Kapitola 100: Šílená konfrontace; posměch bez konce

Bylo to jako blesk z čistého nebe. Kdyby Lan Chang řekla něco jako „To ty jsi mě zabil,“ pořád by to nebylo tak šokující.

Xie Lian byl tím oznámením doslova omráčen. „Já?“

Jun Wuovi se dokonce smekla i ruka, kterou si dosud na trůně podpíral spánek. Nebeští úředníci okolo šokovaně zmlkli a jako jeden muž se obrátili k císaři. Jun Wu se zachmuřeně narovnal, a pohledy všech se stočily zpět na Xie Liana.

Bylo to obvinění pravdivé? Proběhne tu před zraky všech třetí vyhnanství?

Xie Lian měl pocit, jako by mu zamrzl mozek. Jen s obtížemi se přinutil polknout své naučené „ale mně se nepostaví“, které mu málem uniklo mezi rty.

Byla to jeho příležitostná výmluva a pro podobné okolnosti byla zcela nevhodná. Už i bez toho kolovalo na Vyšším dvoře dost vulgárních klevet o bojových bozích a jejich postojích k ženám. Například když Feng Xin viděl ženu, držel se obezřetně stranou, Lan Qianqiu zrudl, Mu Qing se odmítal setkat s ženami, které byly ošklivé, pro Quan Yizhena ženy vůbec neexistovaly a pro Pei Minga zas neexistovalo nic jiného. Kdyby teď princ přišel s takovou výmluvou, jeho jméno by se bezpochyby zařadilo do seznamu.

Místo toho vážně řekl: „Má paní Lan Chang, prosím, uklidni se. Není možné, abych byl otcem.“

Lan Chang měla oči vypoulené jak dva talíře. „Ale ano, je. Jsi to ty, korunní princ Xian Le.“

Tím ho zaskočila. I když doba její smrti odpovídala době po jeho povýšení a mohla se dokonce shodovat, neměl by lépe než kdokoliv jiný vědět, zda se s ní už setkal?

Mezi vším tím šepotem, který se rozléhal kolem, na ni Xie Lian přísně pohlédl: „Má paní, možná nejsem svatý, ale věrností svého srdce jsem si jistý. Nikdy bych nepřekročil hranice s osobou, kterou nemiluji. A pokud by se tak stalo, pak i kdybych musel žebrat a sbírat odpadky, prodávat a vystupovat na ulici, jen abych svou rodinu uživil, stejně bych nedopustil, aby se té osobě stala jakákoliv křivda. Jsi ve Velkém bojovém paláci, netroufej si zde lhát!“

V tom se ozval Shi Qingxuan: „Pokud by Jeho Výsost korunní princ spáchal takový čin, proč by tuhle sestřičku přiváděl na Nebesa a všem ji ukazoval? A proč ho paní Lan Chang poznala až teď? Už jen proto to nedává smysl.“

O tom nikdo nepochyboval, ale copak na tom v takové chvíli záleželo? Dav úředníků se navenek tvářil nezúčastněně, ale hned se našel jeden, který namátkou hádal: „Možná mohl Jeho Výsost korunní princ ztratit paměť, takže si nepamatuje, co udělal?“

„Mně tedy přijde věrohodnější, kdyby prostě doufal, že ho po osmi stech letech prostě nepozná.“

Xie Lian nevěřil vlastním uším a obrátil se k nim s varovným pohledem: „Dokazovat nemožné věci tím, že si vymyslíte něco ještě nepravděpodobnějšího, je nebezpečná cesta, pánové.“

Feng Xin  váhal a vypadal, jako by chtěl něco dodat, ale nakonec zůstal potichu.

Jun Wu si odkašlal: „Xian Le, kolik Zlatých pásů jsi v minulosti vlastnil?“

„Ech, příliš mnoho. Nejméně deset.“ Xie Lian si rukou promnul čelo.

Mu Qing pevně pronesl: „Přes čtyřicet, každý s jinou výšivkou a vzorem.“

Teprve když to vyslovil, došlo mu, jakou chybu udělal. To už se však našli úředníci, kteří si okamžitě připomněli, že Mu Qing býval Xie Lianovým osobním sluhou a staral se o jeho každodenní záležitosti, takže byl s takovými věcmi dobře obeznámen. Jiní si nemohli pomoci a pomysleli si: „Jen Zlatých pásů měl přes čtyřicet? Jeho Výsost korunní princ si žil mimořádně luxusním životem.“

Nejen oni, dokonce i sám princ se při té vzpomínce cítil poněkud rozpačitě. V té doby se každý den převlékal do jiné extravagantní sady oblečení a měnil opasky tak, aby s nimi ladily. Jaký to byl rozdíl oproti dnešku, kdy měl na celý rok jen tři sady oblečení. Ty tři soupravy navíc vypadaly zcela stejně a tak si lidí při pohledu na něj museli myslet, že má jen jednu.

„A kde jsou ty opasky teď, vzpomínáš si?“ zeptal se Jun Wu.

Xie Lian a Feng Xin zároveň tiše vydechli.

„Ehm, nevzpomínám si. Bylo to před osmi sty lety. Už jsem dávno zapomněl, kam se poděly.“

Některé nejspíš ztratil, ale o většinu z nich přišel, když s Feng Xinem při nedostatku peněz zastavovali různé části svého majetku. Jestli nějaké opasky dosud existovaly a kde, to opravdu nebyl schopen říct.

Feng Xin neměl to srdce otevírat diskuzi na toto téma, takže jen řekl: „Dotyčný mohl pás někde sebrat, někdo mu ho mohl dát…“

Jun Wu vlastně ani nečekal, že to Xie Lian bude vědět. „Xian Le, vzpomínám si, že tvá kultivační metoda vyžaduje celibát, jinak by došlo k poškození tvé duchovní síly.“

Xie Lian přitakal.

Znovu se ozval Shi Qingxuan: „Dobře. Kultivační cesta Jeho Výsosti je patrná na první pohled, takže jsem měl pravdu. Vsadím se, že nikdy nikoho ani nedržel za ruku.“

Xie Lian se chystal říct „Přesně tak!“, ale v jeho vzpomínkách se náhle objevila jako nefrit chladná štíhlá ruka s červenou nití zauzlovanou kolem prostředníčku, jejíž bledost se odrážela na jasně červeném svatebním závoji. Přitakání mu uvízlo v hrdle a nedokázalo vyjít ven. Nebeští úředníci v sále na něj upřeně hleděli a všem bylo jasné, že jeho výraz to tvrzení popírá.

Nicméně „držet se s někým za ruku“ bylo příliš nízké měřítko, vždyť to nebylo nic hrozného.

Shi Qingxuan duchapřítomně pokračoval: „No tak i kdyby někoho držel za ruku, pochybuji, že došlo třeba jen k polibku.“

Xie Lian znovu chtěl říct „Přesně tak!“, ale tentokrát se mu před očima objevily vířící proudy vzduchových bublinek, připomínajících křišťál, mezi nimiž zářila výjimečně pohledná tvář se zavřenýma očima a černými vlasy, sbíhajícími se do špičky na nádherně tvarovaném čele.

Tentokrát nejenže ze sebe nevymáčkl ani slovo, ale celá jeho tvář jasně zrudla.

Po chvíli němého ticha bylo všem všechno jasné. Začalo se ozývat rozpačité kašlání. Shi Qingxuan už litoval, že vůbec něco říkal, vějířem se dotkl hlavy a předal princi zprávu přes jejich soukromé komunikační pole:

„Omlouvám se, Vaše Výsosti, Chtěl jsem jen všechny přesvědčit o tvé nevinně. Nedošlo mi, že se pletu. Kdo mohl tušit, že máš takové zkušenosti!“

Jeho „kdo mohl tušit“ rozbilo zbytek Xie Lianova sebeovládání. S námahou ze sebe vypravil: „Už raději mlč. Byla to nehoda!“

Jun Wu sevřel ruku v pěst, přitiskl si ji na rty a hlasitě si odkašlal. „Velmi dobře. Za ty roky jsi svůj slib čistoty neporušil, je to tak?“

Konečně si mohl Xie Lian oddechnout. „Neporušil.“

„Pak je to snadné. Vlastním meč jménem Okouzlující ctnost. Má zvláštní schopnost, a sice že na něm neulpí panenská krev a čepel se nezbarví. Kápni na něj trochu své krve, pravda se ukáže.“

Ačkoli všichni už léta věděli, že má Jun Wu zálibu ve sbírání vzácných a podivuhodných mečů, přesto si v duchu pomysleli: „Proč si nechal zrovna tenhle meč? K čemu je dobré sbírat takové věci?“

Sám Xie Lian byl čím dál zmatenější. Toužil celou situaci co nejdřív ukončit, takže když Ling Wen vytáhl zmíněný meč, okamžitě si přejel ostřím po ruce. Pod upřenými pohledy nespočtu očí Shi Qingxuan radostně zatleskal:

„Dobře, případ je uzavřen!“

Kapky krve sklouzly po čepeli a podle očekávání nezanechaly ani stopu. Důkaz byl pevný jako hora a dav mohl jen rezignovaně povzdechnout:

„Aha, no tak dobře.“

„Tak kdo to tedy je?“

Z hlasů nebeských úředníků přímo čišelo zklamání.

Ling Wen se zdvořile obrátil k Lan Chang. „Má paní, prosím, řekni nám upřímně, kdo je dotyčný úředník. Duch plodu ve tvém lůně je divoký a tvá síla není příliš velká, takže by ho mohl uklidnit otec, který je s ním svázaný krví. Já…“

Než to mohl doříct, Lan Chang na něj namířila prstem a vykřikla: „Ty! Tím mužem jsi ty!“

Další ohromené ticho.

Obličej Ling Wen byl zosobněným překvapením.

Na toto setkání šel nejspíš rovnou ze svého chrámu a tak měl stále mužskou podobu. Když na něj Lan Chang ukázala jako na otce dítěte, zůstal nechápavě zírat.

Nebeští úředníci si odfrkli, jen Pei Ming se rozchechtal: „Vznešený Jie, takže ty sis po dokončení té své úředničiny našel čas zbouchnout pěknou holku? Hahahahahaha…“

Karma odplaty byla skutečně okamžitá. Ling Wen zavrtěl hlavou a stroze odmítl Shi Wuduovo soucitné gesto, se kterým nabízel svému „dobrému synovci“ červený balíček.¹

Jeho tvář opět získala neutrální výraz. „Nikoho jsem nezbouchl a na tohle nemám čas.“

Po takovém šíleném střídání obvinění řady nebeských úředníků už Lan Chang nikdo přirozeně nevěřil.

Feng Xin už toho měl dost a zavrčel: „Chápu. Ten ženský duch byl od začátku úplně šílený a je tu asi jen proto, aby mohla na všechny házet vinu a vyvolávat problémy.“

Lan Chang se rozkašlala a vypadala víc a víc bláznivá. Pokud by to takhle pokračovalo, kdo ví, koho by obvinila příště.

Nálada nebeských úředníků se obrátila:

„Ano, třeba ten Zlatý pás prostě někdo ukradl…“

„Abych byl spravedlivý, také mám takových pásů víc. Ani nevím, kolik přesně jich je, a netuším, zda je mám všechny řádně schované.“

Lan Chang však věc nenechala být. Opřela si ruce v bok a začala vykřikovat: „Cože, zkoušíte se mě zbavit? V žádném případě, už je pozdě! Jsi to ty, nebo ty… nebo ty!“

V tu chvíli bylo zřejmé, že ukazuje prstem úplně náhodně. Jako otec byl poznán dokonce i Ming Yi, který mlčky postával v koutě s tvářemi nacpanými jídlem a usilovně žvýkal. Ve velkém sále zavládl chaos a nebeští úředníci se začali překřikovat:

„Odveďte ji! Odveďte ji pryč!“

„Těch nesmyslů už bylo dost!“

„Takhle sestřička rozhodně není můj typ, na mě to nehodíte!“

„To je tak nestoudné!“

Jun Wu mávl rukou a zavolal jakéhosi nižšího úředníka, aby ji odvedl. Ale i když ji vlekli z Velké bojové síně, pronikavě se smála a dál ze sebe chrlila obvinění. Úředníci v sále konečně utišili bušící srdce a s třeštícími hlavami se postavili zpět na svá místa. Zpočátku sem přišli jen jako nezaujatí diváci výborné podívané, ale teď se však báli, aby tenhle horký brambor nepřistál rovnou u nich. Snadno si dovedli představit námět nové hry v říši smrtelníků, divadelní představení o milenci ženského ducha s nevkusným líčením a o jejím synovi, který zavraždil tisíce lidí. Cítili nebezpečí a reagovali rychle:

„Tuhle záležitost není jak vyšetřit!“

„Myslím, že se prostě zbláznila. Není třeba dalšího vyšetřování, byla by to ztráta času. Prostě ji zavřete!“

„Možná ty potíže schválně způsobila Říše duchů!“

Xie Lian s tím nesouhlasil. „Když jsme sem šli, byla paní Lan Chang zcela příčetná, tak proč se začala takhle chovat, sotva vstoupila do Velké bojové síně? Obávám se, že šílenství je až příliš snadné vysvětlení.“

Dav se rozdělil na dvě strany, debatovalo se a dohadovalo, až se nakonec názory všech ustálili na tom nejobvyklejším závěru: „Uvidíme, uvidíme.“

Když bylo setkání rozpuštěno, Shi Qingxuan ještě princi slíbil, že za ním za pár dní sestoupí na návštěvu, a Xie Lian s povzdechem vyšel z Velké bojové síně.

„Všichni říkají, že palácová síň Ling Wen není tak výkonná, jak by měla být, ale jak by mohla? Pokaždé, když se tu sejdeme k prodiskutování problému, vznikne tolik hluku a nejasností, že se nejde dobrat k jasnému závěru. Tak jak by mohl palác Ling Wen cokoliv vyřešit?“

Ucítil, že se k němu někdo zezadu blíží, a vzápětí spatřil Feng Xina. Trochu ho to zaskočilo, a ještě než stihl pozdravit, Feng Xin spěšně zamumlal: „Dávej si pozor na Mu Qinga.“

Princ také ztišil hlas. „Mu Qing?“

„Ten ženský duch na jeho příchod reagoval zvláštně, jako by se bál. Nezajímám se o osobní záležitosti ostatních, ale v každém případě… dávej si pozor.“

Po tom varování spěšně odešel. Xie Lian zůstal stát a čekal, než se Feng Xin vzdálí, aby se mohl znovu pustit do vyšetřování.

Ačkoliv to nedal znát, ve skutečnosti bedlivě sledoval výrazy ostatních nebeských úředníků i reakci Lan Chang, takže mu Mu Qingův výraz neunikl.

Nevěřil však, že by byl otcem ducha plodu. Xie Lian si nedokázal představit, že by něco takového udělal. Mu Qing byl nepochybně člověk, který se plně soustředil na kultivaci, zdokonalování bojových umění, a rozšiřování svého území a věřících. Kromě toho praktikoval stejnou kultivační metodu jako princ sám, a nikdy by ji nezničil tím, že by se dotkl ženy. Mu Qing a Lan Chang se však znali, a to byl dobrý začátek.

Vodítek však stále bylo málo, takže Xie Lian zavrtěl hlavou a sestoupil z Nebeského dvora.

Když byl duch plodu potlačený, Lang Ying a Guzi se usadili v domě bohatého obchodníka. Nemusel se o ně bát, ale ani tak nebylo dobré zdržovat se příliš dlouho. Obchodníkovi by se to nemuselo líbit. A tak ve chvíli, kdy sestoupil na zem, si to namířil rovnou do města. Obchodník po jeho spatření okamžitě vzrušeně vykřikl a chytil jej za ruce.

„Daozhangu! Ctihodný, ctihodný muži! Minulou noc jsi spal v komnatách mé paní a všechny dveře byly zamčené, přesto ses vypařil jak pára nad hrncem! Když jsem ráno otevřel, nemohl jsem uvěřit vlastním očím! Jsi tak mocný, tak mocný! A jak se ti vedlo? Chytil jsi tu stvůru?“

„Chytili jsme ji, neměj strach. Všechno už je v pořádku,“ odpověděl princ. „Jak se daří těm dvěma chlapcům, které jsem přivedl s sebou?“

Zdálo se, že z bohatého obchodníka spadly veškeré starosti, a radostně zvolal: „Dobře, jsou moc hodní! Ani toho moc nesnědli. Daozhangu, kde je tvůj chrám Tisíce světel? Půjdu obětovat a ukážu svou vděčnost! Ode dneška budu jedním z nejvěrnějších uctívačů tvého chrámu a nikdo mi to nebude moci upřít.“

Xie Lian nevěděl, jestli se má smát nebo plakat, ale když takhle rozšířil počet svých věřících o jednoho, ke všemu ještě bohatého, byl docela rád. Poučoval a káral toho bohatého kupce o ctnostech, radil mu, aby se napříště vyvaroval promiskuity, aby byl své ženě oddanější a láskyplnější, a nakonec mu řekl, aby v blízko době navštívil svatyni Pu Qi. Potom odešel i s Lang Yingem a Guzim v závěsu.

Všichni tři se vrátili do svatyně ve vesnici Pu Qi. Xie Lian sebral ceduli, prosící o dar a pomoc s opravami, a umístil ji na nápadnější místo. Tajně doufal, že ji bohatý obchodník uvidí, jen co přijde. Potom vstoupil do svatyně. Hned na prahu si všiml, že je zde všechno jiné.

Podlahy byly zametené, oltářní stůl a židle čisté, prach otřený, dokonce i odpadky v rohu byly pryč. Vypadalo to, jako by je navštívila pověstná Paní říční šnečice – všechno bylo až příliš čisté.²

Dokonce i Qi Rong byl pryč!

S jeho zmizením jako by se celý celé místo stalo prostornějším a světlejším, a dokonce i vzduch se jaksi pročistil. Guzi však v náručí nesl masové koláče, které speciálně pro něj přinesl z města, a když ho vevnitř neviděl, zneklidněl.

„Velký bratře, kde je táta?“

Xie Lian se okamžitě otočil. Ještě ani nevyšel ze dveří, když vycítil útok. S mrazivým zábleskem proti němu cosi vylétlo. Okamžitě vytáhl Fang Xin, aby útok vykryl. Zařinčelo to; ledové světlo vylétlo vysoko do vzduchu a spadlo daleko od něj.

Tasil čepel jako blesk a stejně rychle ji vrátil do pochvy. Oddechl si, ale hned na to se zase zarazil.

„To je vše? Jen záblesk a už žádný další útok?“

Otočil se a prohlédl si místo, kam ona věc dopadla. Stříbřitá věc ležela opodál, křivě zabodnutá do země. Zdálky se mu ten zakřivený stříbrný oblouk zdál povědomý. Xie Lian přišel blíž i s oběma dětmi, a když pochopil, oč se jedná, okamžitě se sklonil.

„To je… to je E-Ming! Co se děje?“

Vidět ho ptát se zbraně na to, co se děje, byl nesmírně zvláštní pohled. Právě procházející farmáři se po něm divně podívali a nenápadně do sebe šťouchli lokty.

„Podívej, ten muž mluví s mečem…“

„Jo, všiml jsem si. Je divný, pojďme raději pryč…“

Xie Lian se však musel zeptat, protože celé tělo E-Mingovy čepele, včetně stříbrně lemovaného oka na jílci, se prudce třáslo. Bylo to, jako by se nakazil nějakou nemocí. Chvěl se čím dál silněji.

Navzdory sobě samému natáhl ruku a znepokojeně se zeptal: „Ublížil jsem ti před chvílí?“

--Předchozí kapitola--       --Seznam kapitol--        --Další kapitola--

---

1 Tohle asi přeložit nešlo. Dvě věci, „synovec“ a „červený balíček“. Oslovení „synovec“ a „neteř“ je opakem „tety“, což na mnoha místech Asie lehce familiární oslovení každé starší ženy, která se mihne kolem a se kterou nemáte pevný společenský vztah (od náhodné prodavačky až po sousedku či vzdálenou příbuznou). Popravdě netuším, zda se to ještě ezi současnou generací používá jinak než v žertu. Pokud chcete oslovení „synovče“ a „neteři“ v praxi, doporučím videa od „Uncle Roger“J https://www.youtube.com/watch?v=t_KdbASIkB8Červený balíček je pak jakási forma peněžního dárku, odvozená od jeho balení v červené obálce, která se dávala k novému roku, svatbě, narozeninám, šťastné události, ale třeba jen jako vděčnost od rodičů pro spolužáka, mezi kamarády… znamená to prostě „hodně štěstí a prosperity“. Už na to mají na WeChatu (takovej jejich WhatsApp) dokonce i appku.  ^↩

2 Paní říční šnečice (schválně to zkuste říct rychle dvakrát za sebou!) je postava z lidových pověstí. Kdysi ji v podobě šneka zachránil rybář a přinesl si ji domů. Když byl přes den pryč, proměňovala se v dívku a vykonávala domácí práce. Jakmile to zjistil, vzal si ji a žili spolu šťastně až do smrti. (Předpokládám, že v lidské podobě, jinak bych to kulturně posunula k temným vodám japonského žánru hentai... heh) ^↩