Věž Šarlatového ptáka se nacházela na strmém útesu s výhledem na rozlehlou propast a velké hluboké jezero, které se v ní rozprostíralo. Bylo nehybné jako nefrit a voda v něm měla téměř černou barvu.
Šarlatový pták byl zrozen uprostřed plamenů jihu, jasně plál a byl králem všech ptáků.1
Podle pověsti měla být jeho věž úchvatnou pagodou, ale
když se k ní přiblížili, spatřili jen všední malou věžičku. Protože na
jihu panovalo časté horko a vlhko, vnější stěna už začala obrůstat pestrým
mechem a loupající se rumělkový nátěr pokrývající vrchol věže zdůrazňoval
ponurou šeď vyčpělého luxusu, po jehož nádheře už nebylo ani památky.
Za věží Šarlatového ptáka se rozkládal oblouk
polorozpadlé zdi, ohraničující nádvoří, a všude okolo byly roztroušeny cihly a
rudá hlína.2 Neudržovaná divoká tráva jako by se snažila dorůst až k nebi a líně se
pohupovala ve větru.
Dlouhou dobu dlouho nenarazili na jediného člověka.
Yan Zhengmingova skupina se k informaci o věži
dostala se zpožděním, ale do patnáctého dne osmého měsíce stále zbývaly tři
dny. Původně měli v úmyslu se vyhýbat davům lidí, ale když se dostali na
tři li k věži, bylo už okolí tak zaplněné, že se jimi museli doslova
prodírat.
Nikdo z toho zástupu kultivujících se však nedokázal
k věži zcela přiblížit, protože ji obklopovala neviditelná bariéra ohně, strážící
celé místo jako číhající šelma. Jen občas neviditelné plameny vyšlehly a olízly
stěny věže. Kdokoliv by zatoužil vstoupit, musel by projít skrze ně.
Všichni doufali, že uvnitř naleznou tajemný poklad či alespoň
nějakou vzácnost, ale stejně tak věřili, že i kdyby jim ke vstupu dovnitř
pomohlo čiré štěstí, mohlo by to znamenat příležitost k velkému pokroku
v kultivaci.
Ti bohatí si přinesli artefakty, díky kterým si
vytvořili místo k odpočinku, zatímco chudým nešťastníkům musela stačit tvrdá
zem místo rohože a nebe místo stanu.
Bylo zde plno jak na výročním trhu. Podnikavci z řad místních přinesli jídlo a prodávali těm kultivujícím, kteří ještě nedosáhli stavu inédie. Protože však byly zdejší zvyky prosté a jednoduché, a protože zdejší lidé většinou nebyli tak cílevědomí a pracovití, jako ti u Východního moře, stále měli daleko k opravdovým pouličním prodejcům.
Li Yun se rozhlédl a navrhl: „Nejstarší bratře, když
už sem přišlo tolik lidí, nemá cenu spěchat. Nejdříve si odpočiňme. Právě jsi
překonal úroveň Formace čepelí a měl bys zpevnit své nitro. Také musím
vymyslet, jak vrátit sestřičce její podobu, protože jako pták přitahuje mnohem
více pozornosti.
Yan Zhengming něco neurčitě zabručel, pak sáhl do
vnitřní kapsy roucha a vytáhl kámen velikosti holubího vejce. Ta věc vypadala
jako ozdoba nějakého prstenu, ale uvnitř bylo vidět malé nádvoří ohraničené zdí,
docela jako opravdové.
Kámen mu v ruce začal růst, jeho obrysy postupně
čím dál víc bledly, až z něj nakonec zůstalo jen ono nádvoří, tentokrát už ve
skutečné velikosti. Obklopilo celou skupinu a oddělilo ji od okolí, protože
v kameni byla ukrytá malá dimenze.
Na nádvoří stála malá skalka se zahradní krajinkou a
dokola bylo postaveno několik malých domků, mezi nimiž byla natažená malá
houpací síť.
Když člověk stál uvnitř nádvoří, okamžitě cítil, jak
žár letního horka ustupuje. Bylo to nesmírně osvěžující.
Aktivace artefaktu k nim přitáhla ohromené pohledy
lidí okolo.
„Kamenné
jádro,“ konstatoval Li Yun. Kousek popošel, natáhl ruku, aby se dotknul sloupu
houpací sítě, a s pocitem sebeuspokojení si povzdechl. „Mladý mistře
peněz, už roky se zabýváš pašováním a vypadá to, že jsi za tu dobu nashromáždil
docela dost šikovných vymožeností.“
Yan Zhengming odsekl: „Měli jsme snad čekat, až se o
nás postaráš ty? Umřeli bychom hlady dřív, než bychom se dočkali inédie.“
Pak obrátil oči v sloup a přelétl pohledem okolí.
Nejspíš na něm ještě stále ulpívala aura z Formace čepelí, protože jeho ostrý
pohled okamžitě smetl zvědavé pohledy okolostojících.
Před všemi těmi lety ve Východním moři a na ostrově
Azurového draka býval lehkomyslný, a v rozporu s přáním jejich mistra
vždy přikládal luxusu až příliš velký význam. Trval na tom, že si pronajme
velkou loď, čímž na sebe přitáhl nepříjemnou pozornost. Byl také nesmírně pyšný
a věřil, jak skvěle se prezentuje, aniž by měl tušení, kolik závisti a zloby
tím probudil a jaké utrpení na ně přivolal.
Kdyby se to stalo dnes, a i kdyby si vybral loď
z ryzího zlata a stříbra, odvážil by se ho někdo do očí kritizovat?
Ale Yan Zhengming tentokrát necítil žádnou pýchu, v jeho srdci byl jen smutek.
Od pradávna byla lidská srdce vždy plná zlé vůle a
zlomyslnosti, a při pohledu na cizí bohatství se okamžitě naplnila závistí.
Jenže i když si se svými současnými schopnostmi mohl dovolit bezostyšně se
chlubit bohatstvím, stále neuměl zrušit smlouvu o zapečetění hory.
Jen námaha spojená s tím, co o Pečeti zatím
zjistil, ho fyzicky i psychicky vyčerpala. Možná prostě neměl dostatek
schopností.
V tomto světě nebylo nic bolestivějšího než
bezmoc a neschopnost jednat. Yan Zhengming v sobě nosil ty pocity už tolik
let a tížily ho jako olovo. Naštěstí byl od přírody tvrdošíjný, jinak by se pod
tím tlakem dávno zhroutil.
Že by mu tehdy mistr předal Pečeť vůdce sekty právě
proto, že v něm viděl tuto jeho silnou stránku?
Po tom zjištění se přes všechnu sebekritiku cítil jaksi moudřejší.
cítil se trochu
sebekriticky, ale zároveň jaksi moudřejší.
„Zatím si tady odpočineme,“ pronesl nakonec Yan
Zhengming a otočil se k Cheng Qianovi. „Tohle místo je mnohem chladnější,
že?“
Cheng Qian na něj překvapeně pohlédl a chvíli se
nezmohl na slovo. Jeho tělo bylo utvořeno v ledovém jezeře, samozřejmě že
nesnášel teplo. Ale nikdy o tom nehovořil a kvůli své jedinečné konstituci se
ve skutečnosti nepotil, takže předpokládal, že o tom ostatní neví. Nikdy
nečekal, že na tom bude jeho nejstaršímu bratrovi záležet.
Yan Zhengming nevěděl, jak na jeho překvapený pohled
reagovat, neovládl povzdech a natáhl ruku, aby se dotkl Cheng Qianova zátylku.
„Budeš mě hlídat, po zvýšení kultivace se potřebuji stabilizovat."
Pro kultivujícího meče nebyla Formace čepelí pouhým
zvýšením kultivační úrovně, bylo to jako otevření nového světa. Yan Zhengming se
ponořil do důkladného průzkumu svých schopností a z meditace se probral
teprve po dlouhé době. Když otevřel oči, spatřil vedle sebe poslušně
hlídajícího Cheng Qiana.
Byli tam dokonce i Li Yun s Loužičkou, ale už
téměř spali.
Yan Zhengming si lehce odkašlal. „Proč se tu kolem mě
všichni tlačíte?“
Li Yuna to probudilo. Byl viditelně rozespalý, ale
rychle vyhrkl: „Nejstarší bratře, jaký je to pocit, vstoupit na úroveň Formace
čepelí?“
Nebyl jediný, koho to zajímalo – kromě kultivujících
meče nedokázal k Formaci čepelí vystoupat nikdo jiný, bez ohledu na sílu.
V celé jejich sektě, Han Yuana nevyjímaje, byl jejich vůdce jediným, který
vstoupil do Tao prostřednictvím meče.
Dokonce i Cheng Qian se trochu napřímil.
Yan Zhengming chvíli váhal a nakonec opatrně
promluvil: „Nebesa a země se zdály nesmírně rozlehlé.“
Ta slova byla nesmírně vágní a vyšlo by nastejno,
kdyby neřekl nic. Pouze Cheng Qian, který se cvičil v boji Přílivového
meče, dokázal trochu pochopit, co tím myslel, a přimělo ho to k zamyšlení.
Yan Zhengming koutkem oka zachytil jeho vážný výraz.
V duchu se hořce zasmál a spolkl zbytek svých slov: „…Přesto nedokážeš dohlédnout za svou přirozenost.
Nebesa i země se rozprostírala do nekonečna, ale pouhý
člověk nedokázal tu nesmírnou rozlehlost nikdy plně pochopit.
Takový pocit v něm vyvolávala Formace čepelí.
Dalším stupněm, kterého po ní mohl dosáhnout, byla úroveň Zatasené čepele.3
Cesta kultivujících meče se od ostatních lišila tím,
že přinášela jen velmi pozvolný pokrok. Postupovali tím rychleji, pod čím
vyšším tlakem se ocitli. Ve chvíli postupu byl Yan Zhengming zároveň zatlačován
velkým prastarým drakem a zároveň rozrušený Cheng Qianovými bezděčnými slovy.
Pod tlakem těch dvou věcí se nakonec přinutil postoupit na úroveň Formace
čepelí.
Kultivující meče dokázali svou silou ničit celé země,
ale přesto jen velmi málo z nich dosáhlo absolutního vrcholu moci, protože
cesta k němu byla skutečně obtížná.
V tu chvíli si Cheng Qian něčeho všiml a prudce se postavil, v okamžiku
došel ke vchodu na nádvoří a otevřel dveře. U vstupu do Kamenného jádra stál
shrbený stařec, jehož temeno mu sahalo sotva k hrudi, a v ruce držel
lucernu, pohupující se ve větru. Nevydal ani hlásku, jen tiše čekal na místě.
Nevypadal jako kultivující, na kterých sice byly ke
konci jejich života patrné známky stárnutí, ale málokdy takto výrazně.
Stařec při zvuku otevíraných dveří pomalu vzhlédl. Jeho
oči byly kalné jako oči slepce, ale pohled měl ostrý jako dvě rezavá šídla.
Prohlížel si Cheng Qiana od hlavy až po špičky prstů
na nohou. Sklopené koutky rtů se lehce pohnuly, když tiše promluvil: „Mladý
muži, zažil jsi jen sedm nebeských soužení. Obtíže, které tě čekají, ještě
nejsou u konce.“
Lidé okolo jejich nádvoří mlčeli jak zařezaní. I když
stařec vypadal, jako by už stál jednou nohou v hrobě, před chvílí přímo
před jejich očima vyšel z Věže Šarlatového ptáka.
Cheng Qianovi se mírně rozšířily zorničky. „Starý
pane, vy…“
Ale stařec mu nevěnoval ani pohled a prošel kolem něj.
Kulhavými kroky se postavil před Yan Zhengminga a vážně řekl: „Vůdce sekty,
prosím, pojď se mnou. Můj pán tu něco nechal.“
Než mohl Yan Zhengming odpovědět, stařec se otočil a
odcházel, jako by si byl jistý, že ho budou následovat.
Yan Zhengming spěšně pokynul Li Yunovi a vydal se za
starcem. Loužička už z dřívějška věděla dost o přitahování pozornosti,
takže se chvíli váhavě vznášela mezi Cheng Qianem a Li Yunem, než se rozhodla.
Vletěla Cheng Qianovi do rukávu a nechala Li Yuna, aby se jako nějaká služebná
postaral o odklizení Kamenného jádra.
Pod pohledy plnými závisti, nelibosti a zmatku
následovala skupina starce k věži Šarlatového ptáka. Nikdo nepromluvil.
Věž se otevírala každý rok a dělo se tak už sto let, takže i kdyby tam bylo
něco opravdu cenného, už to nejspíš získali jiní. Mocní mistři si cenili
vlastní pověsti natolik, aby nepřišli paběrkovat na zbytcích, takže lidé, kteří
sem přišli zkusit štěstí, nebyli příliš silní a netroufli si je
nijak provokovat.
Vlna horka kolem věže se s příchodem starce
rozestoupila a vytvořila mezeru, kterou prošli. Protože led a oheň jsou ve
vzájemném protikladu, Loužička byla v Cheng Qianově rukávu jako na trní. I
když její třetí bratr dokázal horko vydržet, viditelně mu bylo velmi nepříjemné.
Právě v tu chvíli se mu do zad zavrtal čísi obzvláště zlomyslný pohled.
Mladík se rychle otočil a přejel dav pohledem. Spatřil kočár onoho hejska,
kterému před nedávnem dali za vyučenou.
„Je
to jen nula, která ani nedosáhla Konkrece,“ pomyslel si Cheng
Qian a odvrátil se.
Jenže ať už to bylo kvůli horku v okolí věže
Šarlatového ptáka, nebo z jakéhokoliv jiného důvodu, jeho srdce se
nedokázalo uklidnit, jako by se schylovalo k čemusi nepříjemnému.
Následovali kolébajícího se starce a konečně dorazili
k samotné věži. Na zchátralých dveřích bylo několik zrezivělých zvonků,
které se teď začaly mírně pohupovat a tlumeně zvonit, jako by vytušily jejich
příchod. Stařec trochu ztěžka zatlačil na dveře a tiše řekl: „Pojďte dál.“
Yan Zhengming si odkašlal: „Starší, nepřišli jsme sem
kvůli věži Šarlatového ptáka. To jen, že když můj mistr zapečetil horu,
zanechal zámek. Jeden z klíčů k části toho zámku měl u sebe starší
Xu, tak jsme se přišli zeptat na…“
Stařec ho přerušil, jako by jeho slova ani nevnímal:
„Pojďte dál.“
Yan Zhengming se zamračil, nadzvedl si lem roucha a
vstoupil jako první. Venku zuřila vlna veder, ale uvnitř panovala zima a vlhko.
Ten kontrast byl tak velký, že se jim tváří v tvář náhlému poklesu teploty
zježily vlasy na hlavě.
Ze země stoupala vůně hlíny, a protože tam nebyla
okna, tma uvnitř působila poněkud tísnivě. Stařec zadýchaný námahou rozžínal všechna
světla ve věži.
Cheng Qianovo tělo bylo vytvarováno z nebeského
artefaktu, takže i když toho o cenných artefaktech moc nevěděl, byl docela
citlivý na jejich duchovní nebo smrtící energii. Když se rozhlížel kolem sebe, byl si jist, že
na tomto místě nejsou hory cenností, jak se venku povídalo. Nebylo tu nic než
holé zdi.
Stařec je vedl kolem úzkého schodiště přímo na vrchol
věže. Stála tu kamenná socha, tak pečlivě a jemně vytvarovaná, až působila jako
živá. Představovala štíhlého muže s výrazným obočím a očima. Konce obočí se
mu stáčely mírně vzhůru, což mu dodávalo lehce zženštilý vzhled.
Jejich průvodce se soše uctivě uklonil na pozdrav:
„Mistře, hosté přišli.“
Socha tedy představovala Xu Yingzhiho, pána tohoto
místa.
Yan Zhengming rychle usoudil, že potřebuje každou
pomoc, a tak okamžitě nasadil svůj nejpokornější a nejuctivější výraz. Dařilo
se mu působit opravdu přesvědčivě. Postavil se kousek za starce a vysekl
uctivou poklonu. „Mnohokrát děkuji staršímu za pohostinnost.“
Stařec na něj pohlédl, a ačkoliv nic neřekl, zdál se
dostatečně spokojený. Šmátral kolem sebe, aby pro sochu zapálil kadidlo, a
zpoza stolku s kadidelnicí vytáhl jednoduchou dřevěnou krabičku. Podal ji
Yan Zhengmingovi. „Mé staré já je služebným duchem věže Šarlatového ptáka.
Spoléhal jsem na pánovu duchovní sílu, která mi umožňovala přežít, ale můj pán už
je tolik let po smrti, že qi ve věži už téměř vyprchala. Vždycky jsem se
obával, že tu věc nebudu schopen vaší sektě vrátit, teď si ale mohu
oddechnout.“
Yan Zhengming otevřel krabičku. Uvnitř byly tři staré
měděné mince.
Trochu ho to zarazilo a s mírným zmatkem na ducha
věže pohlédl.
Stařec mu však nic nevysvětlil, jen mávl rukou. „Je to
tvé.“
Pak se proměnil v modrý dým a zmizel v lucerně
stejné barvy, zavěšené nad hlavou sochy.
Yan Zhengming netušil, co za skrytý trik se
v těch třech starých mincích může skrývat, takže se jich neodvažoval neopatrně
dotknout. Právě když se chtěl otočit a zeptat se „vševědoucího“ Li Yuna,
najednou se věží Šarlatového ptáka hlasitě rozeznělo zvonění zvonků. Lucerna
nad hlavou sochy náhodně pohasínala a znovu se rozsvěcela, takže to vypadalo,
že se k nim ze všech stran plíží nespočet temných stínů. Z nich se
neočekávaně natáhla jakási bledá ruka, jejímuž majiteli se podařilo prolomit
ochrannou bariéru věže, a natáhla se k Yan Zhengmingovi.
„Hledá
tu smrt?“ pomyslel si Yan Zhengming.
Než se k němu ruka mohla přiblížit, zasáhla ji
aura meče a celá dlaň i se zápěstím byla odmrštěna pryč. Nebyla tu však žádná
krev, pouze černá energie, která se rozptýlila do bezpočtu černých hadů. Plazi hleděli
na skupinu jako dravci číhající na kořist.
Osoba, které byla useknuta ruka, pomalu vystoupila
z temnoty. K jejich překvapení to byl zase onen hejsek. Obklopovala
ho podivná temná aura a na tváři mu visel ztuhlý a nepřirozený úsměv. Když
otevřel ústa, nevyšel z nich lidský hlas, ale podivné syčení.
Modrá lampa na vrcholu sochy se trochu zakymácela a
zhasla docela. Duch věže byl jako želva, ukrývající se do krunýře.
Cheng Qian se tiše zeptal: „Co to má být?“
Li Yun s obavami zavrtěl hlavou. Démonické
bytosti dokázaly člověka posednout, to byla pravda. Ale chování toho hejska
nevypadalo jako chování posedlého… bylo to, jako by byl od začátku démonickým
kultivátorem.
Ale bojovali s ním teprve dnes, to nebylo možné!
Cheng Qian překvapeně přelétl pohledem okolí. Uvědomil
si, že malých černých hadů přibývá, ale nepřibližují se k nim, jako by se
zaměřili jen na Yan Zhengminga.
Prudce tasil Mrazivé ostří. Aura ledu zamířila přímo
k hejskovi, ale v tu chvíli ho čísi ruka chytila za rameno. Yan
Zhengming ho odstrčil z cesty a hlas mu vyšel hluboko z hrdla. „Uhni
stranou!“
Cheng Qianovi neuniklo, že se mu mezi obočím
neznatelně rýsuje znak srdečního démona. „Počkej, nejstarší bra…“
Yan Zhengming se zcela proměnil v meč. Hejsek
lehce vyskočil a jeho úsměv se stal ještě podivnějším. Téměř bez námahy se
špičkou nohy dotkl vnější strany věže a roztáhl ruce, jako by chtěl blížící se
meč obejmout. Pak ho Yan Zhengming rozsekl, jednou ranou ho rozpoltil od temene
hlavy až po špičky chodidel. Rozpůlené tělo se rozdělilo na dvě části. Jedna
polovina padla na stranu ve změti krve a vnitřností, trochu sebou škubla a
zemřela docela, zato druhá polovina se proměnila v hustou černou mlhu a
zamířila přímo k Yan Zhengmingovi.
Tři měděné mince v jeho rukou najednou začaly cinkat.
Temná mlha mírně zaváhala a v tu chvíli na ni udeřil Cheng Qianův meč. Kolem
nich se okamžitě vytvořila bílá stěna ledu a odřízla mlhu venku od věže.
Mince prudce vyletěly z dřevěné schránky a
zabořily se přímo do pečeti vůdce sekty, která Yan Zhengmingovi visela na krku.
V hlavě se mu ozvalo bzučení. Měl pocit, jako by jeho prvotního ducha jakási
nezadržitelná síla násilím vtahovala přímo do Pečeti vůdce sekty.
Před očima se mu míhal příval nejrůznějších obrazů a čtverec
s klíčovou dírkou, který v zámku Země náležel Šarlatovému ptáku, se
s cvaknutím otevřel. Když Yan Zhengming znovu otevřel oči, uvědomil si, že
stojí na neznámém místě. Muž, jehož podobu socha představovala, tiše seděl se
skloněnou hlavou za kamenným stolem a svíral tři měděné mince.
Šokovaný Yan Zhengming spatřil v šálku čaje na
stole svůj odraz a uvědomil si, že zřejmě znovu vstoupil do těla svého bojového
strýce Beiminga.
Bylo mu trochu do pláče. Netušil, jakou osudovou
spřízněnost se svým zrádným strýcem má.
Atmosféra u stolu byla tíživá. Na jeho povrchu ležela
dřevěná deska a Pán Šarlatového ptáka Xu Yingzhi natáhl ruku, aby ji otočil. Odhalil
tak slova „Han Muchun“.
Yan Zhengmingovi se zachvělo srdce. Částečně za to
mohlo jeho vlastní překvapení, když spatřil jméno svého mistra, zatímco ta
druhá část jako by pocházela ze srdce nejvyššího pána Beiminga.
Xu Yinghzhi řekl: „Předčasná smrti.“
Žádné komentáře:
Okomentovat