Přestože byla Hua Chengova slova hrubá a jeho tón překypoval opovržením, muž zůstal i přes posměšky ostatních pokorně zticha. Služebná, která Xie Liana přivedla, prohlásila: „Pane, dnes máte opravdu štěstí!“
„Jak to?“ zeptal se princ, aniž by odtrhl pohled od
postavy za závěsem.
„Pán našeho města sem chodí hrát jen zřídka a nálada
ho přepadla až v posledních dnech. Co by to mělo být, když ne štěstí?“
Z jejích slov bylo jasné, že pána města velmi
obdivuje a váží si ho. Považovalo se za největší požehnání, pokud ho mohli
zdejší obyvatelé potkat. Princ se tiše zasmál.
Rudá silueta za lehkými gázovými závěsy přitahovala
pohled a vytvářela rozmarný obraz smyslné elegance. Před závěsy postávaly půvabné
mladé ženy, dohlížející na hrací stůl. Xie Lian měl původně v úmyslu vše
pozorovat zpovzdálí, ale poté, co uslyšel Hua Chengův hlas, se začal opatrně prodírat
tlačenicí těl. Když se konečně probojoval ke stolu, mohl si prohlédnout muže,
který se chystal uzavřít další sázku.
Byl to živý, dýchající člověk. Xie Liana to příliš
nepřekvapilo, v ulicích Města duchů nakonec nebyli jen duchové. Krom
kultivujících a alchymistů sem občas zabloudili i běžní smrtelníci, kteří buď
byli na prahu smrti, nebo ji aktivně vyhledávali, takže měli vyšší energii ying1
a tedy i vyšší šanci na Město duchů narazit. I tento muž měl obličej zakrytý
škraboškou, takže mu byly vidět jen bledé rty a krví podlité oči. Vypadal, jako
by už mnoho dní neviděl slunce, a proto připomínal ducha mnohem víc, než
přízraky kolem něj.
Muž nervózně svíral černý dřevěný pohárek s kostkami. Po chvilce váhání se odvážil: „Ale… proč ten muž předtím mohl vsadit
obě nohy?“
Jedna z žen před závěsem se usmála. „Ten muž byl
známý jako král zlodějů, proslulý svýma výjimečně lehkýma nohama, díky kterým
šplhal po budovách a dokázal bezpečně utéct. Jeho nohy pro něj byly základem
obživy, proto byly hodné směny. Ty nejsi ani řemeslník, ani slavný lékař, jakou
má tedy cenu jedna tvoje ruka?“
Muž zaťal zuby. „Tak já… já vsadím… vsadím deset let
života mé dcery!“
Princ byl ohromen. Co za otce ochotně hazarduje
s životem svého dítěte? Může se to vůbec?
Hua Cheng se za závěsem krátce usmál. „Dobře.“
Xie Lianovi měl pocit, jako by v těch slovech
probleskl chladný závan hněvu, ale možná to byl jen jeho dojem.
Se slabým znepokojením si vzpomněl, jak San Lang mluvil
o svém přetrvávajícím štěstí.
Při losování věšteckých dřívek se mu vždy dostávalo
„úspěchu“ a „velkého štěstí“. Když bude tenhle muž hrát se San Langem, nevzdá
se tím deseti let života své dcery?
Princovy myšlenky přerušil sladký hlas dohlížitelky na
konci stolu: „Sudé číslo prohrává, liché vyhrává. Jakmile se pohár odklopí, není
cesty zpět. Pokračujte!“
Hua Cheng se zřejmě nechystal hry aktivně účastnit.
Zoufale se klepající muž zběsile zatřásl pohárkem. Hluk v sále trochu
utichl, takže se ještě více rozléhal ostrý zvuk chrastících kostek. Po
nekonečné chvíli se jeho pohyby zastavily a on obrátil pohárek. Nastalo hrobové
ticho.
Muž nějakou dobu stál jako přimražený, než pomalu,
velmi pomalu nadzvedl roh pohárku. Naklonil se, aby nahlédl škvírou, a pak se
jeho krví podlité oči rozšířily.
Rychle odtáhl dřevěnou nádobu a rozjařeně vykřikl: „Vyhrál jsem! Vyhrál! Nemůžu
tomu uvěřit!“ šíleně se rozesmál a dokola opakoval: „Vyhrál jsem, vyhrál jsem!“
Všichni mrtví i živí, shromáždění kolem dlouhého
stolu, očekávali představení, ale nakonec byli zklamaní. Halu naplnilo bučení,
syčení a hlasité bouchání do stolů, vyjadřující nespokojenost. Dohlížející se
usmála. „Gratuluji, pane. Váš obchod se okamžitě změní k lepšímu.“
Muž se srdečně zachechtal, ale pak vykřikl: „Počkejte!
Chci uzavřít další sázku!“
„Samozřejmě, pane. Co byste si přál tentokrát?“
Mužova tvář potemněla, když vyslovil: „Chci… chci, aby
všichni moji obchodní konkurenti padli mrtví k zemi!“
Lidé v hale si vyměnili pohledy, mlaskali jazyky
a vrtěli hlavou. Dohlížející dívka si zakryla ústa, jako by se tetelila blahem.
„Tohle přání není tak jednoduché jako to předchozí. Nechtěl byste zvážit jiné?
Třeba aby váš obchod vzkvétal do nových výšek?“
Muž na ni bez mrknutí zíral krví podlitýma očima. „Ne!
Nechci nic jiného. Vsadím se o tohle.“
„No, pane, jestli je tohle vaše přání, tak deset let
života vaší dcery nebude stačit.“
„Jestli to nestačí, přidám víc. Vsadím se o dvacet let!
A… také o osud jejího manželství!“2
Duchové propukli v bouřlivý smích. „To je panečku
otec, takhle prodávat svou dceru!“
„Neuvěřitelné, opravdu neuvěřitelné!“
Dohlížitelka se usmála. „Sudé číslo prohrává, liché
vyhrává. Jakmile se pohár odklopí, není cesty zpět. Pokračujte!“
Xie Lian s napětím sledoval, jak třesoucí se muž
znovu uchopil pohárek s kostkami. Pokud prohraje, jeho dcera přijde o dvacet
let života a dobré manželství, což by byla tragédie. Ale co když vyhraje? Opravdu všichni jeho
konkurenti padnou mrtví? Xie Lian si osobně nemyslel, že by Hua Cheng něco
podobného dopustil, ale čím víc nad tím přemýšlel, tím víc ho jistota opouštěla.
Pomalu se začal přibližovat ke stolu a uvažoval nad nějakým způsobem vyrušení,
když ho kdosi za ním chytil za rameno. Otočil hlavu a ocitl se tváří
v tvář Qingxuanovi.
Vládce větru se vrátil do své mužské podoby. „Nejednej
zbrkle,“ zašeptal.
„Vládce větu, proč ses změnil zpět?“ zašeptal Xie
Lian.
„Noo, to je dlouhý příběh. Ta banda ženských duchů mě táhla
za sebou, že mě musí představit jedné dobré kosmetičce. Nebylo pro mě snadné jim
utéct, a proto jsem se převlékl zpět do této podoby, aby mě už nepoznaly.“ Shi
Qingxuan nakrčil nos. „Zatáhly mě do cizího obchodu a namazaly mi na obličej
spoustu podivností, pak mě tahaly a třely, hnětly a fackovaly… Rychle, řekni,
jak vypadá můj obličej? Není na něm něco divného nebo špatného?“
Strčil obličej přímo před Xie Liana. Ten si ho pozorně
prohlédl a pak vyřkl upřímný verdikt: „Zdá se mi, že je teď mnohem jemnější a hladší.“
Qingxuanovi se překvapením rozšířily oči. „Opravdu? To
je skvělé, opravdu skvělé! Haha, je tu někde poblíž zrcadlo? Musím se podívat.“
„Podíváme se později. Ve městě duchů nelze používat
komunikační pole, takže se musíme držet u sebe. A mimochodem, můj pane, jak jsi
věděl, že mě tu najdeš?“
„Nevěděl,“ odpověděl Shi Qingxuan. „Neměl jsem ani tušení,
kde jsi. Měl jsem se tu setkat s Qianqiuem.“ Když jsem se zbavil těch žen,
rozhodl jsem se jít nejdřív sem, abych na něj počkal, ale místo toho jsem
narazil na tebe.“
„Ty tady máš schůzku s… Qianqiuem?“
„Ano, Qianqiu, ten Lang Qianqiu, Jeho královská Výsost
Tai Hua. Musel jsi o něm přinejmenším slyšet, ne? Je to bojový bůh východu, a
protože nás sem vyslali na průzkum, bude nejlepší, když se k nám připojí. Herna
duchů je nejživější místo ve Městě duchů a je plné nejrůznějších lidí. Dá se
považovat za orientační bod a vzhledem k počtu duchů a lidí, kteří se tu
pohybují, se tu snáze vyhneme podezření. Tak jsem mu řekl, aby přišel sem.“
Xie Lian lehce přikývl. Když se otočil zpět ke stolu,
muž stále ještě neodklopil pohárek s kostkami. Upíral na něj tak urputný
pohled, až mu vystupovala bělma, a mumlal si pro sebe jako při modlitbě. Příliš
se nelišil od ostatních duchů, tísnících se uvnitř herny. Xie Lian si
povzdechl. „Tenhle člověk…“
„Vím, co chceš říct, a souhlasím s tebou,“ řekl
Shi Qingxuan a pohladil si tvář. „Ale město duchů je doménou Hua Chenga.
Pravidla zdejší herny stanovují, že obě strany se musí účastnit dobrovolně.
Můžeš hrát, pokud se odvážíš přijmout riziko. Nebesa do toho nemohou zasahovat.
Zůstaň v klidu a nejdřív se dívej. Pokud to začne vypadat špatně, něco
vymyslíme.“
Xie Lian chvíli
nerozhodně přešlapoval. Uklidňoval se, že San Lang nedopustí, aby se něco
takového stalo. Nejlepší bude počkat. Zdálo se, že muž u stolu konečně sebral
dost odvahy, aby zvedl černý pohárek s kostkami a odhalil výsledky. Jenže než
stihl pochyb dokončit, kdosi k němu přiskočil a udeřil dlaní do pohárku tak
silně, až ho rozdrtil ho na padrť!
Úder roztříštil i ruku,
která ho držela. Na stole se objevila hluboká prasklina.
Maskovaný hráč vykřikl, svíral rozdrcené zbytky své
dlaně a zoufale se svíjel bolestí. Někteří duchové vykřikli překvapením, zajásali
a tleskali, zatímco jiní zděšeně vykřikovali a odtahovali se od mladíka, který
celý rozruch způsobil. „Ty špíno!“ křičel ten mladý muž. „Jedovaté srdce! Je
tvoje věc, jestli se honíš za bohatstvím a slávou, ale máš tu drzost přát si
smrt druhých? Jestli chceš tak strašně hazardovat, dělej to s vlastním
životem! Jak se opovažuješ hrát o délku života a osud manželství své dcery pro
svůj vlastní prospěch? Nejsi dobrý ani jako muž, ani jako otec!“
Ten mladík měl obočí jako meče a z očí, jasných
jako hvězdy, mu zářilo odhodlání. Přestože byl oblečen prostě a ne
v obvyklém honosném oděvu, ani v nejmenším nemohl skrýt svou
vznešenost. Kdo jiný by to mohl být, když ne korunní princ Yong’anu, Lang
Qianqiu?
Děkuji.
OdpovědětVymazatNa onoho může seděli obě věty, které byly napsany u vchodu do herny.
OdpovědětVymazatDekuji