Kapitola 106: Tři bohové a jeden duch; ani stopa po Kazateli 2

Že by se před námi skryl, a ovlivnil duchovní pole ve chvíli, kdy jsme opustili svatyni Pu Qi?“ zamyslel se Shi Qingxuan, ale vzápětí si svou teorii sám vyvrátil. „Ne, to by nefungovalo.“

Xie Lian souhlasil. „To opravdu ne. Jakmile jsme otevřeli dveře v poli, pak i kdyby se Kazatel vplížil dovnitř, stejně bychom dorazili na původní místo. Soustava už byla aktivována, takže ji nemohlo nic ovlivnit. Ten netvor by na to měl jen pouhý zlomek vteřiny.“

Musel by to stihnout během krátkého okamžiku, kdy Ming Yi dokončil kresbu pole, Shi Qingxuan sfoukl svíčku a svatyně Pu Qi se ponořila do tmy. To však odporovalo Xie Lianovu předchozímu tvrzení.

Shi Qingxuan na to poukázal: „A předtím ve svatyni nebyl nikdo kromě nás.“

Kdyby tam mimo tří nebeských úředníků a krále duchů byl někdo další, museli by si toho všimnout. Měl to snad na svědomí někdo z nich? Kdo potom byl tím nejpravděpodobnějším viníkem?

Shi Qingxuan mimoděk střelil pohledem po Hua Chengovi. I když se hned podíval jinam, Hua Cheng si toho všiml. Usmál se: „Proč se na mě tak díváš? Nezdá se ti, že Vládce země je v mnohem podezřelejší?“

Teď na něj pohlédl i Ming Yi.

Hua Cheng pokračoval: „Místo hádání se, kdo pole změnil, co vzít v úvahu, že bylo možná od začátku nakresleno špatně?“

Ming Yi ani teď nic neřekl, ale Shi Qingxuanovi došla trpělivost: „Pane Hua, to už stačí, ano? Vím, že jste s bratrem Mingem měli nějaké spory, ale on takový není. Přivedl jsem ho sem na poslední chvíli, takže nemá důvod nám nijak škodit.“

„Ne vždy potřebuješ ke všemu důvod. Vládce větru, podezřelý jsi i ty sám.“

„Cože?“ Shi Qingxuan na sebe ukázal, překvapený tím, jak se vše obrátilo proti němu. „To jako já?“

„Ano,“ kývl Hua Cheng. „Zloděj často křičí: ‚chyťte zloděje. Jestli se ty a tvůj ctěný bratr opravdu bojíte Kazatele prázdných slov, proč do toho zatahujete další osoby? Moje podezření není od věci. Možná je to jen vaše intrika s cílem nás sem přivést.“

Už při pohledu na jeho drzý výraz bylo jasné, že schválně vykládá nesmysly. Tvářil se však neuvěřitelně sebejistě.

Shi Qingxuan se otřásl: „Copak… copak bych se choval tak nesmyslně?“

Hua Cheng se zasmál. „Stejná logika. Copak bych se já choval tak nesmyslně?“

At už kdokoliv obvinil kohokoliv, mohl mu to vrátit stejnými argumenty. Xie Lian raději mávl rukou: „Dobrá, nechme toho. Ještě jsme nic nevyřešili a už jsme o sobě začali pochybovat.“

Hua Cheng se hlasitě zasmál. Jeho postoj byl jasný – nebude pomáhat ale ani škodit, je tu čistě pro zábavu. Nebylo možné od něj nic čekat, ale také nebylo třeba si ho hlídat.

„Vlastně je tu ještě jedna možnost,“ zamyslel se Xie Lian. „Poté, co Vládce země nakreslil uvnitř svatyně směr pole, čekal venku někdo jiný, kdo na dveře nakreslil pole ještě silnější.“

Shi Qingxuan seslal na dveře zvukotěsné kouzlo, aby je Qi Rong nemohl poslouchat, čímž svatyni zapečetil. Pokud by někdo zvenčí přišel a něco s dveřmi udělal, ani by si toho nevšimli. Při střetu dvou kouzel stejného zaměření pak zvítězilo to silnější. Tato „síla“ nezávisela ani tak na úrovni tvůrce jako na materiálu. Ming Yi použil starou rumělku, kterou Xie Lian získal při sběru harampádí, takového, o který nestáli ani ostatní sběrači. Kdyby někdo jiný použil k vytvoření pole třeba čerstvou krev, bylo by kouzlo mnohem silnější. 

Shi Qingxuan vzal tuto možnost v úvahu. „Zvenku svatyně? Že by to byl Zelený duch? Mohl ve svém stavu vůbec něco dělat?“

„To si nemyslím,“ řekl pomalu princ.

Hua Cheng byl ještě přímější: „V příštích sedmi dnech si může o nějakém pohybu leda tak nechat zdát. Ale před svatyní nebyl jen on.“

Jako by tím něco naznačoval.

Xie Lian si povzdechl: „Každopádně nesmíme panikařit a poškozovat vzájemnou důvěru.“

Ušel několik kroků a dodal: „Ale slova toho netvora byla opravdu zvláštní. Proč říkal, že se toto místo stane pro Vládce větru ‚noční můrou, na kterou se bude bát i vzpomínat‘? Máme se tu něčeho bát?“

Shi Qingxuan se s mírným zamračením rozhlédl: „Počkat. Tohle je…“

Ještě ani nedomluvil, když se Ming Yimu zúžily oči. V jeho ruce se něco zablesklo a vzápětí sekl přímo proti zátylku Shi Qingxuanovy hlavy.

Xie Lian vykřikl: „Vládce větru, pozor na záda!“

Prásk!

Ming Yiův úder rozlomil na dvě části jakýsi velký obdélníkoví předmět, padající přímo Shi Qingxuanovi na hlavu. Vládce větru rychle uskočil a přitiskl si ruku na hruď.

„To bylo těsné.“

Podíval se dolů a zorničky se mu zúžily. I Xie Lian přistoupil blíž a ohromeně strnul. Tím předmětem byla modře zbarvená deska s názvem budovy, hlásající „Chrám větru a vody.“

Ming Yi s ledovým výrazem spustil ruku. Rozbít zakládající desku chrámu nebeského úředníka bylo obrovské tabu. Shi Qingxuan se chvíli vzpamatovával z překvapení, ale hned na to si rukávem smetl z oblečení třísky a tiše pronesl: „Prosím, nikde o tom nemluvte. Nikomu nic neříkejte, ať se to nerozkřikne. Kdyby se můj bratr dozvěděl, že zakládající deska našeho chrámu praskla, strašně by se rozzlobil.“

Xie Lian se na něj nevěřícně ohlédl. „Tohle je skutečně váš chrám?“

Vzhledem ke stavu budovy se tomu dalo těžko věřit.

Vládce vody byl bohem bohatství, takže na něj věřící nešetřili penězi. Jeho chrámy si vždy vedly dobře. Vidět jeden znesvěcený a v takovém stavu, to bylo stejně nepředstavitelné, jako vidět několik dnů po sobě ležet na ulici stejný svazek peněz.

Shi Qingxuan se znovu vrátil dovnitř sálu. Vnitřek chrámu byl zpustošený dlouhým zanedbáváním, plný pavučin a nánosu prachu. Vládce větru se začal přehrabovat v hromadách harampádí. Po chvíli z nich vylovil dvě zlaté lidské sošky.

Té patřící Vládci větru chyběla noha a ruka a božská soška Vládce vody byla dokonce bez hlavy. Nevypadaly, že by se rozpadly působením času, spíš jako by je někdo poškodil něčím ostrým, když si na nich vybíjel zlost. Obě sošky byly vyvedeny nesmírně realisticky, takže působily jako živé. O to hrozivější bylo vidět je v opuštěném chrámu, se zlatým úsměvem na tělech poškozených něčí zlobou.

Shi Qingxuan zamračeně svíral v každé ruce jednu sošku a nahlas přemýšlel: „Proč taková nenávist? Kde se vzala taková zášť?“

Xie Lian dobře vnímal jeho hněv, a tak, aby jej uklidnil, jemně odpověděl: „Můj pane Vládce větru, nesmíš si to tak brát. Dokud budou existovat lidé, kteří bohy uctívají, budou existovat i ti, kteří je znesvěcují. Tak to na světě chodí a není třeba se tím trápit. Celé to zde musel schválně nastražit ten netvor právě proto, aby ve tvém srdci rozdmýchal strach a nakrmil se tvou duchovní silou.“

Ming Yi byl však ve svých slovech ještě stručnější. "Považuješ se za dobrého člověka nebo ne? Pokud ne, proč tu s tebou ztrácíme čas?“

Shi Qingxuan setřel špínu z božských soch, zaťal zuby a sevřel pevně vějíř Vládce vody. Prudce se zvedl na nohy: „Já JSEM dobrý člověk! A teď se podíváme, co je ta stvůra zač!“

Vyšli ze zchátralého chrámu a chvíli se rozhlíželi po malém městečku. Bylo velmi tiché a poklidné, ani rušné, ale ani zaostalé. Ničím se nelišilo od jiných městeček. Nepatřičně tu vypadali spíš oni – mezi smrtelníky byl jejich vzhled, vystupování a oděv až příliš nápadný. Proto se brzy vmáčkli do malé uličky a převlékli se.

Xie Lian byl už tak oblečen prostě, takže zůstal v tom, v čem byl, ale ostatní tři se změnili k nepoznání. Zatímco Shi Qingxuan hodnotil Ming Yiho nové oblečení, princ si po očku prohlížel Hua Chenga, oblečeného do jednoduchých černých šatů. Pečlivě svázané dlouhé vlasy měl zdobené bílým nefritem, díky čemuž vyměnil svůj předcházející vzhled líného floutka za vzhled energického mladíka. Vypadal jako mimořádně pohledný, talentovaný a chytrý žák nějaké proslulé sekty. Přesto byl stále nápadný – ani císař nevypadá jako žebrák, i kdyby se za něj převlékl. Xie Lian si vzpomněl na jedno rčení: ‚Aby muži vypadali hezky, musí nosit černou‘. Pravdivost toho výroku ho přinutila k hlubokému zamyšlení.

Když se probral, pohlédl na Vládce větru a země, a na něco si vzpomněl. Zašeptal: „San Langu, chtěl jsem se tě zeptat…“

Hua Cheng si upravil rukávy. „O co jde?“

Xie Lian sevřel ruku v pěst, přitiskl si ji na rty a lehce si odkašlal. Snažil se znít nesmírně nenuceně: „Jaké je heslo k tvému soukromému komunikačnímu poli?““

Aby bylo možno komunikovat a předávat si zprávy soukromě, bylo třeba znát heslo druhé strany. Například aby se člověk spojil s Shi Qingxuanem, musel hlasitě odříkat čtyři řádky následujících veršů:

„Vládce větru je nesmírně nadaný,

Vládce větru je zábavný a bezstarostný,

Vládce větru je laskavý a spravedlivý,

Vládce větru má sladkých šestnáct let.“

Většina nebeských úředníků si pochopitelně volila mnohem jednodušší hesla, u kterých člověku netrnula tvář.

Taková hesla se na Horním dvoře neprozrazovala jen tak, znali je pouze ti, kteří si byli blízcí. U nejvyššího Krále duchů to platilo stejně. S Xie Lianem se sice neznali dlouho, ale dalo se říct, že jejich vztah je poměrně dobrý. To, že si zatím nevyměnili heslo, bylo trochu zvláštní, ale byla pravda, že kdykoliv bylo potřeba něco vyřídit, setkali se osobně.

Xie Lian nikdy předtím žádného z nebeských úředníků o heslo nepožádal. Když bylo potřeba, prostě je mohl zavolat v rámci komunikačního pole, a to i v případě osobních rozhovorů. Bylo to poprvé, kdy chtěl soukromější variantu. Byl v tomto ohledu dost nezkušený a trochu se bál, že jeho žádost byla trochu přes čáru. Navíc se Hua Chengovi začaly lesknout oči.

Princ z toho byl trochu nesvůj, takže spěšně dodal: „Je ti to nepříjemné? Nezlob se na mě, jen jsem se tak ptal. Chtěl jsem něco později probrat v soukromí, jinak bych nebyl tak troufalý. Můžeme si raději zkusit nenápadně promluvit někde bokem, a…“

Hua Cheng ho přerušil: „Není mi to nepříjemné. Jsem naopak velmi šťastný.“

„Cože?“

„Gege, mám velkou radost, že jsi mě konečně požádal. Nikdy předtím ses o tom nezmínil. Myslel jsem si, že si prostě nerad vyměňuješ soukromá hesla s jinými lidmi, a tak jsem tě do ničeho netlačil. Teď, když jsi mne sám požádal, nemůžeš hned obrátit a začít tvrdit, že ‚ses ptal jen tak‘.“

Xie Lian si oddechl, rozzářil se a chytil Hua Chenga za ruku. „Takže nás oba trápilo to samé! To o ‚zeptání se jen tak‘ jsem nemyslel vážně, omlouvám se ti. Jaké že je tvé slovní heslo?“

Hua Chengovy se k němu s třpytícíma očima naklonil. „Poslouchej pozorně, gege. Povím ho pouze jednou.“

Pak zašeptal jedinou větu.

Xie Lianovi se rozšířily oči. „Cože? Tohle? San Langu, neřekls to špatně?“

„Je to přesně takhle,“ odpověděl Hua Cheng s nenuceným úsměvem. „Pokud mi nevěříš gege, proč to nezkusíš?“

Xie Lian si netroufal. „Chceš říct… že pokaždé, když se tě někdo pokusí oslovit, musí tu větu v duchu třikrát odříkat? Je to trochu trapné.“

Hua Cheng se ušklíbl. „Netoužím potom, aby mě někdo kontaktoval, proto jsem jako heslo vybral tuhle frázi. Dává ostatním najevo, aby se drželi dál. Ale pro tebe budu vždy k dispozici.“

Xie Lian si trochu nedůvěřivě pomyslel, že takové heslo je od Hua Chenga opravdu podlé. Zaváhal. Toužil otevřít soukromé komunikační pole, ale ta slova mu prostě nešla přes ústa – nedokázal je vyslovit ani ve své mysli.

Než se Hua Cheng smiloval, chvíli se bavil pohledem na rozčilujícího se Xie Liana. Princ si zakrýval rukou ústa a odvracel zrudlou tvář.

„Dobře, dobře. Jestli se gege neodvážíš odříkat to nahlas, budu to já, kdo se s tebou spojí. Jaké je tvoje slovní heslo?“

Xie Lian na něj pohlédl: „Prostě tisíckrát odrecituj Etickou sútru.“

Hua Cheng pomalu povytáhl obočí. O chvíli později zaslechl Xie Lian vedle ucha jeho hlas:

„Ta věta zní „prostě tisíckrát odrecituj Etickou sútru‘, že?“

Ti dva stáli proti sobě se zavřenými ústy a navenek neřekli ani slovo. Komunikovali pohledem, šeptali si tajemství hlasem, který ostatní neslyšeli, a dobře se u toho bavili. Xie Lian mu také odpověděl pomoc soukromého komunikačního pole: „Přesně tak. Nemůžu uvěřit, že ses tím nenechal napálit.“

Hua Cheng zamrkal. „Ha, málem nechal. Je to opravdu povedené.“

Teď zamrkal i Xie Lian a na tváři mu bylo znát, jak ho to potěšilo.

Je třeba dodat, že to heslo s naprostou vážností vymyslel před osmi sty lety. Věřil, že je opravdu zábavné, tak ho použil hned poté, co se povznesl. Jenže až příliš mnoho nebeských úředníků s ním smysl pro humor nesdílelo, a i poté, co vtip pochopili, byli spíš naštvaní než pobavení. Mu Qing mu přímo řekl: „Vaše Výsosti, tvůj nápad je příšerný, tak mi odpusť, že se tomu nesměji.“ Feng Xin se naproti tomu smál, až se za břicho popadal, ale byl typem člověka, který se bezdůvodně směje úplně všemu. S takovou se pocit zadostiučinění nedostavil. Jenže teď se smál Hua Cheng, a to znamenalo, že se mu vtip alespoň trochu povedl.

Původně měli všichni v plánu zajít do nejlepšího podniku hlavního císařského města, ale co se ocitli úplně jinde, byl jim výběr místa úplně lhostejný. Prostě si zamluvili pokoj v tom největším podniku ve městě a znuděně se tam posadili.

Když jim obsluha přinesla pití, Xie Lian se k muži obrátil: „Mohu se zeptat, kde se vlastně nacházíme?“

Byla to trochu neomalená a zvláštní otázka, ale také ten nejpřímější a neúčinnější způsob, jak se dostat k informacím. Obsluhující muž byl ohromen. 

„Vy jste sem nepřišli kvůli pýše našeho města? Nacházíte se ve Fu Gu.“

„Pýše? Jaké pýše?“

Muž ukázal prstem. „Naše město je proslulé pro svou Ohňovou slavností! Je to opravdu vyhlášená podívaná a každý rok touhle dobou sem kvůli ní přijíždí mnoho cizinců.

Shi Qingxuan se zvědavě zeptal: „Co je Ohňová slavnost?“

Odpověděl mu sám princ: „Oslava během lidových svátků. Budou tam nějací pouliční umělci, místní divadlo a tak dále. Stojí za to se tam podívat.“

Bylo to podobné jako kdysi Nebeský slavnostní průvod v Xian Le, jenže ten platil panovník a pořádaly jej městské úřady. Ohňová společenská slavnost naproti tomu pochází od prostého lidu.

Shi Qingxuan se rozhlédl: „Ale na dnešek žádný svátek nepřipadá, ne? Vždyť zítra je nanejvýš konec podzimu.“

„Někdy se pořádají i jako vzpomínka na nějakého člověka. Lidé si vyberou zvláštní den, baví se a slaví,“ vysvětlil Xie Lian.

V tu chvíli nastal na hlavní ulici před podnikem obrovský rozruch. Kdosi křičel:

„Uhněte, uhněte! Ženy a děti ať tu nestojí! Ustupte, průvod se blíží!“

Čtveřice pohlédla z okna. A že to byl nějaký pohled! Xie Lianovi se rozšířily oči.

Po hlavní ulici kráčel dlouhý průvod. Všichni účastníci byli pokryti silnými vrstvami zářivého jasného líčidla a oblečeni do podivných bizarních kostýmů, a každý z nich měl do hlavy zaraženou nějakou zbraň.

Ostré i tupé sekery, řeznické nože, železné kleště, nůžky i další čepele se zarývaly hluboko do lebky a probodávaly jim mozky. Některým dokonce z důlků visely ještě stále krvácející oční bulvy. Jiní měli hlavy nebo čela probodené zezadu. Všichni ti defilující lidé měli křečovitě stažená obočí, výrazy plné agónie a tváře pokryté krví.

Přesto dál troubili a hudba hrála a jejich přízračný průvod dál pochodoval vpřed.

Shi Qingxuan a Ming Yi

--Předchozí kapitola--       --Seznam kapitol--        --Další kapitola--

Poznámka předkladatele: Děkuji moc nové posile nekorektních korektorek Alli! :) 

A aby vám čekání na novou kapitolku lépe utíkalo, mám tu jeden velmi příjemný román s papapa, ne že by o to šlo, že. 😈 Zkusila jsem totiž přečíst něco i z korejského košíčku BL literatury, kde neřeší cenzuru, a po poněkud rozpačité zkušenosti s vlastně-ne-BL Omniscient Reader jsem se rozhodla zkusit něco romantického. A mám tu pro vás červenou knihovnu v té nejčistší podobě žánru (bohatý mocný alfa, chudý podceňující se omega, nekomplikovaná zápletka na téma "jak by mohl mít rád takového chudáka jako já" a do toho trocha humoru. :) Nicméně jako oddech je to skvělé a hned přečtené. Takže román Bye bye si můžete přečíst tady. A teda bylo by to dost jednoduché i na překlad, kdyby si chtěl někdo tenhle koníček zkusit!