Xie Lian se zadíval na muže v červeném. „Ty…“
Chtěl říct hned několik věcí, ale právě teď se na ně
upíral nespočet očí. Hua Chengova slova a činy byly tak dvojznačné – otevřeně
se k němu nehlásil, ale zároveň nezakrýval jistou blízkost mezi nimi,
takže si Xie Lian nebyl jistý, jak reagovat. Nakonec spolkl všechna zbytečná
slova a jen poděkoval.
„Proč mu děkuješ?“ vložil se do toho Lang Qianqiu. „Je
pánem tohoto místa a od samého začátku má zlé úmysly!“
Xie Lian jen vzdychl a ztišil hlas: „Vaše Výsosti,
nechme to být a pojďme rychle pryč, ano?“
Kdyby se tu zdrželi, kdo ví, co dalšího by Lang
Qianqiu vypustil z úst. V každém případě nesměli zapomínat, že jsou
tu úředně. Xie Lian hnal Lang Qianqiua k východu, ale oči mu ještě
několikrát zabloudily k Hua Chengovi. Zezadu k nim dolehl jeho hlas:
„Počkejte.“
Princ zastavil a pomalu se otočil. Jeden z duchů
zavolal: „Můj pane! Nemůžeme je nechat jen tak odejít!“
„Jejich chování je podezřelé a mají mimořádnou sílu.
Kdo ví, co jsou zač. Navrhuji, abychom si je zde vyslechli.“
„Přesně tak. Mohli by to být dokonce špehové, kteří se
tu rozhodli úmyslně dělat potíže!“
Poslední část věty skutečně trefila citlivé místo.
Bylo sice pravdou, že je sem vyslali z Nebes, ale jejich záměrem rozhodně
nebylo dělat potíže, pouze prozkoumat situaci. Xie Lian si nebyl jistý, jestli
Hua Cheng spatřil slabý záblesk božského světla, který z druhého korunního prince
chvíli vyzařoval. Pokud ano, proč nezasáhl? Hruď se mu sevřela strachem. Pak
ale uslyšel, jak Hua Cheng pronesl: „Nehodláš splnit svou sázku?“
Princ se na něj nechápavě podíval. „Sázku?“
Lang Qianqiu se prodral dopředu s úmyslem ho
chránit, a bojovně se zeptal: „Snažíš se porušit dohodu?“
Xie Lian se zamyslel. Hua Cheng by své slovo
neodvolal, takže půjde o něco jiného. Vystoupil zpoza zad druhého boha. „Copak
jsem předchozí hru nevyhrál?“
„Je pravda, gege, že jsi mě porazil. Nezapomínej však,
že jsi předtím jedno kolo prohrál.“
Xie Lian byl zmatený. „Ale říkal jsi, že to není
důležité, protože se to kolo nepočítá.“
Pokud se všechna kola v nichž prohrál nepočítala,
dalo se za platné považovat pouze kolo vítězné. Když to však řekl nahlas, znělo
to velmi nestydatě. Přesto se Xie Lian odhodlal zeptat. Hua Cheng odpověděl:
„Správně, prohry při hře se mnou se nepočítají. Měl jsem však na mysli to kolo,
na které jsi vsadil hned na začátku.“
Teprve teď si princ vzpomněl. Ukázalo se, že Hua Cheng
má na mysli jeho první pokus o sázku na nejmenší hod, ve kterém hodil dvě
šestky.
Lang Qianqiu ztěžka zavrtěl hlavou. „Vždyť jsem říkal,
že skrývá zlé úmysly! Nikdy neměl v plánu nechat nás odejít! Tentokrát se
ale nenechám znovu svázat!“
Zněl plně připravený na další kolo boje. Xie Lian ho
raději rychle stáhl zpět. „To je v pořádku, nebude třeba znovu bojovat.“
Hua Cheng naklonil hlavu. „Tak co? Přiznáváš svoji
prohru, gege?“
Kdo souhlasí se sázkou, musí umět přijmout důsledky.
Co mohl princ dělat jiného, než přikývnout?
Muž v rudém natáhl levačku. „Dobře, tak mi dej,
co jsi slíbil.“
Co slíbil?
Po krátkém zaváhání zasunul Xie Lian ruku do levého
rukávu, chvíli v něm šmátral a pak vytáhl půlku napařovaného bochánku.
Vyhýbavě těkal očima, neschopen snést Hua Chengův pohled. Nakonec sebral odvahu
a zeptal se: „Ty to opravdu myslíš vážně?“
Osm set let si pěstoval hroší kůži, ale když teď přede
všemi vytáhl tenhle kousek nedojedeného pečiva, jednotlivé vrstvy mu studem
poněkud popraskaly.
Duchové v sále stáli mlčky v kruhu kolem
nich a pozorovali celou scénu. Bylo to poprvé, co se jejich pán města ráčil
připojit k hazardní hře a jako sázku přijal napůl snědený bochánek. Dobře,
říkali si, nechme to být, třeba má náš pán svůj vlastní styl humoru. Ale teď ve
vší vážnosti požadoval, aby druhá strana sázku splnila! Neměli slov – na tohle
jednoduše nebylo co říct. Bylo to tak podivné, že se někteří duchové horečnatě
snažili vymyslet odvážné vysvětlení: například že ten bochánek skrývá otřesné
tajemství, nebo že je tenhle chlápek opravdu pokrevním bratrem pána města.[1]
Hua Cheng přijal kousek pečiva s úsměvem a podrobil ho
krátké prohlídce. „Sázka je splněna.“
Xie Lian na něj dlouhou chvíli beze slova zíral. „Je
to… trochu studené. Nejspíš už je zatuchlý,“ dodal nejistě.
„To je v pořádku,“ odpověděl Hua Cheng. „Mně to
nevadí.“
Co měl na tohle říct? Zavřel ústa, znovu se otočil a
vykročil k východu.
Když na začátku přijal Hua Chengovu výzvu, považovali
ho duchové za statečného bojovníka. Teď, když mu uvolňovali cestu, byly jejich
upřené pohledy plné zvědavosti a úcty. Xie Lian slyšel, jak za ním tiše šeptají
pánu města: „Můj pane, můj pane, kam půjdeš teď?“
„Dnes mám dobrý den,“ opáčil Hua Cheng líně, „takže do
Rajského panství.“
Vnitřní halou se rozlehl výbuch radostného jásotu,
jako by dnes přišel předčasně svátek. Xie Lian si nemohl pomoci a znovu otočil
hlavu. Muž si pohazoval půlkou napařovaného bochánku a pak sklonil hlavu, aby
se zakousl. Zároveň zvedl pohled a jejich pohledy se znovu setkaly.
Xie Lian klopýtl. Z nějakého důvodu cítil, že by
se tu už opravdu neměl dlouho zdržovat. Zrychlil a skoro v běhu za sebou
táhl Lang Qianqiua.
Oba se vyřítili z herny, zamířili dolů po silnici
a málem přitom převrhli několik prodejních stánků. Nakonec se jim
s obtížemi podařilo najít malou, odlehlou uličku, kde se k nim Shi
Qingxuan okamžitě připojil. Zběsile mával vějířem a vlasy mu rozpustile trčely.
Zafuněl: „Příliš těsné, to bylo příliš těsné! Bohové, úplně jsem cítil, jak mi
z obličeje odtéká krev!“
Xie Lianovi stále divoce bušilo srdce, nejspíš
z toho, jak zběsile prchali. Lang Qianqiu si prohlédl Vládce větru.
„Vypadáš pořád trochu bledě.“
Shi Qingxuan se s širokým úsměvem dotkl tváře.
„Opravdu, haha, to není kvůli strachu, to je moje přirozená… ehm! Zatraceně,
Qianqiu, jak můžeš být tak impulzivní? Jsi bojový bůh, který má ke všemu na
starosti tohle území! Jsme v Říši duchů! Kdyby tě zajali a odhalili tvoji
totožnost, vyšlo by najevo, že se do Města duchů infiltroval Nebeský úředník a
choval se neurvale…. Kdybys zničil mír Tří říší, jak bychom to vysvětlili Jeho
Veličenstvu?“
Lang Qianqiu sklonil hlavu. „Je mi to líto,“ přiznal
upřímně. „Bylo to ode mě opravdu nezodpovědné. Ale…“ znovu hlavu zvedl, „…ale
ten hazardní hráč byl naprosto šílený! Kdybych ho nechal ukázat kostky, bez
ohledu na to, zda by vyhrál nebo prohrál, nedopadlo by to dobře! Buď by jeho
dceru postihla smůla, nebo by zemřeli jeho obchodní konkurenti. Přemohl mě
hněv, proto jsem ten pohár rozbil.“
„Ale stejně jsi neměl vyrazit sám od sebe,“ pokáral ho
Shi Qingxuan.
Lang Qianqiu se na něj nechápavě podíval. „A co jsem
měl udělat, Vládce větru? Nikdo jiný se do toho neměl.
Tvářil se u toho velmi vážně. Shi Qingxuan vypadal, že
ho z toho snad začne bolet hlava, a poklepával si okrajem vějíře na
spánky. „Uh…“
Xie Lian se slabě usmál. „Už to nechme být.“
Když Lang Qianqiu zvedl pohled, princ pokračoval:
„Myslím, že i kdyby Jeho Výsost Tai Hua zajali, bez ohledu na mučení by
nepříteli neprozradil svoji totožnost. Ale přesto, aby druhá strana nemohla
získat informace z náznaků, bylo by dobré být v budoucnu přece jen
trochu opatrnější a vyhnout se zajetí, ano?“
Lang Qianqiu přikývl. „Dobře, rozumím.“
Vládce větru to vzdal. „Fajn, fajn, už mlčím.
Mimochodem, Vaše Výsosti…“
Xie Lian i Lang Qianqiu se na něj otočili. „Ach, já
myslím toho starého.“
Xie Lian si poněkud sklesle promnul kořen nosu, když
si pomyslel: „Starý… dobře, jsem o pár let starší, ale ne zas o tolik. Proč je
potřeba to zdůrazňovat, jako by mi už vystupovaly vrásky?“
Vládce větru pokračoval: „Vaše Výsosti, setkali jste
se vy dva v palácové síni Nejvyššího bojového boha? Pokud ne, dovolte mi,
abych vás navzájem představil. Tohle je korunní princ Yong’anu, Lang Qianqiu,
bojový bůh dohlížející na východ. A toto je korunní princ Xian Le, Xie Lian,
bůh odpaaa… ehm, oddaný nebeský úředník, ke kterému Jeho Veličenstvo vzhlíží
s nejvyšší úctou.“
Xie Lian dobře věděl, co chtěl říct. Bůh odpadu! Co na
tom, že to slovo na poslední chvíli opravil, celá následující věta zněla
bolestně uměle. Lang Qianqiu zvedl obočí a pochybovačně se na Xie Liana
podíval. „Ty jsi ten korunní princ, který třikrát vystoupal na Nebesa?“
Vypadalo to, že Lang Qianqiu skutečně prospal celé
shromáždění v palácovém sále Nejvyššího bojového boha, protože si Xie
Liana ani nedokázal zařadit. Kdyby takovou otázku vyslovil někdo jiný přímo do princovy
tváře, nepochybně by to vypadalo jako výsměch. Ale od naivního Lang Qianqiua to
vyznělo, že mu myšlenka trojnásobného vzestupu přijde příliš neuvěřitelná, než
aby to mohla být pravda. Xie Lian se na něj zářivě usmál. „Vskutku, jsem to
já.“
Lang Qianqiu se vděčně usmál. „Moc ti děkuji za tvou
předchozí pomoc. Pokud bys nezasáhl…“ zdálo se, že si něco vybavil. Rozechvěle
sklonil hlavu, povytáhl si opasek a pevně ho zavázal. Očividně nevěnoval žádnou
pozornost dřívějším vztahům království Xian Le a Yong’an. I Shi Qingxuan měl
pocit, že tím bylo zdvořilostem učiněno zadost, otočil se a promluvil na
prince. „Vaše Výsosti, ty přece Krvavý déšť dotýkající se květu znáš. Tak proč
se tvářil, že ne?“
Lang Qianqiu naposled utáhl opasek a řekl: „To byl
opravdu Krvavý déšť dotýkající se květu? Jeho skutečná podoba?“
Shi Qingxuan se té myšlence vysmál. „Jak by to mohla
být jeho skutečná podoba? Kolik stovek tváří už Hua Cheng nosil? Nikdo neví,
jak vypadá doopravdy. Když jsem ho naposled viděl v Ban Yue, vypadal
víceméně stejně jako dnes. Je to určitě falešná kůže!“
Xie Lian si však vzpomněl, co mu řekl Hua Cheng ve
svatyni Pu Qi: „Až se příště setkáme, bude to s mou pravou podobou.“ Jeho
srdce tiše zazpívalo: „A také to splnil.“
Všichni ostatní byli pevně přesvědčeni, že je to další
falešná kůže, jen on znal pravdu. S pocitem že je zasvěcen do malého
úžasného tajemství si uvědomil, že San Langův současný vzhled se příliš neliší
od toho, který používal dříve. Je to jen jeho o něco starší a vyšší verze. Což
znamená, že už při prvním setkání používal víceméně pravou tvář. Xie Liana ta
myšlenka nějak potěšila.
Shi Qingxuan žvatlal dál: „Všichni říkají, že Hua
Cheng má zvláštní povahu. No, je to pravda. Očividně si dával záležet na tom,
abys vyhrál, a přesto předstíral, že tě nezná. Kdo ví, co se mu honí hlavou?
Mohl se nás snažit přimět, abychom byli méně ostražití?“
Princ si několikrát lehce odkašlal. Všem bylo jasné,
že Hua Cheng prohrál schválně. Přesnější by bylo říct, že mu výhru přímo
daroval. Jen Lang Qianqiu byl stále mimo. Jeho Výsost Tai Hua svraštil obočí a
zeptal se: „Nechal tě vyhrát? Proč?“
Oba bohové ho poplácali po rameni a mlčky se rozhodli
nevysvětlovat mu víc, než je třeba. Lang Qianqiu zatím dál přemýšlel o
nesčetných možných důvodech, proč by Hua Cheng něco takového udělal. Bylo to
proto, že se znali?
Xie Lian se zamyslel: „Teď, když je naše krytí stejně
prozrazené, jaký bude další postup? Změnit vzhled a zkusit to znovu? To bych
řekl, že je zbytečné. Vzhledem k tomu, jak se Jeho Výsost Tai Hua
rozvášnil, bude bezpečnost ve Městě duchů pravděpodobně posílena.“
Shi Qingxuan řekl: „Abych byl upřímný, počítal jsem
s možností, že budeme odhaleni, ale nikdy mě nenapadlo, že se to stane tak
rychle.“
Princ si povzdechl: „Já vím, já vím.“
„Dobře, co se stalo, stalo se,“ odmávl to Shi
Qingxuan. „Když už o nás ví, co kdybys do toho šel otevřeně a upřímně?“
Xie Lian jen matně tušil, co myslí tím „otevřeně a
upřímně“, a samozřejmě, Shi Qingxuan pokračoval: „Právě teď bychom mohli
pokračovat v utajení našeho motivu jedině tak, že bys otevřeně a upřímně
vyhledal Hua Chenga a řekl mu, že jsi sem podnikl zvláštní cestu jen proto,
abys ho navštívil. Ví, že jsi nebeský úředník, že? Neřekl bys proto, že je
naprosto rozumné vzít sebou na takovou návštěvu několik přátel z Nebes?“
Než Xie Lian stihl odpovědět, zaprotestoval Lang
Qianqiu: „Ne!“
„Proč ne?“ zeptal se Shi Qingxuan.
Lang Qianqiu vážně vysvětloval: „Vaše Výsosti
z Xian Le, znáš se s Krvavým deštěm dotýkajícím se květu, že? Podle
toho, co jsem pochopil z vašeho rozhovoru, jste přátelé.“
Když Xie Lian přikývl, Lang Qianqiu se zamračil. „Pak
to samozřejmě nemůžeš udělat. I když si myslím, že tenhle Král duchů je pěkně
odporný, pak protože tě nechal vyhrát, tak tě nejspíš opravdu považuje za
přítele. Proto ho nemůžeš podvádět ani mu lhát.
Shi Qingxuan si promnul spánky a podrážděně zamumlal:
„Zatraceně, Qianqiu, ty jsi opravdu něco.“
Xie Lian se však zasmál a přikývl: „Velmi dobře. Vaše
Výsost Tai Hua má naprostou pravdu.“
Lang Qianqiu se rozzářil. „Souhlasíš se mnou, že?“
Shi Qingxuan jeho nadšení nesdílel. „Pravdu? Jak to
myslíš, pravdu?“ vykřikl. „Jsme nebeští úředníci! Kdybychom se na Nebesa
vrátili s prázdnou, určitě by o nás řekli, že jsme ještě méně výkonní než
palácová síň Ling Wen! Ach, to ponížení!“
Xie Lian se usmál, ale než mohl promluvit, odněkud
zezadu se ozval hlasitý křik a vytí. Všichni tři se otočili, aby se podívali.
U vchodu do uličky se prohnala jakási skupina démonů a
ghúlů, kteří nejspíš někoho nebo něco pronásledovali, aby tomu ušetřili
výprask. „Kam zmizel ten malý spratek s ovázaným obličejem, kde je?“
Xie Lian si všiml napjatého a ostražitého výrazu svých
dvou společníků. „Nebojte se, nehledají nás.“
Jen co domluvil, prořízl vzduch náhlý zoufalý výkřik.
[1]
Pokrevní bratr pána města – jen pro jistotu – termín „gege“ vyjadřuje nejen
staršího bratra, ale může mít i jiné významy, mmj. naznačení blízkosti až
intimity.
Žádné komentáře:
Okomentovat