Kapitola 68: Než se v příštím životě dotkneš něčího bolavého místa

Než Cheng Qian odešel, dostal od Tang Zhena radu:

„Démoničtí kultivující nemají zábrany. Nepochybují o svých činech. Nanjiang je jejich hlavní základnou, a i když jsi mocný, nemusíš být schopen předvídat všechny jejich kroky. Jakmile získáš Ledový plamen, ihned odejdi, a hlavně se s nimi nepouštěj do boje přímo ve městě. Kdyby už na boj došlo, pokus se ho dostat ven.“

Cheng Qian nebyl natolik nedbalý, aby tu radu ignoroval. Jenže potom, co se odehrálo na plošině, a poté, co si vybavil démonického kultivujícího s holou hrudí, na kterého narazil před chvílí, toužil tohle démonické hnízdo vypálit do základů.

Musel násilím potlačovat třas ruky, a nakonec mu nezbylo než recitovat Písmo o čistotě a klidu, aby uklidnil vlastní rozrušení i ruku, svírající jílec meče.

Rychlým pohybem vytvořil pečeť, využil stínů a temných míst a podél zdi sestoupil dolů.

Bylo zde velké množství lidí, ale naštěstí byli natolik zaměstnáni divadlem a vlastním chtíčem, že si Cheng Qianovy stínové postavy nevšimli.

Přikrčil se za závěsem a plně se soustředil, aby svou mysl vyčistil od okolního dění, a začal pátrat po Ledovému plameni. Vytáhl malou nefritovou želvičku, kterou mu dal Tang Zhen. Byla tmavě zelená a průsvitná, velká jen asi jako jeho palec. Položil si ji na dlaň, a želvička se začala točit na špičce jednoho prstu. Ocásek měla zdvižený a její kulatá hlava se pohupovala ve vzduchu. Nakonec se zastavila, otevřela tlamu a nasadila toužebný výraz.

Cheng Qian zvedl hlavu, aby sledoval směr jejího pohledu. Jako by do něj uhodil blesk.

Želvička zírala k plošině.

Doufal, že té malé potvoře jen zamotaly mozek okolní výpary, a tak ji štípl do krku a otočil na záda. I s krunýřem obráceným dolů kopala želvička krátkýma nohama ve vzduchu a stále se natáčela čelem k plošině.

Buď to byl malý želví zvrhlík, nebo se pod plošinou opravdu nacházel Ledový plamen.

Cheng Qian si povzdechl. Svůj příchod si nenačasoval zrovna dobře. Spěchal sem jen proto, že ho rozrušila ta záležitost s Han Yuanem, ale viditelně by udělal lépe, kdyby se raději někde zavřel.

Jenže když už byl jednou tady, nedalo se jinak. Rozhlédl se a zamířil k místnosti s klecemi. Prosmýkl se chodbou a rozšířil kolem sebe vrstvu bílého mrazu. Stráže u vchodu ztuhly na svých místech a Cheng Qian kolem nich rychle prošel. Zároveň s tím vyslal záblesk energie, který s přesností rozřízl zámek na dveřích.

Nenadělal téměř žádný hluk, ale přesto upoutal pozornost několika bdělejších démonických kultivujících. „Hej, kdo to tady slídí?“

Cheng Qian nezpomalil, ale v duchu se ušklíbl. Tihle mu mají zrovna co vyčítat.

Měl v úmyslu vyřídit celou věc co nejrychleji. Pokryl si tělo lehkou námrazou a pak ji naráz rozprostřel po celém pavilonu. Celá věž se v mžiku ocitla uprostřed sněhové bouře. Bylo to od něj dost podlé, protože většina přítomných démonických kultivujících byla oblečená jen napůl a někteří ani to.

Zavládl chaos.

Než se ho kdokoliv pokusil zastavit, úderem meče roztříštil nejbližší železnou klec, což vyvolalo kýženou pozornost. Využil zmatku a proklouzl k plošině, do které vší silou udeřil mečem. Mrazivé ostří vyslalo do vzduchu jasný záblesk a plošina se rozdělila na dvě poloviny. Okolo se rozlétly úlomky kamenů a dřeva, a Cheng Qian se rychle postaral o zbytek démonických kultivujících, kteří přežili jeho první útok. Potom vypustil do vzduchu nefritovou želvičku. 

Během letu se začala zvětšovat, a když přistála na zemi, vyrostla už do velikosti malé hory. Hrdě se tyčila uprostřed nádvoří, jako by tu stála odjakživa, a začala se zhluboka nadechovat. Chvíli se zdálo, že má snad v plánu spolknout celé město. Věž pavilonu se otřásla a pod troskami plošiny se začal vynořovat kulatý balvan.

V tu chvíli se na balkon nejvyššího patra prodral vysoký muž v dlouhém plášti s kápí staženou do čela. Nedbaje zmatku se naklonil přes zábradlí a vztekle zakřičel: „Co jsi zač, mizerný zloději? Koleduješ si o smrt!“

Cheng Qian se musel z označení za „mizerného zloděje“ chvíli vzpamatovávat.

Muž v plášti na balkoně prudce máchl rukou a zaútočil, aniž by se staral o to, zda zasáhne i vlastní druhy.

Jeho útok se zformoval do podoby rozpínající se černé mlhy. Sněhová vánice, kterou Cheng Qian rozpoutal, začala pod jejím tlakem polevovat. Mlha pohltila i několik démonických kultivujících nižší úrovně, kteří nestačili včas uniknout. Zbyly z nich jen kosti bez stopy živé tkáně – takhle dočista by je nezvládl obrat ani hladový žebrák.  

Takže tohle pekelné místo mělo svou stráž. Cheng Qian se chladně zasmál a skočil nefritové želvě za krk. Mrazivé ostří opustilo jeho ruku, pronikavě chladná aura meče vystřelila vzhůru jako vichřice a vší silou odrazila útok démonického kultivujícího. Studená energie se v pavilonu střetla s horkým větrem Nanjiangu a kolem dopadaly kapky vlažné vody.

Muž v dlouhém plášti zatlačený aurou meče spěšně couvl. Nefritová želva využila příležitosti a v mžiku Ledový plamen pohltila.

Když splnil svůj cíl, nechal Cheng Qian želvu znovu smrsknout na velikost palce a schoval si ji do rukávu. Při pohledu na chaos okolo se mu zdálo, že to přeci jen trochu přehnal. Připravil se k ústupu na meči, ale právě v tu chvíli někdo z rohu vězení zavolal:

„Starší, pomoz nám! Jsme učedníci z hory Bílého tygra v Xiliangu!“

Cheng Qian sice předtím rozbil část vězení, ale jen proto, aby odvrátil pozornost. Neměl v úmyslu se zdržovat, vždyť už takhle toho pro ně udělal víc než dost. Pokud se nechali chytit jen díky své slabosti, můžou si za to sami.

Přesto se zastavil. Samozřejmě nepovažoval učedníky Bílého tygra za nijak výjimečné, ale zastavilo ho samotné zaslechnutí toho jména. Důvod byl prostý – pán horské vesnice Bílého tygra měl v držení jeden z klíčů k zámku Země hory Fuyao. 

Cheng Qian netušil, proč jeho mistr vytvořil zámek takovým způsobem, ale trápení svého nejstaršího bratra nemohl ignorovat. Bez ohledu na to, zda mu uvěznění učedníci o svém původu říkali pravdu nebo ne, nemohl je ignorovat. 

Otočil se zpět k vězení, ale to už se na něj vrhla skupina démonických kultivujících. Švihl mečem a smetl je v jediné vlně, a vzápětí už stál před osobou, která na něj volala.

 

Byl to mladý muž s bystrým pohledem, spoutaný těžkými řetězy. Oči měl bystré a zářící vnitřním světlem. Cheng Qian si na něj už předem vytvořil negativní dojem, ale při pohledu těch očí si nemohl pomoci – byl mu sympatický. Mladík původně ani nedoufal, že se Cheng Qian skutečně otočí, a teď se radostně usmíval.

Všechno to nadšení mu naštěstí nezastínilo mozek a jako první řekl to nejdůležitější: „Starší, na řetězech je omračující kouzlo!“

Cheng Qian beze slova pozvedl meč. Ozvalo se hlasité zařinčení, když se čepel Mrazivého ostří střetla s řetězy. Nic víc se však nestalo.

„Hrubá síla nepomůže!“ řekl mladík spěšně. „Vymyslím jiný způsob, starší… Pozor!“

Na Cheng Qiana se zezadu pokusilo zaútočit několik démonických kultivujících.

Ani se nemusel otáčet, jen mávl Mrazivým ostřím. Magická čepel měla jen zřídka příležitost dostat se do tak vražedného konfliktu a špička meče, předtím zářivá jako sníh, se nyní zbarvila do červena. Čepel se chvěla jako živá bytost. Vyplňovala prostor kolem sebe vražednou energií a s každým jejím úderem padaly hlavy. Než mohl uvězněný mladík cokoliv říct, Cheng Qian udeřil do řetězů do stejného místa jako předtím.

Démonická kouzla se střetla se smrtící čepelí a znovu a znovu do sebe zuřivě tlačily. Každý další úder byl silnější než předchozí a temná aura se proplétala s chladným mrazem, že bylo těžké je od sebe rozeznat. Mladíkovi se zadrhl dech v hrdle a musel odvrátit zrak. Nechápal, jak může tak jemně vyhlížející osoba, jakou byl jeho zachránce, volit tak přímý a brutální způsob řešení.

Nakonec přece jen zvítězila hrubá síla. Pod mladíkovým ohromeným pohledem řetěz s ostrým zvukem praskl. Vyvalila se z něj energie v podobě černého kouře, která se po chvilce rozptýlila po okolí. Řetězy už zase byly jen obyčejným železem, které nemohlo síle meče odolávat. 

Cheng Qian luskl prsty. Výbuch bílého světla vzal na sebe podobu koně a rozletěl se přímo k obzoru – chtěl tak Tang Zhenovi s ostatními oznámit, že dosáhl svého cíle a chystá se stáhnout. Budou se muset připravit na útok, až si pro ně démoničtí kultivující přijdou.

Temná energie hutněla a tlačila na něj ze všech stran, jako by se démoničtí kultivující pokoušeli dostat ho v jediném posledním útoku. Cheng Qian ji zablokoval svým mečem. Mrazivé ostří v jeho rukou ztěžklo. Aniž by se ohlédl, oslovil mladíka za sebou: „Raději se drž dál.“

Po všem, čeho byl svědkem, neměl mladík důvod váhat. Rychle vyšel z pavilonu a ani jednou se neohlédl.

Cheng Qian změnil postoj a mečem naplněným démonickou energií sekl vší silou do země, která pukla. Přes dvůr pavilonu se otevřela hluboká trhlina, táhnoucí se budovou z jedné strany na druhou. Rozptýlená démonická energie dopadla jako kladivo a celý pavilon se zřítil jak domeček z karet. Své dílo dokončil záchranou zbývajících vězňů – když už s tím jednou začal, nebyl důvod nechat práci nedokončenou.

Většina uvězněných lidí byli kultivující, a na tomhle místě plném ďábelských praktik si museli přetrpět hotová muka. Jakmile se ocitli na svobodě, přemohl je vztek a vyrazili do útoku.

Strhl se chaotický boj.

Cheng Qian měl v plánu využít zmatku a ustoupit, když v tom k němu z dálky dolehl zvuk strun pipy.¹ Vysoký tón se mu zabodl do ušních bubínků, rozechvěl celé tělo a narušil tok duchovní energie.

A pak, stejně jako se ze všech stran ozývají písně Chu,² se struny pipy rozlehly celým městem Zhaoyang. Odporná nasládlá vůně, částečně přehlušená pachem čerstvé krve, znovu zesílila a přinesla s sebou zvláštní pocit otupělosti.

Cheng Qianovi přišlo, jako by ležel v hromadě vaty. Jeho končetiny byly jako bez síly. Vedle ucha uslyšel něčí hrdelní zamručení a pas mu jemně sevřely čísi horké ruce. Konečky prstů ho jemně hladily přes látku a vyvolávaly v něm podivné mravenčení.

Bylo to mocné písňové kouzlo, ale démonický kultivující tentokrát narazil – Cheng Qian byl dalek jakéhokoliv chtíče a to, co na tomhle místě dnes viděl, ho dostatečně znechutilo. Naskočila mu husí kůže. Mrazivé ostří se roztočilo kolem jako vichřice a podřezalo krky všemu, co bylo v jeho dosahu.

Chřípí mu ucpávala těžká dusivá vůně a on si nepřál nic jiného, než skočit do jezera a od toho všeho se očistit. 

Démonický kultivující, který celé kouzlo vytvořil, stál nedaleko. Nespokojeně zabručel při pohledu na Cheng Qianovo bezcitné odhodlání. Tentokrát nechal struny pipy zaznít mnohem výše, ostře a tence.

Cheng Qianovi se rozostřil zrak, jak ho opět pohltila iluze. V jediném okamžiku se mu před očima mihl nespočet známých tváří. Vtíravá sladká vůně zmizela a nahradila ji známá vůně orchidejí. Ruce, které ho svíraly, se proměnily v obláček azurového dýmu, který se posunul před něj a pomalu se měnil v tak dobře známou tvář.

Stál před ním muž v bílém a s vějířem v ruce na něj s úsměvem hleděl. Na prstu měl nepřehlédnutelný prsten s měděnou mincí.

Cheng Qianovi se rozšířily oči.

Nemohl si pomoci, na okamžik zůstal omámený. To trvalo jen krátce. V příštím okamžiku se mu v dlani objevil tentýž prsten s mincí – ten, který jeho majiteli vlastnoručně sebral.

Z prstenu vyletěla duchovní imitace s jeho vlastní tváří a udělala to jediné, co uměla – bez ohledu na cíl vrazila osobě před sebou facku. Podvodná iluze se pod tím úderem rozptýlila a duchovní imitace se s pohrdavým pohledem vrátila zpět do prstenu.

Ten směšný napodobující duch se ukázal být pro odehnání zla překvapivě užitečný.

Cheng Qian zamrkal a vzpamatoval se. Uši mu hořely a měl pocit, že v nejbližší době se sám na sebe nedokáže podívat ani do zrcadla.

Potlačil rozpaky a sekl Mrazivým ostřím. Hrot meče zmrazil vlhkost ve vzduchu do podoby obřího rampouchu, do kterého vzápětí uhodil. Zvuk tříštícího se ledu přehlušil melodii pipy a zbytek iluze se rozptýlil v obláčku černé mlhy.

Cheng Qian si teprve teď uvědomil, že podél zdí města Zhaoyang jsou pověšeny krátké kovové tyče. Navzdory bezvětří se kývaly, narážely do sebe a vytvářely ve městě silné magické pole. Na jedné z hradeb stál démonický kultivátor uhrančivého vzhledu s pipou v ruce. Jeho zachmuřený pohled se setkal s Cheng Qianovým a muž vzápětí zmizel.

Propuštěný mladík se jedním skokem přenesl zpět na dvůr, přistál vedle Cheng Qiana a snažil se popadnout dech: „Ten démonický kultivující je jeden z Chodců nočních můr, je to vůdce sekty rozkoše.  Nesmírně podlý člověk. Ach, a já jsem Zhuang Nanxi³ z hory Bílého tygra. Přišel jsem sem na příkaz mých starších, abych tohle velké shromáždění démonických kultivujících prozkoumal. Vinou vlastní nedbalosti jsem jim padl do pasti. Starší, jak tě mám oslovovat?“

„Cheng Qian, hora Fuyao,“ odpověděl Cheng Qian stručně, vyletěl do vzduchu a srazil démonického kultivujícího, který se zrovna chystal zatroubit na signální roh věže s hodinami. Ze své výšky pohlédl na Zhuang Nanxiho: „Proč jsi pořád tady? Čekáš, až tě začne pronásledovat celé město démonů?“

Zhuang Nanxi po těch slovech vyskočil na velký strom poblíž. Za jeho postavou se ve vzduchu objevil luku podobný oblouk. Mladík na ten „luk“ z výšky seskočil a zároveň s tím křikl: „Malý Qi, půjč mi oheň!“

Odněkud se vynořil další hubený mladík a rukou rychle nakreslil pečeť. Z úst mu vyšlehla koule modrého plamene a rozletěla se směrem k Zhuang Nanximu. „Tahle je poslední!“ houkl za ním ještě tvůrce ohně.

Zhuang Nanxi hvízdl, indigové plameny se prodloužily a změnily se v šíp, který se spojil s „lukem“ a vzápětí byl vypuštěn, jako by šlo o opravdovou zbraň. Šíp se svištěním vyletěl k nebi, kde explodoval do tisíce jisker. V místě dopadu se měnily v ohnivé plameny, které brzy proměnily celé město Zhaoyang v ohnivé moře.

Zhuang Nanxi se otočil a dlouze zahvízdal. Z okolí se mu v odpověď ozvala další zahvízdání a objevilo se několik postav. Pod jeho vedením začali koordinovaně opouštět město. Dobrý výcvik se nezapřel.

Cheng Qian to divadlo sledoval s nezúčastněným výrazem, ale v duchu je musel obdivovat. Ve srovnání s učedníky ostrova Azurového draka, kteří žili ve věčném ústraní, a s věží Šarlatového ptáka, po které nezbylo vůbec nic, byli lidé z horské vesnice Bílého tygra sice nezkušení, ale rozhodně je čekala slibná budoucnost.

Pod Cheng Qianovým vedením prorazila skupina bránu a s tlupou démonických kultivujících v patách ustoupila z města.

„Starší, jak je setřeseme?“ naléhal Zhuang Nanxi.

„To nebudeme muset.“

Sotva to dořekl, snesl se z nebe pruh černé látky. Cheng Qianovy skupiny se ani nedotkla, zato uvěznila jejich pronásledovatele.

Ve vzduchu se objevil Tang Zhen. Kdoví kde sehnal létající koně, a teď na nich spolu s Liulangem a Nian Dadou čekali.

Cheng Qian mu hodil nefritovou želvu se spolknutým Ledovým plamenem přímo do náruče. „Vezmi si to. Na tomhle místě zůstat nemůžeme. Běžte!“

Nian Dada už byl ze vší té démonické energie vyděšený k smrti a přesně na ta slova čekal. Okamžitě pobídl koně a zavolal na Cheng Qiana. „Bojový strýčku, pospěš si!“

Cheng Qian si ho nevšímal a bez hnutí stál na místě.

To už se na Tang Zhenově černé látce objevila díra. Z davu dosud uvězněných kultivujících vyběhl Vůdce sekty Rozkoše, ten samý, kterého předtím viděl na hradbě. Zastavil se však kousek od Cheng Qiana.

Tady byli mimo démonické město, nenacházely se zde žádné pasti ani démonické artefakty, na které by se mohli spolehnout. Vůdce sekty Rozkoše najednou svého rozhodnutí rozběhnout se vpřed litoval. 

I kdyby měl člověk jakkoliv pozoruhodný talent, pokud kráčí po démonické cestě, jeho bojová síla vždy o něco pokulhává.

Ve vzduchu se na svém meči vznášela osamělá Cheng Qianova postava. Rukávy mu povlávaly ve větru jako plachty, jako by se chystal nechat se strhnout jeho proudy. Ten pohled naplňoval démonické kultivující strachem a nikdo z nich se neodvažoval přiblížit. Na jižní obloze zavládlo podivné dusivé ticho.

Vůdce sekty Rozkoše stočil pohled směrem, kterým utekla Zhuang Nanxiho skupina, a obezřetně se zeptal: „Mohu se zeptat, ctihodný pane, jakou zášť chováš vůči naší sektě? Proč jsi bezdůvodně zaútočil na mé město?“

Samozřejmost, s jakou prohlásil město Zhaoyang za své, byla neuvěřitelná.

„Žádná zášť. Nejsem světec, který zbavuje svět zla, jen…“ Odmlčel se a pak pohlédl na pipu v jeho rukou. Zvolna povytáhl Mrazivé ostří z pochvy a chladná ocel nepříjemně zaskřípala. Cheng Qianův úsměv byl náhle velice ošklivý: „Jen je od tebe troufalé, použít tuhle démonickou věc, abys na sebe vzal podobu vůdce mé sekty!“

V příštím okamžiku vší silou zaútočil. Konečně mohl bez zábran vypustit sílu, kterou v démonickém městě potlačoval. 

Vůdce sekty Rozkoše šokovaně ztuhl. Prsty sevřel struny pipy tak pevně, až je naráz přetrhl, a ten zvuk jako úder zamířil přímo na Cheng Qiana. V tu chvíli už se démonický kultivující bez ohledu na životy svých podřízených otáčel na útěk.

Bohužel pro něj, neutekl daleko.

Když mu čepel Mrazivého ostří projela zezadu srdcem, uslyšel tichý hlas svého protivníka:

„Než se v příštím životě dotkneš něčího bolavého místa, dobře si rozmysli, jestli jsi schopen unést následky.“

--Předchozí kapitola--         --Kapitoly -           --Další kapitola--

---

1 Čínská loutna neboli pipa. ^↩

2 Písně Chu znějící ze všech stran – eufemismus pro situaci, kdy je člověk zcela obklopen nepřáteli. Fráze pochází z války zemí Chu a Han, konkrétně z finální bitvy u Gaixia. Xiang Yu, král Chu, byl v obklíčení chánskými vojáky a v táboře jeho vlastní armády docházely zásoby. Hanští vojáci začali zpívat písně národa Chu, což Xiang Yua dovedlo k přesvědčení, že jeho země už je dobyta, a způsobilo pokles morálky chuské armády. Tady to máte s celou legendou..^↩

3 Zhuang Nanxi, čteme Čuang Nan-si^↩