Kapitola 47: Přepadení nebeského paláce; Pár vět, které vyděsí všechny bohy

 Stříbrná záplava se blýskala tak, že Xie Lian bez přemýšlení zvedl ruku, aby se chránil. Ruoye byl v případě nebezpečí připraven zaútočit. Stříbrní motýli však místo toho prolétli kolem něj a zaútočili na ty dva, kteří se ještě před chvíli rvali za jeho zády.

Feng Xin a Mu Qing už si v minulosti od těch přízračných motýlů vytrpěli svoje, znali jejich sílu a nehodlali je podcenit. Oba současně zvedli ruce a vykřikli: „Štít!“.

Mávání křídel tisíců motýlů znělo jako burácení větru, ale teď jim stála v cestě neviditelná zeď, o kterou se rozbíjeli jako sklo. Každý motýl po nárazu vzplanul v záblesku bílého světla. Vypadalo to, že ti dva seslali na svůj štít ochranné kouzlo, proti němuž se přízrační motýli vrhali jako můry do plamene. Přesto stále přilétali další a jejich síla byla taková, že i přes duchovní obranou se zdálo, že nekonečná záplava ty dva uvnitř tlačí zpět.

Stačila chvilka nepozornosti a nepřítel získal převahu. Motýli se i přes štít dostávali stále blíž, ale i kdyby ho teď oba bohové uvolnili, stejně by se nestihli chopit zbraní. V duchu zakleli a zaťali zuby námahou, aby štít dál udrželi. Feng Xin si všiml Xie Liana, stojícího stále na stejném místě se skloněnou hlavu, a zakřičel na něj: „Vaše Výsosti, nestůj tam a pojď za štít!“

Když se však princ otočil, neměl ani škrábnutí. Feng Xin se zamračil: „Co to má…?“

Oba se na něj pozorně zadívali a zlostí málem vykašlali krev. Xie Lian držel v ruce jednoho přízračného motýla a vypadal poněkud zmateně. Předtím motýli, když se kolem něj ti motýli prohnali jako vichřice, jeden z nich byl trochu pomalejší, nezvládl své druhy dohnat a s obtížemi mával křídly. Princi přišlo, že se chudák motýlek opravdu snaží, ale nemá sílu, takže mu nastavil dlaň. Stříbrný motýl přistál na jeho dlani, stále mával křídly, ale k odletu se už neměl.

Feng Xinovi a Mu Qingovi vyskočil tlak. „NESAHEJ NA TU VĚC!“

V tu chvíli Xie Lian ucítil sevření na zápěstí, kdosi ho zatáhl dozadu a vzápětí byl vtažen do temnoty za dveřmi. Přestože byl obklopen černočernou tmou, necítil žádné znepokojení ani nejistotu. Ta tma byla jako vrstva jemného brnění a svým způsobem ho dokonce uklidňovala. Osobu za sebou sice neviděl, ale díky stříbrným motýlům nebylo těžké uhodnout, o koho se jedná.

V Mu Qingově křiku znělo nevěřícné překvapení: „Jaká drzost, přijít až na Nebeský dvůr! Taková arogance!“

Ozval se krátký smích. „Nemáme si co vyčítat. Nebyl snad Vyšší dvůr stejně drzý na mém území?“

I když Xie Lian věděl, v čím sevření se ocitl, stejně se trochu lekl poté, co zaslechl známý hlas z takové blízkosti.

„Hua Chengu!“ vykřikl Feng Xin. „Nebeský císař je na Nebeském dvoře přítomný! Varuji tě, nech prince jít!“

Hua Cheng mlaskl. „Tak se podíváme, jestli mě dokážeš donutit.“

S tím se velké dveře s bouchnutím zavřely.

Xie Lian cítil, jak ho Hua Cheng v pevném sevření odvádí neznámo kam. Všude kolem nich byla jen nekonečná temnota. V uších mu znělo cinkání stříbrných zvonků na botách jeho průvodce a pod nohama cítil hrbolatou zem – opravdu to nebyla bílá dlažba nebeských cest, spíše jakási divočina.

Aby spojil přední bránu paláce Xian Le s tímto, musel Hua Cheng použít pole Překročení tisíce li. Ale propojit takto zrovna Nebeský dvůr nebylo snadné, snad jen hrstka nebeských úředníků by to dokázala. Jak se mu to tedy podařilo? Xie Lian se chystal zeptat, ale v uších mu zazněl křik: „Vaše Výsosti! Kde jsi?“

Ten rozzlobený hlas patřil Feng Xinovi, který ho volal skrze komunikační pole. Xie Liana z toho křiku rozbolely uši, a nebyl sám. Další nebeští úředníci se v komunikačním poli začali vyděšeně vyptávat.

„Co se děje, generále Nan Yangu? Stalo se něco?“

Do pole vstoupil i Mu Qing: „Špatné zprávy! Kde je Ling Wen? Informujte císaře, že Xie Lian utekl!“

Obvykle mluvil mírně a zdvořile, ale nyní byly v jeho hlase znát obavy a úzkost.

Ling Wen zareagovala okamžitě. „Cože? Hned půjdu do paláce Xian Le!“

Jiný úředník překvapeně vykřikl: „To snad ne… Jeho královská Výsost utekla? Nebyl snad zadržen ve svém paláci?“

Další se v komunikačním poli objevil Shi Qingxuan. „Před chvílí jsem viděl kolem jeho paláce hlídkovat množství bojových úředníků Středního dvora, ti by mu nedovolili jen tak odejít. Tak jak mohl utéct?“

„Neutekl, byl unesen!“ křičel Feng Xin. „Vaše Výsosti, slyšíš nás ještě? Kde právě teď jsi?“

V tu chvíli se spustila kakofonie hlasů, všichni se zaráz překřikovali a dožadovali se odpovědi. Poprask kolem Státního preceptora Fang Xina a Lang Qianqiua ještě nestihl utichnout. Jun Wu sice Xie Liana zadržel, ale teď byl dotyčný pryč? To znamenalo jen další problémy a pomluvy. Tak či tak, nejdřív bylo potřeba ztracenou osobu najít, a tak Ling Wen spěchala zkontrolovat situaci a pokusit se Xie Liana vypátrat. Feng Xin a Mu Qing křičeli a sháněli zkušené bojové bohy, kteří by pomohli s pronásledováním, a Shi Qingxuan soustavně vyhazoval do vzduchu tisíce zásluh. V komunikačním poli panoval naprostý chaos, bouřlivý a hlasitý, takže se Xie Lian nemohl dostat ke slovu. Zhluboka se nadechl a chystal se všechny požádat, aby se uklidnili, když se Hua Cheng náhle otočil a natáhl dva prsty.

Chladná bříška prstů se jemně dotkla princova spánku a zasmál se:

„Hehe, dlouho jsme se neviděli. Jak se všichni máte?“

Tím jemným dotekem vstoupil prostřednictvím Xie Liana do nebeského komunikačního pole. Jeho nenucený pozdrav nezaslechl jen princ, ale všichni nebeští úředníci. Hemžení v okamžiku ustalo a komunikační pole se ponořilo do hrobového ticha.

Zato v myslích všech vypuklo tiché pozdvižení. Nebylo divu. Takovou aroganci mohla mít jedině TA osoba!

Hua Cheng pokračoval: „Nevím, jestli jsem vám všem chyběl, ale já osobně nepomyslel na nikoho z vás.“

Na Nebesích bylo skutečně mnoho těch, kteří si na něj každý den s obavou vzpomněli, ale když slyšeli, že Hua Cheng se jimi ve svých myšlenkách nezaobírá vůbec, v duchu opakovali modlitbu: „Děkuji, děkuji, děkuji, prosím, nemysli na nás dál!“

Pak se ovšem Hua Cheng ušklíbl: „Nicméně v poslední době mám dost volného času. Pokud se někdo cítí znuděný a chce se se mnou střetnout, rozhodně je vítán.“

Jeho záměr byl jasný: „Pokud má někdo dost odvahy mě pronásledovat, vyzvu ho na souboj.“

Byla to výzva, kterou nešlo vyhrát, a bohové najednou nevěděli kam s očima. Vždyť tohle je nehorázná výhrůžka!

Když se předtím doslechli, že byl Xie Lian unesen nebo snad utekl, komunikační pole ožilo. Byl to koneckonců ojedinělý akt vzpoury a všichni se cítili zainteresovaní. Někteří bojoví bohové se dokonce chystali vyslyšet výzvu k pronásledování, stačilo však několik Hua Chengových vět a veškeré odhodlání bylo pryč. Pokud by Jun Wu vydal rozkaz k, nedalo by se nic dělat, byla by to oficiální záležitost – ale tohle bylo čerstvé, nikdo nic pořádně nevěděl, takže si přirozeně nechtěli přivodit potíže. Nikdo nestál o to, aby se jím Hua Cheng zaobíral, všichni proto předstírali, že v komunikačním poli vlastně ani nejsou, ale s neklidným srdcem pozorně sledovali, jak se situace vyvine. Karmínový déšť dotýkající se květu je až příliš nebojácný! Přijít na Nebesa jen proto, aby unesl zrovna třemi říšemi vysmívaného Xie Liana… byla v tom nějaká hluboce zakořeněná zášť, nebo o co šlo?

V komunikačním poli teď bylo ticho, jen Feng Xin pokračoval v nadávání.

Hua Cheng po svém proslovu stáhl prsty z princova čela. „Nevšímej si jich,“ řekl mu.

„San Langu…,“ vyhrkl Xie Lian, ale Hua Cheng ho nevýrazným hlasem přerušil: „Jsme příliš blízko Nebeského dvora. Pospěšme si.“

S tím rychle pustil princovo zápěstí a otřásl se, téměř jako by mu to bylo nepříjemné. Xie Lian ztuhl.

Původně se chtěl Hua Chenga zeptat, proč se objevil tak náhle. Podvědomě cítil, že ho snad přišel zachránit, takže ho před chvílí oslovil s pocitem jakéhosi štěstí. Ale díky tomu, jak mu setřásl ruku, vytanula princi na mysli jiná věc. Proč věřil, že ho Hua Cheng přišel zachránit? Vždyť právě utekl z Města duchů poté, co mu zapálil Rajské panství. Ačkoliv prince viditelně sledoval, bylo pravděpodobnější, že se na něm přišel dožadovat odplaty. 

Král duchů chytil, uvěznil a vyslýchal Vládce země, který se k němu vetřel jako špión. To byla nepopiratelná pravda a chyba byla pochopitelně na straně toho, kdo se k němu vetřel. Přesto se kvůli němu princ vplížil do Města, prohledal celé Rajské panství a k dovršení toho všeho ještě založil požár. I kdyby nakonec vše shořelo kvůli Shi Qingxuanově větru, první oheň ve zbrojnici založil princ.

Jiné by nejspíš ani nenapadlo nějaký oheň vůbec zakládat, takže Xie Lian byl povinen převzít zodpovědnost.

Provinile kráčel za Hua Chengem, a čím víc přemýšlel, tím hůř se cítil.

„San Langu… omlouvám se,“ ozval se nakonec.

Hua Cheng se zastavil v půli kroku. „Za co?“

Princ stanul hned za ním. „Šel jsem do Města duchů, abych vyšetřil zmizení Vládce země. Neřekl jsem ti pravdu, a přesto ses ke mně choval tak pohostinně. Pak jsem ti Rajské panství vypálil. Cítím se opravdu špatně.“

Hua Cheng neřekl nic. Xie Lianovi bylo jasné, že jeho „cítím se opravdu špatně“ není nic moc omluva, a styděl se kvůli tomu ještě víc. Lehce si odkašlal: „Ale počítám, že mě brzy vyženou. Až sestoupím, určitě vymyslím způsob, jak ti to splatit. Snad se mi to podaří.

„Proč se mi musíš odvděčit?“ Hua Chengův tón byl trochu tvrdý, jako by to už nemohl dál poslouchat, a prudce se k princi otočil. „Zapomněl jsi, že ti moje čepel poranila ruku? Já jsem zranil tebe, ne naopak. Co bys mi měl splácet?“

Xie Lian si na svou pravou ruku ani nevzpomněl. Nejenže ho nebolela, dokonce úplně zapomněl, že ji má zraněnou. Odmlčel se proto. „Moje ruka? Ta je v pořádku. Brzy bude ještě lepší. Kromě toho jsem se zranil jen proto, že jsem se vrhl mezi vás, takže to nebyla tvá vina.

Hua Cheng na něj upřeně hleděl a jeho levé oko bylo nezvykle jasné. Xie Lianovi přišlo, že se třese.

Pak mu ale došlo, že se spletl. Třásla se jen Hua Chengova šavle E-Ming, zavěšená na opasku rudého roucha, a nejvíc se chvělo oko na jejím jílci. Pokud by patřilo dítěti, pak by v tuto chvíli muselo ronit slzy.

--Předchozí kapitola--        --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--