Kapitola 56: Je to jen hezké a chladné místo

Ačkoliv Yan Zhengming vždy nosil pečeť zavěšenou na krku, bylo to teprve podruhé, co do ní vstoupil skrze svého prvotního ducha. První pokus byla spíš náhoda, protože tehdy nevěděl, co je to vlastně zač.

V tuhle chvíli byly jeho pocity úplně jiné. Ještě teď si vzpomínal, že když poprvé spatřil smlouvu o zapečetění hory, byl na půl cesty zahodit svůj život a všechno vzdát.

Měl pocit, jako by celý svůj život promarnil. Jediný důležitý slib, který kdy složil, se týkal návratu na horu Fuyao, kam chtěl přinést zpět ostatky malého Qiana a vysvobodit ho z jeho samoty na pustém ostrově ve Východním moři. Pokud by ani toto nedokázal splnit, tak jaký mělo smysl dál žít?

 Zastavila ho šťastná náhoda, protože se střetl s Loužiččiným nebeským soužením. Její kosti yao vyrostly každých deset let o půl cunu a jako míšence jí její lidská polovina pomáhala i škodila. Na jedné straně byli lidé nejinteligentnějšími bytostmi na světě, takže jejich kultivační nadání bylo mnohem vyšší než u zvířecích tvorů, ale na druhou stranu, s postupným růstem její slabé tělo ze smíšené krve nedokázalo odolávat sílící auře Nebeského yao. Než její kultivace zesílila, musel být při každém růstu kostí přítomen člověk, který jí pomohl auru yao potlačit.

Li Yun, ten budižkničemu, toho pochopitelně schopen nebyl.

Jenže i když měl Yan Zhengming občas pocit, že život nemá smysl, nikdy ty dva nedokázal doopravdy opustit. Vlastně tak ani neměl svobodu rozhodnutí nad ukončením vlastního života.

Jaké štěstí, že tam ti dva otravové byli!

S vědomím ponořeným do pečetě se ještě několikrát rozhlédl, ale protože nedokázal najít žádné vodítko, smířeně se zaměřil na zámek Nebe.

Ten byl na pohled ještě bizarnější než u ostatních. Záměk měl sice průhledný vnější plášť, ale uvnitř něj bylo celé hvězdné nebe. Tisíce a miliony hvězd připomínaly nespočetná zrníčka prachu, nekonečné, neohraničené a chaoticky roztroušené všude okolo. Občas se jejich záře rozjasnila, občas pohasla. Nebyl v nich žádný pevný bod kromě malého otvoru v rohu asi o velikosti jehly. Yan Zhengming ho dlouho se zatajeným dechem zkoumal a všiml si, že některé z drobných částeček se občas kolem onoho otvoru sbíhají. Jenže buď neměly správný tvar či velikost, nebo přicházely ze špatného úhlu, takže do otvoru nepasovaly.

 Yan Zhengming zámek Nebe obešel a uvědomil si, že ten malý otvor je tam opravdu jedinou nepravidelností. Nedokázal však své vědomí dostat dovnitř.

Napadla ho zvláštní myšlenka – že by v tom nekonečném množství hvězdného prachu pasoval do zámku jen jediný kousek? Že by musela být jeho velikost a tvar přesně stejná jako otvor, a musel do něj ke všemu vstoupit ze správné strany?

Copak chtěl zámek Nebe naznačit, že ať se člověk snaží sebevíc, stejně o výsledku jeho snahy rozhodne osud?

S touto myšlenkou pocítil mírnou bezradnost, ale zklamání se nedostavilo – od chvíle, kdy se vrátil Cheng Qian, všechny jeho obavy a pochybnosti zmizely. A v tu chvíli měl Yan Zhengming pocit, že prozřel.

Pomyslel si: „Při kultivaci hraje zpočátku velkou roli štěstí. Když se na to podívám takhle, dává to smysl. Pokud se zámek Nebe jednoduše nedá odemknout, pak to tak má být.“

Když naposled vstoupil do Pečeti vůdce sekty, nemilosrdný zámek Člověka ho tak vyvedl z míry, že si přál zemřít. Tentokrát se setkal s matoucím zámkem Země a absurdním zámkem Nebe, ale jako zázrakem se nerozčílil. Výzvy, které lidé překonali, byli jedním z faktorů, rozhodujícím o směru jejich života. Neméně důležitá však byla psychická odolnost.

Věřil, že se jednoho dne na horu Fuyao vrátí. I kdyby to nedokázala jejich generace a zámek Člověka by nakonec byl tím jediným, který se jim podaří odemknout, stále tu byly generace další, které si mohly se zámkem Země poradit. A pokud byl zámek Nebe opravdu postaven na náhodě, pak dokud nebude přerušena posloupnost jejich sekty, mají před sebou další tisíce generací a milióny let pokusů.

S dostatkem času se i nemožné mohlo stát možným.

Dokud byli spolu, mohli mít domov kdekoliv.

Yan Zhengmingova mysl se náhle otevřela a plně pronikla dovnitř. Důstojné a klidné vědomí Pečeti vůdce sekty mu konečně dovolilo vstoupit. Jako by se ocitl v jiném světě. Yan Zhengmingova kultivace, která už nějakou dobu ustrnula na slepém bodě, jako by se najednou chystala prorazit, a tak jednoduše přešel před zámkem Nebe do meditace.

Třpytivý hvězdný prach v zámku mu na tvář vrhal tlumené světlo. Yan Zhengming jasně vnímal nepatrný posun ve vlastním vnitřním rozpoložení a nemohl si pomoci - koutky úst se mu zkroutily do mírného úsměvu. Před očima se mu vybavil Cheng Qian a najednou se mu zdálo, že v tomto životě nikdy po ničem jiném netoužil.

I když se v tomhle stavu udržel jen chvíli, před očima se mu otevřel široký svět.

Když vědomí v Pečeti vůdce sekty pročistilo jeho meridiány, splynulo s Yan Zhengmingovou myslí. Postupně se mu podařilo zahlédnout útržky výjevů. Lidé v nich měli tváře, které nepoznával, a obrazy se kolem něj míhaly jeden za druhým. Zdálo se, že to jsou vzpomínky ukryté v Pečeti.

Jeden z fragmentů ho upoutal. Okamžitě rozpoznal známou scénu – ostrov Azurového draka před sto lety, když se tehdy propadl do chaosu. Pán ostrova Gu Yanxue zrovna zuřivě bojoval s Tang Yaoem a u toho jim tajně přikazoval, aby utekli.

Yan Zhengming teď mohl scénu sledovat z pohledu diváka. Viděl, že zatímco Pán ostrova posílal svůj vzkaz, zároveň rychle zamumlal nějaké zaříkání. Ta slova s sebou nesla jeho duchovní energii a přelila se přímo do Pečeti vůdce sekty.

Yan Zhengminga probudil z meditace jakýsi skřípavý zvuk a v příštím okamžiku byl jeho prvotní duch z Pečeti vypuzen a vrátil se do jeho vlastního těla. Když otevřel oči, zjistil, že je za oknem časné ráno. V Pečeti vůdce sekty strávil celý den a noc.

Zamračil se a pečlivě si vybavil všechny vzpomínky. Tehdy na ostrově byla jeho kultivace tak nízká a on sám byl tak rozrušený, že si zaříkání Pána ostrova vůbec nevšiml.

Takže zámek Azurového draka otevřel Pán ostrova Gu?

Yan Zhengming si zachmuřeně vzpomněl na Čtyři svaté, z nichž jeden zemřel a tři byli zraněni. Je možné, že by zaříkání pro otevření zámku Země strážili právě oni?

Stále víc přemýšlel, zda byli Čtyři svatí ve skutečnosti spojenci nebo nepřátelé jeho tajemného bojového strýce – nejvyššího pána Beiminga.

Za jiné situace by to asi nevadilo, ale jeho bojový strýc jednoho z nich dokonce zabil. Pokud měl ten člověk skutečně klíč k jednomu ze zámků, co budou dělat?

Zatímco o tom Yan Zhengming přemýšlel, na dveře zabušil Li Yun a rovnou vtrhl dovnitř.

Choval se naprosto přirozeně a bylo vidět, že takhle nevstupuje poprvé. Yan Zhengming obrátil oči v sloup a pomyslel si: „Bylo by tak příjemné nebýt vůdcem téhle barbarské sekty!“ Jeho bratr a sestra se nikdy nestarali o své způsoby a prostě k němu vběhli, kdykoliv se jim zlíbilo, a to i kvůli té nejbanálnější záležitosti. Yan Zhengming už se neodvážil během dne ani vykoupat.

Za Li Yunem zvolna vstoupil Cheng Qian. Než mohl začít přemýšlet, proč přišli spolu, Li Yun bez uzardění prohodil: „Ty mi hledání vážně neulehčuješ. Ani jsem nevěděl, že ses vrátil sem, vždyť jsi vždycky zůstával v bambusovém lese!“

Přímo před Cheng Qianovýma očima dostal Yan Zhengmingův obličej jasně rudou barvu.

„Jaké ‚vždycky‘? Kdy jsem se já zdržoval v bambusovém háji? Já tam jen… jen… jen tam občas chodím poklidit!“

Li Yunovi to nedávalo smysl a nenuceně prohodil: „No nevím, kdykoliv jsem tě hledal, v devíti z deseti případů jsi byl zrovna tam.“

Pak se ten užvaněný bastard otočil a pobaveně dodal k Cheng Qianovi: „Jen ses vrátil a už se chová, jako by byl naše macecha a ty jediný pravý syn. Přenechal ti dokonce své oblíbené nádvoří, eh… když už o tom mluvíme, nejmenovalo se tvé nádvoří na hoře Fuyao také Qing´an?“

Yan Zhengming v duchu supěl. Každá věta byla zásahem do černého a Li Yunova dovednost vytáhnout na světlo vše, co mělo být skryto, byla téměř nadpřirozená.

Neodvážil se podívat na výraz Cheng Qianova obličeje a místo toho Li Yuna zlostně okřikl. „Sklapni, copak všechnu tvou etiketu sežral pes?“

Li Yun zmateně pokrčil rameny. „Ale? Naše sekta někdy nějakou etiketu měla?“

Bylo vůbec možné jednat s někým takovým?

Vůdce sekty na něj jen bezmocně vyštěkl: „Vypadni!“

Li Yun sklonil tvář a v koutcích úst mu pohrával náznak rošťáckého úsměvu. S předstíraně vážným výrazem řekl: „Ještě jsem se ani nedostal k tomu hlavnímu a ty už mě vyháníš? Ts… Malý Qiane, nemáš ponětí, jak se jeho povaha stala v posledních letech nepředvídatelnou.“

Cheng Qian se lehce usmál. „Nepředvídatelnou povahu měl už v době, kdy se moje matka chystala porodit mého mladšího bratra, tohle ještě nic není.“

Jeho umírněná zdvořilost v sobě nesla pocit důvěrné známosti, která zaplavila celé Yan Zhengmingovo nitro. Právě kvůli ní musel polknout svůj hněv a bezmocně zuřit jen v duchu.

Li Yun se naproti tomu pro sebe smál jak šílenec.

Poté, co svého vůdce sekty důkladně potrápil, se konečně se zcela spokojeným výrazem posadil na podlahu. Natáhl ruku, ze stolu si k sobě přivolal velký list papíru a roztáhl ho. Pak slavnostně pronesl: „Důkladně jsem prozkoumal magické pole malého Yuana a podívejte se.“

Už během řeči uchopil štětec z lasiččích chlupů a začal na papír kreslit. „Z vnějšku umístil kruh pastí. Nejstarší bratr je tehdy zničil jediným zásahem, takže už nedokážu přijít na to, jestli za nimi bylo nějaké větší tajemství. Ale na druhou stranu, tady uprostřed jsem našel tohle… to je pole na hledání horské žíly, známé také jako ‚Hledání duše‘.“

To, čemu říkal horská žíla, se někdy nazývalo také žíla duchovní.

Hory a řeky mohly mít duchovní vlastnosti, dokud byla jejich horská žíla neporušená. Jakmile byla prolomena, duchovní energie se okamžitě rozptýlila a z hory byl jen obyčejný vrchol. Z toho důvodu byla horská žíla skutečnou záchrannou základnou hory. Obvykle měla každá sekta ochranná pole určená k jejímu ukrytí, hlavně jako prevenci proti návštěvníkům se zlými úmysly. Metoda, určená k jejich prolomení, se nazývala technikou „Hledání duše“.

Cheng Qian se zamyslel: „Je možné, že by měl Han Yuan v plánu přerušit žílu hory Fuyao? Kdyby z ní unikla duchovní energie a ona ‚zemřela‘, tajná sféra by mohla ztratit svou sílu a hora by byla odpečetěna… Ale proč by chtěl horu mrtvou?“

„Nejspíš kvůli Kameni přání,“ řekl Li Yun. „Nevíš o tom, protože pán ostrova Gu o něm za svého života nemluvil. Ti lidé ho hledali na ostrově Azurového draka, a když ho nenašli, zbývající dva ze Čtyř svatých se díky tomu zmatku málem stali terčem veřejné kritiky. Na svou vlastní kultivaci a životní sílu složili smrtelnou přísahu, že tu věc nikdy neviděli. Malý Yuan… démon, který ho ovládl, musí věřit, že ten kámen je na hoře Fuyao.“

„Horskou žílu nenajde tak snadno,“ vložil se do toho Yan Zhengming, „jinak by to bylo jen otázkou času. Já sám jsem poslední roky hledal velmi důkladně.“

„No, technika Hledání duše není běžná technika,“ kývl Li Yun. „Pamatuješ, jakým způsobem nám unikl? Zmizel ve vzduchu a zanechal za sebou jen papírového panáčka – tomu se říká ‚Náhrada živé duše smrtí‘. Je to technika přisuzovaná hlavně démonickým kultivujícím, protože využívá papírové náhražky člověka k přivolání živé duše odjinud, která pak místo tebe přijme smrtící úder. Technika Hledání duše a Náhrada živé duše smrtí… jen málokdy se najde někdo, kdo zná obě tyhle vzácné démonické techniky.“

Když Li Yun došel až k tomuto bodu, záhadně se odmlčel.

Zatímco Cheng Qian pouze vyčkával, zda hodlá pokračovat, Yan Zhengming byl netrpělivější. „Jestli máš co říct, tak mluv. Nenatahuj nás!“

Li Yun nakonec pokračoval: „Podle toho, co vím, by tyto dvě téměř ztracené démonické techniky mohli znát pouze ‚Chodci nočních můr‘.“

Cheng Qian, který vždy věnoval okolnímu světu jen velmi málo pozornosti, se okamžitě zeptal: „Kdo jsou to Chodci nočních můr?“

„Skupina démonických kultivujících,“ odpověděl Yan Zhengming nepřítomně. „Démoničtí kultivující jsou většinou silné osobnosti s vlastními pravidly a tyranskými sklony, takže se obvykle drží stranou a málokdy se sdružují. Chodci nočních můr jsou jediní, kterým se je nějakým způsobem podařilo spojit tak, že se mohli nazvat sektou. Každopádně nejde o nic dobrého. Jen z toho mála, co jsem zaslechl, vím, že většina velkých sekt nařídila jejich dopadení. Jak se s nimi dal dohromady Han Yuan?“

Yan Zhengmingovi se při té představě sevřelo srdce. Kdyby byl Han Yuan sám, možná by šel ještě zachránit, ale pokud se zapletl s největší démonickou sektou…

„To je v pořádku, nejstarší bratře, alespoň teď máme obecný směr.“ Li Yun nenuceně mávl štětcem nasáklým inkoustem a řekl: „Chodci nočních můr byli většinou viděni v okolí Nanjiangu. To místo má špatnou energii a někteří lidé spekulují, že právě tam se nachází jejich úkryt. Možná bychom se tam měli jít podívat?“

Yan Zhengming zaváhal. Nanjiang nebylo dobré místo. Navíc Chodci nočních můr prováděli své zlé skutky už tak dlouho a nikdo se jim dosud neodvážil zkřížit cestu. To muselo mít nějaký důvod.

Ale Han Yuan…

Yan Zhengming se od Loužičky dozvěděl o událostech na úpatí hory Fuyao, včetně toho, že Han Yuan a démonický kultivující nesdíleli stejné vědomí. Kdyby Han Yuan skutečně spadl na démonickou cestu kultivace, neexistovala by žádná omluva. Museli by se řídit pravidly sekty a očistit ji od jakéhokoliv zla. Ani jejich mistr by pro něj nemohl protestovat… ale tak to nebylo.

Stále to byl jejich malý bratr, kvůli kterému se před lety vplížili do Údolí yao, aby ho zachránili, přestože neměl žádné duchovní cítění. I když pro jejich sektu neměl fakticky žádnou cenu, dokud zůstával jediný zbytek naděje, jak by se mohli vzdát?

Nakonec Yan Zhengming učinil konečné rozhodnutí: „Dobrá, až se vrátí Loužička, půjdeme do Nanjiangu.“

Cheng Qian nic nenamítal, takže se otočil k odchodu. Než však stačil vykročit, jeho nejstarší bratr na něj zavolal: „Počkej, malý Qiane.“

Už po těchto slovech mu bylo jasné, že se chová trochu hloupě, ale cítil, že kdyby nechal jisté věci nevyřešené, všechno by se to jen zhoršilo. „V minulosti jsem opravdu chodil do bambusového háje… ne proto, že bych tam bydlel, ale proto, že je to hezké a chladné místo.“

Cheng Qianovi nebylo tak docela jasné, proč mu to vysvětluje, a zmateně se otočil. „Hm, a…?“

Yan Zhengming marně hledal odpověď a Li Yun vypadal, že se udusí smíchy.

Cheng Qian mu nakonec pomohl. „Jestli ti bývá v noci horko, můžeš přijít přespat. Sám tolik místa nezaberu.“

Tehdy na ostrově Azurového draka u sebe jako chlapci často pobývali navzájem a i sám Cheng Qian často lenošil v pokoji svého nejstaršího bratra. Jenže zatímco ostatní prožili sto let, jeho mysl stále zůstávala v mládí, takže mu na jeho nabídce nepřišlo nic nepatřičného.

Zato Yan Zhengmingova tvář po jeho slovech zrudla.

Kdyby byl jen rozrušený, dalo by se to přejít, ale jeho zpocené ruce se omylem otřely o prsten s měděnou mincí a nevědomky tak vyvolal jeho přízrak.

Cheng Qian šokovaně sledoval, jak se z mince zjevuje přízračná verze jeho mladšího já a bezvýrazně mu oplácí pohled. 

--Předchozí kapitola--           --Kapitoly -           --Další kapitola--