Kapitola 39: Na Rajském panství, otázky na Xian Le 1

 Při tom zvuku se Xie Lianovi zachvělo srdce. Než se jeho společníci stačili vzpamatovat, už mířil ven z uličky. Kousek od jejího ústí spatřil groteskní skupinu duchů všech velikostí a tvarů, tísnících se kolem čehosi na zemi. Vzrušeně volali: „Máme ho!“

„Jen ho znovu umlaťte k smrti!“

„Do háje, vyškrábu mu z těla všechno jídlo, které ukradl!“

Shi Qingxuan prince dohnal: „Co se děje, Vaše Výsosti?“

Xie Lian neodpověděl, jen s každým krokem zrychloval. Jakmile dorazil ke kruhu duchů, několik jich silně odstrčil a prodral se dovnitř. Vzápětí ztuhl. Uprostřed nepřátel se krčil mladý, ošuntěle vyhlížející chlapec, celý zbědovaný a zakrvácený. Podle výšky mohl mít patnáct, nanejvýš šestnáct let. Choulil se v těsném klubíčku a celý se třásl.

Ačkoliv si zakrýval hlavu rukama, Xie Lian stále rozeznával vrstvy špinavých obvazů, omotaných kolem stejně zašpiněné hlavy.

Byl to ten chlapec s ovázanou tváří z hory Yu Jun, s nímž se Xie Lian krátce setkal, a který mu beze stopy zmizel.

Není divu, že ho lidé z palácové síně Ling Wen nedokázali vypátrat. Pokud ten chlapec unikl do Říše duchů, pochopitelně o něm nikdo ze smrtelníků nemohl vědět.

Duchové, které Xie Lian tak hrubě odstrčil, se do něj vztekle pustili a strkali ho ven z kruhu. Mezitím jeden z těch uvnitř zatahal za chlapcovy obvazy a začal je z něj strhávat. „Tenhle malej hajzlík je nejspíš ještě ošklivější než já, proč jinak by si schovával obličej…?“

Do zmatku se vmísil Lang Qianqiu. „Co to děláte?“ zeptal se rozzlobeně. Než mu v tom Shi Qingxuan stihl zabránit, znovu odhodil stranou už jednou odstrčené duchy. Vládce větru zkroušeně zamával vějířem. „Qianqiu, právě jsi slíbil, že nebudeš impulzivní!“

Tou dobou už Lang Qianqiovy lokty a ruce zasáhly slušný počet duchů. Odevšad se ozývaly kletby a nadávky: „Co je to za šílence?“

„Co má sakra za problém?“ Duchové se do něj pustili plnou silou. Lang Qianqiu spěšně zavolal: „Omlouvám se, Vládce větru, tohle je naposledy, slibuji!“ a začal duchům oplácet stejnou měrou.

Shi Qingxuan rozzlobeně dupl. „Zatraceně! S vámi už na žádnou inspekční cestu nejdu!“ Stejně mu však nezbylo nic jiného, než si vyhrnout rukávy a také se do rvačky zapojit. Protože nemohli odhalit svou božskou podstatu, zbývalo se uchýlit k úderům a kopancům. Xie Lian se postaral o zbylé duchy, kteří týrali mladého chlapce. Pak se sklonil, aby mu pomohl na nohy. „Jsi v pořádku?“

Při zvuku jeho hlasu se chlapcova ramena zachvěla, načež zvolna spustil ruce a pohlédl na svého zachránce. Xie Lian zjistil, že obvazy na jeho tváři jsou silně nasáklé krví, čerstvou i zaschlou, a skýtají tak ještě děsivější pohled, než při jejich prvním setkání. Z mezery v obvazech zářily dvě velké průzračné oči plné strachu a hrůzy. 

Xie Lian ho chytil za paži. „Pojď, postav se. Teď jsi v bezpečí.“ Protože se chlapec kdysi nakazil obličejovým morem, bylo jisté, že je nějak spojen s královstvím Xian Le. Princi se zachvělo srdce a myšlenky se mu rozběhly. O to víc ho zaskočilo, když se mu ovázaný chlapec s ostrým výkřikem vytrhl, odstrčil ho a rozběhl se pryč. Princův bambusový klobouk spadl do prachu. „Počkej, počkej přece!“

Princ se ho chystal pronásledovat, ale znovu se na něj vrhlo několik duchů. Chlapec mezitím vběhl do rušné ulice s cílem zmizet mu v husté tlačenici těl. Xie Lianovi bylo jasné, že pokud ho teď ztratí z očí, bude velmi obtížné ho znovu najít. V zoufalství zavolal: „Mí pánové, nechám to na vás! Rozdělíme se, schováme a nejpozději za tři dny se znovu setkáme tady!“ Z rukávu mu vyletěl Ruoye, vymrštil se a poslal obtížné duchy přímo do náruče princových společníků. Xie Lian sebral ze země svůj klobouk a rozběhl se směrem, kterým naposledy chlapec zmizel.

S velkými obtížemi se protlačil do rušné ulice, a zatímco se prodíral dopředu, křičel: „Promiňte! Omlouvám se!“ Chlapec se dokázal skrývat i ve světě smrtelníků, a tady byl jako ryba ve vodě. V jednu chvíli zahlédl Xie Lian jeho hlavu, o chvíli později záda, a v dalším okamžiku poznal, kudy utíká jen podle vlnícího se davu. 

Možná si to namlouval, ale Xie Lianovi se zdálo, že tlačenice v ulici stále houstne. Duchové i lidé po sobě prakticky šlapali. Bylo čím dál těžší protáhnout se dál. Kvůli svému spěchu omylem převrhl jeden ze stánků a okamžitě vychrlil další omluvu.

Duchové nejsou zrovna známí přátelským temperamentem. Ozvalo se zaklení: „Víš, kam si tu svou omluvu můžeš strčit? Chyťte ho!“

Xie Lian ucítil na zádech chlad, jak se k němu cosi přitisklo. Udeřil dlaní dozadu. „Kdo je to?“

Odnikud se zjevilo chapadlo a snažilo se ho zachytit. Zároveň ho obklopila skupina všemožných duchů, a začali se překřikovat: „Hej, dáme tomu fešákovi lekci! Jak se opovažuje dělat problémy ve Městě duchů!“

Dav duchů a ghúlů se vrhl vpřed a vypadalo to, že ho snad plánují roztrhat na kusy. Princ sevřel chapadlo, s námahou ho od sebe odtrhl a prosebně řekl: „Pánové, co nejpokorněji se omlouvám! Dovolíte mi, abych nejdřív našel svého společníka, pak se vrátím a promluvíme si o odškodnění?“

Odpovědí mu byl sborový řev: „Nech si zdát!“

V následné strkanici mu chlapec definitivně zmizel z dohledu. Xie Lian upadl do jakéhosi omámení. Popravdě řečeno si nebyl jistý, jestli cítí zklamání z toho, že mu chlapec utekl, nebo úlevu, že už před sebou nemá noční můru v podobě obličejového moru.

Najednou se dav nespokojeně pohnul a začal se rozestupovat, aby uprostřed vytvořil cestu, zvěstující příchod nebo příjezd někoho výjimečného. Xie Lian spatřil vysokou štíhlou postavu v černém. Mířila jeho směrem. „Okamžitě toho nechte. Pusťte ho!“

Stejně jako většina démonů a duchů, hemžících se v ulicích, měla i tato osoba v černém přes obličej masku. Výraz nakreslený na ní byl poněkud zvláštní: zobrazoval hořký, bezmocný úsměv. Duchové hlučně vykřikli: „Zástupce ubývajícího měsíce je tady!“ a konečně nechali Xie Liana být. Ta osoba měla ve Městě duchů viditelně vysoké postavení.

Když došel až ke Xie Lianovi, muž se uklonil. „Ctěný kultivující, náš Pán města ti posílá své pozvání.“

Princ na sebe zmateně ukázal. „Ech, mně?“

„Ano,“ kývl Zástupce ubývajícího měsíce. „Pán města už nějakou dobu očekává tvůj příchod na Rajské panství.“

Okolo se ozvalo zalapání po dechu.

„Pán města ho pozval? Šálí mě sluch? Náš pán města?“

„Rajské panství? To je soukromé hnízdečko pána města, nikdy tam nezve cizí lidi!“

Kdosi na druhé straně ulice vyděšeně zavolal: „Počkejte, není to ten chlapík z herny, který porazil pána měs… ehm, ne, který přijal učení našeho pána? Je to ten kultivující, že?“

Upřely se na něj desítky doširoka otevřených očí. Xie Lian si nemohl pomoci a stáhl bambusový klobouk, aby si zakryl obličej. Zástupce ubývajícího měsíce mu pokynul: „Tudy, prosím.“

Xie Lian přikývl a následoval ho.

Dav se okamžitě znovu rozdělil, aby jim umožnil projít. Zástupce vedl Xie Liana pryč. Navzdory pálící zvědavosti se nikdo neodvážil je následovat.

Po chvíli dlouhé jak spálení vonné tyčinky opustili rušné ulice.

Cestou toho moc nenamluvili. Zástupce ubývajícího měsíce jakoby splýval s temnotou a zdálo se, že je vždy jen krůček od toho, aby mu zmizel z dohledu. Xie Lian se snažil držet těsně za ním. Když jeho oči náhodou přelétly kolem Zástupcova zápěstí, nechtěně si všiml černé značky, která mu obkružovala zápěstí.

Na světě nebyla věc, kterou by poznal s větší jistotou.

Prokleté okovy!

Princovy oči se rozšířily v němém šoku ve stejné chvíli, kdy Zástupce řekl: „Jsme tady.“

Xie Lian vzhlédl a všiml si, že stojí před jezerem. Mihotavá světla duchů tančila a honila se po vodní hladině. U břehu se tyčila velkolepá budova.

Nebe i Říše duchů se pyšnily působivou architekturou. Nebeské stavby však tíhly ke královské velkoleposti, zatímco krása staveb Říše duchů byla živá a téměř nestydatě okázalá. Dokonce i znaky, které vysoko nad vchodem hlásaly „Rajské panství“, vypadaly jaksi ďábelsky.

Zevnitř se linuly jemné tóny exotické hudby a zpěvu, lehké a dechberoucí, vyvolávající představu shromážděných žen, které se při zpěvu a tanci koketně chichotají.

Xie Lian pomalu vešel dovnitř. Když nadzvedl korálkový závěs, tvář mu ovanulo voňavé teplo. Mírně naklonil hlavu na stranu, jako by se chtěl tomuto ovzduší dekadence vyhnout.

V hlavním sále Rajského panství byl po celé podlaze rozprostřena hustá kožešina. Zdálo se, že pochází z nějakého monstra nebo obřího zvířete, protože byla celá z jednoho kusu. Na ní tančily bosé krásné smyslné dívky, jejichž hlasy bylo předtím zvenku slyšet. Zpívaly a smály se, s těly zahalenými do lehkého gázového hedvábí.

Točily se lehkými krůčky jako chumel nočních růží s jedovatými trny. Když se zavrtěly před Xie Lianem, vyslaly k němu hravě vyzývavé pohledy. Kdyby na takovou scénu narazil noční pocestný, těžko říct, jestli by ho víc okouzlila nebo vyděsila. Když si však Xie Lian prohlížel sál, jeho oči prošly těmi ženami, jako by neexistovaly. Zastavily se teprve na opačném konci sálu.

Stál tam dlouhý divan z černého nefritu, na který by se pohodlně vešlo deset lidí. Na něm ležela jediná osoba, a tou nebyl nikdo jiný než Hua Cheng. Nádherným ženám před sebou nevěnoval ani pohled. Vypadal znuděně a s prázdným pohledem studoval malý model oslnivě zlatého paláce.  

Na první pohled to vypadalo jako zmenšenina nebeského paláce. Při pečlivém pozorování však Xie Lian poznal, že je ve skutečnosti postaven z tenkých, jemných plátků zlaté fólie, naskládaných na sebe. Hua Cheng nepřítomně znovu a znovu otáčel mezi prsty dalším plátkem zlata.

Zlatý palác z karet. V dětství tuto hru Xie Lian často hrával v císařském paláci. Tato kratochvíle se vlastně nijak nelišila od hry obyčejných dětí, které na sebe skládaly malé kamínky, aby si postavily domeček. Když byl princ malý, bavilo ho skládat věci dohromady, ale nerad je rozebíral. Jakmile cokoliv sestavil, nikdy nedovolil, aby to někdo zboural. Ve skutečnosti si často přál, aby mohl všechny ty věci slepit, aby mohly navždy zůstat nezměněné. Když byl docela malý, dokázalo ho zřícení jím postavených staveb tak rozrušit, že nemohl jíst ani spát, a jeho císařští rodiče museli vynaložit nemalé úsilí, aby ho přemluvili.

Když teď viděl tento palác z karet, poskládaný vrstvu po vrstvě a složený nejméně ze stovky zlatých plátků, jak se mírně kymácí, vybavilo se mu rčení: „Být vratký jako vejce postavené na špičce“.

S pohledem na křehký palác, připravený převrhnout se při sebemenším závanu vzduchu, si nemohl pomoci, aby se vnitřně nepomodlil: „Nespadni, nespadni!“

Jako by slyšel jeho modlitby, Hua Cheng se náhle usmál, natáhl prst a zlehka ho položil na malý zlatý palác …

Celá stavba se náhle zhroutila sama do sebe.

Zlaté fólie se rozsypaly. Po zničení paláce vypadal Hua Cheng trochu veseleji. Byla to radost malého dítěte, které právě zatlačilo na postavené kostky a sledovalo, jak se velkolepě rozpadají.

Pak Hua Cheng odhodil stranou zlatou kartu, se kterou si hrál, a vyskočil z divanu. Mladé ženy, které předtím vesele tančily, se bez jediného slova stáhly stranou. Muž v rudém kráčel ke vchodu a bezstarostně u toho pošlapal rozsypané zlaté plátky. „Gege, když už jsi přišel, proč nevstoupíš? Je to pouhých několik dní od mého odchodu, že bys už San Langa nepoznával?“

Xie Lian spustil korálkový závěs: „Nebyl to San Lang, kdo předtím v herně předstíral, že mě nezná?“

Hua Cheng se před něj postavil. „Byl tam Lang Qianqiu“, odpověděl lehce. „Kdybych se alespoň trochu nepřetvařoval, obávám se, že bych ti způsobil potíže.“

Princ si pomyslel, že ta jeho fraška byla rozhodně dost okázalá. Se vší pravděpodobností se byl Hua Cheng vědom toho, že se mezi duchy skrývá i Shi Qingxuan. Zanechal tedy všech myšlenek na lest a řekl: „San Lang je jako obvykle bystrý.“

Hua Cheng se tomu usmál. „Přirozeně. Přišel jsi mě do Města duchů navštívit, gege?“

Kdyby byl Xie Lian sám k sobě upřímný, mohl přiznat, že kdyby věděl o Hua Chengově přítomnosti tady, vyžádal by si pár dní volna a běžel by ho sem navštívit. Ale tentokrát to nebyl ten důvod.

Hua Cheng na jeho odpověď nečekal. Se slabým úsměvem na rtech dodal: „Ať už to bylo tvým cílem nebo ne, stejně jsem rád, že jsi přišel.“

Princ na něj překvapeně zíral. Než mohl promluvit, ženy, stojící po stranách, se zahihňaly.

Muž v rudém udělal lehké gesto, ženy sklonily hlavu a odešly. Ve velkém sále zůstali jen oni dva. „Gege, pojď si sednout.“

Zatímco kráčeli vedle sebe, Xie Lian si ho prohlédl a usmál se. „Tohle je tvůj pravý vzhled, že?“

Po těch slovech se Hua Cheng zastavil.

--Předchozí kapitola--        --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--