Cheng Qian v hlavě zuřivě listoval Úvodem do zaklínadel. Ve vzpomínkách si vybavil poslední kapitolu, v níž bylo zmíněno, že kouzla, vyrytá na listech, vyžadují mnohem méně energie než ta na dřevě, ale že většinu z nich lze použít jen jednou.
Kniha uváděla dva příklady. Jeden sloužil
k osvětlení a druhý… k čemu sloužil ten druhý?
Chlapec se zuřivě kousl do jazyka, když mu došlo, že
knihu nedočetl, takže o použití druhého kouzla nemůže nic vědět.
Teď bylo pozdě dohánět resty. Aniž by spustil pohled
z ducha, sevřel nůž. Jakmile se čepel dotkla listu, cítil Cheng Qian, že
si ukousl příliš velké sousto. I když to byl jen list, stále byl jako dítě,
které je nuceno běhat, když se ještě nenaučilo chodit.
Netrhej se… nezastavuj se… prosím!
Cheng Qianova tvář znatelně bledla. Cítil, jak mu nůž
vyplavuje energii z těla. Ten list ho zabíjel, ale tohle byla jediná šance
pro něj i Han Yuana.
Možná že kritický okamžik zvýšil jeho schopnosti,
protože chlapec dokončil své vůbec první kouzlo bez jediného zádrhelu.
V tu chvíli na něj prostřednictvím listu přešla čistá mystická síla. Neměl
však možnost ji důkladně prozkoumat.
Cheng Qian se zapotácel a málem upadl. Meridiány
celého těla ho bolely, jako by jimi procházely jehly.
Han Yuan ho chytil za paži. „Bratříčku Qiane, co se
děje?“
Chlapec se dvakrát zhluboka nadechl a setřásl jeho
ruku. „Vrať se a požádej o pomoc mistra.“
„Cože?“
„Jdi!“
Duch muže se začal pomalu přibližovat. Cheng Qian
sevřel list a přidržel si ho před hrudí. Požádal: „Stůj!“
List vydával slabé světlo. Protože to bylo chlapcovo
první kouzlo, ani nevěděl, jestli je to správně. Zdálo se, že jeho talisman je
neúplný, protože zářila jenom polovina.
Duchův pohled padl na list. Jeho tvář se na chvíli
jakoby rozjasnila, mrtvé oči se rozšířily a bledé, popraskané rty se
pootevřely. Pak sotva slyšitelným hlasem řekl: „Srdce… Kouzlo očisty srdce…“
Cheng Qianovi se třásly nohy a málem se zhroutil.
Neměl to vůbec zkoušet. Jak
by mohlo mít primitivní kouzlo vyryté na listu nějaký účinek? Litoval, že nepoužil
osvětlovací kouzlo. Možná by bylo účinnější.
Duch jakoby nad Kouzlem očisty srdce přemýšlel. Pak
udělal další krok vpřed. Cheng Qian už neměl kam ustoupit a roucho mu smáčel
studený pot. Byl nucen vzít do ruky dřevěný meč, a přestože se mu ruka únavou
nekontrolovatelně třásla, hrot zbraně mířil na přízrak.
Duch jako by si víc a víc uvědomoval své okolí. „Já… já nejsem špatný člověk, chlapče,“
zakoktal se.
Zdálo se, že od doby, kdy naposled promluvil, uplynula
celá věčnost. Jeho nesouvislá slova zněla poněkud nešťastně, nicméně Cheng Qian
nebyl člověk, který by druhé snadno litoval. Duchova slova jim neotřásla a
křikl na Han Yuana za sebou: „Řekl jsem, ať jdeš najít mistra! Na co čekáš?“
Han Yuan vypadal úplně ztracený. Pohlédl na svého
mladšího staršího bratra, který se snažil tvářit statečně. „Bratříčku, on
říkal, že není…“
To už se Cheng Qian neovládl. „Zavři klapačku! Ty
ignorantský idiote! Je to démonický kultivující, který praktikuje
dušetepectví!“
Slova „démonický kultivující“ Han Yuana úspěšně
vyděsila. Na několik vteřin znehybněl. Po tváři se mu rozlil nevěřícný výraz,
pak zbledl a přemohla ho panika. Vykřikl, otočil se a utíkal pryč.
Cheng Qian se narovnal se smíšenými pocity. Dokud tu
byl Han Yuan, byl neklidný, ale když malý žebrák utekl, chlapcovo srdce se
ochladilo, jako by ho probodl rampouch.
Než stačil své pocity potlačit, uslyšel zezadu dusot
nohou. Otočil se a spatřil Han Yuana, běžícího zpět.
Nejenže běžel zpět, dokonce s sebou nesl obrovský
kámen. Držel ho nad hlavou a tvářil se, jako by se ho chystal hodit duchovi na
hlavu. Rozzlobeně se na přízrak zadíval: „Ty! Jsi démonický kultivující?“
Cheng Qian oněměl – k čemu má ten kámen? Slyšel
někdy někdo o duchovi, který by byl umlácen k smrti?
Přízrak promluvil: „Nejsem… démonický kultivující.
Jsem jen stín ducha.“
Stín ducha byla duše, která byla z člověka
vyjmuta a zušlechtěna v Lampě pohlcující duše. Když byl stín ducha
vytvořen, ztratil všechny své mentální schopnosti a byl k dispozici
démonickému kultivujícímu, který ho vytvořil.
„Já jsem… utekl. Nejsem démonický kultivující.“ Jeho
řeč byla stále plynulejší. Podíval se na Cheng Qiana a zdvořile řekl: „Chlapče,
mohl bych si vzít to Kouzlo očisty srdce?“
„Blbost,“ ušklíbl se chlapec. „Stíny duchů jsou jen
mladé dívky, jsi snad mladá dívka?“
Tenhle duch vypadal leda jako dívčin otec.
Pohled přízraku přešel z Kouzla očisty srdce na
dřevěný meč v Cheng Qianově ruce. Na hodnou chvíli zmlkl s prázdným
výrazem, jako by vzpomínal. Pak pronesl: „Dřevěný meč… jsi učedník sekty Fuyao.
Není divu, že v tak mladém věku dokážeš… nevíš, že prvotřídní stíny duchů
jsou kultivujících s prvotní duší, nižší jsou duše obyčejných
kultivujících a třetí jsou duše obyčejných mladých dívek? Jde o to, že duše
dívek jsou nejdostupnější a nejsnáze se zušlechťují.“
„A co z toho jsi ty?“ zeptal se Han Yuan.
Přízrak se zatvářil trochu bolestně. „Prvotní duše.“
Když to dořekl, na Cheng Qianově unavené tváři se objevila
nedůvěra. Duch se sehnul a zvedl malý kámen, který po něm předtím Han Yuan
hodil.
Chlapci se
stáhly zorničky a ztuhl. Věděl, že obyčejné duše se nemohou zhmotnit. Pokud
tento muž dokázal kámen zvednout, pak byl skutečně prvotním duchem.
Ale prvotní duši měli jen někteří nejmocnější
válečníci, podle svého pozorování si Cheng Qian myslel, že ani jeho mistr ji
nemá.[1]
Nakonec sklesle sklonil meč. Smířil se s tím, že
proti kultivujícímu s prvotní duší nemá žádnou šanci, ať už mu ohledně
svých úmyslů lhal, nebo ne.
„Jsem Tang Zhen[2] z hory Mulan[3] Když už jsme u toho…
Jednou jsem se setkal s vaším mistrem,“ dodal duch poněkud roztržitě.
„Před sto lety jsem se stal obětí spiknutí jednoho démonického kultivujícího a
moje prvotní duše uvízla v jeho Lampě pohlcující duše. Naštěstí jsem nebyl
zcela proměněn. Náhodou jsem unikl, ale během toho stoletého věznění jsem
ztratil duševní schopnosti a málem jsem zapomněl i své jméno. Mám veliké
štěstí, že máš Kouzlo očisty srdce. Mohl bys mi ho prosím… dát?“
Cheng Qian se trochu zastyděl. Pak položil list na zem
a opatrně udělal několik kroků dozadu k Han Yuanovi. Duchovi se na tváři mihl
náznak potěšení. Natáhl ruku a přivolal list k sobě. Zaklínadlo okamžitě
zazářilo silněji a proměnilo se ve shluk bílého světla, které se následně
nasálo do duchova těla. Zlověstná aura a zápach krve kolem něj v mžiku
zmizely a jeho tvář ztratila mrtvolný vzhled.
Přízrak, který si říkal Tang Zhen, se zhluboka nadechl
a hluboce se oběma učedníkům uklonil. „Nic než tichá vděčnost za vaši velkou
pomoc, ačkoliv to není moc platné. Vyřiďte prosím pozdravy vašemu mistrovi. A
vyřiďte mu, aby byl opatrný, protože démonický kultivující Jiang Peng[4] má s vaší sektou
společnou minulost.“
S tím se rozplynul ve vzduchu, jako by nikdy
neexistoval.
Po chvíli mlčení se Han Yuan zmateně zeptal:
„Bratříčku Qiane, co tím myslel?“
Cheng Qian neodpověděl. Zatmělo se mu před očima a
zhroutil se na zem.
Malý žebrák se vyděsil a prudce chlapce vytáhl nahoru.
„Bratříčku, co se stalo?“
Chlapci zvonilo v uších a končetiny měl tak
ochablé, že se nedokázal postavit. Musel Han Yuanovi dovolit, aby si ho
nemotorně zvedl na záda.
A hlavní viník stále žvatlal, zatímco běžel a nesl
Cheng Qiana: „Mluv se mnou, malý Qiane! Starší bratříčku!“
Cheng Qianovi bylo tak nevolno, že se málem pozvracel.
Prsty svíral Han Yuanovo roucho a s vypětím všech sil ze sebe vysoukal:
„Řeknu to mistrovi. Han Yuane, jsi mrtvý!“
[1] Výukové okénko na téma duší v čínské filozofii pro užití wuxia románů, aneb „xy duší, prvotní duše atd. Možná to nebude zcela přesné, takže se když tak v budoucnu opravím (nebo mě opravte vy, prosím!):
Už tu padlo, že člověk má sedm duší tělesných (po,
energie yin), které po smrti zůstanou s tělem, a tři duše nesmrtené/duchovní
(hun, energie yang), které po smrti tělo opouští (třeba na nebesa) a jsou
schopny na sebe vzít vzhled fyzické formy. Princip dualismu. Pokud člověk o
jakoukoli duši přijde (je roztříštěna například z přemíry smutku nebo zde
v románu poté, co je použita jako hnací síla pro zaklínadlo, je obětována
nebo chycena…), ztrácí tím dané schopnosti a část sebe sama.
druhou stranu, je-li zabito tělo a duše nějak uchována
(s tím jsme se setkali v MDZS), pak je šance na jakési oživení když ne
člověka, tak alespoň jeho fyzické formy. Anebo pokud člověk není kultivující,
může se z něj stát duch (s případným fyzickým tělem).
Nalezením jednoty mezi oběma druhy duší (skrze
kultivaci) pak vede k nalezení onoho duchovního cítění, tedy spojení
s Tao (pro účely asi nejen tohoto románu) a umožnění dosažení
nesmrtelnosti a věčného fyzického mládí. A samozřejmě nádherné tváře (proto
jsou to všichni fešáci J).
To se vztahuje k víře, že hezké nitro se ukáže navenek a naopak. Takový
člověk má také mocnou auru, tedy vyzařování moci, kterým působí na své okolí a
může i zastrašit. (To zase najdeme v těch částech románů, kdy nepřátelé
s jedním pohledem zastrašeně couvají). Je-li spojení s Tao dokonalé,
máme tu jízdy na mečích, na oblacích, případně vystoupání na nebesa. (Ahoj,
TGCF!)
Se smrtí se pojí i reinkarnace a návrat duše po sedmém
dnu, ale to by bylo na další nekonečný výklad.
Prvotní duše je v tomto románu vyšší stupeň kultivace,
která pak v případě smrti umožňuje (teoreticky) právě ono vykultivování
nového hmotného těla, které je skoro stejné, jako to živé. V případě
kultivátorů cesty meče pak dotyční mohou použít svou prvotní duši jako meč (to
najdeme v románech jako „vytahování meče z těla“ a takové to „zjevení
meče pouze silou myšlenky“).
Démonická kultivace je pak nečistá, často snazší a
účinnější cesta, ovšem za cenu… inu, obvykle za cenu spousty cizí bolesti,
případně poškození vlastní duše a v určité fázi už nemožnosti vrátit se na
správnou cestu.
[2] Tang Zhen, čteme Tchang Čen.
[3] Mulan! A my jsme rychlí jak proudy v říčkách. Tak buď muž! A plni síly a žáru ohňů… ehm, s tímhle jménem mám opravdu problém. Jak ho přečtu, vyskočí mi znělka z této naprosto úžasné Disneyovky. :D https://www.youtube.com/watch?v=JQqcQnwWHDw
[4] Jiang
Peng, čteme Ťiang Pcheng.
Žádné komentáře:
Okomentovat