Kapitola 37: Pohleď na květ skrze rudé mraky, srdce plné soucitu 2

 Díky úzké mezeře mezi lehounkými závěsy viděl Xie Lian na Hua Chenga velmi dobře, zatímco ostatním v sále jeho tělo blokovalo výhled. Ne že by se snad kdokoli odvážil tajně nakukovat.

Levé oko upřeně hledělo na Xie Liana a ten mu pohled poněkud fascinovaně oplácel.

Hua Cheng před ním teď vypadal nejen starší, ale byl také o dost vyšší. Dříve se mu princ mohl podívat do očí, ale teď musel zaklonit hlavu.

Dlouhou chvíli na sebe jen hleděli, než pán města konečně přerušil ticho.

„Chceš si vsadit na největší, nebo nejmenší výsledek?“ zeptal se tiše.

Ten mírný a hluboký hlas konečně Xie Liana vytrhl ze zamyšlení. Protože s jeho smůlou bylo jedno, jak se rozhodne, zvolil první možnost: „Na největší.“

Hua Cheng kývl: „Dobře. Házím první.“

Xie Lian si levou rukou přidržoval talířek pod pohárkem s kostkami, zatímco pravou rukou spočíval na jeho zaoblené horní části. Hua Cheng svou pravačkou zakryl Xie Lianovu ruku na pohárku. Vedl ho tak, aby pohárem jemně zatřásl, položil ho a nadzvedl. Kostky na dně talířku ukazovaly šestku a pětku.[1]

Lang Qianqiu měl ze svého místa u stropu dobrý výhled. Jeho oči se při pohledu na výsledek hodu nevěřícně rozšířily.

Hua Cheng trochu povolil sevření a řekl princi: „Zatřes s ním takhle. Zkus to.“

Xie Lian napodobil jeho pohyby a pokusně zatřásl. „Takhle ne,“ opravil ho Hua Cheng.

Navzdory pokárání byl tón a jednání pána města nesmírně trpělivé a jemné. Znovu uchopil Xie Lianovu spodní ruku a levačkou překryl tu, která tlačila na talířek.

Hřbety obou Xie Lianových rukou se ocitly v Hua Chengových dlaních.

Kůže pána města byla chladná jako nefrit a ještě ledovější se zdály nádherné stříbrné nátepníky. Hua Cheng byl však opatrný a nedovolil, aby se jimi prince dotkl, zatímco ho oběma rukama vedl. Několikrát spolu zatřásli dřevěným pohárkem.

Jednou. Dvakrát. Po třetí.

Pohárek s každým potřesením zachrastil.               

Obě kostky se kutálely a poskakovaly uvnitř pohárku a jemné pohyby Hua Chengových dlaní způsobily, že princovy ruce znecitlivěly a začal cítit mravenčení. Tahle nitka mravenčení se šířila po zápěstí dál nahoru.

Jak Xie Lian třásl kostkami, zvedl pohled a letmo na Hua Chenga pohlédl. Zjistil, že muž vůbec nesleduje pohárek, místo toho na něj upřeně hledí. Koutky úst se mu zvedaly v šibalském úsměvu. Xie Lian se neubránil a úsměv mu krátce oplatil, než si uvědomil, že je ze všech stran pozoruje dav duchů a dalších zákazníků herny. Okamžitě svůj výraz ovládl a pilně se soustředil na pohyby svého „učitele“.

„Takhle?“

Křivka Hua Chengova úsměvu se prohloubila. „Hm, ano. Přesně takhle.“

Xie Lian ještě několikrát s nadějí zatřásl pohárem.

„Otevřeme a podíváme se?“ zeptal se Hua Cheng.

Princ zvedl pohárek. Na talířku dvě bílé kostky ukazovaly každá po třech bodech.

Dvě trojky byly pro Xie Liana nebývale velkolepý výsledek. Jakoby mu srdcem prolétl jarní vánek, když si pomyslel, že se mu opravdu podařilo naučit ten správný trik.

Nicméně bez ohledu na úžasný pokrok, součet šest bodů byl stále nepopiratelně menší než jedenáct. Princ si lehce povzdychl. „Prohrál jsem.“

„To nevadí. Toto kolo se nepočítá, protože tě momentálně učím. Zkus to znovu.“

Lang Qianqiu i Shi Qingxuan byli těmi slovy omráčeni. Ohromením strnuli i duchové v sále a jeden po druhém si mezi sebou začali mumlat.

„Co má náš pán v plánu? Myslel jsem, že chce dát tomu chlapíkovi za vyučenou, ale on ho opravdu jen učí?“

“Tohle kolo se nepočítá? Může se ta hra vůbec takhle hrát?“

„Když se tohle kolo nepočítá, tak kdy se počítat začne?“

„Vypadá to, že náš pán má dnes opravdu dobrou náladu…“

Hua Cheng při tom šrumu svraštil levé obočí. Mladá žena před závěsem okamžitě zasáhla: „Všichni se, prosím, uklidněte!“

Halas v hale znovu utichl, ale přestože všichni drželi ústa zavřená, jejich pohledy vydaly za tisíc otázek. Hua Cheng se ušklíbl a sklonil se ke Xie Lianovi. „Znovu?“ zašeptal mu povzbudivě do ucha.

Možná to bylo tím, že byl princ středem pozornosti všech duchů, démonů i lidí v herně, ale cítil, jak mu najednou hoří tváře. „Dobře.“

Dvě zatřesení pohárem, dvě zachrastění kostkami. Tentokrát byly výsledkem dvě čtyřky.

„Tak co,“ usmál se Hua Cheng. „Je to znovu o něco lepší, že?“

Xie Lian přikývl, přestože se mu na celé situaci něco nezdálo. „Ano… je to o něco lepší.“

„Dobrá práce, pokračuj.“

Takto byl Xie Lian trpělivě a systematicky veden, zatímco se kolem něj kdo ví proč začali chichotat duchové žen. Stále nemohl zcela pochopit, jaká je ta správná metoda protřepávání poháru. Na začátku horlivě studoval úhel a postavení Hua Chengových zápěstí, jak drží pohár a jakou silou s ním třese. Teď se však nechal pouze vést a pohárkem třásl zcela nepřítomně. Při rachocení kostek měl stále silnější tušení, že to San Lang celé jen hraje…

Lang Qianqiu, který si „užíval“ plného výhledu z místa svého nedobrovolného uvěznění, dospěl ke stejnému závěru. „Ty! Nemá cenu tím pohárem třást, ten chlap tě zjevně jenom obelhává! Neexistuje žádný správný postup, celé je to jen podvod!“

Jeho hlas burácel sálem a Shi Qingxuan znovu zabořil tvář do dlaní.

Duchové nespokojeně zasyčeli a začali po uvězněném bohu házet nadávky i kostky. „Pitomče, drž hubu!“

„Hlučný bastarde, zrovna se dostáváme k tomu nejlepšímu!“

„Copak jsi neviděl, jak ten kultivující hází kostky čím dál lépe poté, co přijal učení našeho pána? Jaký další důkaz potřebuješ!“

„Přesně tak, jsi jen hlupák!“

Lang Qianqiu zaťal pěsti. „Vy… vy ďábelská smečko lhářů… AH!“

V okamžiku zmlkl a celý jeho obličej se zbarvil nepřirozeně rudým odstínem. Dole se několika ženským duchům podařilo chytit konec jeho opasku, visícího dolů, a silně s ním škubnout. Hrozivě ho varovaly: „Ty parchante, buď zkrotíš svůj jazyk a přestaneš plácat nesmysly, nebo ti stáhneme kalhoty!“

Nikdy v životě nikdo Lang Qianqiuovi nevyhrožoval takovým způsobem. Málem se zalkl vzteky. „To byste se neodvážily!“

Kdyby ho dav duchů zmlátil, ještě by to vydržel. Ale po stáhnutí kalhot by jeho vážnost a majestátnost bojového boha dostala na frak, takže si netroufl ani pípnout. Xie Lian k němu vzhlédl a setkal se s párem hlubokých, prosebných očí. Bezmocný znovu sklonil hlavu a zamumlal: „San Langu…“

Hua Cheng se rozesmál. „Bude v pořádku. Pokračujeme.“

Princ beze slova několikrát potřásl pohárkem s kostkami. Nepřekvapivě tentokrát vytřepal dvě pětky.

Když to viděli duchové kolem, jejich štěstí neznalo mezí. Posmívali se Lang Qianqiuovi: „Vidíš? Hází čím dál lépe!“

Xie Lian si už byl jistý, že se Hua Cheng baví jeho úkor a nevěděl, jestli se má smát nebo plakat. Samozřejmě – žádná správná metoda neexistuje. Pomyslel si, že pro někoho jako je on, je každá metoda špatná. Měl by se konečně vzdát všech představ o změně svého osudu. Zrovna se chystal ukončit tu frašku posledním povrchním potřesením, když ho Hua Cheng přerušil: „Počkej.“

Xie Lian cítil, jak se ruka, překrývající jeho, trochu napjala. Zaváhal. „Co se děje?“

Hua Cheng se pomalu zeptal: „Na něco jsi zapomněl, gege. Už ses rozhodl, co vsadíš, pokud prohraješ?“

Po tom důvěrném oslovení se na tvářích Shi Qingxuan a Lang Qianqiu znovu objevil výraz naprosté nevíry. Přítomným duchům v sále se zježily vlasy na hlavě a někteří z nich se překvapením zapotáceli.

Jak trapné. Xie Lian díky celé situaci úplně zapomněl, že k hazardní hře patří také sázky. „No…“

Původně chtěl vsadit deset let svého života, ale život nebeského úředníka je velmi dlouhý. Jakou cenu má deset let?

Peníze a poklady? Kde by je vzal.

Magické a duchovní síly? Žádné.

Ani po dlouhém přemýšlení nedokázal přijít na nic, co by mohl nabídnout. Nezbylo mu než obrátit se na majitele herny. „Nejsem si jist, zda najdu něco, co by stálo za sázku.“

Hua Cheng se zasmál. „Bude mi stačit cokoliv. Co máš zrovna u sebe?“

Xie Lian se na chvíli zamyslel, lehce si odkašlal a po pravdě zamumlal: „Já… no, zbyl mi napůl snězený napařovaný bochánek.“

Hua Cheng se po těch slovech neubránil smíchu, ale ostatní přítomní se toho neodvážili a museli se kousat do rtů.

Jen co se do sytosti zasmál, pán města přikývl. „Dobře. Tak tedy napařovaný bochánek.“

Nejen duchové, ale dokonce i mladé ženy, které měly v herně určitou autoritu, zalapaly po dechu.

Od otevření herny se zde uskutečnilo nespočet nepředstavitelných sázek, od vnitřních orgánů, přes délku života a emoce až po schopnosti. Všechny tyto sázky bledly před tou dnešní. Napůl snězený napařovaný bochánek? Dokonce ani Lang Qianqiu se neubránil rozhořčení. „Co to má znamenat? Chcete říct, že já… že já stojím jen za nedojedený kus pečiva?“

Duchové zařvali smíchy. Kdosi vykřikl: „Co je špatného na napařovaném bochánku? Tohle je pro tebe požehnání, tak konečně zmlkni!“ Xie Lian poznal hlas Vládce větru, ukrytého mezi hejnem duchů. Zatímco se sám zmítal mezi smíchem a slzami, Hua Cheng ho jemně upozornil: „Pojďme na to, tohle je poslední pokus. Nemusíš být nervózní.“

„Nejsem nervózní.“

Oběma rukama ještě několikrát zatřásl pohárkem. Xie Lian nelhal, když řekl, že není nervózní, ale přesto cítil, jak se mu na kůži pod Hua Chengovými dlaněmi tvoří tenká vrstva potu. Nakonec ruce s pohárkem zastavil. Byl čas odhalit výsledky. Princ se nadechl a pohárek odklopil… Obě kostky ukazovaly po šesti bodech!

Xie Lian si povzdechl a vědoucně se podíval na Hua Chenga. Ten povytáhl obočí. „Ach. Prohrál jsem,“ konstatoval.

Přestože narovinu přiznal porážku, jeho vyrovnaný tón nezněl ani trochu upřímně. Duchové v sále mlčeli.

Předtím se kdosi podivil:  „Když se tohle kolo nepočítá, tak kdy se počítat začne?“ No, odpověď už měli. Kolo se počítá, až tenhle člověk vyhraje.

Co je to za šílenství!

Nikdo se však neodvážil protestovat. Mladá žena vzala pohár s kostkami a zvedla ho do výšky. Gratuluji vám, pane. Vyhrál jste toto kolo.“

Všichni ostatní ji doplnili radostným jásotem a křikem: „Náš pán města tak elegantně prohrál! Perfektní!“

„Vítěze osobně trénoval náš pán, jeho vítězství je vítězstvím našeho pána!“

„Ano, dnes nám opravdu otevřel oči, naučili jsme se správnou metodu třesení kostkami. To je neuvěřitelná dovednost! Jaký neskutečný přínos!“

Xie Lian se při tom vzrušeném šumu kolem mírně usmál. Když Hua Cheng viděl jeho úsměv, oplatil mu ho a odhrnul červené závěsy. Nad nimi se ozval Lang Qianqiu: „Když jsi prohrál, je nejvyšší čas, abys mě nechal jít!“

Hua Cheng dál hleděl na Xie Liana a jeho úsměv ani na vteřinu nezakolísal. Nedbalým gestem uvolnil Lang Qianqiuova pouta a mladý bůh se zřítil dolů. Protože se Shi Qingxuan nechtěl prozradit tím, že by se k němu vrhl, obrátil se na něj Xie Lian sám. „Jsi v pořádku?“

Lang Qianqiu se vyškrábal na nohy a oprášil se. „Jsem v pořádku, děkuji. Určitě s tebou hrál kostky jen proto, aby tě mohl porazit nějakou lstí. Naštěstí se mu to nepovedlo.“

Xie Lian dobře věděl, že nic nemůže být vzdálenější pravdě. Kdyby si Hua Cheng nebral servítky, mohl by s ním princ hrát třeba do konce věků, a stejně by Lang Qianqiua nevyhrál zpět. 

Zezadu se ozvalo tiché zacinkání, následované výkřiky a lapáním po dechu. Xie Lian se otočil a uviděl Hua Chenga, vycházejícího zpoza červených závěsů.

Když měl Hua Cheng na sobě podobu mladíka, nosil vlasy svázané do nízkého, křivého culíku. Nyní měl vlasy rozpuštěné a jeho divoká krása tak v rudém oděvu ještě více vynikala. Na pravé straně hlavy měl tenký copánek, na jehož konci visel drobný kousek korálu, dodávající mu dojem jakési hravosti. Zápěstí mu obepínaly stříbrné nátepníky, na botách visely stříbrné řetízky a kolem pasu měl obtočený opasek. Na něm visela zahnutá šavle stejně stříbrné barvy. Čepel i její majitel byli štíhlí, ladní a nesmírně smrtící.

Hua Cheng se opíral o napůl rozhrnuté závěsy se zkříženýma rukama a na tváři mu hrál nevyzpytatelný úsměv. „Gege, porazil jsi mě.“

Xie Lian, který plně odhalil jeho lest, bezmocně zavrtěl hlavou. „Dobře, tak teď už se mi můžeš přestat smát.“

Pán herny svraštil obočí. „Já se nesmál. Jak bych mohl?“

Dole mezi duchy to vřelo vzrušením. „Proč si dnes pán města zase změnil podobu?“

Další vzrušený šepot pokračoval: „Pomozte mi, já snad umřu! Nová pleť našeho pána mě zabije, tak svěží, tak něžná, tak svěží!“

„Copak už nejsi dávno mrtvá, ty čarodějnice?“

Vypadalo to, že Hua Cheng předtím nikdy na veřejnosti neukázal svou pravou podobu. Často měnil vzhled, což vedlo k tomu, že obyvatelé Města duchů nebyli schopni poznat, jak vypadá ve skutečnosti. Všichni tento nový vzhled považovali za další převlek, který na sebe vzal. Jen Xie Lian věděl, že před sebou mají pravou podobu legendární Karmínového deště dotýkajícího se květu.

--Předchozí kapitola--        --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--

---

[1] Třesení pohárkem s kostkami – mám jen velmi hrubou představu, nejspíše se má jednat o pohárek a talířek, kterým se třese dohromady, a nadzvedává se jen „poklop“. Viděla jsem jen jednu fotku původnější podoby této hry, pocházející z druhé světové války. Vojáci tam hráli s obyčejným čajovým šálkem a podšálek ležel uprostřed stolu. Ilustrace (i čínské) zas zobrazují obyčejný dřevěný pohárek bez dna. Tak nevím, no.