Kapitola 86: Ze země v lese Buyou přichází obličejový mor 3

 //Všimněte si, že v předchozích kapitolách a v této obzvláště se kolem prince neustále objevuje "něčí mladý hlas", "nějaký mladý zahalený ošetřovatel" a "kdosi, kdo mu vyrazil na pomoc". Když se na to zaměříte, myslím že bude zcela jasné, kdopak se to kolem prince věrně ochomýtá. :)

„Aaaaaaahhh!“

Mladík byl předtím jen napůl při vědomí, ale poté, co mu Xie Lian usekl levou nohu, se plně probral a začal zběsile křičet:

„Moje noha! Moje noha!“

Xie Lian klečel v kaluži krve a jeho roucho bylo potřísněné rudými skvrnami. Ze všech sil se snažil mladíka udržet.

„Je po všem! Lékaři, zastavte mu krvácení!“

Přítomní doktoři byli tak rozrušení, že zapomněli reagovat, až už se na to Mu Qing nemohl dívat. Vykročil vpřed.

„Neobtěžujte se.“¨

Z malé lahvičky s lékem, kterou vytáhl, se vylinul slabý kouř a pomalu zastavil krvácení. Princ ještě obalil ránu duchovní aurou. Co se týče useknuté nohy, ta zůstala bez povšimnutí ležet na zemi. Najednou se však zachvěla, a i když už byla oddělena od těla, dál se svíjela, jako by byla živá. Princ zvedl ruku a přivolal oheň, kterým nohu spálil na černý popel.

Mladý muž dál naříkal: „Moje noha!“

Xie Lian zkontroloval jeho stehno a ujistil se, že obličejový mor už se dál nešíří. Oči se mu rozzářily a potěšeně konstatoval: „Výborně, přestalo to. Nehnisá to a nepostupuje.“

Mladík konečně přestal naříkat a otevřel oči. „Opravdu? Je to opravdu lepší?“

Lidé v davu zadrželi dech, tiše a váhavě, ale po chvíli někdo vykřikl:

„Vaše Výsosti, pomozte mi také se vyléčit!“

Nedaleko se ozval jakýsi chlapecký hlas: „Nebuď směšný! Nemáš jistotu, co když se to po nějaké době vrátí!“

Díky tomu hlasu se uklidnil i Xie Lian. „Přesně tak. Zatím si nemůžeme být jistí. Potřebujeme nějaký čas na pozorování.“

Ozval se další hlas, chvějící se strachy: „Jak dlouho? Já už nemůžu čekat… jestli budeme čekat, jestli… ta věc se mi rozšíří na obličej!“

Z dalšího hlasu zněla rezignace: „Jsem ochotný to riskovat.“

Brzy se stovky lidí v lese Buyou překřikovaly a hlučely, a společně na prince tlačily: „Vaše Výsosti, prosíme vás, zbavte nás toho utrpení!“

Lidé se mu začali klanět. Princ stál uprostřed nich, a ačkoliv mu celá situace byla nepříjemná, neodvážil se být neopatrný.

„Prosím, všichni vstaňte… Nějakou dobu počkejte, než se ten muž zotaví. Potom udělám vše proto, abych vás ošetřil…“

Nějakou dobu trvalo, než se dav uklidnil. Xie Lian rozdal ještě mnoho slibů a nechal mladíka s amputovanou nohou přemístit jinam. Potom se posadil pod strom. Mu Qing se rozhlédl a pak tiše promluvil:

„Jak jsi mu mohl jen tak useknout nohu? Nedělej takové věci, pokud tě o to dotyčný sám neprosí. Co kdyby ta amputace nepomohla? Ten muž by svou nenávist přenesl na tebe!“

Xie Lianovi stále bušilo srdce, dlaní si zakrýval obličej a zachraptěl: „…Ta situace už nesnesla odkladu. On mi neodpovídal a doktor se neodvážil operovat, nemohl jsem jen tak přihlížet, jak se infekce šíří. Někdo musel rozhodnout, co dělat. Opravdu jsem…“

Feng Xin se zatvářil nečekaně ustaraně. „Vaše Výsosti, myslím, že by sis měl raději odpočinout. Opravdu nevypadáš moc dobře. Prozatím to za tebe převezmeme my.“

Princ sám cítil, že už nemá dost sil, a pomalu přikývl. „Dobře. Chvíli si tu odpočinu. Zanedlouho se musíme vrátit, tak nebuďte pryč dlouho.“

V tu chvíli se z lesa ozvalo další kvílení a jeho společníci to šli zkontrolovat. Xie Lian se posadil, chvíli mlčel a pak si lehl na zem.

Dřív by nikdy neulehl na blátivou zem uprostřed divočiny, dokud by mu někdo nepostavil provoněný stan a postel s matrací. Nyní však opravdu neměl energii ani na to, aby svými požadavky obtěžoval nějaké poslíčky. Nevnímal ani krev na svém rouchu, prostě jen sklonil hlavu a upadl do spánku, stále ještě celý špinavý a neupravený.

Uplynulo neznámé množství času. V polospánku uslyšel, jak ho Feng Xin volá, a s trhnutím se probral. Okamžitě se posadil a ucítil, jak z něj cosi sklouzlo. Byla to záplatovaná a obnošená deka, kterou ho někdo musel během spánku přikrýt. Xie Lian si protřel čelo a promluvil na Feng Xina:

„Tohle nepotřebuji, dones to raději pacientům.“

Feng Xin vypadal mírně zaskočený. „Co tím myslíš? Tuhle deku? Ta nebyla ode mě. Teprve teď jsem se vrátil.“

Xie Lian pootočil hlavu. „Mu Qingu, to ty?“

„Ani já to nebyl. Možná to pro tebe přinesl někdo z věřících, kteří žijí v táboře.“

Princ se rozhlédl, ale neviděl nikoho, kdo by stál za povšimnutí, tak jen zavrtěl hlavou a pomyslel si: „Dokonce jsem ani necítil, že by se někdo přiblížil. To je ostuda.“

Než se postavil, složil přikrývku a položil ji na zem. „Jdeme.“

Se srdcem plným starostí se vzdálil, ale velmi brzy došlo k tomu, čeho se obával.

O dva dny později, když znovu navštívil les Buyou, mu někteří lékaři sdělili, že v noci asi deset pacientů s obličejovým morem ignorovalo varování a vyplížilo se ven. Někteří si výrůstky vypalovali ohněm, jiní si nožem odřezávali nakažené maso, a našlo se mnoho takových, kteří kvůli tomu ztratili příliš mnoho krve. Neodvažovali se to nikomu povědět a tak se jen mlčky krčili pod přikrývkami a v tichosti umírali.

Xie Liana o tom zpravili, zrovna když opustil bitevní pole. Jak tak stál před stovkami lidí a sledoval ty zkrvavené, plačící pacienty, poprvé ztratil nervy.

„Proč nikdo nedokáže jednat rozumně? Neřekl jsem snad, že se ještě nepotvrdilo, zda tato metoda dokáže příčinu infekce vyléčit? Jak můžete být všichni takoví blázni!“

Bylo to poprvé, co se před tolika věřícími rozčílil, a lidé tiše sklonili hlavy a báli se promluvit. Xie Lian si nedokázal pomoci a ve svém hněvu se pustil do další přednášky, ale do jeho výtek se nečekaně ozval něčí hlas:

„Vaše Výsost je neporazitelná, takže nás samozřejmě nazýváte blázny, ale pro nás je to osobní, takže nám nezbývá než zkoušet i bláznivé metody!“

Ačkoliv mu ten člověk přímo neodporoval, z jeho slov čišel sarkasmus.

Xie Lianovi se nahrnula krev do hlavy a vyhrkl: „Co jsi to řekl?“

Ten člověk se okamžitě vmísil hlouběji do davu a ztratil se. Feng Xin byl od nich daleko a ta slova neslyšel, jinak už by dávno spustil obvyklý proud nadávek. Mu Qing si všiml, že nálada lidí nabírá špatný směr, a z opatrnosti se rozhodl neprovokovat další výtržnosti.

Když lidé viděli, že princ na ta slova nijak nereaguje, ozval se další hlas:

„Vaše Výsosti, když nás nemůžete zachránit vy, musíme to zkusit sami. Nemějte strach, nebudeme plýtvat vašimi svatými léky ani duchovní silou.“

V Xie Lianovi se nejdřív vzedmula horká krev, ale teď pocítil obrovský chlad. „Co se to děje?“ pomyslel si. „Copak jsem někdy řešil, kolik spotřebuji svatých léků nebo duchovní síly? Vždyť musí vědět, že jsem je zastavil jen proto, že by amputace nemusela fungovat! Tak proč o tom mluví, jako bych byl povýšený a nemyslel jsem svá slova vážně? Nemohu cítit jejich bolest, ale kdyby má touha jim pomoci nebyla upřímná, proč bych se vzdával funkce nebeského úředníka a přidělával si tady dole problémy?“

Nikdy v životě ho cizí slova tak nezabolela a nikdy se mu nestalo, že by mu někdo slovy tak moc ublížil. Hlavu mu zaplnily tisíce myšlenek, ale žádnou z nich nedokázal zformulovat do věty. Dobře věděl, že za tím vším stojí fakt, že nedokáže najít lék na obličejový mor, takže jeho oddaní stoupenci ztrácejí trpělivost. Utrpění jeho občanů bylo stokrát těžší než jeho vlastní strádání. Dokázal jen zatnout pěsti, až mu zapraskaly klouby. O chvíli později dopadla na strom vedle něj prudká rána.

Strom zapraskal a zadunělo to, až lidé nadskočili. Šepot ustal. Teprve tehdy si Feng Xin všiml, že se něco děje, a přispěchal k nim.

„Vaše Výsosti!“

Po té ráně si Xie Lian konečně ulevil od vlny hněvu a poněkud se uklidnil. Uprostřed mrtvého ticha se však ozval cizí hlas:

„Vaše Výsosti, není třeba, abyste se tak zlobil. Všichni tady jsme pacienti a všichni jsme vaši stoupenci. Nikdo z nás vám nic nedluží.“

Jakmile ta slova zazněla, mnozí nenápadně přikývly. Lidé začali tiše mumlat, ale přestože mluvili tiše, Xie Lian měl bystré smysly a zřetelně slyšel každé slovo:

„Konečně se někdo odvážil říct pravdu. Já to držel v sobě, bál jsem se promluvit…“

„Neříkalo se, že Jeho Veličenstvo korunní princ je velmi jemný člověk? A nakonec se ukázal být takovým…“

Xie Lian proti té nekonečné vlně šepotu nevědomky couvl o krok zpět. Za celých dvacet let se nikdy nezalekl žádného nepřítele, nikdy nepoznal strach. Přesto se mu v tu chvíli v srdci převaloval pocit podobný hrůze. V tu chvíli zaslechl zabručení další osoby:

„Když má takovou úžasnou sílu, proč nejde zapálit nepřátelské tábory, místo aby nás nechal trpět v bitvách?“

Po těch slovech už tam nemohl zůstat.

Samozřejmě věděl, že jeho současné já se vůbec nepodobá usměvavému a laskavému bojovému bohu, stojícímu s mečem a květinou nad oltářem.

Xie Lian se otočil a spěšně odešel z lesa Buyou pryč. Za ním se ozýval křik Feng Xina a Mu Qinga:

„Vaše Výsosti! Kam jdete?!“

V davu se náhle strhl rozruch. Vypadalo to, že mladý ošetřovatel začal z ničeho nic některé pacienty bít, což způsobilo, že se do rvačky zapojili i ostatní. Feng Xin a Mu Qing už neměli čas se o ně starat. Přivolali vojáky, aby se o situaci postarali, a okamžitě se rozběhli za princem.

Jeho útěk směřoval na kopec Beizi. I jeden jeho krok ho nesl několik zhangů a brzy se dostal na vrchol hustě zalesněného vrcholku hory. Xie Lian se zarudlýma očima vykřikl směrem do lesa:

„Ukaž se!“

Feng Xin za ním volal: „Vaše Výsosti! Co tady děláte?“

Princ křičel směrem k prázdnému nebi: „Vím, že jsi tady! Ukaž se!“

„Kdyby přišel jen na tvé zavolání, nemuseli bychom….“ začal Mu Qing.

Hlas mu ztichl. Za nimi se ozvala řada skřípavých zvuků. Prudce otočili hlavu a spatřili onoho bíle oděného tvora s levou tváří plačící a prvou usměvavou, jak sedí na větvi a pozoruje je.

Skutečně vyslyšel princovo volání!

Xie Lian při pohledu na něj okamžitě ztratil nervy. Zaútočil na něj s hlasitým výkřikem: „Zemřeš!“

Bíle oděná bytost se mu lehce vyhnula. Široké bílé rukávy připomínaly křídla tančícího motýla, elegantní a krásné. Feng Xin s Mu Qingem překvapeně vyhrkli „Eh?“ a chystali se mu vrhnout na pomoc. Náhle si všimli něčeho nesmírně znepokojivého, zastavili své pohyby a na tváři se jim objevilo zděšení. Xie Lian byl tak plný vzteku, že nic nevnímal.

Zvedl meč a Feng Xin vykřikl: „Vaše Veličenstvo! Nevidíš, že…“

Xie Lianova ruka už škrtila krk toho bíle oděného tvora, druhou držel zbraň a mířil mu na srdce. Bytost byla zjevně v úzkých, ale místo strachu vyprskla smíchy.

Byl to jemný a zvučný smích mladého muže. Princi připadal povědomý, jako by se smál někdo, koho znal, ve svém vzteku však k tomu smíchu nedokázal přiřadit správnou osobu. Podivný okamžik netrval dlouho a ta bíle oděná bytost si povzdechla:

„Xie Liane, Xie Liane. Nezáleží na tom, jak moc se budeš bránit, stejně prohraješ. Království Xian Le je odsouzeno k zániku!“

Princ se rozzuřil a bez zaváhání ho udeřil do tváře. „Kdo si myslíš, že jsi? Nikdo ti nedal právo mluvit, tak zavři ústa!“

Od něj to bylo nesmírně hrubé gesto. Hlava té bíle oděné bytosti se pod ránou odvrátila, ale hned se vrátila zpět.“

„Opravdu chceš, abych ztichl? Dobře, dobře! Ale ve skutečnosti existuje jeden způsob, který může tvou porážku proměnit ve vítězství. Záleží jen na tvé ochotě.“

Nebýt té poslední věci, Xie Lian by ho ignoroval. Vytušil však, že v těch slovech by se mohla skrývat pravda, a pokud existoval způsob, byl připraven za něj zaplatit vysokou cenu.

Vydechl a vážně pronesl: „Jaký způsob? Jestli chceš, abych něco udělal, tak to prostě řekni, a přestaň plýtvat mým časem.“

„Pojď blíž a já ti to řeknu,“ pokynula mu ta bíle oděná bytost.

„Dobře.“

Feng Xin byl znepokojen. „Vaše Výsosti, ty to nevidíš? Ve skutečnosti to…“

Pak ale uviděl, jak Xie Lianův meč proniká do srdce toho tvora. Princ se naklonil blíž. „Mluv!“

Tvor mu začal nesmírně tiše šeptat cosi do ucha. Ostatní nemohli slyšet, co přesně říká, ale čím víc princ poslouchal, tím víc se mu rozšiřovaly oči. Po chvíli se neudržel a znovu té bytosti vrazil facku. Křičel:

„Nechtěl jsem, abys mi řekl tohle! Já jsem chtěl řešení! Lék!“

„Říkal jsem ti, že existuje cesta. Záleží jen na tom, jestli jsi ochotný to udělat.“

Xie Lian zkřivil obličej. „Tak co chceš? Kdo jsi?“

Bíle oděný tvor se zachechtal. „Kdo jsem? Nechceš mi sundat masku a přesvědčit se sám?“

Xie Lian měl přesně tohle v úmyslu a hned mu tu napůl plačící, napůl usmívající se masku sundal. Vzápětí celý ztuhl.

Za tou maskou se na něj usmíval bledý a pohledný obličej mladého muže. Oči jiskřily životem, rty se kroutila do úsměvu a jeho výraz byl nekonečně jemný a skromný.

Byla to jeho vlastní tvář.

--Předchozí kapitola--       --Seznam kapitol--        --Další kapitola--