Kapitola 64: Je čepelí, vykovanou v Nebeských souženích

Ještě před chvílí zcela jasná obloha se náhle zatáhla tmavými mraky, které zakryly i měsíc. Vzápětí udeřil blesk a na okamžik vše zbarvil do nepřirozeně bílého odstínu.

Úder blesku dopadl přímo na věž Šarlatového ptáka. Všech jednaosmdesát zvonů na věži se rozeznělo naráz s takovou naléhavostí, jako by zvěstovaly smrt. 

Potom následovalo hlasité zapraštění. Přes tisíc let stará věž Šarlatového ptáka, která přestála nejednu katastrofu, najednou přesně uprostřed pukla na dvě části. Stará čelní zeď praskala kousek po kousku a v jediném okamžiku se rozpadla na kusy.

Útroby věže, které tolik lidí toužilo spatřit, se všem konečně odhalily.

Za roztříštěnou zdí, připomínající rozbité vězení, stála pouze socha zdejšího zženštile vyhlížejícího mistra. Vypadala jako přízrak. Nad její hlavou stále visela olejová lampa, která se kymácela jako opilec na pokraji pádu.

Ve výrazu tváře sochy byl znát neskonalý smutek. Prudce se pohupující světlo jako by se náhodně rozjasňovalo a pohasínalo. Soše z ničeho nic vypadl z ruky želví krunýř, otočil se na zemi břichem vzhůru, prudce se otřásl a odhalil jediné vyryté slovo: „Chaos“.¹

Tenhle detail bohužel přihlížejícím unikl. V dalším okamžiku se želví krunýř i kamenná socha proměnily v prach.

Závěsná olejová lampa jako by vydechla starým hlasem a její oheň vyhasl docela.

Věž Šarlatového ptáka už neexistovala a duch věže, který toto místo po sto let chránil, musel odejít s ní.

Právě v tu chvíli kdosi s bystřejším zrakem zahlédl cosi zvláštního a zeptal se lidí kolem sebe: „Zdá se mi to, nebo tam stojí ledový sloup? Něco v něm je!“

Lidé se rozhlédli a nakonec objevili pod ztemnělou lampou sloup ledu vysoký asi jako člověk. Osoba v něm zamrzlá měla nezřetelné rysy a kolem ní se uvnitř ledu převalovala energie tak temná, že téměř splývala s noční oblohou. Těkavě se přelévala kolem uvězněné osoby a chvílemi to vypadalo, že se prodere z ledu ven.

Jedno rčení říká: „Srdeční démon žije tak dlouho, jako člověk, z něhož pochází.“ Tuhle věc nešlo zabít ani zlikvidovat, takže Cheng Qianovi nezbývalo, než ji pomocí pečeti uvěznit v ledu.

Věřil, že kromě hromady krámů je uvnitř věže přítomen pouze její strážný duch, který navíc ani není skutečným člověkem. Han Yuanův srdeční démon neměl žádný zdroj síly a časem by určitě zeslábl. I kdyby ledový sloup po deseti dvaceti letech roztál, démon by do té doby umřel z nedostatku potravy.

Kdo mohl tušit, že se zdánlivě nesmrtelná věž Šarlatového ptáka po několika dnech rozpadne!

Od jihu přicházela další hustá temná mračna a ovíjela ledový sloup v nekonečném proudu, jako by je něco přivolávalo.

Ti bystřejší kultivující se po spatření té scény dali na ústup.

Dvojice kultivujících prvotního ducha patřili pochopitelně k těm zkušenějším. Vyšší a štíhlejší z nich promluvil: „Taková démonická energie by dokázala proniknout nebesy, to nevěstí nic dobrého.“

Menší a statnější kývl. „Lidé často říkají, že v Nanjiangu sídlí Chodci nočních můr. Myslím, že na tom rozhodně něco je. Ať už se chystá cokoliv, odcházíme.“

Vyšší stařec si trochu bezradně povzdechl: „A co náš mladý pán?“

Než se mu dostalo odpovědi, mladší kultivující vedle nich vykřikl: „Starší, rychle se podívejte!“

U jeho pasu byl přivázán kus šedého hedvábí, které teď trčelo vodorovně, jako by bylo živé, jemně se vlnilo ve větru a ukazovalo směrem k věži Šarlatového ptáka.

Mladší muž spěšně vysvětlil: „Starší, tohle je stopovací hedvábí. Než jsme sem přišli, pro jistotu jsem polovinu připevnil k opasku mladého pána. Sledovací hedvábí muselo být předtím odstíněno věží, ale teď, když je zřícená, okamžitě určilo polohu našeho mladého pána!“

Výraz vyššího ze starců se po těch slovech okamžitě změnil. „Jak může být mladý pán zrovna teď ve věži Šarlatového ptáka? Co budeme dělat?“

Ale nemohli dělat nic – právě v tu chvíli se ozval řev, který otřásl nebesy i zemí. Všechna temná energie se shromáždila kolem sloupu jako větrný vír a následně se proměnila do podoby draka. Ten se vznesl k nebi a začal kroužit kolem ledového sloupu.

Slyšeli kohosi mumlat rčení: „Když se z hadů stanou draci, svět se propadne do chaosu…“

Drak natáhl krk k nebi a jeho řev otřásl i velkým pohořím Nanjiangu. V ledovém sloupu to křuplo a objevila se prasklina. V mžiku se rozšířila od vrcholu až k zemi a sloup se okamžitě rozlomil. Temná postava zapečetěná v pilíři splynula s obřím drakem, který vzápětí zamířil k obzoru.

Nebe se zachvělo, hvězdy a měsíc jako by pohasly. Temná energie se rozlila po celé hoře jako neuhasitelný oheň, schopný pohltit polovinu země.

I bohové měli v tu chvíli strach.

Menší kultivující vykřikl: „Běž! Běž, musíme jít!“

Navzdory úrovni jeho schopností zněl jeho hlas jen o málo silněji než bzučení hmyzu. Zaťal zuby a rozhodl se nechat své druhy jejich osudu, aby si alespoň on sám zachránil drahocenný život. 

Právě v okamžiku, kdy se vznesl na meči, místo, které bývalo věží Šarlatového ptáka, se otevřelo a pohltilo všechno a všechny jako obří páchnoucí jáma. Nikdo nemohl zůstat naživu.

Když to menší kultivující prvotního ducha viděl, neodvažoval se dál ohlížet a prchal nejkratší cestou na sever.

Ve stejnou dobu se v podniku na hranici Nanjiangu Cheng Qian bez varování zhroutil, čímž Yan Zhengminga zcela zaskočil.

Chvíli na něj zkoušel mlaskat a poté dokonce volat, než si konečně uvědomil, že jeho mladšího bratra nejspíš sirup z osmanthových květů s malým množstvím alkoholu skolil. Nevěděl, jestli se má smát nebo plakat.

Yan Zhengming očekával ledacos, ale rozhodně ne, že jeho zdánlivě všemocný mladší bratr podlehne tak snadno. Dlouhou chvíli nad ním v rozpacích váhal. Nakonec popošel blíž a nebesa ví komu poručil: „Lehni si na postel.“

Odpovědi se samozřejmě nedočkal. Bral však tuto větu jako jistý druh souhlasu, takže opatrně zadržel dech a sehnul se, aby Cheng Qiana zvedl. Poté ho položil na postel tak čistou, že by na ní člověk nenašel ani vlas.

Chvíli na Cheng Qiana hleděl a pak pokusně natáhl ruku. Dvakrát mu lehce poklepal na tvář. „Hej, to vážně nezvládneš ani jediný doušek?“

Ani teď mu nikdo neodpověděl.

Yan Zhengming se nemohl ubránit nadšení – sám netušil, z čeho má takovou radost, ale kdyby byl psem, pravděpodobně by v tu chvíli vrtěl ohonem. Šťouchl Cheng Qiana do čela a pokračoval v samomluvě: „Podívej, jak jsi zrovna teď hrozivý.“

Cheng Qianova hlava se po tom šťouchnutí naklonila. Z jeho dechu byla cítit lehká vůně osmanthusu spojená s likérem. Vzhledem k tomu, jak obyčejné pití to bylo, Cheng Qianovo jádro ho muselo navzdory bezvědomí zanedlouho vyloučit. Jeho opilost bude trvat jen krátce.

Yan Zhengming musel té krátké chvíle využít. Sedl si na postel a pohledem přelétl Cheng Qianovu tvář. Jeho před chvílí utišené srdce se znovu rozbouřilo, jako když někdo na hladinu jezera hodí kámen.

Připadal si jako chudé dítě, které má střežit sladkost, ale zmítá se v touze ji ukrást. Neměl však odvahu zločin spáchat, takže se dokázal jen dívat. Sice se nedotkl ani jediného Cheng Qianova vlasu, zato jeho představivost pracovala na plné obrázky. Srdce mu prudce bušilo a na tváři mu visel pošetilý úsměv.

V tu chvíli se zpoza okna ozval neobvyklý ruch.

Yan Zhengming, přistižený jako liška v kurníku, se ze svých nevhodných představ rychle vzpamatoval. Zvážněl a pohybem zápěstí přiměl okno se otevřít.

Na nádvoří mávali křídly vyděšení ptáci ve snaze uniknout. Obloha na jihu byla podivně zbarvená a na nebi se jako vlny valila tmavá mračna. Vzduch byl najednou těžký. Yan Zhengming už neměl čas kochat se pohledem na spící tvář. Natáhl se, přitiskl na spícího mladíka dlaň a vyslal mu do žil proud energie ostré jako meč. Cheng Qianovo zlaté jádro se okamžitě aktivovalo a už tak řídký likér byl z jeho těla okamžitě vyloučen.

Mladík se probral s kašlem. Být násilně probuzen cizí energií skutečně nebyl dobrý pocit. Dech se mu na chvíli zastavil v hrudi a ve spáncích mu pulzovalo. Pevně svraštil obočí. Pokusil se narovnat s pevným přesvědčením, že jestli si ten úder od Císařovny z rodu Yanů vysloužil proto, že si v posteli nezul boty, pak s veškerými ohledy k němu končí.

Během té krátké doby se Yan Zhengming postavil před okno a zády k Cheng Qianovi pronesl: „Koukej se z toho šálku probrat a vstávej, něco se děje.“

Cheng Qian se silně štípl do čela. Mrazivé ostří, které předtím odložil na stůl, sebou začalo cukat. „Co se stalo?“

Než stihl otázku vůbec dokončit, dveře se podruhé toho večera prudce rozrazily. Dovnitř vtrhl Li Yun a v náručí nesl velikého ptáka s dlouhýma nohama. 

„Nejstarší brat… ech, Malý… Malý Qiane?“

Nebylo nic zvláštního na tom, že našel Cheng Qiana v Yan Zhengmingově pokoji. O něco zvláštnější bylo, že mu seděl v posteli.

Li Yun ztuhl s jednou nohou na prahu a tvářil se váhavě a rozpačitě zároveň, jako by nevěděl, jestli má jít dovnitř nebo ven.

Yan Zhengming dokázal navzdory neznámému nebezpečí sledovat Li Yunovy myšlenky a důvod jeho rozpačitosti. Aby skryl vlastní provinilost, vyštěkl: „Proč tu jen tak stojíš? Pojď dovnitř!“

Cheng Qian jen pohlédl na velkého apatického ptáka a zeptal se: „To je naše sestřička?“

„Její kost yao se vyvíjí dost neobvykle.“ Li Yun položil Loužičku na stůl. Její tělesná teplota byla tak vysoká, že Li Yunovy rukávy doutnaly a kůže pod nimi byla rudá. Jakmile se ptačí dívka dotkla stolu, ozvalo se syčení a lahev s vychlazeným likérem začala okamžitě vřít.

Li Yun mávnutím ruky přesunul likér na parapet a začal si foukat na předloktí. „Takže to nebyla moje vina, že se mi ji celou tu dobu nepodařilo proměnit zpět.“

Loužička ležela s mrtvolným výrazem přitisknutá ke stolu jak kuře připravené na pečení: „Starší bratře, já umírám!“

Pak tato umírající otočila hlavu a náhodou zavadila pohledem o koláče, které předtím Yan Zhengming odhodil stranou. Natáhla krk a podařilo se jí vyklovnout pořádný kus. Během žvýkání zasténala: „I když umírám, musím umřít s plným žaludkem.“

Cheng Qianovi došlo, že jejich nejstarší bratr byl ve výchově dětí skutečným unikátem. Největší zručnost projevil v umění přizpůsobit výchovu osobnosti dítěte, protože Loužiččina ptačí část rozhodně nijak neutrpěla.

Mezitím se obloha venku zcela zatáhla. Několik hostů se zvedlo a s obavami vyhlíželi ven. I Cheng Qian vyhlédl z okna a neušlo mu, že se uprostřed černých mraků rýsuje silueta černého draka. Nebyl to drak jako ten starověký tvor, který zemřel před osmi tisíci lety a jehož duše byla uvězněna uvnitř Velkého dračího praporu. S tímto drakem se blížil obrovský tlak znepokojivé démonické energie, zaplňující celou oblohu.

V tu chvíli Loužiččino tělo zapraskalo. Křídla, jejichž rozpětí už tak překonalo dospělého člověka, se náhle ještě víc roztáhla a z těla jí vyšlehly plameny. Dřevěný stůl okamžitě vzplanul.

Yan Zhengmingovy dlouhé rukávy se zatřepetaly. Zastrašující aura kultivujícího meče se kolem nich rozprostřela po celé místnosti jako ochranný štít. Li Yun vytáhl z vnitřní kapsy roucha měšec s rumělkou, zvedl likér z osmanthových květů, rozlil ho na parapetu a smíchal s barvou. Vzápětí jako by se proměnil ve šmouhu, tak rychle na podlaze vytvářel kruh za kruhem ohnivě rudých kouzel.

Cheng Qian měl původně na jazyku větu: „Tady není dobré zůstávat, měli bychom odejít“, ale po téhle scéně už zbytečná slova spolkl. Popadl Mrazivé ostří a vyskočil z okna na střechu, aby ostatní chránil zvenčí.

Pod nohama ucítil několik silných otřesů. Síla Nebeského yao neustále hledala cestu, jak prorazit, ale Yan Zhengming ji vždy potlačil.

Hazardovali se životem pokaždé, když se Loužiččina kost yao zvětšila. Přestože Yan Zhengmingova kultivace postupovala rychlým tempem, Loužiččina síla Nebeského yao rostla ještě rychleji. V místnosti jí zrovna aura meče projela peřím a to se teď snášelo po celém pokoji. Prudké plameny se z jejího těla stále nekontrolovatelně šířily s takovou silou, že je Cheng Qian bolestivě vnímal i zpoza ochranné bariéry.

Měl pocit, jako by mu záda hořela. Ve srovnání se zdrženlivým žárem z věže Šarlatového ptáka se plameny na Loužiččině těle zdály mnohem silnější.

Náhle pod sebou uslyšel divoký ptačí výkřik. Pod střechou jako by vybuchla koule rudé záře, která prorazila tašky a vzlétla směrem k obzoru. Prořízla mezeru skrze husté mraky a musela být vidět na tisíc li daleko.

Černý drak v dálce prudce otočil hlavu a jeho pohled se setkal s Cheng Qianovým. Mladému muži se zježily vlasy hrůzou a mimoděk pevněji stiskl meč. Nepamatoval se, kdy něco takového naposledy cítil.

Blízko něj se ozval hlas: „Fénix prý vychovává devět mláďat. Je možné, že tohle je jedno z nich, že je to Šarlatový jeřáb?“

Ten hlas mu byl nesmírně povědomý. Cheng Qian se překvapeně otočil: „Bratře Tangu? Co tu děláš?“

Byl to skutečně on. Možná za to mohlo matné světlo, způsobeném temnými mraky, ale jeho pleť vypadala ještě hůře než obvykle, jako u člověka na pokraji smrti.

Z každé strany ho podpírali dva mladí muži. Jedním z nich byl upovídaný Nian Mingmingův syn Nian Dada, druhým Liulang, mladík, jemuž Cheng Qian před nedávnem přibil duši k tělu.

Tang Zhen se nezdržoval zdvořilostmi. Pohlédl na blížícího se černého draka a slabě promluvil: „Mezi třemi tisíci cestami démonické kultivace je nejvzácnější ta, při které vstoupíš do Tao prostřednictvím srdečního démona. Takový kultivující nechá srdečního démona používat své tělo jako nástroj, a pokud je úspěšný, jeho síla nezná hranic. Ten drak je tím důkazem. Poprvé však vidím, že někdo skutečně dosáhl takové úrovně. Můj mladý příteli, buď opatrný – démonický drak by velmi rád vstřebal kost Nebeského yao.

To už k nim černý drak doletěl. Obyčejní lidé i kultivující byli ve srovnání s ním jako mravenci a všichni, kdo mohli, už byli na míle daleko.

Dračí výkřik na ně dopadl jako úder blesku a otřásl zemí tak, že se zapotáceli. Za hlasitého tříštění se budovy a stromy kolem nich kácely k zemi. Stát zůstal jen podnik, který bránili.

„Uhněte z cesty!“ vykřikl Cheng Qian.

Mrazivé ostří vyletělo z pochvy a kolem nich se jako kruhy rozšířila ledově chladná energie. I z dálky bylo slyšet dunění, připomínající zvuk sedmistrunné citery.²

Celou budovu v mžiku pokryl studený mráz a vtáhl do sebe každou kapku dusného vzduchu. Cheng Qian stál na střeše a v ruce svíral Mrazivé ostří. V jeho výrazu byla znát podobná neústupnost, jakou v dospívání projevoval tváří v tvář jakékoliv výzvě.

Bílý mráz se hnal před ním, dokud se nestřetl s temnými mraky.

Ozvala se hlasitá rána.

Pronikavý jas se setkal s černou temnotou v nevyhnutelné konfrontaci. Dva kamenní strážní lvi u vchodu do podniku byli tou silou rozmetání na prach. Černý drak se svíjel ve vzduchu, pronásledovaný ocelovým hlasem Mrazivého ostří.

V okamžiku střetnutí nad sebe Tang Zhen vymrštil duhový kámen. Ten se proměnil v kupoli a skryl ho v sobě spolu s jeho pomocníky. Silný záblesk je oslnil, a když pominul, na kupoli zůstaly zřetelné praskliny.

Nad nimi zuřila síla, která skutečně dokázala otřást nebesy.

Vyděšený Nian Dada koktal: „Tang…Tang Zhene, tohle byl přece Pětibarevný kámen, ten, který bohyně Nuwa za… zanechala ve světě smrtelníků…“³

Tang Zhen lhostejně kývl. „Je to jen jeho zlomek, Nevím, jak dlouho může odolávat útokům démonického draka, který je již téměř zformován. Ten pán démonů už brzy dosáhne síly, se kterou by mohl usilovat o titul nejvyššího pána Beiminga.“

Nian Dadovi div nevypadly oči z důlků: „On se může stát Beimingem?“

„Mohl by, ale nemůže,“ zavrtěl Tang Zhen hlavou. „Na démonické cestě vládnou pouze vítězové a na poražené čeká přinejlepším vyhnanství. Ten titul je možné si nárokovat jen přes mrtvolu předchozího nejvyššího pána Beiminga, ale nesmrtelná duše toho posledního byla zapečetěna vynikajícím kultivujícím s vlastní prvotní duší. Takto není ani mrtvý, ani živý, zůstává věčně uzamčený pečetí a titul zůstane navždy jeho.“

Nian Dada neměl na tak podrobné vysvětlování náladu, takže se nervózně zeptal: „Mému strýci Chengovi je teprve sto let, dokáže pána démonů porazit?“

Dosud mlčící Liulang při těch slovech silněji sevřel Tang Zhenovu ruku.

Sám Tang Zhen nic neřekl, jen se podíval na střechu. Cheng Qianovo tělo se chvělo a část Mrazivého ostří jako by byla poskvrněna temnou energií.

Cheng Qian si s pohledem na svůj meč otřel rukávem krvavou skvrnu v koutku úst a dál neústupně sledoval poletujícího černého draka.

Jeden jediný dráp toho stvoření byl třikrát větší než on. Drak na něj vytrvale útočil a nutil ho k obraně. Cheng Qian vyskočil vzhůru a shromáždil kolem sebe tolik ledu, až to připomínalo mořský příliv. Do drápu černého draka se zařízla aura meče v útoku „Všechno, nebo nic“ ze sestavy Krok zpět.

Tang Zhen poplácal Liulanga po ruce a tiše řekl: „Přestaň si dělat starosti. Cheng Qian je čepelí, vykovanou v Nebeských souženích.“

--Předchozí kapitola--         --Kapitoly -           --Další kapitola--

---

1 Želví krunýř se ve starověku používal k věštění a od jeho kresby prý odvozuje původ hexagram. ^↩

2 Guqin, typická čínská sedmistrunná citera (ta, na kterou hrál Lang Wangji). ^↩

3 Podle legendy byl nově stvořený svět okamžitě rozdělen a ničen hádkami a boji mezi bohy, a bohyně Nuwa používala právě takové pětibarevné kameny, aby zemi a nebesa opravovala.^↩