Kapitola 46: Rozzuřený Nan Yang; pěstní souboj s Xuan Zhenem

Ačkoliv ta slova nebyla přehnaná, způsobila, že úředníci kolem zalapali po dechu. Mnozí si v duchu říkali: „Nejsi nic než bezmocný bůh odpadu, jak můžeš být tak nestydatý a říct do očí bojovému bohu východu, že zemře, když se s tebou utká? Jaká arogance!“ Vypadalo to, jako by žádal o vyhnanství jen proto, že boj s Lang Qianqiuem byl pod jeho úroveň. Naprostý nesmysl.

Přesto sám Lang Qianqiu nepovažoval ta slova za přehnaná. „Řekl jsem, že na životě a smrti nezáleží! Nepotřebuji, abys na mě bral ohledy!“

Xie Lian si ho nevšímal a zopakoval svou žádost Nebeskému císaři: „Modlím se, aby mě můj pán vykázal do nižší říše.“

Shi Qingxuan náhle zvedl ruku. „Počkejte! Chtěl bych ještě něco říct!“

„Mluv, Vládce větru,“ kývl Jun Wu.

„Všichni vypadají přesvědčeni, že Jeho Výsost Xian Le prolil krev yong’anské královské rodiny z pomsty. Ale pokud to byla pomsta, proč nechal korunního prince Yong’anu žít? Logicky by měl chtít nejvíc zabít právě jeho, nebo se mýlím?“

Tento detail sice několik bohů napadl, ale nikdo nepovažoval za nutné ho zmínit. Teď, když s tím Vládce větru přišel, někteří souhlasně pokyvovali hlavami.

Shi Qingxuan pokračoval: „S Jeho Výsostí Xian Le se neznáme dlouho, ale na vlastní oči jsem viděl, jak se postavil proti šavli E-Ming, aby Jeho Výsost Tai Hua ochránil. Qianqiu, pokud by hleděl na království Yong’an s nenávistí, proč by tě chránil?“

Feng Xin a Mu Qing na Xie Liana zírali. Ozývalo se šuškání: „Možná se jen cítil provinile!“, ale Shi Qingxuan okamžitě zvýšil hlas.

„Byl to E-Ming! Zbraň zla, prokletá čepel! Ta a žádná jiná! Řekl bych, že celá ta záležitost je velmi podezřelá!“

„Závidím Jeho královské Výsosti, že si získal přátelství Vládce větru,“ vložil se do toho Pei Ming. „Škoda, že náš Malý Pei neměl takové štěstí.“

„Generále Pei, neodbíhejte od tématu,“ zamračil se Shi Qingxuan. „Copak se dají ty případy srovnávat? Pei Suovy zločiny jsem viděl na vlastní oči a na vlastní uši jsem slyšel, jak se k nim přiznal.“

„Není to dnes úplně stejné? Jeho Výsost Tai Hua viděl zločin na vlastní oči a my jsme na vlastní uši slyšeli přiznání. Kde je ten rozdíl?“

Vládce větru se chystal rozzlobeně oponovat, ale princ ho zadržel.

„Pane Vládce větru, děkuji ti a jsem tvým dlužníkem. Ale prosím, nech to být.“

Protože Shi Qingxuana stejně nenapadla dobrá odpověď na Pei Mingovu námitku, jen na něj ukázal a naprázdno otevřel ústa.

Nakonec to byl Jun Wu, kdo zasáhl: „Všichni se prosím uklidněte.“

Mluvil klidně a tiše, přesto všichni v síni zřetelně slyšeli jeho slova a znovu zaujali svá místa. Jen co sál utichl, Jun Wu pokračoval:

„Tai Hua, tvé činy byly vždy impulzivní. Když nastane taková situace, člověk se nesmí unáhlit. Klidně naslouchej, vyhodnocuj, a teprve pak, až budeš znát celý příběh, učiň závěry.“

Lang Qianqiu si vzal poučení k srdci a sklonil hlavu.

Nebeský císař pohlédl na prince. „Xian Le nám odmítá prozradit celý příběh, takže jeho žádost o vykázání je zamítnuta. Bude zadržen ve svém paláci a já ho potom osobně vyslechnu. Do té doby se vy dva nesetkáte.“

Byl to závěr, který nikdo nečekal.

Jun Wu skutečně chránil Xie Liana, vysmívaného třemi říšemi, boha bez chrámů, bez uctívačů a bez zásluh!

Lang Qianqiu byl bojovým bohem východu, jak mohl být s takovým rozhodnutím spokojen?

Mnozí úředníci pochopili, odkud vítr vane, a v duchu se rozhodli od nynějška veřejně nezmiňovat přezdívku „vysmívaný třemi říšemi“. Zato Shi Qingxuan si oddechl a hlasitě pochválil moudrost Jun Wua. Lang Qianqiu naproti tomu na prince jen upřeně zíral.

„Jestli se můj pán chce ptát, ať se ptá. Stejně s ním budu bojovat, ať už bude závěr jakýkoliv!“

S tím se Lang Qianqiu Nebeskému císaři uklonil a opustil sál. Jun Wu mávl rukou a několik bojových úředníků přispěchalo, aby Xie Liana odvedli.

Když míjeli Shi Qingxuana, princ tiše promluvil: „Vládce větru, děkuji za vše. Ale pokud mi chceš pomoct, už nic neříkej mým jménem… Mohl bych tě však požádat o dvě věci?“

Vládce větru se stále cítil špatně kvůli rozdmýchání požáru na Rajském panství, a toužil to Xie Lianovi nějak oplatit. „Cokoliv budeš chtít.“

„Chlapec, kterého jsem usadil v postranních komnatách, postarej se o něj prosím.“

„Považuj to za splněné! Co je ta druhá věc?“

„Jestli bude chtít generál Pei v budoucnu zkomplikovat život Ban Yue, prosím, pomoz jí.“

„Samozřejmě,“ kývl Shi Qingxuan. „Nedovolím, aby Pei Ming dosáhl svého. Kde ji najdu?“

„Schoval jsem ji v malé nádobě od okurek ve svatyni Pu Qi. Jestli máš čas, občas ji pusť vyvětrat.“

Stihl mu ještě poděkovat, načež ho dva nebeští úředníci odvedli do paláce Xien Le, kde se zdvořile rozloučili.

Xie Lian mírně sklonil hlavu: „Děkuji za vaši tvrdou práci.“

Prošel vstupní branou a zavřel za sebou dveře. Naposledy jen prošel kolem – kdo mohl tušit, že sem poprvé vkročí jako vězeň? To nebylo nejlepší znamení. Rozhlédl se kolem, a jak očekával – nejen vzhled paláce, ale dokonce i veškeré vybavení bylo totožné s tím předchozím.

Opakované napětí v posledních dnech bylo na jeho unavené srdce moc a Xie Lian omdlel přímo za dveřmi.

Snil o mnoha věcech.

Zdálo se mu, že medituje se zavřenýma očima, a když je otevřel, zjistil, že sedí v lotosové pozici před stolem, černé roucho kolem něj splývá ve vrstvách na podlahu a na obličeji jako by cítil chladnou, těžkou masku.

Když sklonil hlavu, naskytl se mu pohled na mladého chlapce, rozvaleného na stole. Měl pružnou postavu, na sobě nádherné roucho a tvrdě spal.

Princ ve snu zavrtěl hlavou a přistoupil k němu. Mírně se sklonil a zaklepal na stůl: „Vaše královská Výsosti.“  

Možná to bylo kvůli masce, ale i jeho hlas byl chladný. Chlapec se konečně s trhnutím probudil. Když k němu zvedl oči, zděšeně se posadil.

„Stá… státní preceptore!“

„Zase jste usnul. Za trest si desetkrát opište písmo o etice.“

Korunní princ zděšeně vykřikl: „Mistře, prosím! Proč nemůžu za trest běžet deset koleček kolem paláce?“

„Opište dvacetkrát. Začněte hned a udělejte to pečlivě.“

To korunního prince vylekalo, hned se narovnal a začal psát. Xie Lian se posadil zpět na své původní místo a pokračoval v meditaci. Popravdě řečeno, všichni v paláci z něj měli trochu strach, ale on ten pocit odstupu a tísnivé moci vytvářel záměrně.

Jenže korunní princ byl možná až příliš mladý, takže obavy nevydržely dlouho. Chvíli poté, co začal opisovat, ho znovu oslovil: „Mistře!“

„Co se děje?“

„Osvojil jsem si všechny techniky meče, které jste mě minule naučil. Není čas na nové?“

„Dobře. Co se chcete naučit?“

„Chci se naučit techniku, s níž jste mě zachránil!“ zvolal korunní princ.

„Tu?“ Xie Lian chvíli přemýšlel. „Ne, tu ne.“

„Proč?“

„Ta technika je nepraktická. Přinejmenším je nevhodná pro člověka ve vašem postavení.“

Korunní princ stále nechápal. „Jak může být nepraktická? Pomocí jednoho meče odrazí sílu dvou? Právě tak jste mě zachránil!“

Bylo pochopitelné, že tomu nerozuměl. „Vaše královská Výsosti, dovolte mi, abych se vás na něco zeptal.“

„Ptejte se.“

„Kdysi byli dva lidé s očima zarudlýma hladem. Začali se prát o jídlo. Přišel třetí člověk a chtěl boj zastavit. Myslíš, že by byla slova v této situaci účinná?“

„Ne, bylo by to zbytečné. Šlo jim jen o jídlo, nebo ne?“

„Přesně tak. Protože nebyla vyřešena podstata problému, nikdo by argumenty neposlouchal. Tudíž jediný způsob, jak může třetí osoba zastavit boj, je poskytnout jim to, co potřebují. Dát jim jídlo z vlastních zásob.“

Vypadalo to, že korunní princ chápe, ale stále byl zmatený.

„S tou technikou je to stejné. Musíte pochopit, že v okamžiku, kdy meč udeří, bude někdo zraněn. Když se uvolní síla, musí ji něco přijmout. Proto bylo chybné, když jste řekl, že jsem odrazil sílu dvou mečů. Nic se neodrazilo, jen jsem jejich útoky absorboval. Zastavit útok tím, že zraníš sám sebe, to je hloupá technika, která se používá jen v nejzazší nouzi. Ty jsi vážený korunní princ. Nebyla by ti k ničemu.“

Korunní princ dál opisoval písmo, ale netvářil se úplně spokojeně.

„Máš ještě nějaké další otázky?“

Korunní princ chvíli váhal: „Jednu věc. Mistře, kdyby ten třetí člověk neměl dost jídla, co by měl udělat?“

„Hm…“

„A kdyby oba hladoví dostali jídlo, ale chtěli by ho víc, byli by chamtiví a dál se hádali…Nebo kdyby dokonce od toho třetího člověka požadovali další jídlo?“

„Co si myslíš ty?“ zeptal se.

Chlapec se zamyslel. „Nevím… možná, že do toho od začátku neměl zasahovat?“

Další sen.

Velký sál byl celý vyzdobený zlatem. Všechno v něm bylo původně zlaté, ale nyní převládala karmínově rudá.

U každého ze zlatých hodovních stolů ležel bezvládně člověk s proříznutým hrdlem. Každý do jednoho zemřel násilnou smrtí.

Ruka, v níž držel meč, se nepřestávala chvět. Před ním se tyčila rozložitá postava yong’anského krále. Oči měl rudé, plné bolesti a nenávisti, a u nohou mu leželo mrtvé tělo jeho královny. Xie Lian udělal krok, potom další, až se ocitl u něj. Když král zvedl hlavu, oněměl.

„Státní preceptore? Ty…?“

Pak ho zasáhla ledově chladná a krutá čepel.

Ve stejnou chvíli na sobě Xie Lian ucítil čísi pohled a okamžitě otočil hlavu. Hned za dveřmi, uprostřed mrtvol strážných, stál mladý korunní princ.

Chlapec měl prázdný pohled, jako by přemýšlel, zda se mu to nezdá. S nechápavým výrazem vykročil a na prahu málem zakopl o mrtvá těla.

Xie Lian vytáhl meč. Po černém rouchu se mu rozstříkla krev.

Korunní princ konečně našel hlas a vrhl se k tělu svých rodičů. „Matko! Otče?“

Zatřásl králem, ale tomu už nebylo souzeno promluvit. Chlapec zvedl hlavu a s vytřeštěnýma očima pohlédl na svého učitele.

„Pane! Co to děláš? Co jste to udělal? Státní preceptore!“

Trvalo dlouho, než Xie Lian uslyšel svůj vlastní hlas, zbavený emocí:

„Všichni jste si to zasloužili….“

Xie Lianův neklidný spánek byl přerušen a on se s trhnutím probudil.

Rozespale si protřel oči a uvědomil si, že i když nespal dlouho, měl noční můru. Chvíli seděl, rozhlížel se kolem, než ke svému překvapení ucítil na hrudi něco nezvyklého. Sáhl si do roucha, otevřel dlaň a odhalil dvě kostky, stejné jako v Rajském panství.

Ve vzpomínkách viděl moře červené barvy. Vše bylo rozmazané, ale jasně rozeznával karmínovou siluetu, která ho v tom rudém moři nehybně pozorovala. Xie Lian si povzdechl.

„Zajímalo by mě, kolik toho ze San Langova Rajského panství zbylo. Jestli mě vyženou i tentokrát, kdo ví, kolik harampádí budu muset prodat, nebo jak dlouho bude trvat, než mu to všechno nahradím… jestli vůbec. Desítky let, staletí… budu to splácet do konce života.“

Xie Lian se chvíli díval na kostky, než kolem nich sevřel prsty. Zatřásl s nimi a hodil je na zem. Kostky zarachotily a chvíli se kutálely.

Jak očekával, všechno štěstí vypůjčené od San Langa, bylo vyčerpáno. Doufal ve dvě šestky, ale byly to jen hadí oči.[1]

Xie Lian si nemohl pomoci a musel se zasmát. Potřásl hlavou a náhle za sebou uslyšel kroky. Okamžitě se uklidnil a spolu s kostkami skryl i svůj úsměv.

Ty kroky nezněly jako Jun Wu. Nebeský císař kráčel s hlubokou jistotou a beze spěchu. Hua Cheng kráčel sice nonšalantně, často až líně, ale obklopovala ho naprosto stejná aura sebejistoty. Tyhle kroky byly víc uvolněné.

Princ otočil hlavu. „To jsi ty,“ konstatoval překvapeně.

Osoba před ním měla světlou tvář, tenké rty a na sobě černé roucho. Hleděla na něj s lhostejným, snad až chladným výrazem. Byl to bojový bůh, ale připomínal spíše boha civilního. Kdo jiný by to mohl být než Mu Qing?

Tomu neunikl Xie Lianův vyděšený výraz a povytáhl obočí. „Koho jsi čekal? Feng Xina?“ Aniž by čekal na odpověď, zvedl své černém roucho a překročil práh dveří. „Ten stejně nepřijde.“

„Co tady děláš?“

„Císař tě zadržel a nedovolí Jeho Výsosti Tai Hua přijít. Ale o mě neřekl nic.“

Úmyslně přešel Xie Lianovu otázku, ale toho to naštěstí příliš netrápilo. Mu Qing se rozhlížel po nově postaveném paláci a nakonec se jeho oči vrátily k princi. Po chvíli přemýšlení po něm hodil cosi malého. Vzduchem se mihl modrý stín. Xie Lian to zachytil levačkou a spatřil modrou porcelánovou lahvičku.

Bylo to nádobka s léky. Mu Qing lhostejně pronesl: „Nevypadá dobře, když se tu potuluješ se zakrvácenou rukou.“

Xie Lian svíral lahvičku, ale nepohnul se. Místo toho ho zkoumavě pozoroval.

Po jeho třetím vzestupu se dalo Mu Qingovo chování k němu popsat jen jediným slovem: podivné. Vypadal, jako by čekal, až se Xie Lian nechá potřetí vykopnout, připravený se mu okamžitě vysmát. Ale teď, když se jeho očekávání téměř splnilo, byl najednou přátelský a dokonce mu přišel dát léky? Tohle otočení o sto osmdesát stupňů způsobilo, že princ nevěděl, co si myslet.

Když se stále nepohnul, Mu Qing se slabě usmál. „Použij to, jestli chceš. Tak či onak, nikdo jiný nepřijde.“

V tom úsměvu byla přece jen stopa veselí a bylo vidět, že celá situace mu ve skutečnosti docela vyhovuje. Ačkoliv Xie Liana pravá ruka nebolela, nebyl důvod nechat zranění být. Dotek Jun Wua bylo rychlé řešení, ale léky byly lepší. Otevřel tedy modrou lahvičku a nešikovně si začal sypat její obsah na ruku. Nebyl v ní prášek ani pilulka, místo toho z ní vyšel světle modrý kouř s chladivou a osvěžující vůní. Divoce zavířil a ovinul se mu kolem paže. Muselo se jednat o velmi kvalitní lék.

Mu Qing se náhle zeptal: „To, co řekl Lang Qianqiu, je to všechno pravda? Opravdu jsi zabil celou yong’anskou královskou rodinu?“

Xie Lian zvedl oči a podíval se na něj. I když to Mu Qing skrýval, princ v jeho očích spatřil záblesk nekontrolovaného vzrušení. Zdálo se, že se velmi zajímá o podrobnosti toho, jak princ na Zlaté hostině proléval krev, protože pokračoval v otázkách.

„Jak jsi je zabil?“

Za nimi se ozvaly další kroky. Oba se otočili současně. Tentokrát přišel prince navštívit Feng Xin. Přelétl pohledem scénu uvnitř, spatřil usmívajícího se Mu Qinga, krčícího se Xie Liana vedle něj, a okamžitě se zamračil.

„Co tady děláš?“

Xie Lian zamával malou lahvičkou, zatímco Mu Qing ztěžka udržel klidnou tvář. Zrovna řekl, že Feng Xin nepřijde, a najednou se tu objeví? To vůbec nebylo vtipné.

„Tohle není tvůj palác, takže co? Ty sem můžeš přijít, ale já ne?“

Feng Xin ho ignoroval a obrátil se na prince. Nestihl ani otevřít ústa, protože Xie Lian ho předběhl.

„Pokud jste se vy dva přišli zeptat na totéž, pak vám dám stejnou odpověď. Nemáte důvod pochybovat. Každé slovo, které jsem dnes v síni Nejvyššího bojového boha řekl, byla pravda.“

Feng Xin zbledl. Mu Qing ten jeho výraz od nepaměti nesnášel a otráveně řekl: „Přestaň se tak tvářit. Po tom všem, kvůli komu je ten ublížený obličej?“

„Kvůli tobě ne! Vypadni!“

„Kdo jsi, abys mi říkal, že mám vypadnout?“ Mu Qing zvedl obočí. „Děláš, jako kdybys byl kdo ví jak loajální. Kolik let že jsi to vydržel? Stejně jsi nakonec utekl!“

Feng Xinovi vystoupily žíly na obličeji. Xie Lian vycítil, že tahle výměna názorů začíná nabírat špatný směr, a zvedl ruku.

„Počkejte, počkejte…“

Jako by se Mu Qing dal někdy něčím podobným zastavit. Ušklíbl se na Feng Xina: „Všichni říkají, že jsi odešel, protože jsi nemohl vydržet sledovat svého pána v nemilosti. To je ale výmluva, že? Nakonec jsi prostě nechtěl promarnit zbytek života následováním zlomeného muže.“

Feng Xin se rozmáchl pěstí. „Co ty o tom kurva víš?!“

Prásk! Pěst dopadla přímo na Mu Qingův obličej a zanechala na něm hluboký krvavý otisk, připomínající přezrálé kaki. Přesto ani nezasténal, narovnal se a bez zaváhání úder vrátil.

Když se oba bohové povznesli, získali vlastní duchovní zbraně, přesto byly v záchvatu hněvu nejlepším nástrojem uvolnění pěsti. Když spolu Feng Xin a Mu Qing bojovali před osmi sty lety, jejich schopnosti byly na stejné úrovni, a i po takové době se nic nezměnilo. Každý úder dopadl, každý byl oplacen, a rvačka byla chaotická a zběsilá.

Feng Xin rozzlobeně vykřikl: „Nemysli si, že neznám tvoje nechutné myšlenky! Čím víc zločinů spáchá, tím, jsi šťastnější!“

Mu Qing si odplivl: „Věděl jsem, že na mě vždycky hledíš svrchu, ale tohle nemůžeš myslet vážně! Podívej se na sebe! Jakým právem se cítíš lepší, než já? Potrefená husa nejvíc kejhá!“

Lang Qianqiu a Xie Lian svůj souboj ještě ani nezačali a tihle dva se už rvali jak psi.  Za staletí nahromaděná zášť vyplavala napovrch: boj byl nekontrolovaný a bouřlivý. Jeden druhému nadávali, aniž by vnímali, jaké nadávky jim soupeř vrací, a zcela ignorovali vše, co měl na srdci Xie Lian.

Princ si vzpomněl, že když byli všichni tři mladší, Mu Qing byl mírný a dobře vychovaný, a pokud Feng Xin někoho udeřil, bylo to jen na Xie Lianův příkaz. Navíc jakmile princ zavelel, okamžitě s tím přestal. Teď už neplatilo ani jedno.

Xie Lian si přidržel zraněnou ruku a rozběhl se ke dveřím v naději, že přivolá na pomoc některého z blízkých úředníků. Ale ještě než vůbec vykročil z hlavního sálu, ozvala se před ním hlasitá rána, připomínající výbuch. Dokonce i Feng Xin a Mu Qing byli tím hlukem překvapeni tak, že se přestali rvát, a pozornýma očima pátrali po zdroji toho zvuku.

Vstupní dveře paláce Xian Le někdo vyrazil. Za dveřmi nebyla rozlehlá Hlavní třída Nejvyššího bojového boha, ale hluboká, mrtvolná čerň.

A z té temnoty se k nim vyřítil nespočet chladných stříbrných motýlů.

--Předchozí kapitola--        --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--

Slovo překladatele: Dnešní tip na zabití následujících tří dnů je úžasná manhua To be or not to be. Starověká Čína, BL. Spousta chmýří, trocha napětí, nádherná kresba, slzička sem tam ukápne... jen to ještě není dokončené. Achich: https://mangaowl.net/single/55029/to-be-or-not-to-be

---

[1] Hadí oči – pokud nehrajete kostky, pak vězte, že hadí oči jsou dvě jedničky.