Křídla sice byla její součástí, ale jejich náhlé objevení rozhodně bolelo, stejně jako běžné růstové bolesti. Nejspíš neuspěla při hledání Muchun Zhenrena, ani svého prvního staršího bratra – ten byl zaneprázdněn předstíráním všemožných chorob. Čtvrtý starší bratr byl zas zahrabán do memorování pravidel sekty, takže Cheng Qian byl jediný, u koho si mohla Han Tan vylít žal.
Chlapec držel Loužiččina křídla a chvíli je pečlivě
studoval. Byla dokonale přirostlá k tělu, jediným problémem bylo, že
vypadala trochu jako kuřecí. Pokud je uvidí mistr, dost možná nařídí podávat
nejméně měsíc k jídlu právě grilovaná křidýlka.
„To není nic, kvůli čemu bys měla naříkat,“ utěšoval ji
Cheng Qian. „Je to dárek od tvé matky.“ Neobratně ji zvedl. Dívenka se zdála
lehčí, než vypadala.
Možná se její kosti odlehčily poté, co se kus z ní
proměnil v ptáka?
Obvykle bylo třeba pěkné řádky let a kultivačních
úspěchů, aby se netvoři dokázali proměnit do lidské podoby. Cheng Qian už
v Knihovně narazil na několik zmínek o takových případech, ale jen je
nedbale prolistoval. Všechno to byly povídky, takže pro něj neměly skutečný
význam.
Vzhledem k tomu, že Loužička byla napůl člověk a
napůl nestvůra, měla by mít vrozenou schopnost měnit se z nestvůry na
člověka a naopak. Netušil však, jestli má její dovednost nějaké omezení.
Cheng Qian se sklonil, aby se díval Loužičce přímo do
očí, a pokusil se o mírný tón. „Nevím, co mám dělat, ale měla by ses snažit
soustředit. Prostě usilovně mysli na to, abys křídla zmenšila a schovala. Víš
co to je ,schovala‘, ne? Hm, sestro, rozumíš vůbec lidské řeči?
Loužička na něj kulila velké oči a těžko říct, zda
rozuměla nebo ne. Při pohledu na její zmatený výraz věřil Cheng Qian spíš tomu
druhému.
Ztěžka si povzdechl. „Zapomeň na to, odvedu tě za
mistrem.“
Dívenka zamávala rukou a vyrazila ze sebe tlumené „ah,
ah!“ Pak sevřela pěsti, pevně k sobě stiskla víčka a zadržela dech tak
usilovně, až jí zrudl obličej.
Zrovna když začínal věřit, že si poradí sama, malá
křídla na Loužiččiných zádech se náhle se svištivým zvukem roztáhla na víc jak sedm
chi.[1] Peří se rozletělo po celé
podlaze a chlapec od těch zvětšujících se perutí málem dostal facku.
Zůstal užasle zírat – mladší sestra se mu před očima změnila
v obrovského ptáka. Oděv na zádech měla na cáry, naštěstí ještě byla ve
věku, kdy nosila i kalhoty. Ale ten pár křídel byl příliš velký a dívka, která
je nesla, byla tak drobná, že se pod nimi úplně ztrácela. Vypadala jako
vznášející se obří můra – opravdu podivný výjev.
Cheng Qian se vzpamatoval z šoku a zděšeně si ji
prohlížel. „Prosil jsem tě, abys je zmenšila, ne naopak!“
Děvčátko, které předtím dokázal držet v jedné
ruce, bylo s obřími křídly najednou nesmírně těžké.
Loužička se na něj nevinně podívala. Kvůli váze křídel
se nedokázala držet vzpřímeně, tak se pověsila na chlapcovu paži a pohupovala
se sem a tam.
Potřeba najít mistra byla naléhavější. Cheng Qian ji
s námahou sevřel v náručí a zamířil ven ze dvora. Brána do Qing’an se však
ukázala jako problém. Díky příliš širokým křídlům v ní oba uvízli.
Dobré nebe…
Dívky jakéhokoliv věku nerady čelí kruté skutečnosti,
že se nevejdou do dveří. Loužička sice nepatřila k dětem, které často plakaly,
ale teď se s pocitem křivdy podívala na svá křídla a začala hlasitě
kvílet.
Obyčejné děti mohou brečet dle libosti, jenže Loužiččin
pláč měl sílu otřást horami.
Cheng Qian byl frustrovaný. Ze všech sil se snažil
udržet rovnováhu a zároveň ji utěšovat: „Tvoje velká křídla neznamenají, že jsi
tlustá… opravdu! No tak, přestaň brečet a zkus je složit. SLOŽIT, rozumíš?“
Dívenka na něj pohlédla. Cheng Qianova utěšující slova
asi zapůsobila, protože ještě několikrát vzlykla a pak se utišila.
Chlapci se ulevilo. Byla tu nepatrná šance, že tentokrát opravdu rozuměla.
Vzápětí se jeho naděje ukázala jako lichá, protože
Loužička byla mistryní opaků – místo složení svá křídla rozepjala naplno. Zkusila
jimi zamávat a zdálo se, že tím vystoupil na povrch nějaký dosud skrytý
instinkt, protože se pomalu vznesla do vzduchu.
Obrovská křídla způsobila vichřici. Zvedla se velká
oblaka prachu a jemné květy orchidejí na dvoře servala větrná smršť. Cheng Qian
pevně zavřel oči a ucítil, jak ho za oděv zachytily dvě drobné ruce.
Loužiččiny zaťaté baculaté prsty se náhle proměnily
v dlouhé drápy, které pevně obtočila kolem chlapcova těla.
Cheng Qian měl nepříjemné tušení… a to se
v příštím okamžiku naplnilo.
Loužička ho s neuvěřitelnou silou vynesla vysoko
do vzduchu. Chlapec se chtěl instinktivně vytrhnout, ale jak letěl výš a výš,
neodvažoval se pohnout, jen do hučícího větru vykřikl formální jméno své mladší
sestry: „Han Tan! Okamžitě mě dones dolů!“
Dívenka nereagovala. Těžko říct, jestli ho slyšela,
nebo jen nerozuměla.
Cheng Qian si nikdy nepředstavoval, že jeho první
zkušenost s jízdou na mracích proběhne takovým způsobem. Byl ohromen a
zděšen zároveň. Copak unikl smrti v Údolí démonů jen proto, aby zahynul
pod drápy své mladší sestry?
Loužička s ním proletěla nad branou Qing’an a
vzápětí za sebou nechala i jasnou zeleň bambusového lesa. Pod nimi se otevřel
výhled na celou horu Fuyao.
Rozlehlý horský hřeben byl zbarven do smaragdově
zelené. Na jedné straně mírný svah zalévalo měkké světlo, zatímco na druhé
straně se hluboké a ponuré údolí skrývalo ve stínu hor.
Chlapec spatřil nespočet jeskyní a prázdných dvorů.
Některé brány zdobily nápisy, jiné kamenné sochy a některé neměly ani jedno.
V průběhu staletí přišlo a odešlo bezpočet lidí a stopy jejich životů
spojovaly minulost s budoucností sekty jako kosti a krev. Zbyly po nich kultivační
metody a další záznamy, pohřbené hluboko v devíti patrech Knihovny, kde se
dávno staly součástí historie. Mezi předky sekty byli nejspíš všemožné talenty:
ctnostní lidé, velcí mudrci i stejně velcí zrádci.
Nyní byli všichni minulostí.
Z celé sekty Fuyao zbyl jen lasiččí mistr a
několik zlomyslných učedníků, vyrůstajících mimo zraky smrtelníků. Jen vířící
vítr[2] dál bez zábran stoupal
nekonečnou oblohou.
Právě ten samý vítr nyní nemilosrdně štípal Cheng Qiana
do tváře. Chlapce přesto pomalu opouštěl strach.
Dlouze vydechl a nechal ten strach odplout spolu s nenávistí,
doutnající v jeho srdci už léta.
Znovu si vzpomněl na neporazitelného pána Beiminga, stojícího
na Nebeské plošině, pak na své rodiče, kteří nejspíš kdesi v odlehlém
vnitrozemí počítali tu trochu peněz, co měli. Najednou jasně uviděl tajemství,
ukrytá hluboko ve vlastním srdci.
Proč toužil stát se někým takovým, jako nejvyšší pán
Beiming?
Kdyby se jednoho dne opravdu stal všemocnou bytostí,
pro kterou Tři říše nemají žádné hranice, před níž se chvějí všechna stvoření a
smrtelníci se plazí po kolenou… litovali by jeho rodiče, že se ho vzdali?
Právě teď, zatímco se vznášel mezi mraky a pozoroval,
jak jeskyně a dvory mizí v dáli, se Cheng Qianovo srdce vyprázdnilo.
Do konce smrtelného života jeho rodičů zbývalo třicet,
nanejvýš padesát let. I kdyby zaměřil všechnu svou píli jen ke snaze vrátit jim
pomyslnou facku, co by se stalo?
Možná budou mrtví, než svou kultivaci dokončí.
Nebo by možná ještě žili. Ale co mohou po desetiletích
cítit k dítěti, které v jeho raných letech poslali pryč? Zůstalo by
jim něco jiného, než lítost?
Kdyby ho opravdu milovali, proč by ho tak bezohledně
posílali pryč? A pokud neexistuje náklonnost, jak může přetrvávat vina nebo
naděje na odpuštění?
Cheng Qian uvolnil napjatá ramena a vydal se na milost
a nemilost své napůl démonské mladší setře.
Došlo mu, že jeho hluboká nenávist byla ve skutečnosti
jen neopodstatněným sentimentem.
V chlapcově srdci se prolomila zeď. V jednom
okamžiku znovu uslyšel šumění hory Fuyao, podobné tomu, které doprovázelo první
staršího bratra, když upadl do transu. Tentokrát se však o něj proudy vzduchu jen
neotřely, ale vnikaly mu do těla jako řeky, vlévající se do moře.
Vzdušné proudy v jeho těle vířily. Vlévaly se do
něj a opouštěly jej, stejně pomíjivé, jako radosti a strasti, a propojovaly
Cheng Qiana s celým světem.
Těžko říct, jak dlouhá doba uplynula, když se ozval
křik jeřába. Vznesl se z hory Fuyao a zakroužil kolem nich. Loužička,
ztracená ve vzduchu, ho instinktivně následovala dolů a pod jeho vedením
přistála před Neznámou síní, kde už čekal Muchun Zhenren.
Když se Cheng Qian dotkl nohama země, byl ještě
v transu.
Muchun Zhenren pomohl Loužičce, která znovu uvízla
v bráně. Pohladil ji po křídlech a ta jako by se v ten okamžik
obalila neznámou silou, smrskla se a vrátila se dívence do těla. Na zádech jí
po nich zbylo jen pár rudých mateřských znamének.
Muchun Cheng Qiana neprobudil. Stál stranou, čekal a
tiše hladil usínající Loužičku. Když slunce zašlo na druhou stranu hory,
chlapec se konečně vzpamatoval a uvědomil si, že má od dlouhého stání
zdřevěnělé nohy.
Mistr sundal z brány větruodolnou lucernu a dal
ji Cheng Qianovi, aby si posvítil na cestu zpět. „Dnes už je pozdě, můžeš se
vrátit. Zítra zůstaneš a po tréninku šermířských dovedností se budeš se svým
prvním starším bratrem učit vyřezávat talismany.“
Překvapený a zmatený chlapec si jeho slova dvakrát
zopakoval. „Mistře, to byla… to bylo duchovní cítění?“
Muchun Zhenren přikývl a rozzářil se. „Nespletl jsem
se v tobě. Ze všech mých učedníků máš nejlepší schopnosti.“
Bylo opravdu nutné dodávat „ze všech mých učedníků“?
Chlapec nevěděl, jak reagovat. Každopádně nemohl být
pyšný, ne po takovém hodnocení. Pokud jsou jeho vynikající schopnosti výsledkem
srovnání s Yan Zhengmingem, Li Yunem a Han Yuanem, má se snad čím chlubit?
Muchun Zhenren sledoval chlapcovu malou, osamělou
postavu, kráčející po horské stezce, a měl hořkosladkou náladu. Po všech těch
letech konečně našel učedníka, který je ochotný se snažit. Pohladil jeřábův
ladný krk a řekl si: „Kdyby to věděli jeho bojoví bratři, povzbudilo by je to?“
Bílý jeřáb se o něj otřel a odletěl, jako by vůdci
sekty říkal: „Můžeš jen zbožně snít.“
[1] Víc jak
sedm chi – něco k dvou a půl metrům
[2] Vířící
vítr – celá poslední věta o stoupajícím větru je narážkou na termín Fuyao,
vysvětlený v kapitole 2.
Žádné komentáře:
Okomentovat