Kapitola 48: Šikovné kostky, bezpečné jen pro jedinou osobu 1

Když Xie Lian viděl, v jakém je šavle stavu, podvědomě natáhl ruku a chtěl ji pohladit. „Copak se děje?“

Jenže Hua Cheng mírně natočil tělo a vyhnul se tak Xie Lianovu doteku. Pak do rukojeti šavle silně udeřil dlaní. „Neděje se nic. Nevšímej si toho.“

Poté co prokletá šavle E-Ming, před níž se třásli všichni na nebesích, dostala ránu, zachvěla se ještě silněji.

V tu chvíli Xie Lian v komunikačním poli znovu uslyšel Feng Xina. „Jak Hua Cheng propojil pole Překročení tisíce li s Nebeským dvorem? Jak se ty dveře dají otevřít?“

Xie Lianovi náhle došlo, jak to Hua Cheng dokázal. Vždyť princ si předtím v sále jen tak pro sebe hodil kostkami… Jenže pak si ještě vybavil, jak s Vládcem větru žalostně prchali v červí jeskyni a před divošskými kanibaly. Jestli Mu Qing s Feng Xinem opravdu otevřou podobné dveře, kdo ví, co na ně čeká?“

Spěšně vykřikl: „Ne! Stůjte, buďte opatrní!“

Jenže jeho hlas ke komunikačnímu poli nedolehl. Neměl čas doplnit svou téměř vyčerpanou duchovní sílu, takže mohl jen poslouchat, ale jeho hlas nikdo neslyšel. A i kdyby, stejně už bylo pozdě, protože Shi Qingxuan dle všeho poradil Feng Xinovi správný postup a ten ho bez rozmýšlení poslechl. V následující vteřině naplnily komunikační pole kletby. Když byl Feng Xin rozrušený, nadával, a když se do toho dal, jeho výrazivo bylo často až příliš vulgární a nebylo vhodné je opakovat.

Protože situaci pozorně sledovalo množství nebeských úředníků, hned se ozvali s otázkami: „Generále, co se stalo?“

Ale místo toho bylo slyšet jen zděšený hlas Mu Qinga, který zřejmě vstoupil spolu s Feng Xinem: „Co je to za místo?“

„Buďte opatrní!“ Tento hlas patřil Shi Qingxuanovi. „Kostky s různými čísly vás zavedou na různá místa. Jaké číslo vám padlo?“

„Hodil čtyřku,“ odpověděl Mu Qing.

Xie Lian slyšel Feng Xinův stále trochu panický hlas, a bál se, že narazili na nějaké mimořádně nebezpečné místo. Nemohl sice do komunikačního pole promluvit, ale došlo mu, že původce kouzla stojí hned vedle něj.

Bez dlouhého přemýšlení se zeptal: „San Langu, kam se otevírá hod čtyřkou?“

„To záleží,“ odpověděl Hua Cheng. „Dveře se otevřou k tomu, čeho se házející nejvíc bojí.“

Zároveň s těmi slovy zaslechli Mu Qingův chladný hlas. „Házel jsi jako první a dostal jsi nás do dámské lázně. Dej mi ty kostky, házet budu já!“

Když slyšel o dámské lázni, zakryl si Xie Lian obličej.

Feng Xin si vždy držel od žen odstup a vyhýbal se dokonce i hovoru o nich, jako by to byly divoké šelmy. Dámské lázně pro něj opravdu byly tím nejděsivějším místem, horším než nezměrné hlubiny tygřích jeskyní nebo dračích jezer.

Vypadalo to, že Mu Qing úspěšně přebral kostky, a Xie Lian vydechl úlevou. Za okamžik se však znovu ozval výkřik.

„Generálové,“ zavolal žalostně Shi Qingxuan, „na co jste narazili tentokrát?“

Odpověď nepřišla, bylo slyšet jen podivné burácející zvuky, jako by se ti dva potopili do vody. Všichni v komunikačním poli zatajili dech. Dalším zvukem bylo vynoření a hluboký nádech, následovaný vyplivnutím. „Krokodýli z Černých bažin!“ vykřikl Feng Xin.

Ukázalo se, že sotva ti dva rozčileně vyšli z dámských lázní, Mu Qing násilím převzal kostky a hodil, načež jejich další krok vedl k pádu do bahnitého močálu. Okamžitě se ponořili po pás, potom po ústa, a když se snažili dostat ven, obklíčilo je víc než tucet podivných krokodýlích příšer. Každý z těch netvorů byl delší než dva dospělí muži a živili se lidským masem, díky čemuž jim narostly lidské ruce a nohy. Ten děsivý pohled oba bohy zhnusil.

„Tvůj hod taky za nic nestál! Dej mi ty kostky, ať můžu házet!“

Mu Qing nebyl z těch, kteří připouštějí porážku, a vystřelil proti svému soku bílý duchovní výboj. „Krokodýlí monstra jsou pořád slušnější než dámská lázeň! Kdo ví, co hodíš příště! Dej je sem!“

Následoval Feng Xinův vzteklý řev: „Do prdele, copak sis je už nevzal? Kde jsou ty kostky?“

Ti dva úplně zapomněli, že jsou stále připojeni ke komunikačnímu poli, a pustili do hádky. Navzájem si vyčítali mizerné štěstí při házení kostkami. Samotné kostky a i místo, kde o ně přišli, bylo dávno ztracené. Nebeští úředníci naslouchali jejich nadávkám a křiku – čím větší pozdvižení, tím více to všechny vzrušovalo. A tohle opravdu stálo za to! Oba generálové konečně sundali masky a přestali se starat o svou pověst. Nebeští úředníci zadržovali smích a někteří dokonce bušili pěstmi do vlastních křesel, jak zoufale si přáli, aby vše mohli sledovat přímo na místě a zapojit se do povzbuzování.  

I když se zdálo, že Feng Xin s Mu Qingem nemají zrovna štěstí, stále byli bohy bojových umění, takže pár nestvůr pro ně znamenalo jen trochu obtíží a žádné skutečné nebezpečí jim nehrozilo. Xie Lian se modlil, aby se co nejdřív vzdali a dostali se ze své svízelné situace. Zároveň byl vděčný, že on sám tehdy v sále nehodil číslo, které by přivolalo nějaké hrůzy, a místo toho si zavolal Hua Chenga.

Obrátil se na svého průvodce: „Předtím mi padly hadí oči. Znamená to, že kdykoliv mi padnou dvě jedničky, budu tě moci vidět?“

Ještě větu nedokončil a už si uvědomil, jak divně to zní – jako by se s Hua Chengem toužil pravidelně vídat – a přišlo mu to nevhodné.  

Jenže Král duchů zavrtěl hlavou.

Xie Lian se cítil trochu nesvůj a poškrábal se na tváři. „Aha, takže to není ten případ. Špatně jsem to pochopil.“

„Když mě budeš chtít vidět, nezáleží na tom, co hodíš. Objevím se.“

Xie Lian ztěžka polkl a zapomněl na všechno, co chtěl ještě říct.

Ani nestačil rozklíčovat význam těch slov, když se v komunikačním poli ozval temný hlas někoho dalšího: „Udělám to já.“

Chvíli poté se na obloze objevil záblesk bílého světla, doprovázený rachotem. Hua Chengovi a Xie Lianovi byla náhle zablokována cesta.

Když bílé světlo ztemnělo a pomalu se rozptýlilo, Xie Lian uviděl, že ta věc, která přiletěla z oblohy a nyní jim bránila v cestě, byl meč.

Ta zbraň byla dlouhá a štíhlá, napůl zabořená šikmo do země. Samotné tělo meče se stále chvělo. Čepel byla temná jako černý nefrit, hluboká a hladká jako zrcadlo, takže kdyby se k ní někdo přiblížil, dokázal by na čepeli spatřit svůj vlastní odraz. Jen tenká stříbřitě bílá linie srdce meče protínala čepel na polovinu.

Jméno toho meče bylo Fang Xin.

Před tím mečem přistál stín. „Tohle je tvoje zbraň.“

Po smrti Státního preceptora Fang Xina si meč, který nosil, ponechal korunní princ Yong’anu. A byl to právě on, kdo ten meč hodil tak, že jim zatarasil cestu.

Na rozdíl od Feng Xina a Mu Qinga, kteří neuspěli, dokázal Lang Qianqiu hodit správná čísla. Opravdu se nedalo říct, jestli to bylo jeho štěstím nebo Xie Lianovou smůlou, ale s jistotou se dalo říct jen to, že z obou korunních princů se Lang Qianqiuovi vždycky dařilo lépe.

Hua Cheng stál s rukama za zády. Jeho výraz se nezměnil, jen se nepatrně pohnul. Xie Lian okamžitě natáhl ruku, aby ho zastavil.

„Nech to na mně,“ poprosil tiše.

Přímo uprostřed divočiny zatarasil Lang Qianqiu jedinou cestu a v ruce svíral svůj široký meč. „Chci s tebou svést jen jediný souboj. Nezáleží na tom, jak dopadne. I kdybych zemřel tvou rukou, nežádám žádný trest. Nepotřebuji, abys prosil Nebeského císaře o vyhnanství. Naučil jsi mě šermířskému umění, takže nejde říct, že bys proti mně nemohl vyhrát. Proč se mnou tedy nechceš bojovat?“

Xie Lian věděl, že Lang Qianqiu hodlá bojovat s nasazením všech sil. A když se nebude držet zpátky, bude muset Xie Lian bojovat stejně vážně. V takovém případě neexistoval scénář, který by si princ přál vidět. Jenže pokud s ním bojovat nebude, druhý korunní princ neustoupí.

Po dlouhé chvíli Xie Lian nakonec pomalu kývl hlavou. „Dobře.“

Udělal několik kroků k meči, vytáhl ho ze země a tiše řekl: „O tohle sis řekl sám.“

Po stovkách let se Fang Xin konečně vrátil do rukou svého pána a vydal spokojené zasténání. Hua Chengovi se při euforickém výkřiku toho meče zaleskly oči.

Xie Lian se rozmáchl a namířil ho k zemi. „Ať tento souboj skončí jakkoliv, nelituj toho,“ prohlásil klidně.

„Nikdy!“ vykřikl Lang Qianqiu.

Druhý princ měl pocit, že se mu rozskočí hlava. Oběma rukama pevně svíral dlouhý meč, oči měl soustředěné a zadržoval dech. Bez hnutí upíral pohled na černý meč Feng Xin a neodvažoval se svého soupeře ani na chviličku podcenit.

Xie Lian trhl čepelí a vrhl se k němu jako blesk. Lang Qianqiu zhluboka vydechl a připravil se k obraně, když v tom jeho tělo ztuhlo, jako by se kolem něj cosi pevně omotalo, a pak ztěžka dopadl na zem.

Sklopil hlavu, aby se podíval, a zjistil, že je opravdu spoutaný! Sněhobílá hedvábná páska byla několikrát obtočená kolem jeho těla jako had!

Lang Qianqiu se učil od mládí šermovat u Státního preceptora Fang Xina. Svého mistra se obával a zároveň cítil úctu k jeho schopnostem. Tato úcta nezmizela ani poté, co se krev na Zlaté hostině rozlila jako řeka, takže ve chvíli, kdy se Xie Lian dotkl meče, věnoval všechnu svou pozornost jeho pohybům. Vůbec si nevšiml, že se k němu zezadu plíží bílé hedvábí a čeká na příležitost k útoku. Jak mohl čekat takovou nestydatost?

Když Ruoye uspěl, Xie Lianovi se uvolnil výraz i sevřené srdce. Odhodil Feng Xin stranou, dlouze se nadechl a pomyslel si: „Tohle bylo těsné.“

Lang Qianqiu ležel na zemi a snažil se vyprostit, jenže netušil, jak dokáže být Ruoye zákeřný – čím víc se snažil osvobodit, tím pevněji ho svazoval. Vztekle vykřikl: Státní preceptore, co to má být? Pusť mě a pojď bojovat!“

Xie Lian si otřel pot. „Už jsme bojovali. To, co tě svazuje, je jedna z mých duchovních zbraní. Už jsi prohrál.“

„To přece nemůžeš počítat! Když jsem řekl boj na život a na smrt, myslel jsem tím samozřejmě souboj mečů! To je zbraň hodná muže. Útok pomocí bílé stuhy? Jak podlé!“

Opravdu věřil, že meč je nejlepší ze všech zbraní, a vyhrkl, co mu přišlo na jazyk. Vyznělo to, jako by na používání bílých stuh bylo něco nedůstojného. Ale Xie Lianovi bylo jedno, jestli se chová mužně nebo ne. Už předtím musel nosit ženské šaty i veřejně prohlašovat, že se mu ‚nepostaví‘. Stud neměl šanci prorazit jeho hroší kůží.

Klekl si vedle Lang Qianqiua. „Neřekl jsi ani slovo o tom, že musím použít meč. Použil jsem lest, takže komu si budeš stěžovat?“ Pak se odmlčel a pokračoval vážným tónem: „Přesně tak, byla to lest. No a co? Podařila se. Ano, byl jsem podlý, ale co na tom? Vyhrál jsem. Kdyby byl tvým protivníkem někdo jiný, už bys byl mrtvý.“

Hua Cheng stojící nedaleko od nich se bezhlasně zasmál, zkřížil ruce a odvrátil pohled. Lang Qianqiu byl v šoku.

Když byl Xie Lian ještě Státním preceptorem v Yong’anu, bylo všechno jeho učení čestné a spravedlivé. Nikdy by ho nenapadlo, že přijde den, kdy z úst svého někdejšího učitele uslyší slova jako „Ano, byla to lest. Ano, byl jsem podlý, ale co na tom? Vyhrál jsem.“ Byl ohromen.

Poté, co Xie Lian řekl své, vstal. „Přemýšlej o tom a příště se ostatním nepleť do cesty.“

--Předchozí kapitola--        --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--