Kapitola 167: Tři otázky o tom, v čem spočívá přátelství (TGCF)

Hua Cheng se dokázal naučit číst jazyk Wuyongu díky své dedukci a talentu. Uměl rozluštit význam slov, ale protože nebyl naživu nikdo, kdo by mu slova z onoho jazyka přečetl nahlas, nedokázal je přiřadit ke zvukům. Pochopitelně tedy mrchožravým krysám nerozuměl.

Při pohledu na Xie Liana okamžitě vytušil, co se mu honí hlavou.

„Gege, ještě nepanikař,“ uklidňoval ho. „Teď ti ta slova zopakuji a ty si je poslechni.“

Xie Lian kývl.

Hua Cheng měl výjimečnou paměť. Jakmile opustili místo zuřivého boje krys a motýlů, zřetelně zopakoval vše, co říkaly. Xie Lian nervózně poslouchal, ale slyšel jen řadu zvuků s poněkud zvláštní výslovností. Znělo to starobyle, ale díky Hua Chengově čisté a zřetelné artikulaci mu hluboké tóny těch slov lahodily uším. Po chvíli soustředění zavrtěl hlavou. „Nerozumím ti.“

To nedávalo smysl. Rozuměl každému slovu, které krysy vyslovily, ale teď, když ta samá slova pronesl Hua Cheng, znělo to cize. Přece se mu to všechno nezdálo?

„Když jsi předtím slyšel krysí hlasy, okamžitě jsi rozuměl všemu, co říkají, že?“ zeptal se Hua Cheng.

„Přesně tak. Rozhodně jsem nemusel nic překládat.“ Proto mu nepřišlo na mysl, že by mohlo jít o jiný jazyk.

„Už to chápu,“ pronesl Hua Cheng.

„Jak to tedy je?“

„To, čemu rozumíš, není jazyk Wuyongu, ale emoce mrtvých.“

Xie Lianovi to přišlo logické, ale zároveň ne tak docela.

Hua Cheng dál vysvětloval: „To znamená, že kdysi dávno někdo slyšel hlasy mrtvých a rozuměl jejich jazyku. Tuto vzpomínku nějak přenesl na tebe a těmi emocemi tě ‚nakazil‘. On jim rozuměl, takže ty jsi nemusel překládat a jednoduše jsi je vnímal. Vzpomínka na ty hlasy musela být pohřbena hluboko ve tvé mysli, a v okamžiku, kdy jsi je zaslechl, jsi byl do této vzpomínky vtažen.“

„Aha… ale kdo mi něco takového mohl předat? A kdy?“ Na chvíli se odmlčel, než si sám odpověděl: „Královský preceptor.“

Hua Cheng na něj pohlédl. „To nevíme jistě. Gege, už teď předpokládáš, že tvůj pán je z Wuyongu. Ale napadlo tě někdy, že pokud by to byla pravda, pak by se v žaludku horského obra dorozumíval právě touto řečí? Proč by mluvil současným jazykem?“

Na to byla jednoduchá odpověď a Xie Lian ji také Hua Chengovi řekl: „Protože království Wuyong bylo zničeno před dvěma tisíci lety. Pokud se mí preceptoři skutečně pohybovali v tomto světě tak dlouhou dobu, s největší pravděpodobností používali současný jazyk. Přirozeně ho teď ovládají mnohem lépe než ten původní, takže se jím i dorozumívají.“

Hua Cheng ho chytil za ramena a naléhavě pronesl: „Gege, takhle nesmíš přemýšlet.“

Xie Lian se jeho sevření nebránil. „Dobře, San Langu, tak mi tedy řekni, co se musí stát, aby mohlo dojít k přenosu vzpomínek a emocí na jiného člověka?“

„Jsou jen dvě možnosti. Za prvé, musíš dané osobě bezmezně věřit, a kdyby bylo potřeba, musíš se od ní nechat vést.“

Po krátkém přemýšlení si Xie Lian v duchu vybral vhodné kandidáty.

Hua Cheng pokračoval: „Druhá varianta je přesný opak. Nemáš moc ani sílu dané osobě ublížit, vysoce tě převyšuje silou. Musíš mít z oné osoby strach. Gege, dobře přemýšlej, kdo v současné době splňuje některé z těchto požadavků?“

Xie Lian chvíli tiše stál a po zaváhání nakonec odpověděl: „Sedí to na tři osoby.“

„Velmi dobře. Na koho?“

„První je Královský preceptor,“ odpověděl princ.

Přestože hluboce miloval své rodiče, v hloubi duše věděl, že on a jeho otec kráčejí po odlišných cestách. Nemohl tedy říct, že by se jím kdy chtěl nechat vést. Nicméně Královský preceptor, který se o něj staral a vše jej naučil, tou pochopitelně odpovídal.

„Tak ten druhý,“ pobídl ho Hua Cheng.

„Jun Wu.“

Jun Wua nesmírně obdivoval a vážil si ho. Nikdy o něm nepochyboval, čímž splnil i tento požadavek. Hua Cheng nevypadal příliš zaujatě a nijak to neokomentoval.

„A ten poslední?“

„Třetí,“ zaváhal Xie Lian. „Sedí na tu druhou možnost.“

Hua Cheng pochopil. „Bílá beztvářnost?“ zeptal se temně.

Xie Lian zavřel oči, přikývl a položil si ruku na hruď. „Nebudu ti lhát. Tehdy jsem to neprozradil Feng Xinovi ani Mu Qingovi, ale ve skutečnosti…“

Ve skutečnosti se toho tvora v hloubi duše strašlivě bál.

Bylo období, kdy se třásl jen při zaslechnutí jeho jména. Nikdy však nikomu nedovolil, aby to spatřil, protože právě v boji s Bílou beztvářností představoval pro mnoho lidí jedinou naději. Kdyby měl strach, ostatní by propadli zoufalství a všechno by bylo ztraceno.

Teď už to bylo samozřejmě jedno. Hua Cheng mu sevřel ramena silněji. „Mít z něčeho strach není ostuda.“

Xie Lian se mírně usmál. „Mhm. Prostě mi jen chybí odvaha, to je vše.“

„Nesmíš být na sebe tak přísný. Žádná odvaha nemůže existovat bez strachu.“

Tím prince trochu zaskočil.

Hua Cheng změnil téma: „Takže jsou to jen tihle tři?“

Xie Lian přikývl. Někdo z těchto tří mu musel předat vzpomínky a emoce obyvatel Wuyongu z doby, kdy vybuchla sopka.

Po chvíli ticha však dodal: „Vlastně je tu ještě někdo.“

„Cože?“ Hua Cheng se otočil.

Princ se nadechl. „Nejsou to jen tři osoby. Je tu někdo čtvrtý. Tato osoba zcela odpovídá první podmínce. Ale s těmi vzpomínkami ani emocemi nemá nic společného.“

Hua Cheng se zamračil. „Aha? Jak to? Sdílí Vaše Výsost s tou osobou nějaké dlouholeté hluboké přátelství?“

„Nemůžu říct, že by bylo dlouholeté,“ pomyslel si Xie Lian. „Ale hluboké…“ On sám to tak vnímal, ale styděl se to vyslovit nahlas. Místo toho nejednoznačně odpověděl: „Prostě… věřím mu dokonce víc než svému učiteli a Jun Wuovi.“

„Takže je to jen o důvěře?“

Xie Lian si lehce odkašlal. „Je mi trapné to říkat. Protože… kdybych udělal nějakou hroznou chybu nebo se dostal do velkých potíží, bude prvním, na koho si vzpomenu. A to není úplně stejný druh důvěry, jakou mám ke svému učiteli a císaři.“

Hua Cheng se už během jeho řeči začal tvářit divně, a tak se princ odmlčel. „San Langu?“

Teprve pak se Hua Cheng probral a zvedl obočí. „To nic, myslel jsem na něco jiného. Vaše Výsosti, opravdu té osobě tak moc důvěřuješ?“

Obvykle zvedal obočí ve chvíli, kdy ho škádlil, nebo když byl naopak uvolněný, ale tentokrát to působilo křečovitě.

„Ano. Něco je špatně?“

Hua Cheng mírně sklonil hlavu a poupravil si stříbrné ozdoby na rukávech. „Ne, o nic nejde. Je to jen můj názor, ale…“ zdánlivě nevzrušeně se odmlčel, než pokračoval: „Ale bylo by lepší, gege, kdybys druhým lidem tak snadno nedůvěřoval.“

Xie Lianovi stále nebylo jasné, jestli Hua Cheng pochopil, o kom mluví. Neodvážil se však prozradit víc, a tak ze sebe vyrazil jen neurčité „Ach.“

Jenže nakonec se neudržel a zeptal se: „San Langu, nezeptáš se, o kom mluvím?“

„Hm? Já? Když jsi řekl, že mu důvěřuješ a jsi si jistý, že s tím nemá nic společného, není potřeba se vyptávat.“

Princ si promnul čelo, ale Hua Cheng nečekaně pokračoval: „Ale jestli mi o tom chceš, gege, něco říct, samozřejmě tě rád vyslechnu.“

Kdyby mu to princ po tomhle prozradil, bylo by to trapné – jako by si Hua Chengův zájem vynutil. Xie Lian netušil, zda je pouze zdvořilý, nebo mu je to opravdu jedno.

Naštěstí se právě v tu chvíli stříbrní motýli vrátili z boje s krysami. Po těžké bitvě letěli nízko u země, jako by je zmáhala únava. Xie Lian vyrazil je přivítat a natáhl ruku, aby zachytil obzvlášť unaveného motýlka.

„Děkuji ti za tvou tvrdou práci,“ pochválil ho.

Fungovalo to, jako by motýli naráz ucítili vůni sladké květiny, protože se na něj v tu ránu slétli jako zběsilí. Xie Lian se ohromeně rozhlédl, ale Hua Cheng zakašlal a motýli se zastavili, otočili a spořádaně se k němu rozletěli. Přistáli na stříbrných náramcích, zdobících jeho předloktí, a splynuli s motýlími vzory na nich.

Princ a Hua Cheng pokračovali v hledání Yin Yua.

Netrvalo dlouho a Hua Cheng nadhodil:

„Není to Feng Xin, že ne.“

Xie Lian, v myšlenkách někde úplně jinde zmateně zamrkal. „Co?“

„Ten člověk, gege, o kterém jsi mluvil.“

Princ okamžitě mávl rukou. „Samozřejmě že ne.“

Hua Cheng svraštil čelo. „Ani Mu Qing, doufám.“

Xie Lian se najednou začal cítit nesvůj. „To rozhodně ne. Ale proč se na to najednou ptáš?“

„Přemýšlel jsem o tom,“ pronesl Hua Cheng s veškerou lhostejností, které byl schopen, „a ta osoba se mi zdá čím dál podezřelejší. Abychom předešli nepříjemným překvapením, gege, řekni mi, kdo je ten člověk, kterému nejvíc důvěřuješ a se kterým tě pojí mnohaleté přátelství?“

Xie Lian sledoval jeho úsměv a tušil, že se se do něj musí nutit. Právě když se nadechoval k odpovědi, slabé světlo stříbrných náramků náhle zmizelo.

Ocitli se v úplné tmě a Hua Cheng rychle popadl Xie Liana za ruku. Stáhl ho do boční uličky a princi došlo, že se něco děje.

„San Langu,“ zašeptal. „Něco se blíží?“

Přestože neviděl na krok, následoval Hua Chengovy kroky a oba se skryli v jednom z domů.

Vedle ucha se mu ozval Hua Chengův šepot: „Už je to zde.“

Temnotu rozezněl zvláštní dunivý zvuk.

Přestože byl daleko, každý úder zněl těžce a zdál se blíž a blíž. Rychlost pohybu té věci musela být ohromující. Xie Lian měl pocit, že už takové zvuky někde slyšel. Když je slyšel téměř u nich, vyklonil se ven.

Jistě! Na hlavní ulici podzemního města se šourala žena ve svatebním rouchu.

Přestože šlo o slavností oděv, roucho bylo roztrhaném a roztřepené, takže působilo strašidelně. Žena měla velmi pohlednou tvář, která však vypadala bez života. Zeleně zářící oheň duchů nad její hlavou jí dodával nezdravě zelený odstín. V náručí svírala živé dítě.

„Zase jsme narazili na staré přátele,“ prohodil Hua Cheng.

Míjel je ženský duch Xuan Ji s Guzim!

Xuan Ji v podávní Danny

-Předchozí kapitola-      -Seznam kapitol-        --Další kapitola-

Poznámka překladatele: Vrátila jsem se k překladu Liu Yao - obnovení sekty Fuyao. Aktualizace nebude TAK pravidelná jako tohle, ale rozhodně pravidelnější, než dřív. :)