Kapitola 50: Šikovné kostky, bezpečné jen pro jedinou osobu 3

 Lidé obvykle netušili, jak vypadají zezadu, ale Xie Lian byl výjimkou. S pohledem na svá záda byl obeznámen velmi dobře.

Když padlo království Xian Le, lidé potřebovali ulevit svému hněvu. Vypálili chrám Osmi tisíc korunovaných princů, uloupili drahokamy z meče na jeho soše a zbavili její oděv veškerého zlata. Všechny ostatní sochy alespoň znesvětili. Jako by to nebylo málo, přišli s novým nápadem – postavit princovi právě takové klečící sochy.¹Korunního prince, do té doby velmi uctívaného a respektovaného, zobrazili jako klečícího prosebníka žadonícího o odpuštění, a umístili tyto sochy na frekventovaná místa. Každý, kdo šel kolem a chtěl se zbavit neštěstí, mohl si na ně plivnout nebo je alespoň nakopnout. Někteří ho dokonce vytesali v tak hluboké úkloně, že mohl sloužit jako dveřní práh a přes jeho záda přecházely tisíce lidí.² V prvních asi dvaceti letech po pádu království Xian Le šlo tyto sochy běžně najít ve většině měst a vesnic.

Tak jak by mohl Xie Lian nepoznat svá záda?

Jeho myšlenky přerušil mladý nenávistný hlas: „Ta malá hyena Pei Su! Na Nebesa vystoupal jen proto, že objímal stehna³ toho hajzla Peie, tak na co si tu hraje? Je to jen vyhnaný divoký pes. Zkazil mi plány!“ Majitel hlasu se ještě ani neukázal, ale jeho tiráda pokračovala. „Až s ním jednou skoncuju, nikdo si neodváží vyzvednout jeho mrtvolu ještě dlouho poté, co ji vysuší vítr!“

Xie Lian se podíval za hlasem a spatřil do jeskyně vcházet zeleně oděnou postavu v masce. Nemohl si pomoct, aby se nezahleděl na její temeno, a následně byl jaksi zklamaný, protože té osobě nad hlavou nesvítilo žádné světlo ani plamen. Muže v zeleném obklopoval hlouček malých duchů stejné barvy, takže to vypadalo, jako by byl obklopen kruhem zeleného světla. Tohle musel být jeden ze Čtyř katastrof v Říši duchů – Zelený duch Qi Rong. 

Od chvíle, kdy ho Nan Feng poprvé zmínil, Xie Lian přemýšlel, zda je tento Qi Rong tentýž člověk, kterého kdysi znával v Xian Le. Existovalo totiž nepsané pravidlo, že duchové i démoni s pohřbením svého minulého života skrývali i svoje pravá jména, takže nebyl důvod předpokládat, že se jedná o stejnou osobu – jednoduše se shodovalo čísi falešné jméno se skutečnou osobou. Jenže teď bylo vše jinak. Pokud by tohle byl jiný Qi Rong, tak proč ta posedlost klečící sochou korunního prince? I zvuk hlasu mu byl povědomý.

Malí zelení duchové hlasitě oslavovali Qi Ronga jako svého krále a divoce štěbetali, díky čemuž se princ dozvěděl o událostech minulých dní. Když Qi Rong poslal do Města duchů několik svých nohsledů, skončili zneškodnění Hua Chengem dřív, než stihli způsobit nějaký zmatek. Zbylí duchové se později znovu spojili a připravovali na další útok, ale než stačili vyrazit, narazili na Pei Sua. Ten byl sice vyhnancem v říši smrtelníků, ale stále nezapomněl na svou minulost nebeského úředníka, a protože neměl nic lepšího na práci, pobil všechny zbylé Qi Rongovy posluhovače. Ztráta tolika poskoků za tak krátkou dobu mohla za Qi Rongův vztek a další příval nadávek.

„Jaký předek, takový potomek! Ten zasraný děvkař Pei Ming má nejspíš boláky po celém rozkroku! Měl bych jemu i Pei Suovi uříznout jejich zasraný péra a pověsit jim je na krk! Kéž by každému, kdo je bude uctívat, vytékal hnis při každém kroku!“

Xie Lian potlačil nutkání zacpat si uši. Nadávky byly sice podobné, jako když se do toho pustil Feng Xin, ale jeden rozdíl tu byl. Ve Feng Xinových slovech nebyl kromě hněvu žádný zlý úmysl. Zato u Qi Ronga nebylo pochyb, že jeho cílem je skutečně proklít danou osobu a zařídit jí stejný osud, jaký jí svými hrubými a obscénními slovy přivolával.

Skupina malých zelených duchů svému pánovi hlasitě přitakávala. Qi Rong si díky tomu nejspíš znovu vzpomněl na ztrátu svých schopných a pracně vychovávaných podřízených, a znovu spustil: „Jaká škoda, že ti dva nestydatí psi Peiové zajali nebohou statečnou Xuan Ji. Tak jí ublížili, a teď ji ani nemůžu zachránit!“

Princ s jeho výrokem o Xuan Ji rozhodně nesouhlasil. Měla skutečně tragický osud, ale ne všechno byla vina generála Peie. Koneckonců, to ona unesla všech deset nevěst, a byla to ona, kdo je chladnokrevně zabil. Určitě měla pevnou vůli, ale jestli byla statečná? O tom by se dalo polemizovat. Naproti tomu s tvrzením, že Malý Pei povýšil jen pro známost s generálem Peiem, šlo souhlasit jen napůl. Sám princ už viděl tolik vzestupů a pádů, že mohl s naprostou jistotou říct jedinou věc: pokud je někdo neschopný, bez ohledu na to, kdo mu na Nebesa pomohl, nedokáže překonat Nebeské soužení a zůstane nanejvýš úředníkem Středního dvora. Xie Lian se s Pei Suem příliš nestýkal, ale i on si všiml, že jeho bojová síla převyšuje sílu Lang Qianqiua. Jenže moc se nerovná postavení a ve hře byla i politika, jinak by už Pei Su dávno získal vlastní palác.

Qi Rong tyhle věci samozřejmě ignoroval. Dál sliboval pomstu a přál každému v Nebeské říši krutou smrt. Pei Minga nazýval mužskou děvkou, Malého Peie psem, objímajícím nohy, Jun Wua podvodníkem, Ling Wen mrchou, Lang Qianqiua blbcem a Quan Yizhena hovadem. Vládce vody obvinil, že má černé srdce a Vládce větru označil za couru – nejspíš ani nevěděl, že Shi Qingxuan je vlastně muž. Kdyby to Xie Lian neslyšel na vlastní oči, nevěřil by, že někdo může být tak ublížený. Nakonec se Qi Rong dostal k hlavnímu bodu, kterým byl fakt, že jím Hua Cheng a Černá voda potápějící lodě pohrdají.

Byli to pouzí Zhoubní, hořekoval, a jednoho dne je před sebou nechá pokleknout. Xie Liana by taková urážka možná rozzlobila, kdyby takovou budoucnost považoval za alespoň trochu možnou. Takhle mu to spíš přišlo vtipné. Koutkem oka se po Hua Chengovi podíval, ale ten nijak nereagoval, jen stále zíral na klečící sochu.

Nakonec to vypadalo, že Qi Ronga všechno to nadávání uklidnilo, a změnil téma. „Jak dopadlo to, kvůli čemu jsem vás vyslal ven? Už se Quan Yizhen a ten děvkař Pei začali hádat?“

Během řeči se posadil na svůj luxusní trůn, zvedl nohy a opřel si boty o ramena sochy. Viditelně ji používal jako podnožku.

Naštěstí se v tu chvíli Xie Lian držel Hua Chengovy paže, takže ho stihl zastavit v momentě, kdy se posunul dopředu. Bylo mu jasné, že to nemusí stačit, takže nakreslil do Hua Chengovy dlaně další znak: „Díky“.

Král duchů to slovo poznal. Sklopil hlavu a pak se podíval na Xie Liana. Princ na něj upíral vděčný pohled a beze slova mu tak děkoval za jeho dobré úmysly. Pak lehce zavrtěl hlavou a nakreslil znaky „poslouchej“ a „Nebesa“.

Poslední Qi Rongova věta měla co dělat se dvěma nebeskými úředníky a Xie Lian si chtěl poslechnout víc, protože mu bylo jasné, že půjde o nějakou špatnost. Záležitost s jeho sochou coby podnožkou nechávala prince chladným. Už dřív jeho sochy sloužili jako práh, a navíc to byl jen kus kamene, ne on sám. Hua Cheng jeho myšlenky pochopil, i když si vyměnili pouhá tři slova a jeden pohled. Sevřel ruku v pěst a odvrátil hlavu, takže před princem skryl svůj výraz.

Malý zelený duch svému pánovi odpověděl: Řídili jsme se pokyny našeho krále a už dávno jsme rozšířili zvěst, že Pei Ming chce z Pei Sua udělat bojového boha Západu. Šíří se čím dál tím víc, takže jsme ji použili jako záminku. V přestrojení za věrné z paláce Qi Ying jsme znesvětili stovky chrámů Ming Guanga a nikdo nic nepoznal! Haha, můj pán to možná neví, ale ti lidé jsou opravdu hloupí! Viděli, jak rozbíjíme chrámy, přidali se k nám a začali je rozbíjet s ještě větším nadšením!

Qi Rong byl potěšen. „Jen tak dál! Quan Yizhen to možná vydrží, ale Pei Ming nemá šanci!“

I když jimi šířené zvěsti nebyly tak docela lživé, šlo o zlomyslné výmysly a fakt, že v převleku za smrtelníky sabotovali cizí chrámy, byl naprosto ohavný a zvrácený.

Není divu, že se o Qi Rongovi tradovalo, že sice není mocný, ale zato nesmírně obtížný.

Xie Lian si v duchu poznamenal, že musí říct Jun Wuovi, aby sledoval případné spory mezi dvěma nebeskými úředníky, které přitom způsobili jiní.

Když Qi Rong skončil s vyřizováním, uvelebil se na trůně a nohy si posunul na záda princovy sochy. Malí duchové okamžitě věděli, co mají dělat, a vydali se k hloučku vězňů najít tu nejlepší oběť. Jedinému dítěti ve skupině pravděpodobně nebylo ani deset let a celou situaci si příliš neuvědomoval. Velkýma očima mžoural kolem, pevně se držel za cíp otcovy košile a čím větší měl strach, tím víc s ní škubal. Tvář mladého otce byla popelavě bledá, když se třesoucím hlasem snažil syna utěšovat: „Neboj se, neměj strach…“ Bylo znát, že on sám je vyděšený až do morku kostí.

Jeden z malých duchů si dítěte všiml a radostně se po něm natáhl. Mladý otec vykřikl a trhl sebou. Sám Xie Lian reagoval instinktivně a pohnul se vpřed, ale pak vedle sebe ucítil pohyb. Z davu vystoupil Hua Cheng.

Jelikož sem přišel s cílem setkat se se Zeleným duchem, očekával princ, že nyní odstraní převlek. Moc dobře věděl, že Hua Cheng je dost silný na to, aby zničil všechno v dohledu, aniž by ho kdokoliv dokázal zastavit. Přesto si dál nechal falešnou podobu lidského mladíka a líně kráčel vpřed.

Několik malých zelených duchů pozvedlo poplašeně zbraně. „Stůj! Co to děláš?“

Qi Rong se naklonil. „Kde jste s tím klukem? Pospěšte si!“

Hua Cheng se zasmál: „To nikdo nechce projevit trochu úcty v přítomnosti královského rodu Xian Le?“

Při těch slovech se zarazil nejen Qi Rong, ale dokonce i Xie Lian.

Po krátkém okamžiku strnutí se Qi Rong vztekle napjal a dokonce pod maskou zachroptěl, jakoby se jeho hněv měnil v šílený smích. „Jaká zasraná odvaha! Dělat si přede mnou takovou legraci? Pověz mi, z jaké větve královské krve Xian Le pocházíš? Ze které?“

Hua Cheng klidně odpověděl: „Princ An Le.“

Xie Lian cítil, jak sebou panenka daruma Lang Qianqiu v jeho náručí najednou trhla.

Princ An Le byl potomkem královského rodu Xian Le ze stejné generace jako Lang Qianqiu a dalo by se říct, že se spolu přátelili.

Zpod masky se ozval Qi Rongův posměšný smích. „Princ An Le? Snažíš se o svou vlastní smrt? Kdo ti řekl, že máš přede mnou mlít takové sračky? To tě nenaučili trochu historie, než tě sem poslali? Princ An Le byl posledním zbývajícím příslušníkem královské krve Xian Le a už je mrtvý! Kdo kurva jsi, že přede mnou předstíráš královský původ?“

„Aha?“ Hua Cheng povytáhl obočí. „On je mrtvý? A jak zemřel?“

Qi Rong už to nevydržel a vykřikl: „Sejměte ho! Sejměte toho podezřelýho šmejda!“

Na jeho příkaz se z celé jeskyně a nejbližších tunelů s křikem vyhrnulo velké množství zelených duchů. Uprostřed toho chaosu se Hua Cheng jen slabě usmíval.

Předtím byl jeho úsměv přezíravý, ale teď jako by mu na tvář padla vrstva mrazu. Mihl se jako stín, zmizel a vzápětí se objevil za Qi Rongem. Jednou rukou popadl jeho hlavu zezadu a tvrdě mu ji zmáčkl jako dítě, které si hraje s míčem. „A kdo jsi kurva ty, že jsi přede mnou tak drzý?“

Ozvala se hlasitá rána a z toho luxusního trůnu najednou létaly kusy dřeva. Vzduch se zaplnil prachem. Xie Lian za sebe schoval dítě a zablokoval svým tělem kusy odletujícího dřeva. Když se prach usadil, Qi Rong zmizel. Vlastně nezmizel tak docela – ležel mezi troskami trůnu a hlavu měl po Hua Chengově útoku zabořenou hluboko do země.

Lidé i duchové se dali na útěk.

Xie Lian začal křičet: „Stůjte, zůstaňte tady!“

Pokud na sebe vězni upoutají pozornost ostatních duchů v jeskyních, určitě zemřou!

Po chvíli snahy bezmocně svěsil ruce, protože ho samozřejmě jako vždy nikdo neposlouchal.

Za současných okolností neměl čas starat se o ostatní. Na druhé straně místnosti si Hua Cheng pomalu klekl, popadl hrst Qi Rongových vlasů a vytáhl ho z díry za zkrvavenou hlavu. Chvíli ho pozoroval a vypadal u toho čím dál tím pobaveněji. Nakonec vyprskl smíchy. Přestože se smál, jeho oči plály strašidelným světlem.

Mezitím Ruoye srazil několik zelených duchů, kteří se snažili rozsekat prchající vězně. Princ se hned nato otočil, protože instinkt mu napovídal, že je něco špatně. „San Langu? San Langu!“

Qi Rong vyplivl krev, která se mu nahromadila v ústech.  Maska praskla a odpadlo z ní několik kusů. „Někdo ho zastavte! Pojďte ho okamžitě zastavit!“

Ačkoliv s ním před chvíli Hua Cheng zuřivě mlátil, vypadal teď klidný a začal si s Qi Rongem povídat, jako by byli nejlepší přátelé. „To jsi nevěděl, že? Na světě jsou věci, které se nedají zastavit. Jako třeba že zapadne slunce. Anebo slon, který rozmačká mravence. Nebo například – JÁ! Já, který ti vezmu tvůj mrzký život!“

Při poslední větě se zatvářil zuřivě. Sevřel v rukou Qi Rongovo tělo a znovu s ním praštil.

Další hlasitá rána. Qi Rong byl vmáčknut do země a z jeho trupu nezbylo o moc víc než kaluž krve a vnitřností. Maska na jeho tváři se rozpadla na malé kousky a odhalila tak polovinu tváře.

Pokud by v tu chvíli někdo přihlížel, zjistil by šokující skutečnost:

Zelený duch Qi Rong a korunní princ Xian Le, jeden duch, jeden bůh, rozdílní jako nebe a peklo, vypadali jako bratři!

--Předchozí kapitola--        --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--

Slovo překladatele: S velikou omluvou musím prodloužit dobu překladu z dvakrát týdně na jednou (v neděli), a to do konce Vánoc. Každou kapitolu stíhám tak akorát na knop a nemám napřekládáno nic dopředu, práce doma stojí, vlastní práci nedávám tolik, co bych měla... Prosím o trpělivost, věřím, že přes svátky na tom máknu a zas to půjde!

---

1 Klečící sochy nejsou výmyslem autorky. V Číně je to druh věčného ponížení pro obzvláštní zrádce národa. Každý ví kdo, kdy a proč si tuto „čest“ vysloužil. Podívejte se zde:

^↩

2 Socha sloužící jako práh – prahy ve starověké Číně byly u některých domů velmi vysoké, třeba do půlky lýtek. Ostatně vzpomeňte si na MDZS, kde ve městě Yi Wei Wuxian vysvětluje lidovou moudrost právě na takto vysokém prahu márnice – mrtvola nově povstavši neohne kolena, tudíž nedokáže překážku překonat a zůstane bezmocně hopkat za ním. (Tato teorie samozřejmě počítá s čínskými zombíky Jiangshi, viz část knihy o mrtvých nevěstách v chrámu.) Ohledně skutečného důvodu jsem našla něco tady (a jsou tam i ti zombíci!): http://china-talk.blogspot.com/2015/01/the-culture-of-chinese-doorsill.html ^↩

3 Objímání stehen/nohou je v Číně vyjádření pro jistou formu profesního řitního alpinismu, v rozmezí od protekce až po podkuřování nadřízenému.^↩