Kapitola 107: Bohové a duch sledují krví prosycený příběh ohňového spolku

Xie Lian se zvedl a také Shi Qingxuan už stál jednou nohou na stole a vyhrnoval si rukávy, jako by se chystal vyskočit oknem přímo na ulici.

Princ ho spěšně zadržel: „To nic není, můj pane, uklidni se prosím.“

„Nic to není? Mají oči vyražené z důlků!“ Shi Qingxuan zněl docela vyděšeně.

„Nic to není,“ zopakoval Xie Lian. „Vlastně je to vzácná příležitost, být svědkem průvodu Spolku krvavého ohně.

Shi Qingxuan okamžitě sundal nohu ze stolu a zeptal se: „Spolek krvavého ohně?? Co je to?“

Oba se posadili a Xie Lian začal vysvětlovat: „Různé země mají různé druhy Ohňových spolků. Spolek krvavého ohně je zvláštní typ, nesmírně vzácný. Slyšel jsem o nich, ale nikdy jsem je neviděl. Jejich vystoupení jsou hrůzostrašná a bizarní a jejich umění líčení je mistrovským dílem, jehož tajemství pečlivě střeží. I proto jich je stále méně.“

Shi Qingxuan ohromeně vydechl: „Líčení? Tohle všechno je falešné? Ale… vypadá to až příliš skutečně! Myslel jsem, že byli pokřivení zlem!“

 Ani trochu nepřeháněl. I Xie Lian byl tou realističností ohromen.

„Na světě jsou lidé s mnoha mimořádnými talenty.“

Účinkující v průvodu nebyli „vyzdobeni“ jen zaraženými zbraněmi v hlavách, někteří měli například otevřená břicha s visícími vnitřnostmi, jiným zas chyběly končetiny. Plazili se po zemi, kvíleli a naříkali. Jedna skupinka nesla velký dřevěný trám, na němž visela žena s oprátkou kolem krku, jako by ji právě oběsili. Další dva táhli za nohy jinou ženu v šatech roztrhaných na cáry. Její obličej byl vlečen po cestě a zanechával za sebou krvavé stopy. Byla to velmi realistická představa pekla. Přestože šlo zjevně o sehrané představení, výsledek byl děsivější než skutečné Město duchů, které v porovnání s tím připomínalo spíš obyčejný rušný trh. Xie Lian o tradici Spolku krvavého ohně slyšel, přesto na první pohled málem uvěřil, že se opravdu blíží průvod mrtvých.

Bylo tu docela dost žen a dětí. Snažili se protlačit dopředu, aby měli dobrý výhled, ale jakmile se jim to podařilo, křičeli strachy a couvali zpět.

Shi Qingxuan se mírně zamračil: „Vaše Výsosti, neříkal jsi, že smyslem Ohňové společenské slavnosti je oslava? Kdo takhle slaví? Lidé utíkají strachy a ty malé holčičky z toho budou mít noční můry. Opravdu někoho ten pohled naplňuje štěstím?“

Těžko říct, zda průvod vyvolával zrovna šťastné pocity, nicméně bylo pravdou, že pohled na krev vzbuzoval odjakživa v lidech vzrušení. Ať už se báli nebo ne, po odeznění prvního šoku se v nich rozlil pocit vzrušení. Slavnostem krvavého ohně se někdy říkalo „vražedná extáze“. Xie Lian si domyslel, že význam směřuje k pocitu, který člověka naplní, když se nůž zabodne do cizího srdce.

Touha po zabíjení byla v lidských srdcích hluboko zakořeněná.

Nechtěl tohle téma s ostatními rozebírat a tak si průvod pozorně prohlížel. V té impozantní záplavě figur vynikal bledý muž v černém. Měl vysokou, ale velmi hubenou postavu, a v ruce svíral zbraň, kterou po chvíli proklál hlavu jednoho z namaskovaných účinkujících. Hned na to vytáhl dlouhé kopí, probodl dalšího muže a zvedl ho do vzduchu. Byl to krutý a hrůzostrašný akt, jako by se před očima davu odehrávala skutečná vražda. Lidé povětšinou křičeli hrůzou, ale našli se tací, kteří jásali.

„Hádám, že půjde o pohádkový příběh,“ poznamenal princ. „Ten muž v černém bude hlavní hrdina a lidé, které zabil, představují padouchy. Celý ten příběh vyjadřuje porážku zla a vítězství dobra.“

Po těch slovech Xie Lianovi konečně něco došlo: „Můj pane Vládce větru, pozorně to sleduj!“

„Sleduji,“ kývl Shi Qingxuan.

„Ne, myslím tím, abys pozorně sledoval příběh. Dívej se, jaké postavy tam hrají, a soustřeď se na obsah příběhu, o který jde. Musí existovat důvod, proč tě sem Kazatel prázdných slov přivedl zrovna v dnešní den. Možná chtěl, abys viděl tenhle průvod.“

Muž v černém se hluboce zamračil a vypadal, že prožívá těžká muka. Zatímco „masakroval“ houfy zlosynů, sám byl po celém těle pobodán od různých zbraní. Na konci scény táhl několik znetvořených „mrtvol“ s bílými obvazy kolem a nakonec zůstal stát bez hnutí s hlavou skloněnou. Byl to závěr, při kterém všichni přítomní společně zahynuli. Jakmile prošla jedna skupina herců, následovala ji další, která pokračovala jinou částí příběhu, a průvod se tak cyklicky točil dokola.

„Už jsi zjistil, o čem je ten příběh?“ zeptal se princ.

Shi Qingxuan svraštil čelo. „Ne, stále tomu nerozumím. Nedělá nic jiného, než že někoho zabíjí.“

„Nejspíš to bude nějaký méně známý příběh,“ vložil se do toho líně Hua Cheng. „Zeptej se místních a zjistit, jestli to vypráví o někom odsud.“

Shodou okolností zrovna přišel číšník, aby jim přinesl objednané jídlo. Zajímal se: „Vážení hosté, jak se vám to líbí? Je to vzrušující podívaná, že?“

„Ano, je to dobré a opravdu napínavé,“ kývl princ, „ale mohu se zeptat, kdo je ten hrdina, o němž Spolek krvavého ohně vypráví?“

„Ach, cizinci ten příběh obvykle neznají, vždycky se musí zeptat. Ohňový spolek našeho města Fu Gu inscenuje ústně předávanou legendu o jednom opravdu slavném muži. Před mnoha staletími zde žil učenec jménem He. Ačkoliv jeho rodina byla velmi, opravdu velmi chudá, měl obrovské nadání. Byl to až děsivě inteligentní mladík, který si všechny znalosti osvojoval rychle a s přesností. Všude ho znali jako hodného syna, opravdu se o něm nedalo říct nic špatného. Bohužel pro něj byl jeho život jedna velká smůla a nic dobrého mu nikdy nevydrželo.“

Muž si povzdechl: „Pilně se učil a připravoval se na státní zkoušky. Přestože si vedl jednoznačně nejlépe ze všech, nedal zkoušejícímu úplatek a tím úředníky urazil. Schovali mu svitky s otázkami ze zkoušek a vyměnili je za prázdné. Celé roky pak nemohl získat žádnou úřednickou hodnost. Později se zasnoubil s kamarádkou z dětství, ta dívka byla krásná jako květina, milá a soucitná. Jenže jeho budoucí ženu i mladší sestru unesla bohatá rodina, která si z nich udělala postelové služebnice. Jedna z dívek je nechtěla poslouchat, takže skončila ubita k smrti, druhá tu hanbu neunesla a spáchala sebevraždu. Učenec He si zkusil vymoci spravedlnost, ale ti zločinci jeho výpověď překroutili a ještě ho samotného obvinili z cizoložství. Skončil zavřený ve vězení, kde málem umřel hlady. Jeho stará matka a otec, oba sedmdesátiletí, za něj prosili o milost, klaněli se celou noc, ale nebylo to nic platné. Strávil ve vězení dva roky, než ho propustili. Jeho matka mezitím zemřela, protože neměla nikoho, kdo by se o ni postaral. Jeho otec totiž musel sám pracovat a na nic víc mu nezbývaly síly. Po propuštění už mladý učenec He nemohl dál studovat a tak se dal na obchod. Šlo mu to až příliš dobře, takže se proti němu ostatní obchodníci spikli. Zapřeli všechny peníze, které se mu podařilo vydělat, a on skončil v dluzích.“

Všichni čtyři na něj mlčky hleděli.

„To je hrůza, co?“ povzdechl si číšník. „Jde vůbec uvěřit, že by měl někdo takovou smůlu?“

Xie Lian si tiše odkašlal. „Jde.“

Jak může mít takovou smůlu někdo jiný než on!

Po jeho povzdechu se číšníkův obličej náhle rozveselil: „A pak se ten člověk zbláznil, prostě úplně zešílel! Jednou v noci, den před posledním dnem podzimu, vzal do rukou zbraně a zmasakroval všechny, kteří mu ublížili! Byla to krvavá podívaná, všude létalo maso a krev, opravdu neuvěřitelné. Všichni lidé, které zabil, už roky šikanovali i ostatní obyvatele města, takže jeho čin schvalovali. Proto si každý rok den před koncem podzimu připomínáme tu událost Spolku krvavého ohně. Modlíme se, aby nad námi bděl a zabil všechny darebáky.“

Ačkoli to měl být příběh o porážce zla a vítězství dobra, rozhodně nedopadl dobře. Číšník odešel a Xie Lian si všiml, že se Shi Qingxuan tváří zamyšleně.

„Můj pane Vládce větru, na něco sis vzpomněl?“

Shi Qingxuan se vzpamatoval a zavrtěl hlavou: „Mám nějaké zmatené pocity, ale… zatím ty myšlenky nedokážu vyjádřit. A co ty?“

„Přemýšlím o tom, zda by Kazatel prázdných slov nemohl být v minulém životě právě učenec He?“

Během jejich výměny názorů začala další skupina herců předvádět stejný příběh. Shi Qingxuan se ohlédl. „Jeho minulý život?“

„Přesně tak. Nestvůry podobné lidem se obvykle rodí z extrémní zášti nebo posedlosti. Slyšel jsem například, že v Dongyingu¹ žije netvor, kterému se říká ‚Princezna mostů‘, stvořený ze zášti ženy. Někteří říkají, že je to kvůli nenávisti, protože muž, na kterého čekala, se pro ni nikdy nevrátil. Jiní zas tvrdí, že to bylo z šílené žárlivosti. Jestliže byl Ctihodný prázdných slov zrozen podobným způsobem, mohla za tím být třeba žárlivost na štěstí někoho jiného nebo nenávist k vlastnímu osudu.“

„Zkus zjistit, zda se důležité body z jeho života shodují s časovou osou,“ řekl Ming Yi.

„Správně,“ souhlasil princ. „To je třeba prověřit.“

 Aby zjistili, zda je tato teorie pravdivá, musí prozkoumat, před kolika sty lety se postava „učence He“ objevila. Pokud by to bylo později, než první záznam o Kazateli prázdných slov, pak by tato varianta neobstála.

Shi Qingxuan přikývl a zamyslel se: „Ještě je tu jedna věc…“

Přerušil ho dunivý hlas plný výsměchu, který zazněl z ulice: „Jen počkej! Tvá nejbližší rodina i tvůj nejbližší přítel, ti všichni kvůli tobě tragicky zahynou!“

Tvář Shi Qingxuana zesinala. Levačkou udeřil do stolu a s udivující lehkostí vyskočil přímo z okna hostince.

Ten hlas totiž přicházel z průvodu pod nimi!

„Můj pane, vrať se! Vrať se zpět!“ křičel za ním Xie Lian.

To už Vládce větru přistál v davu zkrvavených herců a rozzuřeně křičel: „Ukaž se! Vyjdi ven a ukaž se mi!“

Umělci kolem něj nehnuli ani brvou, nikdo si ho nevšímal, a všichni dál pochodovali jako omámení. Shi Qingxuana strhnul proudící dav a marně pátral kolem sebe, kdo vypadá podezřeleji. Už se chystal jednoho muže udeřit vějířem Vládce větru, ale v tom se objevil další, který se mu zdál ještě podezřelejší. Kdyby zvolil špatně, měl by na svědomí lidský život.

Hua Cheng vypadal zcela pohlcen posunováním netknuté zeleniny na talíři před sebou do tvaru úsměvu, a ani jednou nezvedl oči. „Snaží se zbytečně,“ okomentoval to. „Tisíciletý netvor nemá žádný problém skrýt svou pravou podobu.“²

Uprostřed tak podivného průvodu nebylo divu. Ctitelé prázdných slov na sebe dokázali bez problémů brát lidskou podobu, a o Kazateli, který byl z nich nejsilnější, to platilo dvojnásob.

O chvíli později seskočil dolů i Ming Yi a vysvobodil svého přítele ze sevření davu. Průvod mezitím opustil hlavní ulici a pokračoval směrem k Chrámu větru a vody.

Shi Qingxuanovi se třásla ruka s vějířem, ale bylo to spíš strachem než vztekem. V druhé ruce stále ještě svíral džbánek vína z hostince a teď se z něj rychle napil. Jeho zarudlé oči pomalu dostávaly normální barvu.

„Bratře Mingu, možná bys teď neměl být mým nejlepším přítelem. Počkej, než tu věc zabiju!“

Ming Yi ani na okamžik nezaváhal: „Jaký přítel? Vůbec tě neznám.“

Shi Qingxuanovo přesvědčení vzalo za své: „Bratře Mingu, to už přeháníš. Nemůžeš se k lidem tak rychle otočit zády, sotva začne jít do tuhého!“

Ti dva se začali hašteřit a dohadovat. Xie Lian zavrtěl hlavou a vytáhl z rukávu dva malé předměty. „Tady, můj pane. Myslím, že bys to přece jen měl použít.“

„Špunty do uší?“ podivil se Shi Qingxuan.

Xie Lian kývl. „Je to možná trochu hloupý nápad a neřeší největší problém, ale pořád to trochu pomůže. Dokud Kazatele neuslyšíš, nemůže ti nic udělat. Otevřu pro nás čtyři komunikační pole. Heslo bude znít ‚S požehnání nebeského úředníka jsou všechny cesty průchozí.‘ Pokud s tebou budeme potřebovat mluvit, využijeme tento způsob.“

Shi Qingxuan si nacpal špunty do uší a hned bylo znát, že už je neslyší. Čtveřice se jeden po druhém připojila do pole. Vtom Xie Lian uslyšel vedle ucha Hua Chengův hlas:

„Gege, gege.“

Xie Lian se ohlédl a všiml si, že na něj Hua Cheng mrká. Jeho rty se nehýbaly, ale hlas zněl, jako by stál u něj: „Neříkal jsi, že se mnou chceš mluvit? Nepřišel jsi, tak se musím obrátit já na tebe.“

„No, to ty sis nastavil jako heslo takovou věc,“ odpověděl s úsměvem Xie Lian.

„Dobrá, uznávám. Moje chyba.“

Shi Qingxuan si posunul špunty v uších a uviděl, že jak se ti dva na sebe beze slova usmívají. Ve společném komunikačním poli se zmateně zeptal: „Vaše Výsosti, Karmínový dešti dotýkající se květu, co to vy dva děláte? Řekli jste si soukromá slovní hesla a teď si vyměňujete tajemství?“

Xie Lian si odkašlal a skrze společné komunikační pole mu vážně odpověděl: „Nic takového.“

Hua Cheng mírně povytáhl obočí a předal mu další zprávu: „Lháři.“

Xie Lian v půlce kroku klopýtl.

S pohledem upřeným přímo před sebe předstíral vážnost: „San Langu, přestaň si mě dobírat… potřebuji s něčím pomoct.“

Oba šli vedle sebe, ale schválně se na sebe ani nepodívali.

„O co jde?“

„Potřeboval bych tvou spolupráci ve zkoušce, pomocí níž bych zjistil, jestli je Kazatel prázdných slov mezi námi.“

--Předchozí kapitola--       --Seznam kapitol--        --Další kapitola--

---

1 Dongying – čteme Tung-jing. Mimochodem, víte, že v čínských fantasy románech je většina zeměpisných názvů skutečnými místy v Číně? Samozřejmě se to netýká těch „hlavních“, ale obvykle můžete alespoň zhruba píchnout prstem do mapy a říct „tady někdy to tak je“.^↩

2 V originále „skrývat svůj liščí ocas.“ Půvabný výraz je negací rčení „Liščí ocas není snadné skrýt“, který je obvykle cílen na intrikány, jejichž spiknutí je vždy nakonec odkryto. Odkazuje na mytologickou postavu liščího ducha, někdy přímo devítiocasou lišku. Možná znáte z korejských seriálů jako gumiho a z Japonska jako kitsune. ^↩