Kapitola 49: Šikovné kostky, bezpečné jen pro jedinou osobu 2

Když Lang Qianqiu viděl, že se chystá k odchodu, okamžitě zavolal: „Stůj!“

Xie Lian se skutečně zastavil.

Druhý korunní princ zaťal zuby a nakonec vyhrkl: „Ty… dlužíš mi vysvětlení.“

„Jaké vysvětlení chceš?“

„Kvůli tvé zášti k našemu království a k mé rodině. Ne že bych nerozuměl tomu, proč nenávidíš Yong’an, ale…“ zajíkl se a teprve po chvíli dokázal pokračovat napjatým hlasem: „Ale Státní preceptore, copak jsme se já a moji rodiče nechovali ke zbývajícím obyvatelům Xian Le dobře? S mnohými z nich jsem se přátelil a snažil jsem se je chránit.“

Každé jeho slovo bylo pravdivé.

Ani po pádu království Xian Le nezapomnělo mnoho zbývajících obyvatel na svůj původ. I když vládu převzalo království Yong‘an, považovali se tito lidé a jejich potomci nadále za lid Xian Le a často se dostávali do střetů s lidmi nového království.

Několik prvních generací Yong’anu vládlo silou a krutě masakrovali vzbouřence Xian Le. Ti naopak vytvářeli tajné kliky a spojenectví, osnující atentáty na yong’anské šlechtice. Několikrát dokonce uspěli. Takhle to pokračovalo stále dokola a konečným výsledkem byla hluboce zakořeněná vzájemná nenávist.

S vládou Lang Qianqiuových rodičů však přišla změna. Nový král se k lidu Xian Le choval laskavě a soucitně a přes všechen nesouhlas chtěl staré i nové obyvatele sjednotit. I když myšlenka udělit knížecí tituly bývalým šlechticům Xian Le byla pro mnohé absurdní, použil ji jako způsob, kterým ukázal svou upřímnost a úctu. Sám Lang Qianqiu nikdy neměl předsudky kvůli čemukoliv z minulosti – pro něj to všechno byla historie.

Státní preceptor byl od začátku záhadnou postavou. Nikdy neodhalil svou pravou identitu, takže nebylo jasné, na které straně strůjce krvavé lázně Zlaté hostiny stojí. Nenávist mezi Yong’anem a Xian Le však byla příliš zakořeněná, takže kdykoliv došlo k problémům, začaly se obě strany navzájem obviňovat. Teď mnozí z přeživších šlechticů ukazovali prstem na Xian Le a využili příležitosti, aby žádali jejich úplné vyhlazení. Lang Qianqiu všechny tyto snahy odmítl.

Svým odhodláním zachránil životy mnoha lidí a zabránil genocidě, teď mu však vzpomínka na minulost zhořkla. Cítil se tím víc ukřivděný, čím více dobra tehdy vykonal.

Podvědomě věděl, že jeho tehdejší snaha nebyla zbytečná – nikdy není zbytečné dělat to, co člověk považuje za správné. Ale protože projevil tolik dobré vůle bez sebemenšího vděku, nemohl se zbavit pocitu hluboké nespravedlnosti.

Lang Qianqiuovi zčervenaly oči a pokračoval ve vyptávání: „Státní preceptore, udělal jsem snad málo? Spáchali moji rodiče něco zlého? Proč se mnou jednáš takovým způsobem?“ Čím víc nad tím přemýšlel, tím víc byl rozčílený, takže se znovu snažil vzepřít a bojoval s Ruoyovým sevřením. „Nemyslíš si, že mi dlužíš vysvětlení?“

„Nemohu ti ho dát,“ odpověděl Xie Lian.

Tak přímá odpověď jen rozdmýchala Lang Qianqiův hněv. „Státní preceptore, tolik ses změnil! Nikdy předtím jsi takový nebyl!“

Xie Lian si promnul kořen nosu. „Vzpomínám si, že jsem ti už dávno říkal, abys mě neuctíval jako modlu. Nikdy jsem nebyl takový, jakého sis mě vysnil. Nakonec jsi zklamal jen sám sebe.“

Lang Qianqiu sebou přestal zmítat a pohlédl na prince: „Ty z minulosti, ty ze současnosti… už ani nevím, který z vás je ten pravý,“ zamumlal.

„Všechno jsem já. Ale tehdy ti bylo teprve sedmnáct. Teď, když jsi starší, byly by mé lekce samozřejmě odlišné.“

Druhý korunní princ okamžik zmlkl, ale potom vyhrkl: „Protože jsi prošel ve svých sedmnácti letech zkouškou, musel jsi udělat zkoušku i z těch mých?[1]

Xie Lian neodpověděl.

Lang Qianqiu se zas rozzlobil a zhluboka se nadechl. „Jestli byl tohle tvůj záměr, nikdy se ti to nepodaří!“ Ačkoliv byl spoutaný, z jeho hlasu znělo odhodlání a jeho oči zářily vnitřním odhodláním. Pokračoval ostrým a hněvivým tónem, kterým jako by vyhlašoval válku: „Jestli chceš, abych si naplnil srdce nenávistí jako ty, tak se ti to nepodaří! Jestli mě chceš nutit, abych se vzdal sám sebe, odmítám! Ať mi uděláš cokoliv, NIKDY se nestanu takovým, jako jsi ty!“

Bylo to prohlášení tak hrdinské, až se Xie Lian až zarazil. Chvíli trvalo, než se vzpamatoval, vyrazil ze sebe tiché „pff“ a pak propukl v smích.

Lang Qianqiu měl ze svého proslovu rozpálenou tvář, krev mu vášnivě vřela a byl jen krůček od toho, aby ronil hořké slzy. Xie Lianův smích ho však znovu naplnil hněvem.

Princ se smál čím dál hlasitěji, dokonce se plácal dlaní do stehen. „Dobře!“ Nepamatoval si, kdy a co ho takhle naposledy pobavilo, a chvíli mu trvalo, než se uklidnil. Protřel si oči a kývl.  „Dobře. Jednou si vzpomeň si na to, co jsi dnes řekl – že se nikdy nestaneš takovým, jako jsem já.“

Hua Cheng sledoval Lang Qianqiua s chladným pohledem a rukama zkříženýma na hrudi.

Jen co Xie Lian domluvil, před druhým korunním princem cosi vybuchlo a objevil se rudý kouř.

Xie Lian sebou překvapeně trhl, přivřel oči a ustoupil. Bál se, že Lang Qianqiu použil nějaký podivný trik, jenže ta rána krom hlasitého zvuku nenapáchala žádné škody. Jakmile se kouř rozptýlil, druhý korunní princ byl pryč. Na jeho místě zůstala ležet červená keramická panenka daruma.[2]

Panenka daruma měla kulatý obličej a tělo jako obří dýně. Měla černé obočí a výraz mladého tygra, roztomilého a mladého. Na zádech nesla široký meč, přesně jako Lang Qianqiu. V tuto chvíli z ní sálal hněv, jenže ve spojení se svou baculatostí vypadala spíš jako velká roztomilá hračka.

Xie Lianův úsměv zmizel. „Qianqiu?!“

Ruoye se vrátil, aby se mohl ovinout kolem Xie Lianova předloktí. Hua Cheng k panence zvolna přistoupil, přejel po jejím těle prstem a rozesmál se: „Ať na sebe vezme jakoukoliv podobu, vypadá tak hloupě.“

Princ nevěděl, zda se má smát nebo brečet. Zvedl panenku. „Tohle… San Langu, tohle je Qianqiu? Proč se takhle proměnil? Přestaň si s ním pohrávat a vrať ho zpět.“

„Ne. Vezmi ho s sebou a pojďme.“

„A kam vlastně jdeme?“

Hua Cheng mu neodpověděl, jen kývl hlavou k nedalekému vstupu do malé jeskyně. Přešel blíž a hodil si do dlaně kostku, výsledek zkontroloval a teprve potom vešel dovnitř.

Proměna živého člověka do panenky darumy byla velmi zlomyslným kouzlem, pro které měl Král duchů slabost. Zároveň se však dalo jen těžko zrušit. Sám Xie Lian to nedokázal a netušil, zda to zvládne některý z nebeských úředníků, takže se chystal s panenkou v dlaních Hua Chenga následovat. Ještě předtím si však vzpomněl na pohozený meč Fang Xin, rychle se pro něj vrátil a připnul si ho na záda. Teprve potom se rozběhl za Hua Chengem.

Ještě zkusil svého společníka přesvědčit, aby kouzlo zrušil, ale ten se nenechal přemluvit. Bok po boku kráčeli jeskynním tunelem, který se postupně rozšiřoval a zvedal. Kousek před nimi se ozvaly kroky, objevilo se slabé světlo a uslyšeli zvuky zpěvu.

Když princ poslouchal zpěv v Rajském panství, byly to půvabné písně ženských duchů, svůdné, krásné a omamné jako afrodiziakum. Zato tento zpěv byl jako chaotické běsnění démonů, děsivé a odporné. Ty dvě melodie se vůbec nedaly srovnávat.

Tiše se zeptal: „San Langu, co je to za místo?“

„Pst!“

Už předtím Xie Lian téměř šeptal, po tomto pokynu úplně zatajil dech. Brzy pochopil, proč je třeba mlčení. Přímo před nimi se začaly objevovat vznášející se zelené ohně duchů. Když se skupinky malých světel přiblížily, pochopil, že to nejsou plameny, ale drobní duchové, celí oblečení v zeleném.

Na hlavě každého ducha hořelo malé světýlko, jako by oni sami byli zelenou svíčkou. V jeskyni se nebylo kam schovat a cesta byla úzká, takže se Xie Lian chystal sáhnout po meči, ale nakonec mu přišlo, že Ruoye se bude v této situace hodit víc.

Jenže ti drobní duchové kolem nich prošli aniž by hnuli brvou a něco si mezi sebou špitali. Nevypadalo to, že je nevidí, spíše jako by jim jejich přítomnost nepřišla ničím zvláštní. Princ se podíval na Hua Chenga, jenže vedle něj nestál výjimečně pohledný Král duchů v rudém, ale další malý bledý duch se zeleným plamínkem na hlavě.

Hua Cheng jim bez jeho vědomí musel vytvořit falešnou podobu. Xie Lian zvedl ruku k hlavě s myšlenkou, zda na ní má ten zelený plamen také.

„Proč musíme…“  Větu nedokončil, ale smysl byl jasný. Proč na sebe museli vzít tak bizarní podobu?

Hua Cheng pochopil, na co se ptá: „Už jsem se dřív zmínil, že Zelený duch Qi Rong je vulgární a hrubý. Všichni jeho nohsledi musí vypadat takhle.“

Takže Hua Cheng ho přivedl na území Zeleného ducha Qi Ronga!

Když se předtím na Nebesích i v Říši duchů doslechl o Qi Rongovi, všichni se shodovali na tom, že je velmi neotesaný. Princ konečně pochopil proč. Když člověk vycházel z Qi Rongova titulu „Zelené světlo bloudící nocí“, zněla v tom stopa jisté nebezpečné elegance, ale pokud se pod tím doslova skrývalo zelené světlo, které se v noci potulovalo v podobě svítících duchů, byl dojem propastně rozdílný.

„Nezničil jsi už jeho doupě?“ zeptal se Xie Lian.

„Zničil, ale utekl. Utíkal celých padesát let a pak si postavil nové.“

Xie Lian si přitiskl panenku Lang Qianqiua k hrudi a poté, co se ujistil, že v okolí nikdo není, zašeptal: „San Langu, přišel jsi najít Zeleného ducha? Co kdybys nejdřív zrušil kouzlo darumy a nechal ho jít? Já tě pak doprovodím.“

Hua Cheng tvrdošíjně zavrtěl hlavou. „Ne, vezmi si ho s sebou. Potřebuji, aby se s někým setkal.“

To vzbudilo princovu zvědavost. Hua Cheng se nikdy nechoval, jako by mu na Lang Qianqiuovi nějak záleželo, tak proč by ho chtěl brát na nějaké setkání?

Tunel před nimi se otevřel do širší jeskyně, do které ústilo množství dalších chodeb. Vypadalo to, že podzemní sály a tunely jsou vyhloubeny po celé hoře – jeskyně propojené s dalšími jeskyněmi, tunely ústící do dalších tunelů. Každým vchodem vcházeli a vycházeli duchové se zeleným plamenem na hlavě, jako by byli v obřím úlu nebo mraveništi. Kdyby tu byl Xie Lian sám, neměl by šanci zapamatovat si, kudy ven. Hua Cheng se tu však choval jako doma, bez zaváhání klidně procházel tunely a jeskyněmi, jako by znal cestu nazpaměť.

Díky iluzi vzhledu malých zelených duchů je nikdo nezastavil. Xie Lian si oddechl úlevou, ale Hua Cheng považoval jeho úlevu za nespokojené vzdychnutí. „Co se děje?“

„Nic. Předtím jsem si myslel, že se chystáš místo plížení přímo zaútočit na jeho doupě. Nejsem v boji příliš dobrý, takže se mi ulevilo.“

Když říkal, že není „dobrý v boji“, myslel to vážně. Nechyběla mu sice bojová zkušenost, ale neuměl řešit následky. Hua Cheng se zakuckal smíchy.

„Poprvé jsem sice zaútočil rovnou, ale utekl, jakmile to zjistil. Tentokrát jsem tu přímo kvůli němu, takže nechci, aby si mě všiml.“

Takže tou osobou, se kterou se chtěl setkat, byl Zelený duch Qi Rong. Byl mezi ním a Hua Chengem nějaký vztah? Xie Lian si pomyslel, že ať chce Hua Cheng udělat cokoli, on ho bude následovat, a teprve později ho požádá, ať kouzlo darumy zruší. Stále myslel na vypálení Rajského panství a cítil se kvůli tomu provinile. Zatímco nad tím přemýšlel, Hua Cheng promluvil: „Ten neužitečný odpad se na nic nezmůže, ale je ostražitý. Ani tihle malí duchové se k němu nemůžou přiblížit a není snadné vydávat se za jeho nejbližší přisluhovače. Abychom se k němu dostali, existuje jen jediná cesta.

V tu chvíli se k nim přiblížili čtyři další duchové, zabraní do hovoru a smíchu. Hua Cheng zpomalil a Xie Lian ho napodobil. Ukázalo se, že malí duchové vedou zástup svázaných lidí, spojených dlouhých provazem. Mezi těmi lidmi byli jak muži, tak ženy, někteří otrhaní a zanedbaní, někteří v drahých šatech, ale všichni vypadali mladší třiceti let. Vypadali vyděšeně, někteří i na pokraji mdlob. Bylo tam dokonce i dítě, které se drželo za rukáv jednoho z mladíků – pravděpodobně to byl otec a syn. Zatímco se plahočili démonickým doupětem, prošli kolem Hua Chenga, který se bez zaváhání otočil a plynule se připojil na konec zástupu. Jemně strčil loktem do prince, který ho vzápětí napodobil. Když si pak Hua Chenga prohlédl, uviděl před sebou čistě ostříhaného mladíka. On sám nejspíš vypadal podobně.

Malá skupinka vězňů procházela klikatými tunely a jeskyněmi. Drobní duchové, kteří skupinu vedli, vypadali se svou povinností docela spokojení, a čas od času na vězně křičeli nebo vrčeli, aby dali najevo trochu autority. „Nic nezkoušejte! Žádný pláč! Jestli s těmi vašimi usoplenými a uslzenými tvářemi zkazíte našemu pánovi chuť k jídlu, naučíme vás, jaké je to toužit po smrti!“

Nikdy nepadlo ani slovo o tom, že by zbylí tři ze Čtyř velkých katastrof pojídali lidské maso. Takhle nenasytný byl pouze Zelený duch Qi Rong. Nebylo proto divu, že se všichni vysmívali i sebemenší zmínce o něm, a odmítali ho jako nechutného a hloupého. Hua Cheng předtím řekl, že je jen jediný způsob, jak se ke Qi Rongovi přiblížit, a tím způsobem zřejmě bylo zamíchání se k jeho „jídlu“. Princ se za chůze natáhl po Hua Chengově ruce. Jakmile se mu ji podařilo sevřít, ucítil, jak Král duchů ztuhl, jako by se chtěl odtáhnout. Princ si toho byl sice vědom, ale za daných okolností nebylo moc prostoru k ohledům. Pevně sevřel jeho dlaň a prstem mu do ní lehce nakreslil znak pro „zachránit.“

Xie Lian věděl, že ty lidi nemohou nechat jejich osudu, a tímhle informoval Hua Chenga o svém záměru. Ten hned poté zavřel dlaň.

O chvíli později vyšli z tunelu a vešli do rozlehlé jeskyně. V zorném poli nad svou hlavou spatřili množství jakýchsi tmavých předmětů. Princ přimhouřil oči a nebyl si jistý, na co hledí, ale v tom ho Hua Cheng chytil za zápěstí. Na hřbet jeho dlaně nakreslil několik znaků: „Dávej si pozor na hlavu. Nedotkni se toho.“

Xie Lian si nejdřív myslel, že shora visí spousta hadrů, ale když se podíval pořádně, zorničky se mu rozšířily. Jaké hadry? Od stropu visely zčernalé lidské mrtvoly, namačkané na sebe a zavěšené hlavou dolů.

Les visících mrtvol!

Ačkoli mrtvých byly dobré desítky, žádný krvavý déšť se nekonal. Všechny do jedné byly vysušené a v žilách jim nezůstala ani kapka čerstvé krve. Mrtvé tváře zdobily dokořán otevřená ústa a bolestné výrazy a jejich obličeje i těla pokrývala vrstva bílých krystalků, připomínajících sníh. Byla to sůl.

V nejhlubších zákoutích jeskyně zářila světla, stálo tam obrovské křeslo, dlouhý stůl, zlaté poháry a jadeitové nádobí. S takovou extravagancí to spíš než odlehlou jeskyni připomínalo královskou hodovní síň. Kousek dál od stolu stál obrovský železný kotel, dost velký na to, aby se do něj vešlo přes deset lidí. V tom kotli zuřivě vřela a bublala voda, a slibovala uvaření každému, kdo se v ní neopatrností ocitl.

Čtyři duchové vedli skupinu vězňů právě k tomu kotli. Když zajatci pochopili, co je čeká, někteří padli na zem a třásli se strachem. Uprostřed křiku, úderů a přetahování ucítil Xie Lian, jak Hua Cheng vedle něj ztuhl a zastavil se v půli kroku.

Podíval se na něj, ale ačkoli měl Král duchů stále vzhled krátkovlasého lidského mladíka, jeho oči planuly vztekem. Navenek nezměnil výraz. Princ dobře věděl, že své skutečné emoce skrývá hluboko uvnitř, teď však v jeho očích prosakovala nenávist, jakou u něj ještě neviděl. Xie Lian sledoval jeho pohled a v příštím okamžiku se mu zastavil dech. Před extravagantním křeslem k nim kdosi klečel zády.

Na první pohled vypadal jako člověk, ale ve skutečnosti šlo o mistrně zpracovanou kamennou sochu. Byla vytesána do podoby klečícího člověka, jehož poloha se dala popsat jen jako „pes se staženým ocasem“. Nebylo těžké odhadnout, že jediným účelem k vytvoření té sochy bylo ponížení zobrazené osoby. Xie Lian sochu ani nepotřeboval vidět zepředu, aby věděl, že má jeho tvář.

--Předchozí kapitola--        --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--

---

[1] Zkouška v sedmnácti letech – kdo si nepamatuje, tak v tom roku proběhla scéna s průvodem městem, kdy Xie Lian zachytil padajícího chlapce a narušil tak obřad.

[2] Panenka daruma je (asi) původně japonská kulatá soška, zobrazující vousatého muže – legendárního mnicha Bódhidharma. Spíš než hračka je to talisman pro štěstí, často se prodává s nevybarvenýma očima, které si pak majitel dokreslí – jedno oko při zadání přání/cíle, druhé při jeho splnění.