Kapitola 36(II): Pohleď na květ skrze rudé mraky, srdce plné soucitu 1

 Při pohledu na mladého boha zabořili Xie Lian i Shi Qingxuan tváře do dlaní.

Princ skrz prsty tiše zasténal: „Můj pane Vládce větru… ty jsi mu neřekl, že tu musíme být opatrní a nepřitahovat pozornost?“

„ Samozřejmě že ano…“ zamumlal v odpověď bezradný Shi Qingxuan. „Ale on je prostě takový, s tím nic neudělám. Kdybych to tušil, určil bych místo setkání před Městem duchů.“

„Naprosto rozumím…“

Hua Cheng se za závěsem tiše zasmál a Xie Lianovi se znepokojeně rozbušilo srdce.

Během dnů, které mladík v rudém strávil po jeho boku, byl často svědkem jeho smíchu, a už docela dobře poznal, kdy je upřímný, kdy uštěpačný a kdy ve vzduchu visí vražda.

Hua Cheng se ujal slova: „Vstoupil jsi na mé území, a přesto se odvažuješ dělat rozruch? Jsi to ale odvážný!“

Lang Qianqiu k němu otočil lesknoucí se oči: „Ty jsi majitel téhle herny?“

Duchové shromáždění kolem se začali posmívat. „Tohle hloupé dítě si o sobě dost myslí. Ví vůbec, s kým mluví? To je zdejší pán!“

Další se zachmuřeně zasmáli: „Co herna, patří mu celé Město duchů!“

Lang Qianqiu po tom prohlášení nehnul ani brvou, zato Shi Qingxuan vytřeštil oči. „Ach bohové, tam za závěsy, to je on?! Krvavý déšť dotýkající se květu?“

Xie Lian kývl. „Hm, je to tak.“

„Jsi si naprosto jistý?“

„Naprosto.“

Vládce větru vypadal, že si snad začne rvát vlasy. „Do háje, co se teď stane s Qianqiuem?“

„Můžeme se pomodlit, aby neodhalil svou identitu,“ nabídl mu princ slabou útěchu.

Lang Qianqiu přelétl kolem dokola hněvivým pohledem. Jeho nálada byla přímo hmatatelná. „Tahle pekelná díra páchne hnusem a zlem, uvnitř řádí duchové a démoni. Co jsi za špínu a na jaké nekalosti zde dohlížíš? Jak můžeš vést takový podnik? Nemáš ani špetku lidskosti!“

Duchové na něj syčeli a bučeli. „K čemu je nám lidskost, když nejsme lidi?

„Kdo sakra vůbec jsi, že sem vlezeš a snažíš se nás soudit?“

Hua Cheng se líně ušklíbl. „Moje doupě bylo vždycky pekelné místo. Na Nebesích je dost míst, kde se dá potulovat, ale tys jimi pohrdl a místo toho se dobrovolně ženeš do pekla. Tak mi řekni, co s tebou mám dělat?“

Když uslyšeli slovo „Nebesa“, Xie Lian i Shi Qingxuan okamžitě pochopili.

Hua Cheng moc dobře ví, odkud Lang Qianqiu pochází!

Skrytý význam těch slov však mladému bohu neškodně proletěl ušima. Stál na vzdáleném konci dlouhého stolu a znovu do něj bouchl dlaní. Duchové i lidé kolem něj spěšně couvali, protože Lang Qianqiu tím pohybem poslal celý stůl směrem k postavě za závěsem. Rudá silueta nezměnila svou ležérní pozici, jen jedním lehkým mávnutím ruky poslala dlouhý stůl zpět, odkud přišel – přímo na Lang Qianqiua!

Když to mladík viděl, rychle napřáhl ruku, aby stůl zachytil. Hned mu došlo, že to nestačí, takže začal tlačit obouruč. Jak se zapíral proti stolu, na čele mu vystupovaly světle modré žíly. Předchozí veselí v hale se rozplynulo v chaotickou scénu útěku a schovávání se jak o život, zatímco Xie Lian a Shi Qingxuan zůstali na místě a překotně řešili, zda mají zasáhnout, nebo ne. Kdyby otevřeně vykročili Lang Qianqiuovi na pomoc, riskovali by, že se prozradí a chytí je spolu s ním. Stále však mohli pomoci tajně.

Lang Qianqiu zavrčel, protože se mu konečně podařilo dlouhý stůl odsunout. Hua Chengova silueta se za závěsem dál líně opírala o sedadlo. Pán města pouze zvedl ruku, lehce stiskl prsty a znovu je uvolnil. Stůl se rozletěl na ostré úlomky, které dopadly přímo na mladého boha.

Tyhle dřevěné třísky nebyly o nic méně nebezpečné než vržené dýky či jiné zbraně. Když bude Lang Qianqiu nadále ukrývat své schopnosti v lidském těle, nedokáže se útoku vyhnout. Z jeho těla začala zářit slabá aura božského světla. Xie Lian a Shi Qingxuan se zděsili. Zatraceně! Chystá se odhalit svou božskou podstatu!

Slabá vrstva světla však zmizela stejně rychle, jako se objevila. Zdálo se, že si Lang Qianqiu konečně vzpomněl na svůj úkol a uvědomil si, že nesmí odhalit svou identitu. Navzdory nebezpečí se rozhodl svou božskou moc okamžitě stáhnout. Naneštěstí pro něj neměl Hua Cheng podobné starosti – beze spěchu znovu sevřel prsty a ukázal vzhůru.

Mladý bůh rázem vyletěl do vzduchu a zůstal se roztažený vznášet u stropu herny.

Zdálo se, že i po takové porážce má problém zpracovat svoji současnou situaci, protože sebou s nechápavým výrazem mrskal. Xie Lian si s vzrůstající bolestí hlavy zamumlal: „Teď jsou jeho síly zapečetěné, takže nebude moct odhalit své božství, ani kdyby chtěl. Město duchů je Hua Chengovou doménou, může potlačit, kohokoliv si bude přát.“

Ačkoliv byl Lang Qianqiu v současnosti pod kontrolou Hua Chenga, stále to dopadlo docela dobře. Díky tomu, že násilím potlačil svou identitu, zůstalo jejich tajemství ochráněno. Kdyby během boje odhalil své božské síly, nebylo by snadné vysvětlit, proč bojový bůh východu, Tai Hua ZhenJun, vtrhl do Města duchů a začal vyvolávat potíže. Po celá léta si vyjma několika zvláštních okolností Nebesa a Říše duchů striktně hleděly svého.

Nezvaný host, který v herně způsobil takový zmatek, byl vyřízen, takže se lidé a duchové pomalu začali vracet zpět. Shromáždili se v hale, ukazovali si na visícího Lang Qianqiua a smáli se na jeho účet. Mladý bůh nikdy v životě neutrpěl takové ponížení. Jeho tvář pomalu rudla a pevně svíral rty, jak se snažil nenápadně přivolat zpět svou sílu a zbavit se nehmotných pout. Co chvíli některý z duchů vyskočil do výšky a pokusil se ho praštit. Naštěstí pro Lang Qianqiua ho Hua Cheng pověsil pěkně vysoko a mimo jejich dosah, jinak by bojový bůh jen těžko ustál další ponížení.

Za rudými závěsy se Hua Cheng znovu tiše zasmál. „Dnes jsme chytili zajímavou hračku, tak se s ní trochu pobavíme. Kdo bude mít dnes štěstí a vyhraje, může si ho vzít s sebou domů, kde si ho opeče, uvaří, podusí… zkrátka jak se mu zlíbí.“

Po jeho prohlášení zaplnily halu nadšené výkřiky a jásot. „Velká malá! Zahrajeme si Velká nebo malá![1] Ten, kdo bude mít větší hod, vezme si ho domů a sní!“

„Jéje, ten človíček vypadá velmi chutně, haha…“

„Hehehe, jestlipak se teď necítí hloupě? Dobře mu tak, vyvolával problémy, aniž by věděl, kdo je tady šéf!“

Čtyři statní muži v maskách přinesli nový dlouhý stůl. Nikdo nevěnoval pozornost maskovanému muži, který se stále válel na zemi, držel si ruku a vyl bolestí. Všichni se opět shlukli kolem stolu a těšili se na další kolo hry, ve které byl tentokrát v sázce Lang Qianqiu. Když Shi Qingxuan viděl, že se hazardní hra chystá rozjet na plné obrátky, začal nervózně přešlapovat a mnout si ruce. „Co budeme dělat? Máme jít dopředu a pokusit se ho vyhrát? Nebo ho máme zkusit získat násilím?“

„Můj pane Vládce větru, jak jste na tom se štěstím?“

„Někdy samozřejmě dobře, někdy je to horší,“ odpověděl Shi Qingxuan. „Copak je u štěstí nějaká jistota?“

Xie Lian řekl: „Je. Vezmi si například mě, já jsem nikdy štěstí neměl.“

„Až tak?“

Princ smutně přikývl. „Můj nejlepší hod kostkou byly vždycky dva body.“

Vládce větru svraštil obočí a pak se vzrušeně plácl do stehna, jakoby dostal nápad. „A co takhle, když jsou dvě jedničky tvůj nejlepší hod, mohl by sis vsadit, že hodíš co nejméně! Jsem si naprosto jistý, že nikdo nemůže hodit méně než ty.“

Xie Lian to krátce zvážil. „To by mohlo fungovat. Zkusíme to.“

Poté přistoupil blíž ke stolu a řekl: „Co kdybychom změnili hru: kdo hodí nejmenší číslo, vyhrává. Co vy na to?“

Ozvaly se výkřiky. Některé byly pro, jiné proti. Xie Lian popadl dvě kostky a provedl zkušební hod.

Tiše zamumlal: „Malá a malá!“ Po hodu kostkami se oba nebeští úředníci sklonili, aby uviděli… dvě šestky!

Xie Lian i Shi Qingxuan svorně sevřeli rty.

Princ si promnul kořen nosu a poraženě zavrtěl hlavou. „Zdá se, že mám opravdu jen smůlu. Nepřestalo by to jen proto, že jsem změnil pravidla.“

Vládce větru nevědomky napodobil jeho pohyby a také si promnul nos. „Tak co kdybychom prostě zaútočili?“

V tu chvíli se jedna z mladých žen přiblížila k závěsům a mírně se předklonila, jako by poslouchala osobu za nimi. Přikývla, pak zvedla hlavu a oznámila: „Mohu požádat o pozornost? Náš pán vám chce něco říct.“

Všichni okamžitě ztichli a během krátké vteřiny se rozhostil pozoruhodný klid. Mladá žena pokračovala: „Náš pán říká, abychom trochu změnili pravidla.“

Halu rozezněly výkřiky:

„Splníme, cokoliv přikáže!“

„Náš pán JE pravidlem!“

„Jak by se měla změnit?“

Mladá žena pokračovala: „Protože má náš pán dnes dobrou náladu, rád by si s vámi všemi zahrál pár kol. Každý se s ním může vsadit, a kdo vyhraje, může si tu věc nahoře odnést s sebou. Jestli si ji pak bude vařit v páře, smažit nebo si ji naloží, to už záleží na vítězi.“

Když se duchové dozvěděli, proti komu budou hrát, zaváhali. Vypadalo to, jako by se Hua Cheng do jejich her ještě nikdy nezapojil. Někteří odvážnější to chtěli zkusit, ale nikdo netoužil vystoupit první. Lang Qianqiu, který se nahoře vytrvale snažil probojovat na svobodu, se rozzuřil: „Komu říkáš věc? Já žádná věc nejsem, jakým právem mě používáte jako svoji sázku?“

Několik ženských duchů v davu se při jeho zuřivých námitkách ušklíblo a hladově si mladého boha prohlíželi. Jasně červené jazyky přejížděly po spodních rtech a ženy se tvářily, jako by ho nejraději na místě roztrhaly a naplnily si s ním břicha. Xie Lian si pomyslel: „Ajaj, můj nebohý příteli… bylo by lepší, kdybys zkusil chvíli mlčet.“

S tichým povzdechem přistoupil blíž: „Když je to tak, pokorně žádám, abych to mohl zkusit jako první.“

Silueta za závěsy se na okamžik zastavila a pak pomalu vstala.

Mladá žena se usmála. „Pak tedy, pane, prosím vstupte.“

Všichni v hale se rozestoupili, aby této odvážné duši uvolnili cestu. Když Xie Lian přišel blíž, dohlížitelka mu podala černý leštěný pohárek s kostkami. „Jestli dovolíte, pane, začněte první.“

Když předtím oslovovala ostatní hráče, byl její způsob vyjadřování sice mírný a jemný, ale zároveň v něm byla cítit nedbalá vyzývavost. Ale teď, když oslovila Xie Liana, bylo její chování velmi zdvořilé a úslužné. Princ od ní přijal pohárek s kostkami, odpověděl mírným „děkuji“ a lehce si odkašlal.

Protože se podobných věcí prakticky nikdy předtím nedotkl, začal třást pohárkem s kostkami, jak nejlépe uměl. Předstíral intenzivní soustředění zkušeného hráče a vrhl rychlý pohled nad sebe. Lang Qianqiu měl doširoka otevřené oči a znepokojeně ho sledoval. Naštěstí mlčel. Jeho výraz vyvolal v princi nevysvětlitelnou touhu se zasmát, ale udržel se. Po dlouhém třesení se Xie Lianovy ruce konečně zastavily.

Na pohárek s kostkami se upíraly nesčetné pohledy a Xie Lian měl dojem, jako by mu v rukou nesmírně ztěžkl. Přemýšlel, jestli existuje nějaký správný způsob, jak odhalit výsledek, když se ozvala dohlížitelka: „Počkejte prosím.“

„Co se děje?“

„Náš pán města říká, že váš způsob třesení pohárem nebyl správný.“

Xie Lian si s údivem pomyslel: „Takže opravdu existuje správný způsob? Je možné, že by moje předchozí smůla byla způsobena špatnou metodou?“

„Mohu se tedy zeptat, jaký je správný způsob protřepání poháru?“ zeptal se pokorně.

„Náš pán města tě zve, abys předstoupil. Je ochoten tě to naučit.“

Všichni uvnitř herny vydechli úžasem.

Princ slyšel, jak si někteří duchové vyděšeně mumlají: „To je opravdu nevídané, co je na tom muži tak zvláštního?“

„Co tím náš pán sleduje? Kdo je ten člověk? Proč ho chce učit?“

„Copak všichni netřepeme poháry stejně? Jak vypadá ten správný způsob?“

Xie Lian přemýšlel nad tou samou otázkou, ale mladá žena už mu gestem naznačovala, aby přistoupil k červeným závěsům. „Prosím,“ pobízela ho sladce.

A tak Xie Lian sevřel v rukou černý dřevěný pohárek, přešel blíž a postavil se před červeném závěsy.

Třepetání lehké gázy dodávalo rudé siluetě zdání pohybu. Osoba za nimi byla od prince vzdálena sotva půl natažené paže.

Xie Lian na okamžik zadržel dech. Skrze rudé závěsy se natáhla ruka a zakryla hřbet princovy ruky, svírající pohárek s kostkami.

Byla to pravačka; bledá, štíhlá a s výraznými prsty. Kolem prostředníčku měla uvázanou červenou niť.

Na pozadí vyleštěného černého pohárku se zdála bledost hřbetu ruky ještě výraznější a červeň nitě ještě sytější. Xie Lian pomalu zvedl oči.

Za gázovými závěsy, připomínajícími rudá mračna, stál tichý mladík ve věku kolem osmnácti nebo devatenácti let.

Byl to San Lang.

Jeho oblečení bylo stále červenější než javorové listy a pleť měl stále bílou jako sníh. Stále stejně pohledný obličej vypadal ještě výraznější. Ostře řezané rysy odhodily chlapeckou jemnost a nahradily ji klidnou zralostí. Ačkoliv byl stále mladý, byl už definitivně mužem.

Působil divoce a arogantně. Upíral na Xie Liana pohled zářící jak hvězdy na noční obloze.

Ten pohled však vycházel pouze z levého oka, protože pravé oko bylo skryto pod černou páskou.[2]

--Předchozí kapitola--        --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--

Slovo překladatele: Je to tady! Konečně ho tu máme v celé jednooké kráse!

---

[1] Velká nebo malá – zatímco v románu se následně hraje „hoď dvěma kostkami víc než soupeř“, překladatel z čínštiny odkazuje na hru Sic Bo, která je na západě známá jako Check-a-luck či Birdcage, hrávaná se třemi kostkami. Tady krásně vysvětleno https://www.youtube.com/watch?v=amgQAqjPKPc. Jsem trochu zmatená, protože v příběhu jsou kostky definitivně dvě, ale to asi ničemu nevadí. 

[2] Ještě něco k celé kapitole od původního překladatele i ode mne:

1)       Název kapitoly: Pohleď na květinu (Hua) skrze rudé mraky, srdce plné lítosti (Lian). HuaLian je oblíbené společné jméno této dvojice.

2)       Jméno Hua Cheng doslova znamená Květinové město, tedy když mu říkají „pán městě“, naráží tím vlastně právě na jeho jméno. Náš pán Cheng, tak.

3)       V celém díle se míchá „vy“ a „ty“. Není pro mě docela možné se toho držet, protože pokud tomu dobře rozumím (opravte mě, znalci čínštiny!), tak jejich tykání/vykání je o použití jednoho zájmena, které zní dost podobně tomu „ty“. Tak podobně, že ho neznalý v hovoru nemusí ani rozeznat. Zato mnohem spíš poznáte formální/neformální způsob řeči. Například Hua Cheng by měl po celý román Xie Lianovi „vykat“, což… eh, si prostě neumím představit, ačkoliv tak třeba před sto lety fungovala leckterá domácnost. „Drahý choti, vynesete smetí?“ No zkrátka vykání nechávám jen tam, kde si obě strany nejsou blízké a kde je jasně nastavená zdvořilost.

4)     Původní překladatelka z čínštiny uvedla: jméno Shi Qingxuan znamená „jasný podzim“, zatímco Lang Qianqiu znamená „tisíc let/celé věky/celou věčnost.“