Kapitola 55: Vykopnu tě ze sekty, jestli znovu odejdeš

Jakmile Cheng Qian otevřel oči, jako první ho zarazil pohled na hlavu připomínající péřovou prachovku. Omámeně sledoval, jak se prachovka otočila a energicky zavolala: „Třetí bratře!“ Cheng Qian zaostřil.

Předchozí noc mu připadala jako iluze. Stále byl trochu mimo, a tak se nechápavě zeptal: „Co to máš na hlavě?“

Loužička se potěšeně zapýřila: „Říkám tomu sedmibarevné vrabčí peří, vypadá to dobře, že?“

Cheng Qian chvíli váhal a velmi opatrně volil slova: „Je to trochu divoké.“

Loužička se zamračila. Pak si prohlédla jeho úhledné prosté roucho, které se nedalo označit za nové, ale ani za obnošené, a uvolnila se. S jakousi shovívavou přezíravostí řekla: „No, ty tomu stejně nerozumíš, to nevadí. Pospěš si, vracíme se do horské vesnice.“

Cheng Qian zatoužil vmést jí to její „tomu nerozumíš“ zpátky do tváře, ale protože se tak dlouho neviděli, jen mírně odvrátil oči a zeptal se: „Jaká horská vesnice?“

„Náš nový domov!“

Poté, co odložil meč na cestovní výdaje od Pána údolí Mingming, připjal si Mrazivé ostří a následoval Loužičku podél mýtiny do lesa. Na vyvýšeném místě na ně čekal Yan Zhengming. I když se Cheng Qian nikdy příliš nezajímal o to, jak se ostatní oblékají, pohled na něj ho přece jen ohromil.

Zdálo se, že nejstarší bratr praktikoval v posledních letech nějakou bizarní kultivační metodu. Dokonce i zde v divočině se zvládl oblékat a strojit tak pečlivě, že teď doslova zářil. V ruce držel skládací vějíř, který sehnal kdo ví kde, a ledabyle jím poplácával o dlaň. Vypadal jako úplně jiný člověk než včera večer.

Vedle Loužičky, připomínající horské kuře v lidské podobě, ten kontrast vynikl o to víc. Yan Zhengming vypadal jako nějaký z nebes vypovězený nesmrtelný.

Cheng Qian si nejstaršího bratra rozpačitě prohlížel a v duchu si pomyslel: „Muchun Zhenren ho musel špatně vychovat. Sice se naučil tvářit jako narcis, ale umění být skutečným narcisem nikdy doopravdy neovládl.“

Loužička se pátravě rozhlížela. „Hm? Kde je druhý bratr?“

„Odešel už večer, chtěl zjistit něco víc o Han Yuanových magických polích.“ Yan Zhengming přejel očima všechno to kuřecí peří na její hlavě. Ruce ho svrběly touhou jedno po druhém vytahat a zahodit, ale ovládl se. Přinutil se k neutrálnímu výrazu. „Pro tebe mám také úkol. Zeshi má pro nás dopis, tak si pospěš, ať jsi s ním rychle zpátky.“

Loužička se na chvíli zarazila a s mírným zklamáním odpověděla: „Hm, chtěla jsem s třetím bratrem strávit víc času.“

Yan Zhengming si se vzrůstající nespokojeností pomyslel, že dívka sice vyrostla, ale přitom stále ničemu nerozumí.

Něco takového však nemohl vyslovit nahlas, a tak se zmohl jen na důstojné: „Když se vrátil, tak už neodejde. Jestli mu chceš něco říct, můžeš to udělat i později. Důležité věci mají přednost.“

Loužiččina křídla se možná vyvinula, ale její mysl zůstala mile prostá. Okamžitě uvěřila nesmyslu o „důležitých věcech“ a věnovala Cheng Qianovi pohled, svědčící o její neochotě odejít. Když viděla, že přikývl a slíbil, že se opravdu nikam nechystá, konečně se proměnila v malého ptáčka a odletěla.

Po odstranění poslední překážky se Yan Zhengming nestihl ani zaradovat, protože na řadu přišla nervozita. „Sledoval jsem ho vyrůstat, tak proč jsem tak neklidný?“

Cheng Qian se stále cítil provinile, takže když viděl, že se Yan Zhengming chystá něco říct, poslušně se zastavil a vyčkával. Když se ani po dlouhé době neozvalo pípnutí, poněkud ho to zmátlo.

Yan Zhengming po něm přejel pohledem a náhodou se střetl s jeho očima. Rychle se podíval jinam a podrážděně si pomyslel: „Zatraceně, pořád ta nervozita!“

A tak se otočil a nasadil výraz vůdce sekty, šetřícího slovy jako zlatem, a řekl jen: „Pojďme.“

Vznesl se na meči k obloze a zůstal čekat na Cheng Qiana v postoji, do kterého zapojil všechno své umění přetvářky. Rukávy se mu třepotaly ve větru a na první pohled vypadal jako pravý vůdce sekty naplněný sebejistotou.

Cheng Qian ho následoval se vzrůstajícím neklidem. Včerejší Yan Zhengmingovo laskavé chování nijak neodpovídalo pohledu na jeho současná strohá záda.

Samotný Yan Zhengming mezitím váhal mezi několika otázkami. Nakonec si vybral tu, na které mu momentálně záleželo nejvíc: „Kdo ti dal ten meč?“

Ta zbraň byla jak pěst na oko, rozhodně nic, co by si Cheng Qian pořídil dobrovolně. Možná mu ho vnutil nějaký pochybný člověk?

„To je dárek od vůdce sekty Niana z údolí Mingming.“

Yan Zhengming si vybavil Loužiččino vyprávění z včerejšího dne a došlo mu, že „starší z údolí Mingming“, o kterém mluvila, byl právě Cheng Qian. Hruď se mu okamžitě zaplnila neodůvodněným hněvem. „Údolí Mingming? Byl jsem tam nedávno a ten starý tlouštík se mi o tobě ani na slovem nezmínil! Chce mi tě snad vzít? Hm, přeceňuje se!“

Nevinný Pán údolí Mingming nejspíš v tu chvíli cítil, jak se mu zahřívají uši.

„Proč jsi utekl zrovna do údolí Mingming?“ vyptával se Yan Zhengming dál.

„Abych si mohl vypůjčit ledové jezero jejich sekty a obnovit své fyzické tělo.“

Yan Zhengming se zamračil. Nakonec odsunul nedůležité myšlenky a vážně řekl: „Pokud vím, kromě reinkarnace prvotního ducha není žádný jiný způsob, jak znovu získat fyzické tělo. Jinak by mistr tehdy…“

Cheng Qian zaváhal a stručně odpověděl: „Pravděpodobně se mi podařilo náhodou kultivovat prvotního ducha v Nefritu zhušťujícím ducha.“

„Co to je za nefrit? Nemůžeš to vysvětlit od začátku?“ zeptal se už netrpělivě Yan Zhengming.

Byl to dlouhý příběh a tahle záležitost neměla žádný skutečný začátek. Cheng Qian se odmlčel a usilovně se snažil přijít na to, kde začít. Nakonec vypověděl, jak se s Han Yuanem náhodou setkali s Tang Zhenem, řekl mu o Nefritu zhušťujícím ducha, který mu dal Wen Ya, a nakonec skončil tím, jak si v údolí Mingming obnovil fyzické tělo. Schválně vynechal vše o sedmi nebeských zkouškách a o nesnesitelné bolesti během svého pobytu v nefritu.

Yan Zhengming však nebyl naivní.

Dokonce i kultivace prvotního ducha ve vlastním těle vyžadovala podstoupení četných zkoušek. Není možné budovat, aniž by bylo něco jiného zničeno – natož při kultivaci ve vnějším objektu. Kromě toho, formování fyzického těla pomocí předmětu bylo něco zcela neslýchaného, a kdyby to šlo tak snadno, jak to Cheng Qian vyprávěl, všichni jen trochu chytří tvorové by se už dávno vykultivovali do lidské podoby.

O ledovém jezeře ani nemluvě. I kdyby se ostatní máčeli desítky let v lávě, pravděpodobně by dokázali vykultivovat tak maximálně roztavený nefrit.

Yan Zhengming naléhal: „I kdyby to byl nebeský artefakt, opravdu by se dal použít pouhým namočením do ledového jezera? To není možné, řekni mi pravdu!“ 

Cheng Qian na něj začínal měnit názor. Pamatoval si ho jako mladého pána, který bez zaváhání zkritizoval mnichy kvůli jejich holé hlavě a pak nechápal, proč se zlobí. Kdo by řekl, že se jednoho dne stane tak všímavým a obezřetným? Pochopil, že nedokáže skrývat pravdu a přiznal: „Protože to jde proti nebeským pravidlům, pochopitelně došlo k nebeskému soužení.“

Yan Zhengmingův meč se ve vzduchu zastavil. „Cože?“

Ochraptělým hlasem vyzvídal: „A bylo to… Velké nebo menší nebeské soužení?“

Nebeské soužení zažili i ti, jejichž kultivace postupovala příliš rychle. Obvykle se jednalo o tři až pět úderů blesku, v nejhorším případě devět. Představovalo to malý trest, varování nebes obyčejným lidem, aby se při kultivaci cvičili ve zdrženlivosti a nepřeceňovali své síly. Říkalo se tomu menší nebeské soužení.

Teprve když se objevil nějaký skutečně impozantní mistr, přišlo z nebes velké nebeské soužení. U této zkoušky hrozila smrt i těm, kteří mávnutím ruky přivolávali mraky a déšť, takovým, kteří dokázali svou silou převrátit oceány a svrhnout hory. Co teprve někdo jako Cheng Qian, pouhá nula bojující proti vůli nebes…

Říkalo se, že během velkého nebeského soužení se blesky snášely na kultivujícího jako déšť. Nebylo možné se jim ubránit a žádný artefakt ve světě smrtelníků jim nedokázal odolat.

Cheng Qian zaváhal. „Ehm…“

Yan Zhengming si byl okamžitě jistý. „Bylo to velké nebeské soužení.“

Cheng Qian navenek lhostejně odpověděl: „To asi není možné. Nikdy jsem se o to nezajímal, takže tomu moc nerozumím. Ani nevím, že by se nebeská soužení dělila na velká a menší.“

V tomhle ohledu byl Cheng Qian mnohem zkušenější než Loužička, vždyť se dokázal dobře přetvařovat už od mládí. Aby svým slovům dodal váhu, s patřičnou dávkou zvědavosti se zajímal: „Co je to vlastně to velké nebeské soužení?“

Yan Zhengming na něj beze slova hleděl.

Cheng Qian nenuceně pokračoval, aby situaci zlehčil: „V každém případě jsem to vydržel a ani to nebylo tak hrozné. Nejspíš to muselo být nějaké menší.

Pohled jeho nejstaršího bratra začínal temnět. Bylo to stejné, jako když mu v mládí někdo převrhl kadidelnici – neřekl ani slovo, prostě jen upřeně zíral. Dokonce i jeho řasy jako by říkaly: „Jsem velmi rozčilený, pospěš si a omluv se.“

V minulosti by si Cheng Qian nejspíš netrpělivě pomyslel: „K čertu s tímhle tvým zlozvykem!“ a pak by zkoumal vážnost situace, aby se rozhodl, jestli má nabídnout alespoň polovičaté usmíření. Ale po tolika letech odloučení se cítil jaksi dojatý, protože během svého uvěznění v Nefritu zhušťujícím ducha rád vzpomínal na nedosažitelné věci své minulosti – na protivnou povahu Yan Zhengminga, na Li Yunovy zlomyslnosti, na potíže, které způsoboval Han Yuan, a dokonce i na nekonečné pleny malé sestřičky.

Náhle se usmál. Mírně vyvrácené koutky jeho očí se změnily v rafinované křivky. Vyhnul se tématu nebeského soužení a smířlivě řekl: „Nejstarší bratře, moc se mi po vás všech stýskalo.“

Yan Zhengmingovi došel dech. Srdce se mu rozbušilo, v panice ze sebe vysoukal jen „Už jsme skoro tam“, nechal Cheng Qiana za sebou a prudce se rozletěl do mraků, až to připomínalo útěk.

Vůdce sekty Yana sice záležitosti srdce pořádně rozrušily, přesto si však jako pravý hrdina zachoval dost chladnokrevnosti a v duchu si řekl: „Nemysli si, že to tímhle skončilo. Až se vrátím, pošlu starému tlouštíkovi z údolí Mingming dopis se žádostí o podrobnosti.“

 Cheng Qian si původně myslel, že zmiňovaná „horská vesnice“ bude místo ukryté v lese na nějaké hoře, ale byla to skutečná vesnice nacházející se na úpatí hory nedaleko od města. Kolem se rozprostíraly obrovské lány úrodné půdy, obdělávané zemědělci starajícími se o svá hospodářství. Bylo tu rušno, ale ne zmatek.

Přistáli na hoře a začali scházet dolů. Při pohledu z dálky mohli vidět čilý ruch, panující na tržišti nedalo odsud.

Kdokoliv jiný by si mohl myslet, že se jedná o obyčejnou vesnici s bohatým sídlem nějakého statkáře.

Po vstupu do vesnice však Cheng Qian pochopil, proč se zde Yan Zhengming rozhodl usadit.

Nevěděl, kdo byl předchozím majitelem, ale byl tu dobrý zdroj vody a místo bylo vybráno velmi příhodně – shromažďovala se zde duchovní energie zelených hor. Když se rozhlédl kolem, docela se to vyrovnalo ostrovu Azurového draka, nebeskému místu Východního moře.

„Vylepšil jsem zdi na nádvoří,“ řekl Yan Zhengming, „pod cihlami jsou kouzla, takže duchovní energie v sídle neuniká ven. I když se to nevyrovná hlubokému základu hory Fuyao, je to rozhodně o něco lepší než údolí Mingming.“

Takže stále trucoval. Cheng Qian nenašel slova, kterými by odpověděl, a tak jen souhlasně kývl.

Při obcházení vnějšího nádvoří spatřil mnoho nejrůznějších budov. Občas kolem nich tiše prošli sloužící, kteří měli na starosti zametání nádvoří. Uvnitř, za květinovou zahradou, se nacházela vnitřní rezidence. Bambusové stromy tu rostly tak hustě u sebe, až připomínaly zelené moře. Jakmile mezi ně člověk vstoupil, cítil, jak letní horko beze stopy mizí, a cítil nutkání opatrně našlapovat, aby klid tohoto místo nenarušil.

„Ostatní sem nesmějí, nebudou tě rušit, ani kdyby ses stáhl do ústraní,“ vysvětlil mu Yan Zhengming. „Následuj mě.“

Vedl ho do středu bambusového háje. Bylo tam malé nádvoří, nad jehož vchodem visela dřevěná deska s nápisem „Qing´an“, stejná, jako v jeho starém domově na hoře Fuyao. Kolem vanul lehký vánek a šustily bambusové listy. Cheng Qian stál ohromeně před nádvořím s pocitem, jako by se vrátil domů.

Dveře do pracovny byly napůl zavřené, ale i tak viděl na stole rozložené čtyři poklady studia: štětec na psaní, papír, destičku na inkoust a inkoustovou tyčinku.

Na stole ležel napůl napsaný svitek Písma o čistotě a klidu, jako by pán tohoto místa odešel před chvílí.

Yan Zhengming využil času, kdy se Cheng Qian rozhlížel, a spěšně schoval napůl opsaný svitek do rukávu. Pak nenuceně prohodil: „Já… no, chtěl jsem, aby to vypadalo jako na hoře Fuyao. Nevím, zda se mi to povedlo.“

Cheng Qian si prohlížel okno s realistickými ozdobnými řezbami, podnos s čajovým servisem, měkké křeslo, které vypadalo, že by mohlo člověka spolknout, a zachytil vůni kadidla linoucího se ze strany. Jediným pohledem bylo jasné, na čím území se nachází. Ne, ten pokoj jeho starý domov nepřipomínal ani zdaleka.

Ale když viděl Yan Zhengmingův falešně vyrovnaný výraz, bez mrknutí oka zalhal: „Ano, vypadá to skoro stejně.“

Yan Zhengming si nejdřív úlevně povzdechl, ale hned se pokusil vzpamatovat a vrátil se do role vůdce sekty. „To je dobře. Tohle místo jsem nechal postavit pro tebe, takže tu zůstaneš.“

Poté zvážněl, upřeně na Cheng Qiana pohlédl a v hlase mu zazněl náznak hrozby: „Pochopil jsi má slova? Jestli se ještě jednou opovážíš opustit nás bez jediného slova nebo bez dobrého důvodu, vykopnu tě ze sekty!“

Cheng Qian se cítil pobaveně a bezmocně zároveň. Nemohl si pomoci a odsekl: „Už jsi skončil?“

Za celou tu dobu ani jednou nezaprotestoval a zůstal tak uctivý, až to Yan Zhengming znepokojovalo. Když teď konečně uslyšel známý tón hlasu, ze srdce mu spadl velký kámen a naplno přijal realitu.

Zároveň se sám sebe hořce zeptal: „Jaký jsem mizerný pokrytec, když mi vadí, že se ke mně chová hezky?“

A potom ten mizerný pokrytec přistoupil a zezadu Cheng Qiana objal. Jakmile ho sevřel v náručí, zavřel oči a zadržel dech, jako by se v sobě snažil uchovat kouzlo okamžiku. Po chvilce ruce uvolnil a důvěrně poplácal Cheng Qiana po rameni. „Dobře, pořádně si odpočiň.“

A pak s napůl napsaným svitkem Písma o čistotě a klidu odešel. Zadržený dech uvolnil teprve ve chvíli, kdy opustil bambusový háj. Plný spokojenosti se loudal po okolí. Krátce se soustředil a nechal svého prvotního ducha vstoupit do Pečeti vůdce sekty a pečlivě zkoumal smlouvu o zapečetění, kterou tam mistr zanechal.

I když Cheng Qian odpověděl velmi stručně a vynechal tolik podrobností, Yan Zhengming cítil, že jeho návrat k životu zcela naplňuje tři hlavní soužení – nebe, země a člověka. Dokonale to odpovídalo trojici zámků v pečeti… byla to náhoda?

Pokusně postavil svého prvotního ducha proti vědomí v Pečeti vůdce sekty. Reakce byla shovívavá a pečeť mu nijak neublížila, pouze ho lehce zasáhla. Bylo to jako by kárala nerozvážného mladšího, malého mravence, který se snažil zatřást stromem, a varovat ho, že následky mohou být mnohem horší.

Yan Zhengming obešel zámek Člověka, který už dobře znal, a obrátil se k zámku Země. Vyslal do něj své vědomí a spatřil čtyři čtverce, zbarvené do azurové, bílé, šarlatové a černé barvy, z nichž každý směřoval do jedné ze světových stran. Zámky odpovídaly čtyřem strážným duchům: Azurovému draku z východu, Bílému tygrovi ze západu, Šarlatovému ptáku z jihu a Černé želvě ze severu. V každém čtverci byla klíčová dírka. Tři ze zámků byly pevně zavřené, jen zámek patřící Azurovému drakovi byl otevřený.

Co to mělo znamenat?

--Předchozí kapitola--           --Kapitoly -           --Další kapitola--