Kapitola 25: Vyrušení dvakrát za noc

 Ta slova oba mladší bratry ohromila. Li Yun se váhavě zeptal: „Takže… to byl náš bojový strýc?“

Jen co to vyslovil, promnul si lítostivě čelo. Ta hloupá slova jako by mu vnukl Han Yuan.

„Samozřejmě že ne, copak ti všechna pravidla sekty proletěla ušima?“ napomenul ho Yan Zhengming přísně. „Jakmile jednou vstoupíš na cestu zla, ať je to dušetepectví nebo krvavé rituály, budeš ze sekty vyloučen bez možnosti návratu.“

Místnost naplnilo ticho.

Cheng Qian se po chvíli vzpamatoval a zamumlal: „To znamená, že ten ,starý přítel‘ je pravděpodobně…“ Zaváhal a nebyl jistý, jak toho člověka oslovit. Hodnou chvíli přemýšlel, než ho něco napadlo. „Ehm, náš bývalý bojový strýc?“

„Kdo jiný by to mohl být?“ odsekl Yan Zhengming netrpělivě. „Hora Fuyao není vrchním velitelstvím démonických kultivujících!“

Li Yun se na něj nejistě podíval. „První starší bratře, jaký na to máš názor? Neměli bychom se zeptat mistra?“

Yan Zhengming zavrtěl hlavou. Navzdory mistrově upovídanosti byla většina toho, co vypustil z úst, pouhými nesmysly. Když došlo na vážné věci, byla mistrova ústa jako pevně zaklapnutá ústřice. Mladík nevěřil, že by z něj dokázali cokoliv vypáčit. Chvíli uvažoval a pak s jiskřičkou naděje nadhodil: „Existuje nějaký způsob, který by nám umožnil mistra sledovat?“

Cheng Qian byl velmi dobře obeznámen s obsahem Knihovny a většinu se i naučil. Jak uslyšel Yan Zhengmingovu otázku, v hlavě si vybavil celý seznam všemožných strategií. Jednu po druhé však zavrhoval a nakonec dospěl k názoru, že šance jsou téměř nulové. První podmínkou pro sledování mistra totiž bylo, že jeden z nich musí být mocnější než on.

„Je to asi beznadějné,“ potřásl nakonec hlavou. „Ledaže by druhý starší bratr sehnal další ropuchu a přiměl mistra, aby na svém těle nosil pach Ropuší vody. Ale mám obavu, že by ropucha při setkání s démonickým kultivujícím stejně zase předstírala smrt.“

„Na mě se nedívej, nemám tušení, co by udělala,“ pokrčil Li Yun rameny. „Ale každý inteligentní tvor se vyděsí, když se potká s velkým nebezpečím. A ti, kteří se nevyděsí, jsou příliš hloupí, aby je šlo využít ke sledování lidí.“

„Musí mít inteligenci a nesmí se nechat vyděsit…“ Yan Zhengming se nad tím zamyslel. „Hej, a co takhle Loužička?“

Cheng Qian vytřeštil oči. Nevěřil v inteligenci své mladší sestry, natož v její neohroženost. Ale v následující vteřině mu došlo, co tím Yan Zhengming myslel – i když nemají schopnost vysledovat svého mistra, mohou se pokusit o totéž s mladší sestrou.

Vzhledem k tomu, že ji mistr bral vždycky s sebou, a ona ještě nerozuměla lidské řeči, dala by se celá věc utajit!

Po krátké diskuzi sehnali ti tři kousek dřeva a seřízli jej naplocho. Sečtělý Cheng Qian poskytl nápad a Yan Zhengming dostal na starost ruční práci, takže byli připraveni k vyřezání sledovacího talismanu.

Byl to velmi primitivní talisman, protože Cheng Qian ještě nedočetl k části pro pokročilé. Ale i na tak jednoduchou věc byly vyřezávací schopnosti prvního staršího bratra slabé, takže se mu znovu a znovu nedařilo uspět.

Yan Zhengming potřásal bolavou rukou s pocitem, že tolik snahy a píle nevydal na všech hodinách zaklínadel dohromady. Nemohl si pomoci, potřeboval si na Cheng Qianovi vylít zlost.

„Co je to za blbost? To se vážně mám spoléhat na tvou paměť?“ sykl Yan Zhengming a zíral na svého mladšího bratra.

Cheng Qian spolkl vulgární větu o tom, že kdo se neumí vysrat, obviňuje záchod, a nechal místo toho promluvit svůj pohled. S nevýslovným pohrdáním přejel Yan Zhengminga od hlavy k patě.

Poté, co se oba bratři pohádali, a po zoufalé Li Yunově snaze je usmířit, byl konečně o půlnoci talisman hotov.

Yan Zhengming předal kousek dřeva zívajícímu Li Yunovi. „Odteď to všechno nechám na tobě. Zkus to k Loužičce připevnit. Nemůžu uvěřit, že jsem s vámi kvůli téhle zatracené věci zůstal tak dlouho vzhůru!“

Jako by za to vlastně nemohl on! Dokonalý výklad přísloví „Zloděj křičí: chyťte zloděje!“.

Cheng Qianovi únavou padala hlava. Nechal za sebou fňukající „císařovnu“[1] a potácel se ke svému pokoji. Právě když došel ke dveřím a chystal se vejít, dohnal ho Yan Zhengming.

„Malý Qiane, počkej. Chci ti něco říct.“

Cheng Qian od něj málokdy slyšel tak slavnostní tón. Otočil se a zmateně na něj pohlédl.

Yan Zhengming letos rostl do výšky, jako by se krmil nějakým hnojivem. Jeho hlas se postupně prohluboval a už nebyl jasným a melodickým hlasem chlapce. Dokud nezačal kňourat, jevil se jako skutečný dospělý muž.

Zalitý měsíčním světlem stál nyní mladík vzpřímeně jako mladý strom. Neklid a svéhlavost jako by se rozplynuly ve tmě a Yan Zhengming se v tu chvíli ani nepodobal sám sobě. Chvíli váhal, než řekl. „Předtím… něco jsem vynechal. Vlastně jsem slyšel od Wen Yaa ještě něco dalšího.“

Cheng Qian se zamračil.

„Řekl, že hora Fuyao vychovává talenty, ale v každé generaci se někdo přikloní k démonické kultivaci…“ Yan Zhengmingův hlas se vytratil. Hleděl na Cheng Qiana a na kratičkou chvíli měl pocit, že chlapec je jako křehký bambus, který se zdánlivě snadno utrhne, ale ve skutečnosti je chladný a tvrdý. Nikdo nedokázal odhadnout, jaké pocity skrývá uvnitř sebe. Yan Zhengming trochu sklopil hlavu a tiše se zeptal: „Víš, kde jsou tvé hranice, že ano?“

Cheng Qian si tentokrát odpustil popichování a mlčel. V těch slovech slyšel upřímnou starostlivost. Ať už byly Zhengmingovy obavy opodstatněné nebo ne, chlapec tušil, že mu jde jen o jeho dobro. Jako první starší bratr byl vždy lenivý a rozmazlený a většinou se mu ostatní museli podřizovat, takže u něj Cheng Qian jen zřídka cítil zodpovědnost.

Až do této chvíle.

Nakonec beze slova kývl.

Yan Zhengming si úlevně vydechl. Jemně chlapci položil ruku na zátylek a postrčil ho do chalupy.

„Měl bys jít spát,“ pobídl ho tiše. Pak se vrátil ke svému starému já a ukázal na chlapcovo pomačkané oblečení. „Zítra se převlékni. Nevšiml sis, že tvé roucho vypadá jak hadr na podlahu?“

Noc ještě neměla skončit. Cheng Qian se vrhl na postel, jen co za Yan Zhengmingem zapadly dveře, ale sotva usnul, už byl znovu probuzen.

V porovnání se surovým starším bratrem, který prostě rozkopl dveře a stáhl z něj pokrývku, byl Han Yuan spíše otravný. Nenápadně klepal na okno jako datel klovající do stromu, což napůl spícího Cheng Qiana zcela rozhodilo.

V posledních dnech trpěl bolestí kvůli rozšiřování a posilování svých meridiánů, takže velmi špatně spal. Poté, co byl za jednu noc podruhé probuzen, nepřál si Cheng Qian nic jiného, než aby mohl vyrušitele zapíchnout.

Han Yuan nevešel hlavními dveřmi. Pod chlapcovým bezvýrazným pohledem vlezl oknem, sesul se mu na postel a zašeptal: „Hádej, co jsem právě viděl!“

Cheng Qian nechtěl hádat. Padl zpátky na slamník a beze slova se zachumlal do přikrývky.

„Hej, nespi! Vstávej! Ukážu ti něco úžasného!“ Han Yuan se na něj vrhl a oběma rukama ho tahal ven. Cheng Qian tvrdošíjně odmítal vystrčit hlavu a zpod deky na Han Yuana zakřičel: „Jdi pryč! Nebo si vedle najdi třeba Císařovnu!“

Han Yuana ten návrh vyděsil. „To si děláš legraci, ani náhodou! Určitě by mě hodil rovnou do jímky.“

„Tak jdi najít Li Yuna!“ Cheng Qian se překulil na druhou stranu postele.

„To jsem už zkusil. Málem jsem mu u uší odpálil petardy, ale on se prostě neprobudil.“

Cheng Qian něco nezřetelně zamručel.

Takže on se nejsnáze probouzel a nejméně rozčiloval?

Han Yuan konečně uspěl a stáhl z chlapce přikrývku. Nevšímal si jeho zadržovaného hněvu a zašeptal mu do ucha: „Viděl jsi už někdy ducha?“

Cheng Qian se ho zrovna chystal skopnout z postele, ale po téhle otázce mu překvapením zaškubalo obočí. „Cože?“

O několik okamžiků později vyklouzl i s Han Yuanem z Ošuntělého hostince.

„Dneska se ve městě konal jarmark, tak jsem se trochu zdržel,“ vysvětloval Han Yuan. „Cestou zpátky jsem to vzal zkratkou – tudy, dávej pozor, kam šlapeš.“

Cheng Qian ho dezorientovaně následoval. Opatrně se vyhýbal blátu a nechápal, jak se tu mohl malý žebrák za tak krátkou dobu vyznat. Že by to byl zvláštní talent zcestovalých tuláků? Han Yuan ho vedl na jakési odlehlé místo. Cheng Qian nesl v jedné ruce svůj dřevěný meč a druhou svíral řezbářský nůž, který používal k nácviku kouzel. Po cestě za sebou zanechával stopy v podobě nohou shrnutých hromádek kamení, protože svému společníkovi tak úplně nedůvěřoval.

Foukal chladný vítr a z Cheng Qiana padaly poslední zbytky ospalé zmatenosti. Začal si uvědomovat, že ho nejspíš ovlivnila Yan Zhengmingova slova o dušetepectví, a že jen proto bez námitek vyrazil, jakmile slyšel slovo „duch“.

Vyjít ven s malým žebrákem na lov ducha, to bylo…

Cheng Qian přemýšlel, jestli Han Yuanova hloupost nemůže být náhodou nakažlivá.

V tom se od hlavy až k patě roztřásl podivným pocitem.

Han Yuan ho vedl k řece. Neměl duchovní cítění, takže si myslel, že břeh je studený jen kvůli pozdní noční rose.

Ale Cheng Qian už v tom chladu poznal něco nepřirozeného. Ve vzduchu navíc ucítil jakýsi zlověstný zápach.

Zarazil se. Poslední kousek ospalosti byl pryč.

Pomyslel si, že nemůže jít o skutečné nebezpečí, jinak by odsud Han Yuan tak snadno neutekl. S klidnějším pocitem sevřel mezi prsty list, který mu přistál na rameni.

V tom si bývalý žebrák přiložil ruce k ústům a vykřikl: „Hej, kde jsi? Přivedl jsem svého malého staršího bratra. Ukaž se!“

Cheng Qian okamžitě zakryl Han Yuanova ústa. „Co to děláš?“ zasyčel se skřípěním zubů.

„Umm…umhm!“

Han Yuanův pohled se stočil někam za Cheng Qiana. Chlapec se podvědomě ohlédl a téměř se mu zastavil dech.

Zatímco byl otočený, objevilo se za ním zelené světlo. V něm nehybně stál mužský přízrak s bledou tváří a matným, nepřítomným pohledem.

Cheng Qian rychle couval a táhl Han Yuana za sebou. „Kdo je to?“

Malý žebrák se konečně vyprostil z chlapcova sevření. Bezstarostně ho poplácal po rameni. „To je v pořádku, neboj se. Také jsem se nejdřív lekl. Ale brzy jsem zjistil, že nic nedělá. Je docela zajímavý!“

S tím se sehnul pro kámen a hodil ho dřív, než ho Cheng Qian stačil zastavit. Kámen proletěl skrz přízračnou postavu a dvakrát se odrazil od země. Duch muže se po něm nechápavě ohlédl, jako by byl náměsíčný.

Han Yuan se široce usmál. „Vidíš?“

Cheng Qian by mu nejraději jednu vrazil. Když kámen proletěl duchovým tělem, jasně ucítil silný mrtvolný smrad smíšený se zápachem krve.

Mrtvolný olej a chlapecká krev.

Chlapec neměl čas přemýšlet, proč duch nechal Han Yuana odejít. Pálila ho jediná otázka: jak může mít tenhle malý žebrák takové „štěstí“? Když šel naposledy do Údolí yao, dostal se doprostřed vzpoury nestvůr, a teď na své noční procházce dokonce potkal ducha démonického kultivujícího?

--Předchozí kapitola--          --Zpět na přehled kapitol--             --Další kapitola--

---

[1] Přezdívka císařovna je v originále Niangniang. Je to vlastně titul (podobně jako třeba Zhenjun, Zhenren atd.) Používá se za jménem císařské konkubíny, královny, císařovny, císařovny matky, ale také pro různé ženské bohyně. Z těch všech jsem si vzhledem k předchozím narážkám na císařské svatební průvody vybrala císařovnu. Ono to k Zhengmingovi docela sedí. J