Mladíkovi po těch slovech ztuhly záda a váhavě se otočil, ale neodvažoval se k němu přijít blíž. Současná situace však nesnesla odkladu, a když princ viděl jeho váhání, srdce mu začalo neklidně bít. Přinutil se to potlačit.
„Neboj se, nic ti neudělám. Pojď sem, rychle!“
Konečně se mladík pohnul. Přiběhl těsně ke Xie
Lianovi, ale kousek od něj se prudce zastavil. Xie Lian se tiše nadechl a
natáhl k němu ruku.
„Pomoz mi vstát a odveď mě pryč.“
Mladý voják jeho ruku opatrně uchopil. Xie Lian se
cítil, jako když člověk na pokraji smrti konečně najde oporu. Jeho tělo
okamžitě ochablo a zhroutil se na něj.
Protože byl plně pohlcen Něžnou vůní, jeho tělo
mělo vysokou teplotu a on se cítil, jako by doslova hořel. Dlaně toho mladíka
však byly z nějakého důvodu stejně horké a dokonce se mírně chvěly.
Xie Lian se o něj na chvíli opřel, nabral trochu síly
a s nádechem se přinutil vstát. Nechtěl, aby ho někdo mladší než on musel
naplno podpírat a tak s mladíkovou pomocí ušli několik mučivých kroků. Květinoví
démoni na ně volali:
„Ne, Vaše Výsosti, neopouštějte nás! On na vás čeká na
cestě, a jestli odsud odejdete, narazíte na něj!“
On?
„Jaký ‚on‘?“ dožadoval se princ odpovědi.
Když došlo na onu osobu, dokonce i Země něhy se mírně
vyděsila. Démoni po chvíli váhání zamumlali: „On je on.“
I když se neodvážili prozradit jméno nebo totožnost té
osoby, v mysli prince se okamžitě objevila napůl plačící, napůl smějící se
maska.
„Takže chcete říct, že když teď odejdu, tak ten, kdo
vás sem všechny podstrčil, mě bude lovit? Ale když zůstanu tady, nepřijde?“
Květinoví démoni potěšeně zaštěbetali a pokývali
hlavami. V princi se vzedmul vztek.
Uvěznit ho v téhle nenáviděné situaci, aniž by
měli v úmyslu ho zabít, byla to snad pro ně hra? Proč prostě nebojovali na
život a na smrt!
Sebral se a potlačil podráždění. Zdálo se, že druhá
strana nemá v úmyslu postavit se mu tváří v tvář a snaží se jen poškodit
jeho duchovní sílu a přimět ho, aby upadl v nemilost a ztratil své
stoupence.
Květinoví démoni možná lhali, ale když se nad tím
zamyslel, pak i kdyby ho mladý voják dokázal podpírat nebo nést na zádech,
stejně by se jim nemuselo podařit bezpečně se vrátit do města. A kdyby jim nepřítel
schválně postavil do cesty nějaké ženy, situace by se mohla ještě zhoršit.
Po chvíli přemýšlení princ horečnatě vydechl a zavřel
oči.
„Vezmi mě dovnitř jeskyně.“
Mladík se řídil jeho pokyny a pomohl mu přejít zem
zavalenou mrtvolami. Když došli před jeskyni, Xie Lian tiše zasténal.
„Stůj.“
Mladý voják se zatavil. Princ se roztřásl jen
z toho, že zvedl ruku.
„Kde máš meč?“
Mladík ho podepřel levačkou a uvolnil pravou ruku, aby
mohl tasit. Xie Lian si vyhrnul rukávy a odhalil malou část paže. V bílém
měsíčním světle vypadala hladká a bledá jako nejjemnější nefrit. Voják zatajil
dech, ale princ si toho nevšiml.
Stále ještě tichým hlasem přikázal: „Bodni mě.“
Ruka držící opotřebovaný meč okamžitě klesla.
Xie Lian ho pobídl. „Neboj se, jen bodni, a to
pořádně. Potřebuji nakreslit magické pole. Nemám po ruce žádné jiné duchovní
zařízení, takže je potřeba krev.“
Mladý voják protestoval: „Vaše Výsosti, prosím,
použijte mou krev!“ Zvedl vlastní paži a bez zaváhání se řízl.
Princ spěšně protestoval: „Není třeba! Tvoje krev….“
Ale nestihl domluvit. Na mladíkově paži už se objevila
hluboká rána, z níž vytékala čerstvá krev.
Xie Lian si povzdechl. „Ty… no, to je jedno.“
Jeho vlastní krev byla neocenitelným svatým pokladem,
tak jak by se s ní mohla srovnávat krev smrtelníka? Ale při pohledu na
upřímnost mladého vojáka mu nedokázal říct, že si ublížil zbytečně.
Místo toho řekl: „Díky. Ale stále potřebujeme trochu
mé krve jako katalyzátor.“
Princ od něj vzal meč a třesoucí se rukou se mu podařilo
po několika pokusech zabodnout si jej do středu paže. Svatá karmínová krev mu
stékala po paži a kapky se na zemi před jeskyní slévaly do dvou zakřivených čar
a vytvářely tak dvě bariéry. Xie Lian se postaral o přimíchání trochy mladíkovy
krve. Jakmile byl hotov, závrať zesílila.
„Pojďme dovnitř.“
Uvnitř jeskyně byla tma. Mladík vytáhl zevnitř roucha
malou světlici, zapálil ji a světlo ohně ozářilo okolí silným světlem.
Voják měl sice většinu tváře i s jedním okem
skrytou za obvazy, ale Xie Lianův stav mu byl víc než zřejmý. Tělo mu pokrýval
studený pot, vlasy měl rozcuchané, rty rudé a nateklé kvůli tomu, jak se
předtím kousl do rtů pro posvěcení vlastního meče. Světlo ohně bodalo prince do
očí a horko vycházející ze světlice mu způsobovalo utrpení.
„Nezapaluj ten oheň, dej to pryč!“ vyžádal si
okamžitě.
Mladík hned odhodil světlici na zem a nohama ji
uhasil. Jeskyně se znovu ponořila do tmy. Xie Lian se posadil do meditační
polohy a o chvíli později namáhavě promluvil:
„Mám pro tebe úkol. Můžu se na tebe spolehnout?“
Mladík klesl na zem do kleku. „Nasadím svůj život,
abych splnil svou povinnost!“
Princ bolestně zadržel těžký dech a s nuceným
klidem vysvětloval: „Před jeskyní jsem nakreslil dvě bariéry. Vnější bariéra má
zajistit, aby se k nám zvenčí nic nedostalo, vnitřní bariéra má zabránit
tomu, aby se nic nedostalo ven.“
Ztěžka zalapal po dechu a pokračoval: „Mezi oběma
bariérami je dost místa právě pro jednoho člověka. Zůstaň tam a hlídej vchod do
jeskyně. Ať venku uslyšíš cokoliv, nevycházej ven. A úplně stejně – nevstupuj
dovnitř, ať ode mne uslyšíš cokoliv.“
Mladíka to mírně zmátlo. „Vaše Výsosti, vy tu
zůstanete sám?“
„Ano. Nevím, co budu dělat… dovnitř každopádně za
žádnou cenu nesmíš.“
Za současné situace nemohl Xie Lian odejít, ale Qi
Rong vyslaný pro posily se pravděpodobně stále ještě potácel po cestě do
královského hlavního města. Kdo mohl vědět, kdy pomoc dorazí? Proto se rozhodl dočasně
uzavřít malý prostor jeskyně, nastavit strážné bariéry a vymyslet způsob, jak
Něžnou vůni překonat.
Vyhrkl: „Plody zrozené z květinových démonů jsou
mocným lákadlem. Nejspíš brzy dozrají…“
V tu chvíli vzduch naplnila další vůně a
přerušila jeho slova. Ten jemný, ale afektovaný květinový odér prostoupil celou
jeskyní a květinoví démoni vzrušeně klokotali:
„Můj kořen! Můj kořen je tvrdý!“
„Plody dozrály!“
Při té nesmírně sladké vůni bušilo Xie Lianovo srdce
stále rychleji a rychleji a krev se mu hrnula do mozku. Zaťal zuby.
„Pospěš si a jdi! Nevdechuj tu vůni, a pokud se k tobě
květinoví démoni přiblíží, zůstaň v klidu! Nic nedokáže překročit hranici
krve, a když zůstaneš uvnitř bariéry, můžeš je zasáhnout mečem.“
Mladík vyhlédl z jeskyně a rozhodně přikývl, vyrazil
ven a postavil se mezi dvě krvavé linie u vchodu do jeskyně. Za nimi, na poli
mrtvol, se květinové keře zbarvily sytější barvou. Pole podobné šípkům se
chvělo, jako by se pod ním něco chystalo protrhnout zem, a skutečně – zanedlouho
se ze země objevila hlava ženy.
Zpod půdy vyrostla ženská hlava, nadechla se čerstvého
vzduchu a oči se jí sevřely do radostných půlměsíčků, jako by jí ta vůně
opájela. Hned za ní následovalo kulaté a hladké rameno, a pak už se vyplazila
celá paže.
Pod výhonky kořenů se tvořily plody Země něhy. Když
dozrály, zformovaly se do podoby různých typů žen.
Nastal čas zrání a ze země se hrnul nespočet nahých
žen. Zvedaly ruce, trhaly si ty jasně červené květy z hlav, koupaly se
v měsíčním světle a protahovaly si údy, co jim síly stačily. Tu sladkou
vůni nejdřív vylučovaly květy, ale nyní vycházela právě z těch okouzlujících
žen.
„Vaše Výsosti, už jdeme!“
Sladká vůně dusivě plnila vnitřek jeskyně. Xie Lian
seděl se zavřenýma očima v lotosové pozici a v duchu recitoval etickou
sútru. Bylo to však málo platné. Květinoví démoni na něj bez ostychu volali a
cvrlikali něžnými slůvky jako „miláčku“, „srdíčko“, „bratříčku“, „broučku“…1 Nejrůznější přezdívky
uvedly jeho mysl do zmatku a tak přešel k hlasitému recitování:
„Patero barev zaslepuje oko člověka, patero tónů ohlušuje ucho člověka, štvanice a lov poblázní srdce člověka, vzácné zboží pokřivuje činy člověka… Klid nad netrpělivostí, chlad nad žárem, největší ctností je mlčení. Ti, kdo se slitují, obdrží slitování, těm, kteří jsou bezohlední, vrátí se bezohlednost…“2
Xie Lian si vůbec nevšiml, že sútru, kterou uměl bezchybně
zpaměti, nyní recituje nesouvisle.
Venku před jeskyní květinoví démoni tleskali a
posměšně se smáli:
„Můj drahý korunní princi, můj miláčku, má dobrá
Výsosti, nejsi mnich, tak proč recituješ sútry… Ajaj!“
Vypadalo to, jako by ten mladý voják bez varování
propadl hněvivému záchvatu, protože zběsile sekal, řezal a odháněl ty křičící
květinové démony. Rozlehl se zběsilý křik:
„Vražda!“
Někteří z dálky volali: „Ty proklatý bastarde, ty
ničiteli krásy! V tvém srdci není ani stín něžnosti!“
„Děsivý, je tak děsivý! Zákeřný už v takovém
věku! Představ si ho jako dospělého!“
Ti květinoví démoni se snažili vmáčknout do jeskyně
jako hladová zvířata, ale prostě se jim nedařilo. Nevšimli si krvavého pole na
zemi a mysleli si, že za všechno může ten mladík. Po chvíli diskuze se shromáždili
nedaleko a zavolali na něj.
„Malý bratříčku, proč nám bráníš ve vstupu? Vždyť se
nechystáme udělat nic špatného, chceme se jen pobavit s Jeho Výsostí!“
„Buď hodný, vojáčku, a nepřekážej. Chceme jen dopřát
Jeho Výsosti něco moc příjemného.“
„Ten malý bratříček je tak zlý! Škoda, že je tak
mladý, tak naivní. Nejspíš ani neví, co znamená ‚dopřát něco příjemného‘!“
Květinoví démoni se zkroutili v dalším záchvatu
posměšného chichotání. Xie Lian lehce zamrkal a koutkem oka spatřil u vstupu do
jeskyně černý stín, patřící tomu mladíkovi. Hlídal s mečem v ruce a
vypadal odhodlaný neuhnout z místa ni po smrti.
Najednou se ozval jeden z květinových démonů:
„Povídám, bratříčku, nestůj tam tak zatvrzele. Co máš v plánu? Proč se
spolu nejdeme trochu pobavit? Jaké ženy máš rád? Líbí se ti takové jako já?“
Mladík stále neodpovídal. Květinoví démoni věřili, že
cesta do jeskyně vede jen kolem něj, a tak zkoušeli všechny své triky:
„A co já?“
„A co takhle? Líbím se ti takhle?“
„Podívej se na mě, tohle se ti líbí?“
Ale od původního flirtování přešli ke stížnostem a
nakonec k nadávkám. Dokud pokřikovali z dálky, mladík je ignoroval, ale kdykoliv
se přiblížili, udeřil. Xie Lian věděl, že než se Země něhy vynoří ze země, může
svou podobu dle libosti měnit. Chtěl ho varovat, ale kvůli své tíživé situaci
se neodvážil ani otevřít ústa.
Nakonec, přece jen, když ty vlny naléhavého horka
pominuly, dokázal vydechnout: „Nedívej se na ně…“
Hlas měl téměř nezřetelný, protože boj s horkou
krví, hrnoucí se mu do hlavy, ho neskutečně vyčerpával.
Mladý voják ho stejně uslyšel a v odpověď
vykřikl: „Ano, pane! Vaše Výsosti, jak… jak vám je?“
„Je mi dobře,“ řekl Xie Lian. „Kdyby šlo do tuhého,
zavři oči, zacpi si nos a ústa…“
Mladík ani nestačil odpovědět, když náhle další
květinový démon vyprskl smíchy.
„Já už vím! Chlapče, vsadím se, že tvůj oblíbený typ
musí vypadat takhle!“
Zazněl zvuk pukané půdy, když se objevila další Země
něhy. Venku před jeskyní se náhle rozhostilo mrtvé ticho, jako by i ten mladý
voják přestal dýchat.
V příští vteřině se proti princi vzedmuly
burácející vlny smíchu květinových démonů a doslova utopily jeho vědomí.
Tleskali a vřískali: „Ajajajaj! To je ruka! To je ale
krásná ruka!“
„No páni, jak jsi na to přišel? To je trefa do
černého, hahahahahaha! Podívej se na toho spratka, je úplně omráčený! Vsadím
se, že je to přesně takhle!“
„Je to tak! A to jsme si mysleli, že je ten zasraný
spratek pevný jak skála! Kdo by řekl, že jsme se tak mýlili? V takovém
věku už má takové koule?“
„Vyhrál a my jsme nic! Co ty na to, chlapečku? Rychle
pojď a užij si ten sladký, lahodný pohled!“
„Jestli opustíš naši zemi, tenhle hlavní chod už ti
žádný podnik nenabídne! Jestli se teď nechopíš příležitosti, tak i kdybys snil
osm set let, nikdy nebudeš moct ochutnat! Nebo chceš, abychom ti pomohli? To je situace… hehehehe!“
Mladý voják byl zuřivostí bez sebe, ale tón hlasu měl
mrazivý: „Ty si koleduješ o smrt!“
Zatím se uvnitř jeskyně Xie Lian blížil ke svému
limitu.
Zrak se mu rozmazal a v uších mu bubnovalo, už ani
nedokázal sedět rovně. Zhroutil se dopředu a sotva se rukama držel země. Ten
pád mu však uvolnil zaťaté zuby a v té chvíli blouznění mu ze rtů uniklo ubohé bolestné zasténání.
--Předchozí kapitola-- --Seznam kapitol-- --Další kapitola--
ďakujem moc za kapitolu
OdpovědětVymazat