Kapitola 62: Beznaděj hlubší než propast

Yan Zhengming slyšel svůj vlastní chraplavý hlas – vlastně ne svůj, hlas svého strýce – jak se ptá: „Lze to nějak změnit?“

Xu Yingzhiovi poklesla víčka a lhostejně odpověděl: „Tong Ru, pokud věříš v předurčení, měl bys znát rčení: ‚Ve světě neviděného má každý svůj osud‘. Obyčejný člověk nemůže změnit, co je druhému předurčeno. I když v osud nevěříš, je tu další pořekadlo: ‚Předpovídat budoucnost je vrcholem Tao a počátkem nevědomosti.‘ Neexistuje možnost, jak vidět věci vzdálené pět set let dopředu ani dozadu. Ty na jedné straně nepochybuješ o tom, co jsi viděl v Říši tří životů,¹ přesto ses mě přišel zeptat, jak něco takového změnit, není to směšné? Radím ti, abys nechal jít přírodu svou cestou a neztrácel čas s neřešitelnými problémy.“

Protože neznal všechny detaily, Yan Zhengming zcela nechápal souvislosti ohledně Říše tří životů nebo předčasné smrti, přesto cítil, že tenhle starý bastard Xu mluví tak velkohubě jen proto, že se ho celá záležitost osobně nedotýká.

Nejvyšší pán Beiming – Tong Ru – chvíli mlčel. Yan Zhengming však v hrudi cítil známou bezmoc, spojenou s prudkým vztekem.

Zničehonic si uvědomil, proč cítí ke svému bojovému strýci takovou blízkost, i když ho nikdy předtím nepotkal. Bylo to, jako by se navzájem utěšovali kvůli stejnému utrpení.

Xu Yingzhi udělal rukou rychlé gesto a tři měděné mince mu skočily do dlaně. Tenké mozoly na konečcích prstů toho člověka vypadaly jako by byly vytvarovány nesčetnými pokusy věštit osud.

Povzdechl si a trochu mírnějším hlasem dodal: „Od pradávna platí, že s prosperitou přichází úpadek a s úspěchem i neúspěch. Ty i já jsme se vydali cestou kultivace, tak co ti brání tuhle nepříjemnou situaci přijmout? Když na to přijde, pak všechno na naší cestě, ať jde o otevřené spory nebo tajné intriky, ať jde o karmu či osud, všechno děláme jen proto, abychom dosáhli Tao a dlouhověkosti a abychom unikli údělu lidí ve smrtelném světě. Tong Ru, tvé přirozené nadání je výjimečné, můžeš se dostat dál než ostatní lidé. Ať už jde o pouta rodičovská či bratrská, o vztahy mezi mistrem a žáky… všechno jsou to záležitosti smrtelného světa, jinými slovy pouhé iluze. Měl by sis uvědomit smysl své cesty a co nejdřív se těch pout zbavit.

Tong Ru zavrtěl hlavou. „Já nemám…“

Xu Yingzhi ho přerušil: „Náklonnost je jen forma posedlosti. Koho nosíš ve svém srdci?“

Tong Ru mírně otočil hlavu a vyhnul se jeho pohledu. Po dlouhé chvíle se s hořkostí zeptal: „Kdybys jednoho dne předpověděl konec svého vlastního života, také bys to přijal jen se slovy ‚Tak to má být, pouta tohoto světa musí být odstraněna‘?

Xu Yingzhiho výraz se nezměnil. „Ranní houby, cikády, mravenci či já, v čem se nakonec lišíme? Odporovat nebesům a zemi je směšné.“²

Yan Zhengmingovi došlo, že Pán věže Šarlatového ptáka připomínal sochu už za svého života. V jeho očích byl svět pouhou iluzí, všechno mu bylo lhostejné. Prosit ho kvůli takovým věcem bylo zbytečné. 

Upřímně řečeno… tváří v tvář věčnosti nebes nebyly důležité ani pády a vzestupy království, vždyť tisíce lidí neustále přicházejí a odcházejí, tak jakou cenu má život, smrt, čest nebo ponížení jediného člověka?

Z objektivního pohledu měl Xu Yingzhi naprostou pravdu a tuto logiku musel každý uznat. Jenže kdo ve smrtelném světě, od malé rodiny až po celou zem, netrávil svůj čas myšlenkami na tyto „nepodstatné záležitosti“?

Všechny ty mezihry mezi životem a smrtí, láskou a nenávistí, tisíce let a stovky generací, to všechno byly jen malé vlnky uprostřed velkých vln, které nestojí ani za zmínku. Když však na člověka skutečně dopadly, jejich bolest trhala srdce na kusy.

Každý dokáže z dostatečného odstupu spatřit nekonečnou rozlohu hor a řek, jenže když člověk uprostřed takových hor stojí, skrze mlhu a mraky ani nepozná, kde se přesně nachází.

Zatímco byly Yan Zhengmingovy myšlenky plné výsměchu, snažil se zároveň přijít na to, jak se z tohoto podivného místa dostat. Pak se jeho zorné pole změnilo, protože Tong Ru vstal. „Mýlíš se, Yingzhi. Nespočet lidí před námi usiloval o dlouhověkost, ale dosáhl jí vůbec někdo? Život dřív nebo později skončí a mezi mnou a mravenci je mnoho podobností, ale zároveň i rozdílů. Mravenci mají pomíjivý život, stejně jako já. Ale oni se po smrti promění v prach, zatímco moje duše může dál žít v žilách hory Fuyao. Dokud se neporuší následnictví sekty, nezničí se ani její žíly. Proč bych měl usilovat o tu čistě iluzorní dlouhověkost?“

Xu Yingzhi si uvědomil, že jejich rozdílné názory nemohou nikdy dojít ke shodě, natož aby změnil Tong Ruův názor, tak jen řekl: „Dobrá, pokud budeš trvat na tomto způsobu myšlení, nejsem schopen nic udělat. Nemohu ti pomoci, Říše tří životů se nedá změnit, je neměnná. Osud sekty Fuyao bude přerušen, co s tím naděláš? Těm, kteří se pokusili vzepřít přirozenému řádu, se to vždy vymstilo, často za cenu vlastního života. To platilo od pradávna. Starý příteli, také si chceš zvolit tuhle cestu?“

Tong Ru na něj pohlédl. „Nezapomeň na rčení, že ‚z padesáti věcí, které udržují rovnováhu světa, je jen čtyřicet devět vůlí nebes‘.³ Nic nemůže skončit dokonale, ale vždy existuje záblesk naděje. A já ho určitě najdu.“

Poté se otočil k odchodu.

Ale Xu Yingzhi na něj náhle zavolal: „Počkej. Ty a malý Chun…“

Tong Ruovy kroky se zastavily. Sklonil tvář a povzdychl si: „Není to tak, jak si myslíš.“

„Tak co k němu cítíš?“

Tong Ru odpověděl: „Tolik let tu byl Jiang Peng jen podle jména, nikdy nebyl nablízku. Po celou tu dobu byl malý Chun mým jediným žákem. Nemám vůči němu žádné neslušné úmysly, jen…“

Když se dostal až sem, zřejmě si uvědomil, že nemá smysl ostatním cokoliv vysvětlovat. Ušklíbl se, udělal několik lehkých kroků, a byl pryč.

Yan Zhengming zřetelně cítil bolest v srdci svého strýce. Bylo to jako osamělost tisíců let, shromážděná v jediné osobě. Spoléhali na sebe s Han Muchunem tak dlouho, že pouta mezi nimi byla pevná jako skála. Jen při pohledu na druhou osobu měl Tong Ru pocit, že v jeho srdci rozkvétá celé pole květin.

Co se týkalo čehokoliv dalšího… jak by si mohl v pozici jeho mistra dovolit na to jen pomyslet?

Yan Zhengmingovu mysl prostoupilo znepokojení. Dlouho tušil, že s jeho vlastnímu smysly a mozkem musí být něco špatně. Že by to byl právě ten „neslušný úmysl“, o kterém se před chvílí mluvilo?

V hlavě vůdce sekty Yana se vyrojilo velké množství vulgárních lidových povídaček všeho druhu. Jako by neslušnost pohltila jeho samého, rozvrátila důstojnost vůdce sekty a zbavila ho vší naděje na záchranu.

V tu chvíli scenérie před ním zmizela, hlava se mu zatočila a v příštím okamžiku byl se svým strýcem na hoře Fuyao.

Teď už neměl na uvažování o neslušném vztahu svých starších ani pomyšlení. Srdce ho bolelo touhou a zoufalým přáním, aby jeho strýc zpomalil své kroky a on se mohl znovu podívat na horu Fuyao očima minulosti.

Ale Tong Ru běžel rychleji než králík a okolí se kolem něj míhalo jako příval obrazů. V mžiku dorazili k zadní části hory.

Údolí yao bylo otevřené. Zdálo se, že Zipeng Zhenren a množství dalších velkých yao vyšlo ven a něco Tong Ruovi vysvětlovali. Zvuky byly nezřetelné a Yan Zhengming nedokázal určit obsah jejich hovoru, ale měl pocit, že se všichni ti yao snaží jeho strýce zastavit.

Tong Ruův názor však změnit nedokázali. Znenadání skočil dolů do propasti.

Yan Zhengmingovi téměř vypadly oči z důlků. Vidění se mu opět rozostřilo a skrze Tong Ruovo tělo ucítil nesmírnou bolest, jako by mu srdce probodávalo tisíce šípů. I přes jeho odolnost kultivujícího meče se mu na okamžik zatmělo před očima a v mžiku byl sražen na kolena.

Ztěžka oddechoval, a když se konečně vzpamatoval, spatřil ke svému překvapení Tong Rua klečet kousek od sebe na plošině vysoko nad zemí.

Na odvrácené straně hory Fuyao existovalo takové místo?

Yan Zhengming si nedokázal vzpomenout. Na zadní část hory nechodil příliš často, protože měl vždycky pocit, že se na dně údolí skrývá něco nesmírně děsivého. Nikdy se neodvážil dolů ani podívat.

Teď si však nedokázal pomoci a pohlédl směrem, odkud Tong Ru přišel. Schody byly tak dlouhé, až to vypadalo, jako by sahaly do nebes. Člověk nedokázal dohlédnout na jejich konec, kamenné stupně ležely jeden na druhém a zčásti je zakrývaly mraky. Na každém schodu byl otisk krvavé stopy. Byl to docela děsivý pohled a rozhodně to nevypadalo na snadnou cestu.

Yan Zhengming se znovu otočil k Tong Ruovi a všiml si, že ve skutečnosti klečí před jakýmsi velkým kamenem.

Protřel si oči, aby si kámen prohlédl. Vzápětí mu něco došlo: „Tak odsud pochází kámen na nádvoří malého Qiana! Takže je to opravdu Kámen přání, po kterém všichni na ostrově Azurového draka tak toužili? Ale… copak na tomhle světě opravdu existuje kámen, který dokáže plnit přání?“

Předtím nikdy po žádných zvláštních pokladech netoužil. Yan Zhengming už viděl na černém trhu množství kvalitního zboží, z něhož některé kousky prodal a jiné si nechal. Většinu z těch, které si nechával, dával svým bratrům a sestře jako hračky, protože když kultivující meče dosáhne takové úrovně jako on, rozhodně nepotřebuje žádné podpůrné artefakty. Jenže teď, když hleděl na tento zajímavý kámen, bleskla mu hlavou jedna myšlenka a on po kameni náhle neodolatelně zatoužil.

Když byli mladí, často si hráli na Cheng Qianově dvoře. Ale kromě toho, že v horkých dnech ochlazoval své okolí, nevěnovali tomu kameni větší pozornost. Když o tom tak teď přemýšlel, nejspíš to bylo proto, že byli opravdu nevinní a ještě neměli žádná velká přání.

Yan Zhengming přemýšlel jako posedlý: kdyby měl ten kámen právě teď, mohl by si přát, aby byla zrušena Smlouva o zapečetění hory Fuyao? Mohl by se vrátit do minulosti, kde Han Yuan nesešel na démonickou stezku, kde Cheng Qian nebyl sto let nezvěstný, kde by se mistr vrátil k životu a kde by rodina Yanů byla mocná a bohatá jako vždycky? Zůstali by na vrcholu hory, nedotčeni konflikty světa, svobodní a nespoutaní. Ti, kteří by chtěli tvrdě pracovat, by tvrdě pracovali, zatímco ti, kteří by chtěli lenošit, by všechnu svou energii vkládali do vzájemného hašteření…

Yan Zhengming zíral na kámen, jako by kromě něj nic jiného neexistovalo. Snad jej ovládal nějaký démon, protože natáhl ruku a jeho dlaň se téměř překryla s rukou Tang Rua.

V tu chvíli se mu zdálo, že zaslechl hlasité zvonění a ta ohlušující kakofonie zvonů otřásla celou jeho duší.

Cesta Tong Rua na horu, kde každý jeho krok byl potřísněn krví, se překrývala s Yan Zhengmingovým stoletým utrpením. Cheng Qian chladnoucí v jeho náručí se prolnul s rozptýlenou duší jeho mistra.

Yan Zhengming vykřikl a oči mu zrudly. Srdeční démon, který v jeho srdci kvasil tolik let, konečně vyrazil z místa mezi obočím, překryl mu oči a proměnil se v Cheng Qianovu podobu.

Tělo třetího bratra bylo pokryté krví, díra v hrudi vypadala, že se nikdy nemůže zacelit a Yan Zhengming okamžitě zapomněl, kde se nachází. Odpotácel se dopředu a natáhl ruku, aby Cheng Qiana chytil. „Zachraňte ho někdo! Mistře… mistře, bratři… kam jste všichni zmizeli, prosím, pomozte mi s malým Qianem!“

V tu chvíli se Kámen přání za jeho zády rozzářil indigovým světlem. Pomalu se šířilo, až zahalilo Cheng Qianovo tělo a vyplnilo smrtelnou ránu v jeho hrudi. Všechny krvavé skvrny zmizely.

Yan Zhengmingovo srdce se zmítalo v obrovském zmatku, až k prasknutí naplněné smutkem i radostí. Padl na kolena a jeho mysl na okamžik zčernala. Když se v transu díval na Cheng Qiana, zdálo se mu, že slyší Xu Yingzhiho otázku přímo v hlavě: „Tak co k němu cítíš?“

Cheng Qian mu nehybně ležel v náručí a vypadal, jako by usnul. Yan Zhengming jako posedlý natáhl ruku, prstem pomalu sjel po jeho tváři a nakonec se zastavil na Cheng Qianových rtech. Nejprve se jich lehce dotknul a ucuknul, jako by se spálil. O chvíli později se dotek pokusil zopakovat.

„Co k němu cítíš?“

Jako by se rozdělil na dvě osoby. Jedna z nich ve spravedlivém hněvu vykřikla: „Cheng Qian je tvůj bratr, jsi snad prase? Nesmysl!“

Druhý však navzdory sobě zíral na Cheng Qianovy bledé rty. Podivné emoce z minulosti, skryté v Pečeti vůdce sekty, o nichž ani nedokázal říct, zda pochází ze srdce nejvyššího pána Beiminga nebo z jeho vlastního, se bouřlivě vzedmuly. „Tohle je MŮJ malý Qian!“

V tu chvíli konečně spatřil pravou podobu srdečního démona, která se v něm tak dlouho vytvářela.

Z hrudi jako by mu vyrazila ostrá bolest. Yan Zhengming pevně svíral Cheng Qiana a odmítal ho pustit, ať se děje, co se děje. Pak náhle celé okolí zmizelo, jako by došlo k výbuchu, a Yan Zhengmingův prvotní duch byl násilím zatlačen zpět do jeho vlastního těla.

Otevřel oči a uviděl, jak s ním Li Yun úzkostlivě třese a něco na něj křičí.

V tu chvíli se vůdce sekty Yan bez varování zhroutil a všichni malí hadi se na něj vrhli jako smyslů zbavení.

Za normálních okolností by kultivující s úrovní Formace čepelí měl kolem sebe mít mocnou auru, která by v démonických bytostech vzbuzovala strach a svého majitele ochránila proti většině zranění. Ale na tyhle podivné hady jako by neměla vůbec žádný vliv.

V dosahu Mrazivého ostří sice váhali a ustupovali, ale i když je Cheng Qian donutil se stáhnout, nedařilo se je zabít.

Na hady nepůsobil oheň, voda ani vítr, meče je nedokázaly rozseknout a chlad je donutil sotva ke krátkému ústupu. I když se věž Šarlatového ptáka zdála studená a vlhká, přece jen byla ve svých základech naplněná takovým žárem, že zde Cheng Qian nedokázal naplno uvolnit svou mrazivou sílu.

Loužička mávala křídly, poletovala kolem a cvrlikala: „Co je to za věci? Druhý bratře, neříkal jsi, že každý z pěti živlů může ty ostatní buď posílit, nebo potlačit? Že všechny věci na zemi mají nějakou slabinu? Co je to za tvory? Nejstarší bratr musel v poslední době změnit kadidlo, protože teď k sobě přitahuje kdejakou havěť!“

Bylo dobře, že se nejstarší bratr neprobudil, jinak by ji za ta slova upekl.

Ale Cheng Qianovi se rozbušilo srdce. Náhle si vzpomněl, co předtím říkal Tang Zhen: „Pět živlů se dokáže navzájem posilovat a potlačovat, ale srdeční démon nedá šanci nikomu. Nezáleží na tom, jak mocný nebo moudrý jsi, protože pokud se před ním nedokážeš ochránit, jsi bezmocný."

V tu chvíli Cheng Qian potlačil auru života a oprostil mysl od rušivých myšlenek. Pro každého schopného cítit život byl nyní jako průzračný nefrit pokrytý námrazou.

Účinek byl okamžitý. Hadi ho rázem vnímali jako pouhý neživý předmět, jako prodloužené Mrazivé ostří, a začali ho ignorovat. V tu chvíli do sebe Cheng Qian absorboval všechen žár z věže Šarlatového ptáka a zmrazil své okolí zvenčí i zevnitř.

Kamenná socha Xu Yingzhiho se pokryla vrstvou jinovatky a vnitřek věže vypadal, jako by ho zasáhla sněhová bouře. Černí hadi byli vytlačeni do rohů místnosti, kde se krčili na hromadách jako nametené listy. Právě v tu chvíli zahlédl Cheng Qian koutkem oka černý stín, který se kolem něj mihnul a chystal se stáhnout do lucerny nad sochou, do jediného zdroje ohně na tomto místě.

Přesně na to Cheng Qian čekal. Jeho meč se snesl dolů a rozdělil černou postavu na dvě poloviny.

Ozval se výkřik a zvony u vstupu do věže Šarlatového ptáka se znovu rozezněly. Jedna polovina černého stínu se zřítila bez života na zem, druhá půlka se náhle zvětšila, opět se zformovala do jedné postavy a dostala podobu vysokého muže. Známá tvář se směrem k Cheng Qianovi zlověstně usmála: „Bratříčku, plánuješ pomstu a chceš mě zabít?“

Cheng Qianova ruka se zachvěla. Špička meče se stočila, minula temnou postavu a silně udeřila do zdi věže Šarlatového ptáka. Démonický převlek byl okamžitě zničen, ale ten muž se tiše zachechtal. Přistoupil blíž a jasně rudé oči se střetly s Cheng Qianovým pohledem. Nebyli od sebe dál než na šířku dlaně, takže mohl zřetelně vidět Han Yuanovy dospělé rysy, přesně takové, jak si je pamatoval.

 „Starší bratře…“ Démon ta slova schválně protáhl, takže jeho hlas zněl tenčeji a připomínal řeč dítěte, které se snaží o roztomilost. Stejným tónem pokračoval: „Před námi je řeka. Chtěl jsem chytit pro mistra a pro tebe nějakou rybu, ale na břehu byl zlý pes!“

Stejná slova řekl malý žebrák Han Yuan Cheng Qianovi, když je Muchun Zhenren vedl k hoře Fuyao. Nechybělo vůbec nic.

Drápy démona se mezitím pomalu blížily k Cheng Qianově krku.

Smrtící úmysl překazil ledový bodec, který démonovi vyrazil pod nohama a téměř ho probodl. Poplašeně couvl, ale všude kolem začaly ze země vyrážet další a další ledové oštěpy.

Démona chlad z ledového jezera skutečně vyděsil. Při ústupu uvízl mezi ledovými bodci a zoufale vykřikl: „Nemáš kouska slitování!“

„Já jsem se svou pomstou skončil,“ pronesl Cheng Qian bez změny výrazu. „A svému mladšímu bratrovi nezkřivím ani vlásek.“

I kdyby se sekta v budoucnu setkala s problémy a bylo by nevyhnutelné ji očistit od špíny, až dojde na potrestání Han Yuana za to, že se dal na scestí, Cheng Qian se rozhodl stát stranou. Pokud by Han Yuana opravdu nenáviděl, zabil by ho ještě na neobydleném ostrově.

Vždy byl zásadový a jeho mysl byla čistá jako zrcadlo. Neměl ani stín pochybnosti.

Ve věži Šarlatového ptáka náhle vybuchla další vlna mrazu a rozprskla se kolem démona do sněhobílého ohňostroje. Úlomky ledu se rozlétly, rychle se znovu spojily a Cheng Qian tiše vykřikl: „Zapečetit!“

Démon s tváří Han Yuana zamrzl v ledovém sloupu vysokém jako člověk.

Zároveň s tím zmizely i všichni černí hadi, jen polovina mrtvoly bezejmenného hejska ležela bez pohybu v koutě.

Cheng Qian chvíli mlčky hleděl na ledový sloup, zatímco Loužička se mu se zvědavým pohledem posadila na rameno. Yan Zhengming odstrčil Li Yuna a ztěžka se postavil na nohy. Přistoupil k Cheng Qianovi, krátce si jej prohlédl a řekl: „Není to živá věc a není to ani Han Yuan. Ta věc na sebe pouze vzala jeho podobu.“

Na Cheng Qianově tváři bylo znát zklamání.

Yan Zhengming ho chtěl instinktivně poplácat ho po zádech a nabídnout pár uklidňujících slov, ale sotva pozvedl ruku, vybavily se mu všechny nevhodné myšlenky uvězněné v jeho srdečním démonovi. Jako by mu v krku uvízla rybí kost, pohled mu potemněl a strnule odvrátil zrak. „Pojďme. Zámek Šarlatového ptáka byl otevřen, není důvod se tu dál zdržovat.“

Na nikoho nečekal, sešel po temném schodišti a jako první opustil věž.

Venku se ještě otočil a pohlédl z útesu vedle věže Šarlatového ptáka s pocitem, že ani ta bezedná propast se nemůže rovnat hloubce beznaděje jeho vlastních pocitů.

--Předchozí kapitola--         --Kapitoly -           --Další kapitola--

Poznámka překladatele: Moc se omlouvám, že mi poslední dobou kapitoly trvají víc času. Jednak jsou delší, jednak toho času sama mám málo a jsem ráda, že stíhám TGCF. Prosím o trpělivost. :) 

Vysvětlivky:

1 Říše tří životů (inkarnací) odkazuje na minulý, současný a přítomný život. ^↩

2 Ranní houby a cikády odkazují na čínské přísloví, které zní zhruba takto: „Ranní houby  neznají dobu mezi soumrakem a úsvitem, cikády neznají jaro a podzim.“ Odkazuje jednak na pomíjivost života, jednak na to, že během života lze získat jen omezené znalosti a zkušenosti. Hanele dodává, že se nejspíš jedná o shitake houbu, tedy houževnatec jedlý. ^↩

3 „Padesát věcí ovlivňuje Velké Tao, čtyřicet devět z nich je vůle nebes“. Z těch padesáti věcí, říká to přísloví, které udržují rovnováhu, je čtyřicet devět neměnných, ale padesátá věc stále dává naději na změnu.

^↩