pokračoval: „Když jsem se dál vyptával, ukázalo se, že Jeho královskou Výsost v průsmyku Ban Yue doprovázel neznámý mladý muž v červeném oděvu.“

Po zaslechnutí posledních slov tvář některých nebeských úředníků poněkud strnula. Vzápětí utrpěli další ránu, protože Pei Ming dodal: „A v naprosté tmě dokázal ten mladík v jediném okamžiku zlikvidovat víc než sto vojáků Ban Yue úrovně Hněvivý! Vaše královská Výsosti, prosím, poučte nás. Kdo byl tou osobou v červeném?“

Pokud nebyl Hněvivý, mohl být jedině Zhoubný! A Zhoubný, oděný v červeném, který dokázal zabít stovky Hněvivých mrknutím oka?

Všichni zde odhadli mladíkovu totožnost, ale nikdo nechtěl být tím, kdo první vysloví jeho jméno. Xie Lian vrhl krátký pohled na mlčícího Pei Sua. Lehce si odkašlal a trochu zlomyslně řekl: „Ach, to se stalo? Už si opravdu nevzpomínám. Byla tam tehdy i skupina cestujících obchodníků, kteří se v průsmyku Ban Yue ztratili. Stýkali jsme se s nimi sotva několik dní, takže možná šlo o někoho z nich.“

V Pei Mingově úsměvu nebylo ani stopy po veselí. „Ale no tak, Vaše Výsosti. Podle Malého Peie jste si s tím mladíkem byli velmi blízcí, rozhodně to nevypadalo, že se znáte jen pár dní. Jak jste mohl tak rychle zapomenout?“

Princ se zamyslel. „Je to skutečně tak. Opravdu jsem ho znal jen pár dní.“ Stále si zachovával klidný a nevzrušený výraz.

V tu chvíli jakýsi opodál stojící kultivující[1] v bílém hábitu švihl metličkou z koňským ohonem a vstoupil do hovoru: „Generále Pei, to, co nám tu říkáte, jsou všechno pouze slova mladšího generála Peie. Už byl shledán vinným a stále je ve vazbě, brzy bude poslán do vyhnanství. Napadlo vás, že nemusí být zrovna důvěryhodný svědek?“

„To záleží na tom, zda mohu generála Nan Yanga a generála Xuan Zhena požádat o pomoc s jednou malou záležitostí.“

Xie Lian sledoval Pei Mingův pohled a zjistil, že Feng Xin a Mu Qing stojí osamoceně v jihozápadním a jihovýchodním konci palácové haly.

Feng Xin vypadal zrovna tak, jak si ho Xie Lian pamatoval. Vždy byl velmi vysoký, s pevným pohledem a hrdým postojem. Mezi obočím měl neustále přítomnou slabou vráskou, díky níž působil poněkud křečovitě a netrpělivě, i když tomu tak zrovna nebylo. 

Zato Mu Qing se změnil. Ačkoliv měl stále světlou pleť a tenké, pevně sevřené rty, oči mu zakrývala kápě a celé jeho tělo vyzařovalo chladné, lhostejné opovržení. Stál se založenýma rukama a prsty pravé ruky lehce poťukával o levý loket. Bylo těžké odhadnout, zda se jen uklidňuje, nebo něco plánuje. To druhé vypadalo pravděpodobnější.

Přestože šlo oba muže považovat za pohledné, každý z nich měl své nedostatky. Když je Pei Ming vyzval, oba se svorně otočili a nejdřív pohlédli na Jun Wua. Teprve když se jim dostalo lehkého přikývnutí, pomalu vykročili.

Bylo to poprvé od třetího povýšení, co se s nimi Xie Lian setkal tváří v tvář. Přímo na sobě cítil vzrůstající intenzitu pohledů okolostojících, které nastávající situace přitahovala.

Dalo se to pochopit, ostatně zrovna se nacházeli v palácové síni Nejvyššího boha, kam měli právo vstoupit jen nebeští úředníci z Vyššího dvora. Když se korunní princ Xian Le poprvé povznesl, Feng Xin a Mu Qing byli pouze jeho společníci, nehodící se ani na drhnutí zdejších podlah. Nyní nejenže tady jeho bývalí pobočníci měli své právoplatné místo, ale stáli mnohem výše, než jejich bývalý pán. Tohle byl skutečný obrat a ukázka toho, jak vrtkavý může osud být.[2]

Všichni tři si vyměnili několik kradmých pohledů, pak rychle stočili oči jinam a předstírali lhostejnost. Nikdo nedokázal odhadnout, co si myslí. Xie Lian mezitím uhodl, proč si Pei Ming zavolal zrovna Feng Xina a Mu Qinga.

A přesně podle jeho očekávání, Pei Ming začal: „Generál Nan Yang a Xuan Zhen se s Hua Chengem už dříve utkali. Velmi dobře poznají jeho zbraň.“

Prázdnou schránku A-Zhaoa původně přivolal, aby si všichni přítomní mohli prohlédnout zanechané rány. Oba generálové pomalu přistoupili k „tělu“, vznášejícímu se ve vzduchu. Také princ popošel blíž. Hustá krev, pokrývající celé tělo, se srazila do zčernalé kaše. Zdálo se, že schránka zemřela právě na vykrvácení, což pozorování dost ztěžovalo. Oba bojoví bohové si tělo krátce prohlédli. Se zachmuřenými výrazy zvedli hlavy a vyměnili si rychlý pohled, zřejmě se zdráhali přerušit ticho jako první.

Zpoza Jun Wuova trůnu se ozval hlas Ling Wen. „Generálové, co jste zjistili?“

Feng Xin tiše promluvil: „Byl to on.“

„Byl to E-Ming“, potvrdil Mu Qing.

V palácové síni Nejvyššího bojového boha byl Xie Lian asi jediným nebeským úředníkem, kterému unikal význam těch slov.

Když Hua Cheng ve snech debatoval a bojoval s třiatřiceti nebeskými úředníky, k smrti vyděšenými vlastní porážkou, v ruce svíral právě podivnou šavli E-Ming.

Přítomní nebeští úředníci si mezi sebou začali tiše mumlat a vrhali na Xie Liana postranní pohledy. Pei Ming kývl. „Děkuji vám, generálové, za potvrzení tohoto bodu. Zdá se, že můj odhad byl správný. Pokud ten mladík v červeném, který sledoval Jeho Výsost, byl skutečně Hua Cheng, pak se celá situace bezesporu komplikuje.“

Kultivující v bílém rouchu se znovu vložil do hovoru: „Generále Pei, naznačujete, že se Jeho královská Výsost spolčila s králem duchů, aby falešně obvinila mladšího generála Peie?“

Už podruhé tento kultivující promluvil a pokaždé stál na Xie Lianově straně. Princ si nemohl pomoct a chtěl se podívat, kdo je tento podivně upřímný nebeský úředník. Když se ohlédl, spatřil muže s jasnýma očima a tmavými zorničkami, jemuž v ohbí paže spočívala metlička s koňským ohonem. Na zádech mu visel připnutý dlouhý meč a skrze nefritově bílý opasek měl prostrčený skládací vějíř. Vypadal jako elegantní pán, zářící zdravím a elánem. Rysy toho muže byly Xie Lianovi poněkud povědomé, ale nemohl si vzpomenout, že by se s ním někdy setkal.

Také Pei Ming střelil po muži rychlým, podrážděným pohledem, jako když staršímu člověku dojde trpělivost s hádavým dítětem. Potřásl hlavou, mávl rukou a poslal vznášející se A-Zhaovo tělo pryč. „Možná to nebyla tajná dohoda. Ten tvor je mocný až běda. Kdo ví, jestli se Jeho Výsost nenechala zmást nějakým zákeřným kouzlem?“

Viditelně se snažil označit Hua Chenga za strůjce událostí v Ban Yue. Xie Lian zavrtěl hlavou. „Generále Pei, i když nevěříte mně, měl byste věřit Vládci větru. Se svou společnicí byly u toho, když se mladší generál Pei přiznal ke svým zločinům, a vše slyšely.“

Pei Ming se znovu úkosem podíval na kultivujícího v bílém. Princ pokračoval. „Také se nyní nacházíme v palácové síni Nejvyššího bojového boha. Můžete se Jeho Veličenstva zeptat, jestli na mně vidí nějaké stopy kouzel, dokazující, že jsem byl očarován.“

Jun Wu se na něj z trůnu klidně pohlédl, což byl dostatečný důkaz, že je Xie Lian naprosto v pořádku. Princ dodal: „Řekněme si to na rovinu. Než začneme diskutovat o tom, jestli ten mladík se mnou byl nebo nebyl Hua Cheng, a i kdybychom nakonec došli k závěru, že ano, faktem zůstává, že to nemá nic společného s činy mladšího generála Peie. Král duchů má sice mezi lidmi široko daleko zlou pověst, ale to neznamená, že musíme každou špatnost rovnou přisuzovat jemu.“

Když přítomní úředníci v palácovém sále slyšeli, jak princ bez zaváhání vyslovil toto jméno, polil je studený pot. Pei Ming to nevzdával. „Přesto jsem přesvědčen, že je potřeba se touto záležitostí znovu zabývat. Vaše Výsosti, bylo by nejlepší, kdybyste předal k výslechu Císařského preceptora Ban Yue.

Výslech? Jaký výslech? Má na mysli výslech za použití mučení? Než dokázal Xie Lian zformulovat jakýkoliv protest, vložil se do toho někdo další. Vypadalo to, že sám Pei Su už má toho všeho dost. „Generále, nechte to být.“

Pei Ming se zarazil: „Cože?“

„Nebyla tam žádná kouzla. Byl to můj nápad. Zklamal jsem vás.“

Pei Mingův pohled by dokázal zabíjet. Vystoupil přede všemi, aby se za Pei Sua přimluvil, a ten nevděčník pronese něco takového? „Jakým lektvarem tě omámila preceptor Ban Yue? Drž jazyk za zuby!“

Pei Su zvedl hlavu. „Generále, to stačí! Malý Pei se nebojí přiznat své prohřešky. Když už jsem byl přistižen, jsem ochoten nést následky.“

V šokované tváři Pei Minga se dalo jasně číst. Dřív byl Pei Su tak rozumný, co to do něj najednou vjelo? Zvedl nohu ke kopanci, v naději, že tím nezdárného podřízeného přivede k rozumu, ale Jun Wu se do věci konečně vložil: „Stačí.“

Generál Pei ztuhl, pak položil nohu zpět na zem a mírně se uklonil.

Jun Wu pokračoval: „Záležitost s průsmykem Ban Yue je vyřízena. Odveďte Malého Peie pryč, za několik dní bude vyhoštěn.“

Po chvíli ticha Pei Ming ztuhle kývl.

Xie Lian si v duchu oddechl, když v tom generál Pei dodal: „Ale rány, které na loutce zůstaly, skutečně způsobila šavle E-Ming.“

„Ano. To je jiná věc.“

„Pak se modlím, aby to bylo důkladně vyšetřeno,“ trval na svém Pei Ming.

„Buďte ujištěni, že bude,“ odpověděl Jun Wu. „Dnešní setkání skončilo. Xian Le, ty zůstaneš.“

Zdálo se, že má prince v úmyslu osobně vyslechnout. Zbývající nebeští úředníci už neměli co dodat, a tiše pronesli: „Ano, Vaše Veličenstvo.“

Propuštění bohové se začali po skupinkách trousit ven. Když Feng Xin procházel kolem prince, pohlédl na něj váhavým pohledem, jako by chtěl něco říct. Xie Lian mu věnoval malý úsměv. Tím však druhého boha zřejmě vylekal, protože Feng Xin jen beze slova vyšel ven. Zato Mu Qing rovnou odešel bez jediného pohledu, jako by byl rozhodnutý prince ignorovat. Přesto se mu nějak podařilo projít přímo před Xie Lianem.

Kultivující v bílém švihl metličkou a s úsměvem zamířil k princi. Než však stačil promluvit, přistoupil k nim poražený Pei Ming. Jednou rukou svíral jílec meče, druhou si s rezignovaným výrazem mnul nos. „Qingxuane[3], nemůžeš se alespoň kvůli bratrovi chovat rozumně?“

Úsměv na kultivátorově tváři ztuhl. „Generále Pei, nevytahujte na mě mého bratra. Máte snad pocit, že se ho bojím?“

„Ty…“ začal Pei Ming rozzlobeně, div neskřípal zuby. To však bylo vše, na co se zmohl. Nakonec na kultivujícího ukázal prstem. „Ty! Tentokrát jsi to Malému Peiovi opravdu zavařil. Dvě stě let vyhnanství!“

Kultivující rozčileně máchl metličkou. „To si Malý Pei zavinil sám, se mnou to nemá nic společného!“ Vrhl krátký pohled na prince a pak odspěchal ven, asi aby Pei Mingovi unikl. Xie Lian očekával, že si teď generál vybije zlost na něm, ale bojový bůh nečekaně odkráčel. Nyní zde kromě prince a Jun Wua, sedícího na trůně, zůstala pouze jedna osoba. Byl to korunní princ Yong‘anu, Lang Qian Qiu. Zmatený Xie Lian k němu přistoupil a všiml si jeho zavřených očí. Mladík usnul ve stoje. 

Princ sebou trhl. Cítil se pobaveně i ohromeně naráz. Opravdu úžasné! Jemně poklepal mladíkovi na rameno. „Vaše Výsosti? Vaše Výsosti!“

Lang Qian Qiu se s leknutím probudil. „Co se stalo?“

„Nic, ale schůzka skončila.“

Mladík byl stále zmatený. „Skončila?“ zeptal se omámeně. „O čem se povídalo? Nic jsem neslyšel.“

„To je v pořádku, nešlo o nic důležitého. Ale měl byste jít.“

„Aha!“ Lang Qian Qiu začal odcházet, ale na prahu se zastavil. Otočil hlavu, věnoval Xie Lianovi poněkud pochybovačný pohled, který vzápětí změnil na široký úsměv. „Děkuji, že jste mě vzbudil.“

Xie Lian mu úsměv oplatil a zamával. Když konečně všichni odešli, pomalu se otočil zpět. Jun Wu pomalu sestupoval z trůnu, ruce sepnuté za zády. „Krvavý déšť dotýkající se květu“. Upřeně hleděl na Xie Liana. „Šavle E-Ming.“

Princ se mimoděk napřímil jako kočka, kterou někdo chytil za krkem.

„Takže, řekneš mi, co se stalo?“ pronesl Jun Wu.

Xie Lian se na něj podíval a pak náhle padl na kolena.

Nebeský císař natáhl ruku a chytil ho za lokty, čímž mu v pokleknutí zabránil. „Xian Le,“ povzdechl si.

Princ se narovnal, ale hlavu měl stále skloněnou. „Omlouvám se.“

Jun Wu se na něj pozorně zadíval. „Přiznáváš svou chybu?“

„Mýlil jsem se.“

„Tak proč mi neřekneš, za co se omlouváš?“

--Předchozí kapitola--        --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--

Slovo překladatele: věnujte prosím pozornost nádhernému obrázku Jun Wua výše, jakož i ostatním ilustracím k TGCF, které vytvořil stejný autor. Kliknutím na obrázek se dostanete na Deviantart profil Washu-M. 😍

---

[1] Kultivující – v originále Taoista. V xianxia románech tak bývají označování právě kultivující.

[2] K Vyššímu a Střednímu dvoru: pro připomenutí dodám, že úředníci ze středního dvora jsou ti, kteří nevystoupali na Nebesa. Byli pozváni a vychováni těmi, kteří vystoupali, a fungují jako zástupci těch z Vyššího dvora. Povýšeni budou v okamžiku, kdy zažijí nebeské soužení a řádně sami vystoupí.

[3] Qingxuan, čteme Čching-süan.