Kapitola 77: Xian Le v chaosu; korunní princ se vrací do říše smrtelníků

Boj proti královské armádě byl pro vyhnané oběti sucha hrubým přeceněním vlastních sil. Jejich vzpoura byla předem prohraná.

Jenže lidé zahnaní do kouta mají odvahu pohlédnout smrti do očí a troufnou si ukousnout příliš velké sousto. Po této jediné vzpouře musely statisíce uprchlíků opustit prostor před městskými branami, stáhnout se a vybudovat si dočasné tábory o něco dál.

Přesto neodešli. Dalším pochodem by riskovali smrt, tak v čem se to lišilo od rozhodnutí zůstat? Měli nepředstavitelnou vůli žít. Nejdřív snědli jídlo a vypili vodu, kterou jim rozdělil král, poté jedli divoké byliny a kořeny rostlin, drobná zvířata a hmyz, někteří dokonce okusovali kůru ze stromů, a srdce se jim plnila záští a odporem. Za několik dní se jim podařilo shromáždit několik tisíc mužů, všechny ozbrojené motykami, hráběmi, kameny a větvemi, a pustili se do dalšího boje.

Ačkoliv i toto střetnutí skončilo naprostou porážkou a smrtí více než poloviny z nich, nebylo to zbytečné. Lang Ying vtrhl do hradní věže a vrátil se s několika velkými pytli obilí a zbraněmi.

Možná došlo k velkým ztrátám, ale mezi yong’anskými to zvedlo vlnu ochoty bojovat do posledního dechu.

Jejich strategie se podobala strategii banditů. Zaútočili jednou, dvakrát, třikrát. Vojáci Xian Le brzy zjistili, jak se tito „banditi“ rychle zlepšují.

Původně nezkušení výtržníci se postupně zlepšovali a každým dalším útokem bylo těžší a těžší se s nimi vypořádat. Těch, kteří se vrátili do tábora živí, s každým pokusem přibývalo. Přidávali se další a další uprchlíci a velikost útočné skupiny se výrazně zvětšila. Jak se s těmito „bandity“ co nejefektivněji vypořádat se stalo nejžhavějším tématem debat v království Xian Le a po pěti až šesti takových partyzánských útocích už Xie Lian nemohl dál sedět v klidu na cimbuří a spokojit se s rolí pozorovatele.

Už dlouho se nehlásil na Nebesích. Když dorazil na Nebeský dvůr, beze slova vešel rovnou do Velké síně. Jun Wu zrovna seděl na trůně a několik nebeských úředníků v úkloně přijímalo jeho rozkazy. Vypadalo to, že probírají důležitou záležitost. Dříve by se Xie Lian jednoduše otočil a vrátil by se jindy, ale teď na to neměl čas. Bez okolků vešel dovnitř a rovnou promluvil:

„Můj pane, vracím se z říše smrtelníků.“

Nebeští úředníci polekaně zmlkli, zakryli si ústa a snažili se nedat najevo žádnou reakci. Jun Wu na prince chvíli vědoucně hleděl, pak vstal z trůnu a mírným tónem promluvil:

„Xian Le. Vím o tom, co se děje, ale ty musíš zůstat klidný.“

„Můj pane, nepřišel jsem žádat o povolení. Přišel jsem vás pouze informovat,“ odpověděl Xie Lian. „Můj lid momentálně prožívá peklo, tak mi prosím odpusťte, že nedokážu zachovat klid.“

„Vesmír má svůj vlastní rytmus,“ řekl Jun Wu. „Copak si neuvědomuješ, že když sestoupíš a ukážeš se smrtelníkům, bude to porušení nebeského zákona?“

„Jestli je to porušení, tak budiž!“ princ to nevydržel a zvedl hlas.

Přítomným nebeským úředníkům poklesly brady. Ještě nikdo z nich neměl odvahu pronést podobná slova s takovou sebejistotou. Bez ohledu na to, jak vysoko si Jun Wu tohoto v mladém věku vystoupivšího prince z Xian Le cenil, pořád to byl projev neslýchané arogance.

Xie Lian se hned na to hluboce uklonil. „Prosím, můj pane, nechte mě pro tentokrát odejít. Potřebuji jen trochu času. Boje už začaly a oběti jsou nevyhnutelné, ale kdybych to dokázal zastavit a minimalizovat ztráty na životech, pak se po vyřešení problému ochotně vrátím a budu se kát. Přijmu jakýkoliv trest - ať jsem třeba zapečetěn pod horou na sto let, na tisíc, na sto tisíc!“

Dořekl, co měl na srdci, a v úkloně vycouval z velké síně.

„Xian Le!“ zavolal za ním Jun Wu.

Xie Lian se zastavil v půli kroku. Jun Wu ho chvíli pozoroval a pak si povzdechl.

„Nemůžeš zachránit každého.“

 Princ se pomalu narovnal. „Jestli to dokážu nebo ne zjistím, teprve až to zkusím. I kdyby mi Nebesa předpověděla smrt, tak dokud mi meč neprorazí srdce a nepřibije mě mrtvého k zemi, pak jsem stále naživu a budu bojovat až do posledního dechu.“

Poprvé se vrátil do říše smrtelníků ve svém pravém těle. Bylo to jiné než při všech předchozích sestupech a Xie Lian měl pocit, jako by se něčeho vzdal. Bylo mu lehce a zároveň těžko. Jako první se okamžitě vrátil do paláce. Své rodiče našel v královské kanceláři.

Král i královna se současně ohlédli a strnuli ohromením. Jako první se zvedla královna a rozplakala se radostí.

„Můj synu!“

Vztáhla k němu na přivítanou obě ruce. Xie Lian to gesto přijal a sevřel jí dlaně. Vzápětí však spatřil králův stále zachmuřenější výraz.

„Proč jsi sestoupil?“ zeptal se ho král.

Xie Lianovi zmrzl úsměv na rtech.

Když předtím tajně poslouchal své rodiče, měl pocit, že se mu po otci stále stýská a že se jejich názory neliší tak, jak mu to přišlo dřív. Myslel si, že král projeví z jeho návratu alespoň trochu radosti a náklonnost mu oplatí. Ale kdo by tušil, že se dočká tak pohrdavého pohledu? V Xie Lianovi vzpěnila krev.

Ostře odpověděl: „Proč jsem sestoupil? Že by kvůli tobě? Neměl by ses sám sebe zeptat, kdo může za to, že situace s Yong’anem dospěla až sem?“

Králův výraz ztvrdl. „Já za to můžu? To se mi snažíš říct?“

V návalu zuřivosti se dokonce zapomněl odvolat na vlastní titul. Královna se rozplakala: „Situace už je i tak dost hrozná tak proč se pořád hádáte?“

„My se nehádáme“, řekl Xie Lian a obrátil se na krále. „Mluvíme o podstatě věci. Copak musím mlčet jen proto, že jsi můj otec a král? Proč ses víc nesnažil sehnat peníze? Pokud všechny vládní prostředky spolky kontrolní místa, proč jsi nepotrestal zkorumpované úředníky? Kdybys tvrdě zasáhl, kdybys bez otálení dával provinilce okamžitě za mříže, copak by tu mohlo být tolik zkorumpovaných parazitů, neštítících se krást? Řekni mi, nebyla by pak situace lepší?“

Králi naskočily žíly na čele a bouchl pěstí do stolu. „Ticho! Považuješ královskou pokladnu za bezednou studnu, kterou jde jednoduše zalepit každý problém? Dát do vězení každého provinilce? Kdyby to bylo tak snadné! Kdyby stačil jeden můj příkaz a vše by se rychle a tvrdě vyřešilo! Tak mi řekni, proč nikdy v historii nebyla žádná dynastie nedotčená korupcí? Co ty o tom víš? Ty nevzdělané dítě, ty se se mnou opovažuješ hádat o politice?“

„Dobře,“ souhlasil Xie Lian. „Tak já tomu nerozumím. Jenže i kdyby v hlavním městě nebylo pro uprchlíky místo, i kdyby jejich vyhnání bylo nevyhnutelné, proč jsi jim neposkytl další peníze? Proč jsi jim nezajistil víc pohodlí a bezpečí, proč jsi neposkytl armádu, která by je doprovodila na východ?“

Král vztekem vypoulil oči a ukázal na oblohu. „Vypadni! Vypadni odsud, vrať se na Nebesa! Nechci už tě ani vidět, už nikdy se tu neukazuj!“

Princ sestoupil na zem se srdcem plným horlivosti, přesto na něj otec při prvním setkání křičel, ať táhne zpět na Nebesa. Beze slova se uklonil a odešel z místnosti. Královna za ním vyběhla a zastavila ho.

„Synu!“

Xie Lian jemně řekl: „Matko, neboj se. Jenom se chystám projít město a zkontrolovat situaci.“

Královna zavrtěla hlavou. „Můj synu, já těm politickým záležitostem nerozumím, ale zato rozumím tvému otci. Za ta léta jsem poznala, jakým je králem. Můžeš pochybovat o jeho schopnostech vládnout, vždyť i já mám někdy pochybnosti… ale nikdy jsem je nevyslovila. Nemůžeš mu něco takového říct do očí, je to přeci tvůj otec. Když od tebe uslyší, že je špatný král, zlomí mu to srdce."

Princ otevřel a zavřel ústa.

Královna dodala: „Možná jsi byl korunním princem, ale nikdy jsi nebyl králem. Politika není jako kultivace. Když jsi poprvé vstoupil do Královského svatého pavilonu, Královský preceptor ti řekl, že kultivace je pouze záležitostí srdce, je to tak?“

Xie Lian pomalu přikývl a královna mu sevřela ruce.

„Jenže na světě je spousta věcí, na které pouhé srdce nestačí. Musíš být schopný, ano, ale nejen ty, musí takoví být i tvoji podřízení. A nejde jen o schopnosti. Musí i věřit stejným věcem.“

Princ mlčel. Po chvíli se zeptal: „Královská pokladnice je na tom špatně? Tak mu řekni, ať pro mě přestane stavět tolik chrámů. Nepotřebuji je. Ty zlaté sochy může dát pryč.“

Královna si nešťastně vzdychla. „Mé dítě… tvůj otec je samozřejmě stavbou chrámů zainteresován. Chtěl ti dát to nejlepší a chtěl, abys na Nebesích vypadal impozantně. Ale víš, kolik z těch osmi tisíc chrámů doopravdy postavil on? Nevíš, že?“

Xie Lian to opravdu netušil a tak se zamyslel: „Možná polovinu?“

„Kdyby tvůj otec skutečně použil prostředky z královské pokladnice na stavbu čtyř tisíc chrámů, nepotřebovali bychom čekat na vzbouření uprchlíků z Yong´anu, královské hlavní město by se vzbouřilo první. Královská pokladnice je skoro prázdná, tak kde by vzal všechny ty peníze? Tvůj otec postavil možná dvacítku chrámů. Ostatní prostě následovali jeho příkladu. Lidé stavěli, protože se mu chtěli zalíbit a také protože se chtěli zalíbit i tobě. Je tedy i tohle vina tvého otce?“

„Já…“ Princ se zarazil.

Královna tiše pokračovala: „Tvůj otec není nejlepší král, ale… prostě udělal, co mohl. Jenže v tomhle světě nestačí jen dělat to nejlepší.“

Po odmlce dodala: „Právě teď soucítíš s uprchlíky z Yong’anu a dáváš to za vinu svému otci. Ale on si uvědomuje, že ti lidé patří do jeho národa. Myslíš, že jenom my jsme ti, kteří někomu ubližují? Ve skutečnosti…“

Než mohla dopovědět, z kanceláře k nim dolehl králův rozčílený hlas: „Proč mu říkáš tolik zbytečností! Jen ať se vrátí zpět na Nebesa!“

Královna odvrátila hlavu a povzdechla si. „Můj synu, prosím… nesestupuj z Nebes jen kvůli tomuhle. Vrať se zpět.“

Po odchodu z paláce se Xie Lian potuloval uličkou poblíž Hlavní ulice bojových bohů, když vtom se u něj ve spěchu objevili Feng Xin s Mu Qingem.

Mu Qing se k němu obrátil s nevěřícím výrazem: „Vaše Výsosti! Ty jsi požádal o povolení sestoupit do říše smrtelníků? Ty jsi mluvil s Nebeským císařem?“

„Ano,“ odpověděl princ. 

„Proč jsi mi to neřekl dřív?“ dožadoval se Mu Qing.

Feng Xin vypadal zmateně. „Jak to myslíš? Copak Jeho Výsost musí někomu hlásit, co chce udělat?“

Mu Qing vypadal, že má nervy nadranc. „Proč by neměl? Jsme jeho podřízení a právě teď jsme všichni na jedné lodi! Každý jeho čin nás ovlivní, takže co je špatného na tom chtít vědět, co se chystá udělat?“

„A co by to změnilo? Ať už má na Nebesích nebo na zemi v plánu cokoliv, stejně bychom ho museli následovat. Ví, co dělá, tak čeho se bojíš?“

„Ty!“ Mu Qing zvedl hlas. „Já se nebojím! Já jenom…“

Xie Lian zvedl ruku. „To stačí. Přestaňte se hádat.“

Oba dva okamžitě zmlkli. V tu chvíli procházel hlavní ulicí dlouhý zástup protestujících lidí. Z tisíců hrdel se ozývalo:

„V království nebude klid, dokud nebude Yong’an vyhlazen!“

„Zašli příliš daleko! Jsou jako zhoubná nemoc, která se šíří naším městem!“

Ještě nikdy se obyvatelé Xian Le kvůli ničemu takhle nerozhněvali a nikdy svůj názor nedávali znát formou podobného shromáždění. Xie Lian si nepomohl pomoci, ale něco se mu na celé věci nezdálo. Feng Xin se naopak zamračil.

„Co tam dělá ta žena?“

Jistě, v čele procházejícího davu kráčela mladá žena. Byla štíhlá, měla sněhobílou pleť a jasně černé oči. Její tváře byly zarudlé nikoli stydlivostí, ale vztekem. Svým vzhledem poutala pohledy přihlížejících.

Mu Qing získal ztracenou rovnováhu a chladně řekl: „Vaše Výsost ji nepoznává?“

„Ne,“ odpověděl Xie Lian.

Feng Xin svraštil obočí. „Máme ji odněkud znát?“

„Je jedním z katalyzátorů,“ řekl mu Qing.

„Jakých katalyzátorů?“

„Katalyzátorů současné situace. Když předtím v královském hlavním městě přibývalo uprchlíků z Yong’anu, někteří z nich se toulali po městě a působili problémy. Městská rada už projednávala otázku vyhoštění a mezi lidmi se o tom pochopitelně šeptalo. Jeden yong’anský uprchlík chtěl za každou cenu zůstat a vyhnout se vyhnání, tak se rozhodl zariskovat. Jedné noci se vplížil do domu bohaté rodiny a unesl jejich dceru.“

Xie Lianovi to nedávalo smysl. „Možná nechtěl odejít, ale proč by unášel dceru z bohaté rodiny?“

„Protože si ji chtěl vzít. Jde o to, že žádná dcera z dobré rodiny by si v královském hlavním městě dobrovolně nikoho z Yong’anu nevzala.“

Mluvil v náznacích, ale Xie Lian pochopil.

Nikdy by nevěřil, že se něco takového může stát – že na světě skutečně existuje takový druh lidí. Při pomyšlení na tak hrozný skutek mu do úst stoupla žluč.

Feng Xin zaklel. „To je odporné!“

V tu chvíli se k protestujícím vrhla skupina postarších tetiček, popadly tu mladou ženu za ruce a tahaly ji pryč. Vypadalo to, že z domu odešla tajně.

Mladá žena se nechtěla vzdát a křičela: „Já se nebojím! Nemám se za co stydět, neudělal jsem nic špatného!“

Feng Xina to ohromilo: „Ta holka je pěkně odvážná!“

„Ano,“ kývl Mu Qing. „Protože nepochází z obyčejné rodiny. Její otec je vysoce postavený úředník a její matka přišla z rodiny bohatých obchodníků. Odmítli se s tím tiše smířit a nikdy by svou dceru neprovdali jen kvůli ostudě, takže toho Yong’ana ubili k smrti. Brzy poté všichni bohatí kupci a vážení pánové v hlavním městě podepsali petici, v níž vyjmenovali všechny zločiny, kterých se uprchlíci z Yong’anu od svého vstupu do města dopustili. Vyzvali krále, aby všechny provinilce uvěznil a přísně potrestal. To, jak se k celé věci postavili vládní úředníci, není ani třeba zmiňovat.“

Odmlčel se a s nenucenou samozřejmostí dodal: „Slyšel jsem, že otec té dívky kdysi chtěl, aby vstoupila do harému, a aby bojovala o místo tvojí choti. Už jsi ji určitě musel někdy zahlédnout, přesto ji nepoznáváš?“

Xie Lian si konečně uvědomil, že celá záležitost je ještě složitější, než si dokázal představit.

Ve městě i mimo něj se už dávno vytvořily dvě strany a bouřlivý střet byl na spadnutí. Oba národy byly plné hněvu a přály si ty druhé zničit. Pokud by v tu chvíli král vydal výnos ve prospěch Yong’anu, bylo by to jako facka do tváře jeho vlastního lidu. I když se nakonec rozhodl pouze pro proplacení části cestovních nákladů uprchlíků, pravděpodobně se i tak našlo velké množství obyvatel, kteří proti tomu protestovali.

Nahněvaný nepřítel je děsivý, ale mnohem děsivější je hněv vlastních lidí. Technicky vzato patřili všichni do stejné země, ale právě teď to tak vnímal jen málokdo.

Xie Lian na ty události shlížel z výšky a záležitosti smrtelného světa dlouho nechápal. Jeho otec však byl celou dobu v centru dění. Jako král potřeboval peníze a potřeboval spokojené lidi. Kompromisy, které mezi těmito dvěma záležitostmi musel udělat, spojené se stresem a tlakem, vycházejícím z jeho postavení, se nedaly srovnávat s žádnými problémy, které kdy princ poznal. 

Když přišli uprchlíci z Yong´anu, zabírali ve městě půdu, halasili, kradli, loupili a tak dále. Pro bojového boha sedícího v chrámu to všechno byly maličkosti. Pro obyvatele královského hlavního města to však byly aktuální starosti, nevyřešitelné problémy, nesnesitelná muka… zkrátka krize čekající na vypuknutí. Předtím mu ten problém připadal jednoduchý a bezvýznamný jen proto, že se ho osobně nedotýkal.

Xie Lian si dobře všiml, že královy vlasy od poslední návštěvy ještě víc zbělaly. Posledně jeho otec říkal, že se obarví, ale nejspíš už na to neměl sílu.

Ve svém mládí princ pevně věřil, že jeho otec je ten nejlepší král na světě. Čím byl starší, tím víc si uvědomoval, jaké má chyby. O svém otci nemohl říct, že by byl moudrý a schopný král, dokonce byl trochu zkorumpovaný a často chyboval. Pokud by odhlédl od jeho prestižního postavení, nebyl ničím víc než obyčejným člověkem.

Byl ze svého otce čím dál víc zklamaný a králi to pochopitelně neuniklo. O to víc ho rozčiloval každý nesouhlasný pohled a každé nesouhlasné slova jeho syna. Nedokázal se smířit s tím, že Xie Lian vidí jeho selhání.

Žádný otec na světě si něco takového nepřeje. Otcové chtějí vypadat před svými syny jako ti nejlepší, a přesto se před ním princ objevil v té nejhorší možné chvíli a ještě mu vynadal: „Všechno jsi zhoršil! Tak moc, že jsem musel sestoupit, abych ti pomohl!“ Copak to mohl jeho vlastní otec a král vydržet poslouchat?

Mladou ženu nakonec odvedly její služebné dámy a zbývající lidé pokračovali v protestu. Mávali cedulemi a volali po jediném:

„Zabijte je! Začněte bojovat! Ukažte těm yong’anským uprchlíkům, kdo je tady pánem!“

Mu Qing po chvíli řekl:

„Vaše Výsosti, bude nejlepší, když se vrátíte a omluvíte se Nebeskému císaři. Teď a tady je pro nás tohle místo ztraceno. Xian Le už vyčerpalo všechno štěstí. Není mu pomoci.“

Přesně jak mu řekl Jun Wu ve Velké bojové síni – vesmír má svůj vlastní rytmus. Jinými slovy mu naznačil: „Čas království Xian Le nadešel, nech ho jít.“

Dokonce i jeho matka královna, která si dnem i nocí přála ho alespoň zahlédnout, se slzami v očích  žádala, aby odešel. Jak by mohl nechápat, že prostě nechtějí, aby prošel touto těžkou zkouškou s nimi, a raději by věděli, že vše sleduje z bezpečí?

Ale copak mohl odejít?

Proto Xie Lian vážně odpověděl: „Ne.“

A pak vykročil z uličky.

Jun Wu

--Předchozí kapitola--       --Seznam kapitol--        --Další kapitola--

Slovo překladatele: Musím se s vámi podělit o naprosto úžasnou BL novelu Saye. Je to příběh dvou studentů v současné Číně a je to prostě super! Něžné, vtipné... můžu jen doporučit. Odkaz uvádí přeložených jen 60 kapitol, zbytek je k dohledání porůznu na netu s mnohem horší kvalitou, buď ukradené, nebo prostě automatický překladač z čínštiny. :/ Ale... ach jo! Je to TAK dobré!