Braennino: Kapitola 56: Hledání minulosti; Kroky zpět na horu Taicang 1

Jak se Xie Lian cítil po odchodu Lang Qianqiua deprimovaný, nyní ho náhle znovu naplnila odvaha. Těžko říct, kde se vzala a těžko říct, kam jej dovede, ale jen díky ní se dokázal znovu narovnat. Stál bez hnutí a hleděl kamsi do tmy, než k němu přistoupil Shi Qingxuan a poplácal ho po zádech.

„To je ale chlap! Vaše Výsosti, sice netuším, jak se ti podařilo s ním spřátelit, ale máš velké štěstí.“

To bylo poprvé, co mu někdo něco takového řekl. S úsměvem se na Vládce větru podíval. „Opravdu? Asi ano. Já si to také myslím.“

Za nimi stojící Feng Xin si mezitím dál utíral obličej. Když se na něj otočili a uviděli jeho zuboženou a neupravenou tvář pokrytou zbytky rudé barvy, zasmáli se.

„Omlouvám se,“ řekl Xie Lian.

To se dalo počítat jako omluva za Hua Chenga. Feng Xin si nakonec všechnu zbývající krev z obličeje setřel.

„Nejsem tak mocný jako on. Víc k tomu není co říct.“

Všichni tři pak naposled prohledali celý jeskynní komplex, aby se ujistili, že tam skutečně nikdo nezůstal, a potom se s pomocí větru vrátili na Nebesa.

Jakmile prošli branou, spatřili ulice zaplněné pomocnými úředníky ze Středního dvora, prohledávajícími a kontrolujícími zákoutí každého paláce, jako by se obávali nějakého hrozivého nepřítele.

Když konečně dorazili do palácové síně Nejvyššího bojového boha, audienční sál už byl naplněný k prasknutí úředníky z Vyššího dvora. Už z dálky bylo slyšet jejich dohadování:

„Hua Cheng se opovažuje obvinit Nebesa z vyslání špeha? Jak směšné! Proč by to někdo potřeboval?“

Xie Lian a Shi Qingxuan si lehce odkašlali. Vyslání špeha s nejvyšší pravděpodobností skutečně proběhlo. Ještě se nic oficiálně neoznámilo, ale nebeští úředníci už klevetí a dělají vlastní závěry. Pokud se incident ukáže jako pravdivý, bude to facka do jejich vlastí tváře.

Celá trojice v čele s Shi Qingxuanem vstoupili do sálu. Když ho zástup úředníků spatřil, začala se ozývat volání „Vládce větru se vrátil!“ a „Děkujeme za tvou těžkou práci!“, ale všechny oči se upíraly na Xie Liana. Než se kdokoliv stihl začít vyptávat, vystoupil zpoza prince zachmuřený Feng Xin, který vypadal, jako by se zrovna vynořil z krvavého jezera. Všichni na místě ztuhli a okamžitě odvrátili zrak. Nikdo se netoužil stát tady v sále terčem jeho hlasitých nadávek. Jen Mu Qing se mu nesnažil vyhnout a dokonce na něj zíral s jasnou provokací.

Xian Le vzhlédl k trůnu Jun Wua. Nebeský císař vypadal vyčerpaně, rukou si podpíral hlavu, prsty tiskl ke spánku a oči měl zavřené. Princ přesně chápal, jak se cítí.

V minulosti se konference a setkání nekonaly víc než jednou za pár měsíců, ale vzhledem k posledním hektickým událostem byla palácová síň Nejvyššího bojového boha už potřetí za pár dní zaplněná až po okraj. Kdyby byl Xie Lian na jeho místě, také by byl unavený. Navíc tu vládl strašný hluk, protože se našlo dost křiklounů, kteří potřebovali přes šum v síni všem sdělit svůj názor.

Jeden z úředníků zvolal: „Prostě si přišel a odešel, jak se mu zachtělo. Je děsivé, že dokázal propojit palác Xian Le s jiným místem! Když kvůli urážce unesl Jeho Výsost, kdo ví, jestli neunese i někoho dalšího! Tohle přece nemůžeme nechat jen tak! Musíme ho hned zastavit!“

Kdyby se to stalo v říši smrtelníků, bylo by to podobné, jako kdyby si nějaký rebel prokopal tunel pod královským palácem a mohl bez omezení přicházet a odcházet. Lidé byli pochopitelně neklidní a nebylo divu, že měli úředníci Středního dvora plné ruce práce s prohledáváním a zajišťováním celého nebeského dvora.

Jen Mu Qing přemýšlel jinak: „Hua Cheng má tolik věrných a je pánem nad Městem duchů. Vypálení Rajského panství pro něj musí být jen drobná nepříjemnost, takže bychom měli vzít v úvahu, že se jeho cesta na Nebesa netýkala pomsty.

Shi Qingxuan okamžitě oponoval: „Generále Xuan Zhen, mýlíš se. Všichni slyšeli, že se Hua Cheng sám přiznal. Když jsme u toho, který generál je tento měsíc zodpovědný za bezpečnost? To, že byl palác Xian Le očarován a propojen s jiným místem, aniž by si toho dotyčný generál všiml, by se dalo nazvat zanedbáním povinností!“

„To já,“ ozval se Pei Ming, dosud tiše stojící se založenýma rukama.

Shi Qingxuan se nechtěně spletl, protože věřil, že službu měl Mu Qing. Takhle obvinil Pei Minga a teď to bylo poněkud trapné. Pei Ming však vinu neodmítl. „Tento měsíc mám službu já, takže je to moje zodpovědnost.“

Jakýsi nebeský úředník, který s ním měl dobré vztahy, mu okamžitě přišel na pomoc: „Pokud jde o mě, měli bychom všechny záležitosti vyřešit postupně. Nejdřív je tu záležitost ohledně krveprolití na Zlaté hostině.“

V tu chvíli se vedle trůnu ozvala Ling Wen: „Máme zprávy od Jeho Výsosti Tai Hua.“

Jun Wu konečně otevřel oči. „Co říkal?“

Ling Wen se na chvíli odmlčela. „Říkal, že masakr na Zlaté hostině má hlubší pozadí. Konflikt s Jeho Výsostí si vyřeší sám, není prý potřeba, aby se kdokoliv další vměšoval. Žádost Jeho Výsosti o vypovězení nesmí projít. To je jeho zpráva.“

„Jaké hlubší pozadí?“ zamračil se Mu Qing.

„Nic víc neřekl. To je vše.“

Nebeští úředníci se nemohli ubránit zklamaní. Už viděli propukající bitvu a zvednuté kladivo pomsty, jen aby nakonec dopadlo lehce jako peříčko. Lang Qianqiu byl obětí a přesto neobviňoval viníka – copak je zábava tohle sledovat? Navíc nedodal žádné podrobnosti a Xie Lian také nevypadal, že by chtěl něco říct, takže ani nebylo o čem diskutovat.

Po té zprávě pověřil Jun Wu Feng Xina s Mu Qingem, aby pomohli Pei Mingovi posílit bezpečnost, a vyřídil ještě několik dalších záležitostí. Teprve potom všechny s mávnutím ruky propustil. Xie Lian stál vzadu a slyšel tiché rozhovory bohů, procházejících kolem něj ven ze sálu:

„Já to tušil. Kdykoliv se něco semele, Jun Wu řekne, že ho vyslechne, ale nakonec z toho nic není.“

„Byli jsme slepí, on bude ve skutečnosti někdo významný. Musíme si odteď dávat pozor na to, co říkáme.“

Když všichni odešli, přistoupil princ k trůnu a uklonil se. „Způsobil jsem mému pánu problémy.“

„Tohle za problém nepovažuji. Skutečný problém je, že ses tvrdohlavě prohlásil za jediného zodpovědného za masakr na Zlaté hostině,“ konstatoval Jun Wu.

Xie Lian váhal, ale nakonec přece jen vypověděl celý příběh.

Po vyslechnutí Nebeský císař poznamenal: „Xian Le, v této záležitosti jsi projevil tolik snahy a všechno zbytečně. Ani jednu stranu jsi neudělal šťastnou.“

„Já vím,“ sklonil Xie Lian hlavu.

„To nevadí. Takový jsi byl vždycky. Tai Hua teď změnil svůj cíl a pronásleduje Zeleného ducha. Jakmile ho vyřídí, určitě se pro tebe vrátí. Už sis promyslel, jak se mu postavíš?“

„Ještě ne. Ale přemýšlel jsem o něčem jiném, bezprostřednějším.“

Jun Wu se ušklíbl. „O čem? Je to něco zajímavého, co by mě mohlo pobavit?“

„Byl jste to vy, kdo poslal Vládce země do Města duchů jako špeha?“

„Ano,“ kývl Jun Wu klidně.

„Proč?“

„Protože to byl Hua Cheng, kdo jako první nastrčil špeha na Nebesa.“

Xie Lian byl zaskočen a Nebeský císař se postavil.

„V posledních letech se zprávy dostávaly k Hua Chengovým uším až příliš rychle. Věci, které neměl vědět, znal velmi dobře. Co se týče toho, co si může dovolit a co ne, kde je hranice a jak ji překročit, byl až příliš vnímavý a přesný. Už jen to, že se dokázal spojit přímo s tvým palácem Xian Le, dokazuje, že zde skutečně někoho má. Jinak by se mu to nemohlo podařit.“

Upřímně řečeno, Xie Lian si toho také všiml. Hua Cheng toho skutečně věděl příliš mnoho, a když Jun Wu nahlas vyslovil své podezření, nebylo těžké tomu uvěřit.

„Má můj pán nějaké důkazy?“ zeptal se přesto.

Jun Wu zvolna zavrtěl hlavou. „Právě proto, že nemám důkaz, ale věci byly tolik podezřelé, jsem poslal Ming Yia do Říše duchů. Kdo mohl tušit, že padne do Hua Chengových rukou ještě předtím, než se mu vůbec podaří špeha nalézt? Sice jsi ho zachránil ze zajetí, ale teď bude ještě těžší toho špióna objevit.“

„Bude spíš na Vyšším nebo na Středním dvoře?“

„Těžko říct. Kromě tebe to může být kdokoliv. Možná je jeden, možná je jich víc.“

Nebylo divu, že Jun Wu nepověřil vyšetřováním Ming Yiova zmizení nikoho jiného. Xie Lian se neubránil myšlence, že stejně dobře může být špehem Vládce větru, Qianqiu, Feng Xin… prostě každý!

Do jeho myšlenek se ozval hlas Jun Wua: „Xian Le, vím, že teď máš o Hua Chengovi vysoké mínění. Chápeš své vlastní postavení a ostatní nemají co komentovat, koho si zvolíš za přítele. Nicméně… měj se před ním na pozoru. Nic neprozrazuj.“

Když to princ slyšel, donutil se zklidnit myšlenky.

Jun Wu pokračoval: „Aby se člověk stal Králem duchů, musí zažít nepředstavitelné utrpení a bolest. Z takových neštěstí buď vzejdeš silnější, nebo jsi odsouzen do hlubin pekla, odkud není návratu. Dva nejvyšší Králové duchů, kteří vzešli z hory Tonglu, Černá voda a Hua Cheng, jsou oba mnohem děsivější, než si myslíš.“

Xie Lian sklonil hlavu a neodporoval, ale ani nesouhlasil.

Jun Wu na jeho odpověď nečekal. „Nevím, jaké jsou jeho cíle nebo záměry, ale zná kroky a záměry Nebes. To je samo o sobě zlé.“

Když slyšel slovo „zlé“, princ zvedl hlavu a vyhrkl: „San Lang, on…“

Jun Wu na něj pohlédl, ale princ se zarazil a pak se rychle opravil. „Nemyslím si, že by chtěl Hua Cheng udělat něco zlomyslného. Když se nad tím můj pán zamyslí, s tím, jakou má sílu, pak kdyby chtěl rozpoutat peklo a způsobit zmatek, už by to dávno udělal. A pokud to neudělal dosud, neudělá to bez skutečného důvodu ani v budoucnu.“

„V to doufám. Ale víš, že nemůžu být nikdy dost opatrný.“

Poté co Xie Lian opustil palácovou síň Nejvyššího bojového boha, kráčel pomalu ulicemi Nebeského dvora. Když míjel palác Xian Le, zastavil se a chvíli si ho prohlížel.

Byl to palác, který mu daroval Jun Wu, okouzlující, nový, ale přesto jaksi cizí. Karmínová červeň dveří se leskla a zářila, ale zastínilo ji množství přibitých talismanů a amuletů, tvořících uprostřed obrovské X. Byl to znepokojivý pohled. Shi Qingxuan už mu předtím prozradil, že byl palác uzavřen z důvodu propojení s jiným místem, a pozval ho k sobě.

Princ si svůj palác ještě chvíli prohlížel a až pak se otočil k odchodu. Nešel ale k Vládci větru, místo toho nechal být vše, co měl původně v plánu, zamířil rovnou k Bráně vzestupu a skočil.

Proletěl mořem mraků a přistál na hoře Taicang.¹

Na vrcholu této hory se kdysi nacházelo kultivační centrum starobylého království Xian Le – Královský svatý pavilon.

Bylo to impozantní rozsáhlé kultivační centrum, jehož cvičiště a chrámy pokrývaly celou horu Taicang a uctívaly nespočet slavných a zářivých bohů i nesmrtelných. Hlavním uctívaným bohem byl Nebeský bojový císař, jehož zlatý chrám se nacházel na samém vrcholku hory. Chrám korunního prince, který kdysi stával na druhém nejvyšším místě, byl také velkolepý a honosný.

Před osmi sty lety celou horu pokrývaly proslavené ohnivě rudé javory a pod jejich karmínem se scházely nekonečné zástupy věřících. Když však království Xian Le padlo, z oddaného davu se stal dav rozzuřený. Lidé vyšplhali na horu Taicang s úmyslem chrámy zapálit a nakonec lehla popelem celá hora. Zůstala jen zčernalá zem.

Spálená země se však stala ještě úrodnější, do půdy dopadala nová semena a z nich vyrostly nové stromy. O osm set let později byla hora opět svěží a plná zeleně, ale rudé listí bylo minulostí a krajina teď vypadala úplně jinak.

Dřív tudy vedla široká, dlážděná cesta, kde bylo možné zahlédnout poutníka nebo mladého učedníka, tahajícího vodu nebo dříví. Ta cesta byla dávno pryč. Kameny, sutiny, uschlé větve a klacky zakryly poslední stopy a pohřbily je hluboko pod zem.

Když Xie Lian stoupal po úbočí hory, používal jen sílu vlastních nohou, a když narazil na trní nebo keře, bral do ruky Fang Xin a prosekával si cestu.

Zhruba v polovině hory pocítil princ únavu a opřel se o suchý strom s úmyslem si odpočinout. Náhle se ve větvích cosi pohnulo a s hlasitým praskáním se ze shora zřítil jakýsi černý předmět.