Kapitola 57: Hledání minulosti; Kroky zpět na horu Taicang 2

 Xie Lian té padající věci rychle uhnul. Nejdřív si myslel, že jde o zlomenou větev nebo ptačí hnízdo, ale když se sklonil blíž, zjistil, že je to ztrouchnivělé prkno se zbytky zrezivělých řetězů na stranách. Původní tvar už dávno nebyl k poznání, takže kdokoliv jiný by účel toho prkna uhodl jen těžko. Přesto Xie Lian okamžitě věděl, že se dívá na houpačku.

V minulosti měla hora Taicang takové houpačky upevněné snad na každém volném místě, a to jak pro zábavu, tak pro tréning. Jedna z prvních princových vzpomínek na dětství patřila cestě na horu, během níž doprovázel své rodiče na modlitbu pro požehnání do Královského svatého pavilonu. Pamatoval si skupinu mladých učedníků, kteří na houpačkách dováděli, převraceli se a skákali. Bylo to vzrušující představení, král s královnou si to užívali a Xie Lian tleskal a uznale vykřikoval. Jeho rodiče byli tak potěšeni, že mladé učedníky bohatě odměnili, a od té doby zůstalo hluboko v Xie Lianově srdci přesvědčení, že kultivace je něco úžasně zábavného. Když v pozdějších letech formálně vstoupil do sekty za účelem vlastní kultivace, už dávno to nebylo kvůli zábavě.

Po chvíli odpočinku pokračoval ve výstupu. Čím výše stoupal, tím hustší bylo křoví a každou chvíli zahlédl tmavý stín či ocas nějakého zvířete, které se kolem mihlo. Na větvích drobné veverky chroupaly šišky a pokukovaly po nezvaném hostu.

Většina křoví byla porostlá trny, které mu rvaly šaty a drásaly kůži, ale Xie Lian tu bolest ignoroval. Konečně dosáhl Vrcholu korunního prince. Tato část hory se původně jmenovala jinak, ale to se změnilo po vybudování jeho chrámu. Uprostřed křoví a mladých stromků se tu a tam stále ještě daly rozeznat oblé kameny dlažby či skryté stopy po ohořelých základech. Tady kdysi stával chrám. Šikmo od něj, skrze suť, trosky a střepy, našel polorozpadlou studnu.

Při pohledu dovnitř bylo jasné, že stará studna už dávno vyschla, protože blátem pokryté dno od něj bylo vzdáleno sotva pár chi. Xie Lian bez váhání přehodil nohy přes okraj a skočil dolů.

Nespadl do bláta, místo toho prošel iluzorním dnem a padal ještě nějakou dobu, než se nohama dotkl pevné země.

Dole panovala taková tma, že si neviděl ani na vlastní ruce. Vzhlédl, ale také nad ním byla tma, jako by studnu zakrýval těžký kus látky. Xie Lian nahmatal na dně několik cihel a v patřičném pořadí je stlačil. Ve zdi vedle něj se otevřel nízký otvor. Princ klesl na všechny čtyři a vlezl dovnitř. Otvor se za ním se zarachocením znovu zavřel.

Trvalo dlouhou dobu, než se konečně doplazil na konec tunelu. Postavil se, narovnal a luskl prsty, aby v dlani vytvořil malý plamen.

Jako v odpověď na jeho světlo se nedaleko objevil další slabý záblesk, podobný hvězdě, která se probouzí z hlubokého spánku.

Brzy poté se rozsvěcovaly další a další světelné body, světlo se šířilo a osvětlovalo temnotu, která postupně nabývala podoby Velkého sálu císařského mauzolea. Na jeho stropě jako by byly usazeny tisíce jiskřivých hvězd.

Je těžké si představit, že císařské mauzoleum starobylého království Xian Le bylo ukryto pod spálenou zemí hory Taicang. Ty zářivé hvězdy byly fluoritové noční perly a diamanty – ty první byly zdrojem světla a ty druhé jejich záři odrážely. V tomto spojení byl lesk těch kamenů oslnivě kouzelný. Vypadaly jako miniaturní hvězdná Nebeská řeka,¹ ukrytá pod zemí. Za každý z těch kamenů by člověk mohl žít do konce života v přepychu. Xie Lian se však nezdržoval pohledem na ně, místo toho prošel Velkým sálem až dozadu ke vstupu do hrobky.

Protože pohřební komora nebyla zcela dokončena, zdála se ve srovnání se sálem velmi prostá. Mezi rakvemi stál kdosi ve skvostném oděvu a se zlatou maskou, v ruce svíral oslnivě ostrou čepel a držel ji napřaženou směrem k němu.

Ten člověk se nehýbal a Xie Lian kolem něj nevšímavě prošel. Dobře věděl, že za tou zlatou maskou a nádhernými šaty není nikdo živý, byla to jen hromada oblečení, držící pohromadě na slaměné figuríně.

Už po staletí stála místo něj po stranách dvou osamělých rakví jen souprava jeho elegantních rób a zlata maska. Na vrcholu každé rakve byl malý zlatý talíř s nesourodou směsicí jakéhosi ovoce, vysušeného a scvrklého až na dřeň, a zčernalé tvrdé kvádry čehosi. Xie Lian ty věci vyhodil do rohu krypty a talíře očistil. Prohmatal rukávy a záhyby svého roucha. Původně měl u sebe alespoň napůl snědený bochánek, ale ten dal Hua Chengovi.

Řekl tedy: „Otče, matko, hluboce se omlouvám. Zapomněl jsem vám při této návštěvu něco přinést.“

Nikdo mu samozřejmě neodpověděl. Xie Lian se tedy pomalu posadil a opřel se o jednu z rakví. Chvíli mlčel, než konečně našel slova. „Matko, viděl jsem Qi Ronga. Nezemřel, ale proměnil se v ducha. Netuším, jak mohl ty stovky let přežít.“ Princ zavrtěl hlavou. „On… zabil spoustu lidí a teď jsou další, kteří se snaží zabít jeho. Nebesa mu také nejspíš neodpustí. Opravdu nevím, co s ním mám dělat.“

Chtěl říct víc, ale náhle zaslechl odněkud nesmírně blízko tichý zvuk pláče.

V okamžiku ztuhl a jeho výraz se drasticky změnil.

Pozorně naslouchal, ale nešlo o halucinaci. Byl to skutečný nářek. Tichý, jemný pláč, a kdyby nedával pozor, snadno by ho přeslechl. Hlas byl posazený vysoko, takže pokud to nebylo dítě, muselo jít o ženu.

Pláč zněl blízko, jako by ta osoba plakala u tenké stěny hned vedle jeho ucha. Xie Lian prudce zvedl hlavu a konečně to poznal – zvuk vycházel z rakve, o kterou se opíral!

V šoku podvědomě vyhrkl slova plná radosti: „Matko, jsi to ty?“

Okamžitě se vzpamatoval, protože věděl, že to zoufalé přání se nikdy nenaplní. Jeho matka zemřela před osmi sty lety zbavená utrpení, a nikdy se nezměnila v nespokojeného ducha. Také emoce, které se za tím nářkem skrývaly, nebyly zoufalství, spíše obrovský strach.

Kdo se proboha může schovávat v rakvi jeho matky a plakat?

Xie Lian se neudržel, levou rukou odsunul víko rakve a druhou zvedl Fang Xin. Jakmile uviděl dovnitř, rychle meč zastavil.

V rakvi ležela podivná lidská postava s tváří ukrytou pod látkovým závojem a tělem zahaleným do elegantního černého oděvu.

Jestli měl někdo v rakvi ležet, pak pouze jeho matka, ale tahle osoba byla malá a drobná, s úplně odlišnou stavbou těla. A co bylo nejpodivnější – ta osoba se třásla! Byl to živý člověk.

Xie Lian mu strhl závoj. Pod látkou se skutečně skrýval obličej malého dítěte!

V tu chvíli mu srdce zmrzlo na kost. Popadl dítě, zvedl ho a zděšeně začal křičet: „Kde je moje matka! Kde je moje matka?! Co jsi udělal s tělem mé matky?“

Ačkoli oděv, který mělo dítě na sobě, nevypadal nijak neobvykle, ve skutečnosti byl utkán z hedvábí nesmírně vzácné larvy. To hedvábí bylo darem od malého cizího národa a utkat z něj látku vyžadovalo řemeslné mistrovství. Spolu s voňavými bylinnými pytlíčky a zapečetěnou rakví dokázalo uchovat tělo mrtvého po tisíce let, aniž by na jeho tváři byla znát sebemenší změna. Teď však mělo černé hedvábné šaty na sobě tohle dítě, takže kam se podělo tělo jeho matky? A v jakém bylo stavu?

Xie Lian se o tom neodvažoval přemýšlet, dokázal jen dokola klást stejné otázky dítěti v jeho sevření: „Kde je moje matka? Co jsi zač? Proč jsi tady? Co jsi udělal s tělem mé matky!“

Ale jak by mu mohlo dítě vyděšené k slzám odpovědět? Bylo strachem bez sebe. Princ ho vytáhl z rakve a všiml si, že s tím pohybem se z černých šatů vytřepalo trochu popelavě bílého prášku.

S tváří bílou jako stěna nahlédl do rakve a zjistil, že její dno je pokryto tenkou vrstvou stejného prášku. V tu chvíli se s ním svět zatočil a jeho srdce jako by se zastavilo. Povolil sevření a ochromeně padl na kolena před rakví.

Neodvažoval se toho prášku dotknout rukama, ale také ho nemohl nechat jen tak ležet a rozsypávat se kolem jako popel z kadidla. Mohl to popírat, jak chtěl, ale v hloubi duše přesně věděl, oč jde.

Čím jiným by se mohla stát osm set let zapečetěná mrtvola poté, co ji násilím svlékli z pohřebního oděvu?

Xie Lianova mysl okamžitě upadla do chaosu, nedokázal přemýšlet a v uších mu zvonilo. Sevřel si rukama spánky, jenže v tu chvíli instinktivně vycítil nebezpečí. Bleskově švihl rukou za sebe a holou dlaní zachytil čepel meče. Někdo se ho zezadu pokusil probodnout, a tím někým byla ta slaměná figurína!

Ukázalo se, že se kdosi už dávno před ním vplížil dovnitř, oblékl se do jeho nádherného oděvu, nasadil si masku a převlékl se tak za neživou loutku. Pak už jen stačilo trpělivě vyčkávat.

Xie Lian holýma rukama rozlomil protivníkovu čepel na dva kusy a hrobkou se rozlehlo zařinčení. Nezměnil výraz, ale dlaně se mu zalily krví. Vmžiku zvedl nohu, kopem do břicha shodil toho člověka na zem a došlápl mu na hruď. Jak ho tlačil k zemi, ten člověk se chytil jeho boty a snažil se proti němu vzepřít, ale nedokázal pohnout ani o píď. Jako by byl přibitý k zemi. Xie Lian se sklonil a strhl mu masku, čímž odhalil tvář mladého muže.

„Kdo jsi? Hrobař? Jak ses dostal dovnitř?“

V tu chvíli dítě u rakve vykřiklo: „Tati!“

Ten výkřik oživil Xie Lianovi vzpomínku. Nebyla tohle dvojice otce a syna, které zachránili v doupěti Qi Ronga před uvařením a snědením?

Všechno bylo najednou křišťálově jasné. Bez zaváhání udeřil toho muže do čelisti a zařval: „Qi Rongu, vypadni! Zabiju tě!“

Muž se zasmál a vyplivl krev. „Bratranče korunní princi! Jaká radostná událost! Znovu se setkáváme! Hahahahahaha!

I když vypadal jinak, komu jinému by mohl takový šílený psychotický smích patřit?

Nebylo co vysvětlovat. Poté, co Lang Qianqiu hodil hmotné tělo Zeleného ducha do kotle a zničil ho, Qi Rong využil chaosu při útěku duchů i vězňů, ovládl tělo mladého otce a přišel do královské hrobky Xian Le. Jak jinak by se mohl obyčejný člověk dozvědět o tajných katakombách královské rodiny? A jak by stihl přijít v tak krátké době?

Dítě s ním mohlo sloužit k jídlu, nebo ho možná do rakve schoval, aby odvedl jeho pozornost a usnadnil si tak zákeřný útok.

Qi Rong si zatím držel tvář pohmožděnou úderem a vypadal ukřivděně.

„Bratranče, proč jsi tak naštvaný? Přece jsem tě ani netrefil, hehehe!“

Prásk, prásk. Xie Lian ho udeřil ještě dvakrát. Okraje očí měl zarudlé. „Jak dobře se k tobě moje matka vždycky chovala! Takhle jí to odplácíš? Jak jsi mohl? Její tělo…!“

Qi Rong se nahrbil. „Teta už je dávno mrtvá. Ta osoba tam už není, tak jaký je rozdíl mezi mrtvolou a popelem? Jenom změnila podobu, copak je to méně ona? Jak jsi byl tvrdý, když jsi zabil An Leho, a teď ti teče z očí i z nosu? Je tomu opravdu těžké uvěřit, ale můj drahý bratranec má vlastně dvě tváře, hehe!“ Výraz se mu změnil a on si odplivl. „Jak jí můžu takhle odplácet? To ty za to můžeš! Co takhle se nad sebou zamyslet? Tohle všechno je tvoje vina! Ty, bůh neštěstí, máš tu drzost přijít brečet do císařské hrobky Xian Le?“

Xie Lian znovu tvrdě dupl. Qi Rong vykřikl a z úst mu vytryskla krev. Vypadal však ještě vzrušeněji, oběma rukama se pevně držel princovy nyní již krví nasáklé bílé boty a přitom vyl: „Je to pravda! Tohle máš nejraději! Přesně tohle! Tohle se ti nejvíc líbí! Bojuj, bojuj, zabíjej, nemilosrdně zabíjej! Zabíjej krutě! Nedívej se na mě tak svatouškovsky, jako bys zároveň páchal hrozný hřích! Hnus! Fuj!“

Dítě se k nim připlazilo a kvílelo: „Uáá, tati! Tati, jsi v pořádku?“

Nechápalo, co se děje, jen vidělo, že je jeho otec mučen a Xie Lian se mu jevil jako násilnický démon. Ze strachu, že ztratí svého jediného otce, nechtělo to dítě ustoupit a jen se zoufale snažilo strhnout botu z otcovy hrudi. Qi Rong nepřestával chrlit krev, čímž dítě ještě víc vyděsil. Snažilo se zakrývat mu ústa, jako by tím mohlo krvácení zastavit.

Když to Xie Lian viděl, donutil se uklidnit a připomněl si, že původní majitel toho těla je nevinný. Trochu nohu nadzvedl, ale zároveň na Qi Ronga namířil špičku Feng Xinu, šťouchl s ní do jeho tváře a varoval ho: „Qi Rongu, vypadni z něj sám. Věř, že jinak tě z něj vytáhnu jazykem!“

Technicky vzato, s vytrhnutím jazyka z kořene se spolu s ním dal vytáhnout i připojený duch.

Qi Rong posměšně zvolal: „Nepůjdu! Nevypadnu ani za nic! Co chceš dělat? No tak, zatáhni! No tak, no tak, chceš mě přece zabít! Možná tu i umřu, tak tu příležitost nepropásni, co když nikdy v životě nenajdeš můj popel!“

Dokonce na něj úmyslně vypláznul jazyk, jako by se nemohl dočkat, až princ splní svou hrozbu a použije tu krvavou metodu k vytažení jeho ducha ze smrtelného těla. Ústy napodobil zvuk prdění.² „Tohle tělo není nikoho důležitého, tak nad čím váháš? Nikdo by se to nedozvěděl, nikoho by to nezajímalo, svatozář Vaší Výsosti nebude pošpiněna! Podívej, rozmetal jsem tvou matku na popel, nepotrestáš mě? Hahahahaha…“

Dítě nedokázalo pohnout Xie Lianovou botou, a tak mu místo toho objalo nohu a rozplakalo se ještě usilovněji. „Nezabíjej mi tátu! Nezabíjej mi ho!“

Princ dýchal stále namáhavěji, hlava se mu točila a tělo se mu třáslo. Ruce ho svrběly, aby rozdrtil Qi Rongovi lebku, ale nemohl to udělat. Zelený duch roztáhl ruce. „Hahahaha, bratranče korunní princi, to je selhání, to je absolutní selhání!“

Xie Lian ho zvedl ze země, zaťal pěst a začal zasypávat jeho obličej přívalem ran, přičemž s každým úderem křičel: „Zmlkni! Zmlkni! Zmlkni!“

Čím víc byl rozzuřený, tím víc byl Qi Rong šťastnější. Oči mu zářily nadšením, že je oba může zatáhnout do stejného pekla.

„Vidíš, tady je tvá pravá tvář! Bratranče korunní princi, kdo tě na tomto světě zná lépe než já! Možná vypadáš jako ubohý napůl utopený pes, kterého může kdokoliv zašlápnout, ale já to vím! Uvnitř jsi stále hrdý, nesnesl bys, kdyby ti někdo řekl, že jsi selhal! Musíš mě tak nenávidět za to, že jsem tě nazval neschopným! Tolikrát jsem ti zlomil srdce, takže už konečně vykrvácíš? Pospěš si! Pojď! Nebo mi hodláš kázat, že tohle tělo je nevinné, že mě nezabiješ, abys ho ušetřil? Pojď! Ukaž mi, co uděláš!“

Tolik provokace se mísilo v tom drzém šíleném smíchu, že to Xie Lian nemohl vydržet. Hrot Fang Xinu se odlepil od země, bleskově švihl a zasáhl.

Konec první knihy

--Předchozí kapitola--        --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--

Poznámka překladatele: Tak je to tady, konec první knihy! V nejlepší scéně opustíme Qi Ronga a prince a přesuneme se o osm set let zpět... druhá kniha je kratší (do kapitoly 82), nicméně sledovat pád království Xian Le bude poněkud bolestné. :(

---

1 Nebeská řeka, Tianhe, je naše Mléčná dráha.^↩

2 Napodobení zvuku prdění – zde je čeština na angličtinu krátká. Úžasný termín „blowing a raspberry“, čili „foukání maliny“, skrývá toto (je tam i vide): https://en.wikipedia.org/wiki/Blowing_a_raspberry a uznejte, tohle prostě jinak neřeknete! ^↩