Kapitola 169: Odemykající zaklínadlo 2 (TGCF)

Stříbrný motýl se okamžitě schoval.

Guzi rozšířil oči a odpověděl: „Já… jdu čůrat!“

Qi Rong si odfrkl: „Děcka. Chodící pytel chcanek a sraček!“ S tím se o Guziho přestal zajímat.

Chlapec se rychle odplížil stranou a znovu zašeptal: „Bratříčku odpadu, bratříčku odpadu!“

Xie Lian, stále ještě na střeše, nevýrazně zašeptal: „Raději mi říkej Daozhang. Bratříček odpadu je trochu divné oslovení, ha ha… Guzi, ti lidé, které zajal tvůj otec, jsou nebožáci z cizí domácnosti. Jejich paní bude tvého tátu pronásledovat, aby se pomstila. Pomůžeš nám je pustit?“

„Já vím!“ zašeptal Guzi. „Jsou z domu té paní, která jezdí na velkém černém volovi.“ Poškrábal se na hlavě. „Taky chci, aby byli volní, ale… táta je nemocný. Říkal, že musí jíst lidské maso, aby se uzdravil. Že je to úplně normální. Já jsem ještě malý, naučí mě to jíst, až budu větší. Nemyslím si, že to chutná dobře…“

Xie Lian se nadechl a pomyslel si: „Chuť je ten poslední problém. Tohle bylo těsné!“ Příliš dlouhý pobyt po Qi Rongově boku začal svádět Guziho na scestí. Pokud by pokračoval takhle, možná by bral všechny ty věci za normální a bez zaváhání by se stal kanibalem. Raději Guziho varoval: „Rozhodně to nedělej! Pojídání lidského masa způsobuje velmi těžkou nemoc. Duchové snězených lidí se tebe i tvého otce budou držet a budou vás ve dne v noci obtěžovat. Tvůj otec není nemocný, je to jen nenažranec, který odmítá přestat. Musíš vymyslet, jak zabránit, aby snědl i ty další, jinak se z tebe stane sirotek!“

„Tak co mám dělat?“ vypískl vyděšený Guzi.

Hua Cheng se obrátil na Xie Liana. „Nech to na mně, gege.“

Předal stříbrnému motýlovi pár slov a Guzi na druhém konci poslouchal a usilovně si snažil všechno zapamatovat. Jakmile skončil, Hua Cheng znovu vzhlédl k princi. „Nejdřív dostaneme pryč Xuan Ji.“

Uvnitř domu si dva duchové stále povídali. Xuan Ji zrovna říkala: „Pořád si myslím, že ten nový je podezřelý. Možná tvrdí, že je podřízený Yushi Huang, ale má na sobě esenci zla. Vůbec nevěřím, že říká pravdu. Trochu ho zmáčknu…“

Když Qi Rong nechal Guziho odejít od domu, sáhl po lidské ruce a zase se do ní zakousl. Na Xuan Jina slova zamumlal neurčitý souhlas.

Xuan Ji byla možná blázen, jakmile došlo na Pei Minga, ale obecně byla mnohem opatrnější a všímavější než Qi Rong. Přece jen to byla žena. Kromě toho se jí Guzi stále trochu bál, takže by v její blízkosti snáze udělal chybu.

„Jak ji dostaneme pryč?“ zašeptal Xie Lian a vzápětí si s Hua Chengem svorně odpověděli: „Generál Pei!“

Princ sepjal ruce jako v modlitbě. „Jiná cesta není. Budeme ho muset dočasně obtěžovat. Generále Pei, farmáři vám za to poděkují, jakmile je zachráníme.“

Z rytin na Hua Chengově stříbrném náramku se zhmotnil další stříbrný motýl a přiletěl ke Xie Lianovu uchu. Princ zaslechl Pei Mingův hlas. Těsně předtím, než opustili ostatní, nechal u nich Hua Cheng několik motýlů, kteří dokázali přenést hlasy. Princ teď pozorně poslouchal.

„Trochu to zkrátíme a použijeme, co zrovna řekl…“

Xuan Ji stála zády k oknu a sledovala Yin Yua jako ostříž. Yin Yu jí zrovna odpovídal: „V zemi Yushi mám na starosti péči o ztracené hladové duchy. Když k nám přijdou, daruji jim na cestu svazek rýže. Proto jsem pokrytý esencí zla.“

Ostatní rukojmí byli skuteční farmáři ze země Yushi a i když mezi nimi jistě byli takoví, kteří poskytovali pomoc podobným způsobem, Yin Yu k nim rozhodně nepatřil. Věděli, že si vymýšlí, ale nevydali ani hlásku.

Qi Rong se zakřenil: „Hoho, já jsem taky hladový duch, tak proč mi nepomůžeš? Snědl jsem sotva pár lidí a jsem z toho k smrti zmožený, tak nebuď lakomý a postarej se i o mě…“

Xuan Ji se naopak nad Yin Yuovým vysvětlením ušklíbla. „Na světě je tolik hladových duchů, můžeš jim snad všem ulevit? To jsou jen taková okázalá gesta.“

Nevšimla si, že za její záda přiletěl stříbrný motýl a s drobným zábleskem se skryl. Zajatcům to neuniklo, ale nehnuli brvou. S nevysloveným porozuměním předstírali, že nic nevidí. Xuan Ji se chystala pokračovat ve výslechu, když k ní dolehl mužský hlas:

„V tom případě musíš nejdřív… Ty máš ještě…? Tak šup s tím dolů…“

Původní věta zněla: „V tom případě musíš nejdřív upéct krysy. Ty máš ještě hady? Tak šup s tím dolů nad oheň.“

Xie Liana neměl radost ani z originální věty, protože to znamenalo, že Pei Ming ulovil mrchožravé krysy. Nejspíš netušil, co jsou zač, a když je zabil, plánoval je naservírovat Pei Suovi. Princ doufal, že ze snězení takového masa nebudou mít problémy. Raději by ses k nim měl co nejdřív vrátit.“

Když však z Pei Mingovy věty vynechali několik slov, zůstal jen tušený význam a působilo to přinejmenším dvojsmyslně. Xuan Ji prudce zvedla hlavu a ohlédla se, ale stříbrný motýlek byl mrštný. Ztlumil svou zář, a jakmile se Xuan Ji otočila, poodletěl stranou. Ona se místo toho otřásla a otočila se k zajatcům. „Slyšeli jste to? Viděli jste něco?“

Yin Yu zavrtěl hlavou jako první a ostatní farmáři ho následovali. Qi Rong vzhlédl s ústy od krve: „Co jsi slyšela?“

Mírně zmatená Xuan Ji se rozhlédla. „Měla jsem pocit, že slyším Pei Mingův hlas.“

„To se ti muselo zdát.“

Stříbrný motýl se mezitím těsně přitiskl ke Xuan Ji, takže nikdo jiný neslyšel to, co jí předával.

Xuan Ji se pochybovačně rozhlížela. „Vážně? Mám takový pocit, jako by byl blízko. Možná přenos myšlenek? Můj pane, dovol mi jít se znovu porozhlédnout!“

Xie Lian ani nedoufal, že to bude takhle snadné. Tiše stiskl pěsti a usmál se na Hua Chenga. Qi Rong mu však tu radost překazil: „Pfff, byla jsi tam před chvílí. Jaký přenos myšlenek, prostě se ti to zdá. Ve dne v noci nemyslíš na nic jiného, samozřejmě že máš pocit, že slyšíš jeho hlas.“

Xuan Ji vypadala napůl přesvědčená. První pokus jim nevyšel, ale Xie Lian měl ještě eso v rukávu. Když se Xuan Ji chystala pokračovat ve výslechu, znovu zaslechla Pei Mingův hlas:

„Ty hlupáčku! Pojď blíž, ukážu ti, jak na to.“

Odpověděl mu dívčí hlas: „Prosím, generále Pei. Už jsem to jednou dělala. Teď už vím, jak na to. Nech mě to zkusit…“

Byl to samozřejmě Pei Ming, který instruoval Ban Yue, jak nejlépe pro Pei Sua upéct mrchožravé krysy. Jenže jakmile tahle věta pronikla do uší Xuan Ji, našla v tom úplně jiný význam. Vyjekla, oči jí zrudly a nad hlavou jí prudce zazářil oheň duchů, jako by ho přiživila žárlivost v jejím srdci. Škubla si za vlasy a zavřískla:

„To je on! To musí být on! Musí tu být, cítím ho, moje srdce ho cítí! Pei Mingu! Zabiju tě!“

S výkřikem se odrazila zmrzačenýma nohama a „vyskočila“ ven. Qi Rong ze sebe vychrlil proud kleteb. „Hej! Xuan Ji! Co to kurva je? Jak můžeš na těch svých zlomených pahýlech běžet tak rychle? Opravdu ti za to ten kretén stojí?“

Xie Lian sledoval Xuan Jiin klopýtavý úprk a cítil se trochu smutně.

Hua Cheng měl za to, že má strach o bezpečí ostatních: „Nemusíš se bát. Přízračný motýl ji povede opačným směrem. I kdyby se k nim dostala, Ruoye je kryje a do jeho kruhu se nedostane. Pojďme naši záležitost ukončit.“

Když byla Xuan Ji pryč, bylo načase nechat Guziho odehrát svou roli. Chlapec vstal a otřel si zablácené ruce o zadek.

Princ měl o něj trochu strach. „Bude opravdu v pořádku?“

„Gege, věř mi. Pokud to nevyjde, najdeme jiný způsob. Máme dost záložních plánů. Kdyby bylo nejhůř, můžeme Qi Rongovi do konce života zabránit v mluvení. Pak bude dost času na to vymyslet, co dál.“

Guzi vešel do domu. Qi Rongu už si stihl olízat všechnu krev z rukou a když ho uviděl, zavolal: „Synku, pojď sem a namasíruj tatínkovi nohy!“

Guzi ho poslechl. Chvíli poslušně mnul Qi Rongova lýtka a pak se zeptal: „Tati, jak to, že se ti lidé v rohu neodvažují hýbat, i když nejsou svázaní?“

Jeho otázka Qi Ronga potěšila: „Hehe, samozřejmě je to proto, že se tvého tatínka bojí tak, až se jim podlamují kolena!“

Guzi doširoka otevřel oči. „Ty jsi TAK úžasný!“

Qi Rongova ješitnost byla uspokojena. „Přesně tak! Podívej, dnes ti ukážu, jak moc úžasný jsem. Vidíš tu ohnivou kouli? Jakmile dám povel, spustí se kouzlo a všechny to spálí na popel. Samozřejmě, že se mě bojí. A vzpomínáš si na ty dva nicotné duchy?“

Guzi kýval hlavou jako kuřátko, které zobe obilí.

Qi Rong pokračoval: „První je Hua Cheng, druhý má přezdívku Černá voda. Jsou to dvě nuly! Dva ubožáci, kteří předstírají, že jsou mocní, ale měli jen trochu štěstí. Ve skutečnosti jsou jejich tituly prázdné. Chápeš, co znamená prázdný titul? Já ti to vysvětlím. Je to idiom. Znamená to, že navenek vypadají mocně, ale pokud jde o skutečnou sílu, nejsou ani zdaleka na mé úrovni.“

„Aha.“ Guzi se tvářil napůl chápavě, napůl zmateně.

„Mají prostě štěstí! Kdybych já měl jejich štěstí, byl bych desetkrát mocnější než oni. Jen počkej! Tentokrát tvůj tatínek tuhle zkoušku prolomí a hned jim ukáže, zač je toho loket. Nikdo se na mě neodváží dívat svrchu! Jen já se budu na druhé dívat jako na hmyz pod mýma botama!“

Tryskalo z něj odhodlání, pohazoval rukama a chrlil jednu větu za druhou, a i když Guzi vůbec nechápal, o kom nebo o čem mluví, nadšeně jásal: „Dokážeš to, tati!“

Nahoře na střeše si Xie Lian zakryl rukama obličej, jako by se na to nemohl dívat.

Qi Rongův proslov byl jednoduše neuvěřitelný. Při pomyšlení na to, že tahle slova pronáší jeho mladší bratranec, se sám cítil trapně. Obrátil se na Hua Chenga.

„San Langu, tohle… on… já…“

Popravdě řečeno, téměř každý člověk se rád vychloubal. Stačilo, aby vánek přivál muži pod nohy kapesník kurtizány a on už vyprávěl, jak se do něj zamilovala nejkrásnější z nejvyhlášenějších společnic. Ti, kteří utírali lavice pro milenku strýce královnina vnuka a pomáhali obouvat bratrance králova bratrance, byli dle svých slov významní správci v sídle králových příbuzných. Takových, kteří se nechlubili, bylo jak šafránu.

Muži se nejraději chlubili svým ženám a svým synům. Xie Lian si vzpomínal, že když byl mladý, jeho otec mu často méně či více nápadnými způsoby vyprávěl o svém hrdinství a politických úspěších. I proto v mládí hluboce věřil, že je to vznešený a statečný vládce, jehož jméno se zapíše do dějin. Když později zjistil pravdu, navíc v ten nejméně vhodný okamžik, dostavil se pocit „nakonec nejsi tak skvělý“, což vedlo k hlubokému oboustrannému zklamání.

Když teď nad tím Xie Lian přemýšlel, zavrtěl si pro sebe hlavou a přišlo mu to úsměvné. Proč by měl srovnávat Qi Ronga zrovna se svým otcem?

Ano, byly tu jisté spojitosti – oba se rádi dělali většími, než skutečně byli, ale jeho otec alespoň udržoval své chvástání v rozumných mezích. Qi Rong to dotáhl k absolutní nestydatosti a neuvěřitelné drzosti. Žádný div, že i Černá voda, jinak klidný a odtažitý, jím byl natolik znechucen, že si našel jakoukoliv záminku ho zmlátit, kdykoliv na něj narazil.

Xie Liana však překvapilo, že do svých nadávek ještě nezahrnul jeho osobu. Zato začínal chápat, proč Qi Rong otálel se snědením Guziho. Kdyby se chlubil dospělému člověku nebo někomu, kdo měl trochu víc životních zkušeností, druhý by mu pochopitelně nevěřil. Možná by navenek souhlasil, ale nepůsobilo by to upřímně, nebo by byla reakce přehnaná, jako u Qi Rongových malých přisluhovačů. Guziho chvála však byla jiná. Každé jeho slovo vycházelo z hloubi duše – opravdu věřil, že jeho otec je nejmocnějším mužem světa.

Qi Rong už dlouho nezažil tak povznášející pocit a byl velmi spokojený. Pohrozil chlapci: „Musíš být dobrý, slyšíš? Jestli mě nebudeš poslouchat, taky nad tebe dám takový oheň!“

Guzi se pochopitelně vyděsil a spěšně si zakryl hlavu. „Ne, nechci to nad sebou! Ehm, tati…“ Vzpomněl si, co ho naučil Hua Cheng a Xie Lian a nervózně pokračoval: „Jakmile ten zelený oheň dostanu, tak mi ho nebudeš moci sundat, že?“

Kdyby se rovnou zeptal, jak se toho zbavit, Qi Rong by nejspíš neřekl pravdu, ale otázka byla položená chytře tak, aby z ní zněly pochybnosti. Přesně jak ho to naučili.

Qi Rong okamžitě vyskočil a srazil hlavu jedné z kamenných soch. „Blbost! Když to tam chce tatínek dát, tak to tam dá, když to chce sundat, tak to sundá! Hned teď ti to na jednom z těch farmářů dokážu!“

Pak ukázal na nejbližšího vězně a zařval:

„Zasraný blbec Xie Lian!“

Princ a Hua Cheng s sebou nevěřícně trhli.

Oheň duchů na vrcholku farmářovy hlavy uhasl a farmář vyskočil na nohy. Neuběhl však příliš daleko, než si Qi Rong hlasitě odplivl, z úst mu vytryskla další koule mastně zeleného ohně a vznesla se nad farmářovu hlavu.

Qi Rong se zasmál a poplácal Guziho po vlasech. „Co na to říkáš? Tvůj táta je mocný, že?“

Na střeše si mezitím Xie Lian otřel pot z tváře. Hua Cheng se tvářil chladně a odměřeně, ale z jeho hlasu mrazilo: „Myslím, že ten odpad se snaží prolomit hranici toho, jak hluboko může klesnout.“

Ruce měl zaťaté, až mu praskaly klouby. Princ ho spěšně chlácholil: „To je v pořádku. O nic nejde. Nechal se obelstít snadněji, než jsme čekali.“

Původně naučili Guziho ještě několik dalších způsobů, jak se dobrat k informacím, ale nebylo potřeba to použít. Nebylo divu, že Qi Rong na Xie Liana nenadával – nadávky na něj byly odemykajícím zaklínadlem.

Teď už bylo zbytečné, aby se skrývali. Okamžitě prorazili střechu a seskočili dolů. Hlasité zadunění způsobilo, že Qi Rong překvapeně spadl ze židle.

„Kdo je tam? Kdo to je?“

A když je uviděl, vykoktal jen: „Zasraný… zasra….“

Nejspíš chtěl princi nadávat, ale uvědomil si, co by tím způsobil, a rychle si zakryl ústa.

Z kouta, kde seděli farmáři, se ozvalo: „Myslím, že to, co předtím říkal, bylo zaklínadlo. Co kdybychom zkusili, jestli se můžeme navzájem osvobodit?“

„Jo, jsou to jen nadávky. Sice mi je toho Xie Liana trochu líto, ale není tady, tak to ničemu nevadí.“

Yin Yu jim poradil: „Ať už tu je nebo není, doporučuji vám ta slova neříkat, jinak se dostanete do mnohem horší situace, než si umíte představit.“

Qi Rong mezitím popadl Guziho a strčil si ho před sebe jako štít. „Ty psí sračko Xie Liane! Nemáš kousek cti! Ty jsi tu slídil! Hnus!“

Xie Lian si v duchu povzdechl. Psí sračka? Vážně?

Qi Rong pokračoval: „I když znáš zaklínadlo, je ti to k ničemu! Budeš si snad nadávat? Bude ti jedno, když ti budou nadávat ostatní?“

Hua Chengův výraz potemněl a klouby mu zapraskaly. Vypadal, že se už sotva ovládá, ale Xie Lian zůstal v klidu: „Já? Žádný problém.“

Pak zaklínadlo bez zaváhání několikrát zopakoval, protože jedno vyslovení mohlo propustit pouze jednu osobu. Zajatci už pochopili, že ta slova říká sám o sobě, a v duchu si obdivně pomysleli: „To je teda chlap!“

Jenže žádný ze zámků ohně duchů se neodemknul. Xie Lianův výraz se změnil a Qi Rong se rozchechtal: „Hahahahahahaha! Naletěl jsi! Když to neřeknu já, tak je to k ničemu! Proklínal jsi se zbytečně, hahahahaha!“

Před Guziho očima proletěl stříbrný motýl. Chlapec zamrkal, víčka mu podklesla a za chvíli už spal. Qi Rong se stále ještě pro sebe pochechtával, když ho náhlé škubnutí za rukáv otočilo kolem své osy a přirazilo ho ke zdi. Okamžitě vyjekl: „Zasraný blbec Xie Lian!“

Ohnivá koule nad Yin Yuovou hlavou zmizela. Muž vyskočil na nohy a bleskově utekl. Qi Rong si okamžitě zakryl ústa.

Xie Lian se mile usmál. „Do toho. Vůbec se neostýchej a opři se do mně. Dej tomu volný průchod a klidně mi řekni, co si o mně myslíš.“

Během svého proslovu si vyhrnul rukávy a znovu ho chytil za ruku. Qi Rong netušil, co ho čeká, ale začal křičet: „Tak do toho! Udeř mě! I kdybys ze mě vymlátil duši, žádné další nadávky nebudou!“

Hua Cheng se posunul blíž a ledově pronesl: „Dobře.“

Qi Rong po něm střelil obezřetným pohledem a zařval: „Neopovažujte se se mnou takhle zacházet! Už toho mám dost! Všechny je upálím! Všichni můžou chcípnout společně! Hua Chengu, ty hajzle, shoř!“

Vypadalo to, že „Hua Chengu, ty hajzle“ byla formule, která spustila spalovací kouzlo, ale kupodivu se neozval žádný výkřik ani nářek. Qi Rong zmateně otevřel oči.

Skupina farmářů tam stála nezraněná a dívala se na něj.

„Co se to kurva děje? Jak to, že jste neumřeli? Koukejte chcípnout! Kdo vás propustil?

„To ty,“ promluvil Xie Lian.

Pak ukázal na stříbrného motýla, který spustil úplně stejnou litanii, jako před chvílí Qi Rong: „Proklínal jsi se zbytečně, hahahahaha!“

Přízračný motýl veškerý zvuk nahrával a přetlumočil Qi Rongův hlas včetně odemykacího zaklínadla. Mohli tak ohně odstraňovat donekonečna.

„Je na čase, abys šel,“ ucedil Hua Cheng a prudkou ranou srazil Qi Ronga tak, že hluboko prorazil podlahu i zem pod ní. „Je mi líto, ale nedoprovodíme tě.“

Farmáři se shlukli kolem otvoru. „Půjde ještě vylovit?“

Yin Yu do jámy seskočil a o chvíli později se vynořil se zelenou panenkou darumou v ruce. „Můj pane Chengu, Vaše Výsosti, tady je.“

Nezdravě zelená panenka cenila zuby, oči měla vykulené a vyplazovala dlouhý jazyk, jako by se jim vysmívala, nebo možná jako by hrála divadlo ve snaze získat lítost. V každém případě to působilo dost nevkusně – takovou panenku by žádné dítě dobrovolně nechtělo. Xie Lian netušil, jestli o podobě panenky rozhodovala Qi Rongova povaha nebo jestli ho Hua Cheng takhle začaroval záměrně.

„Nedávej mi tu věc,“ odmítl Hua Cheng. „Odnes to co nejdál.“

„Ano pane,“ kývl Yin Yu.

Upřímně řečeno, ani Xie Lian tu věc nechtěl mít u sebe. Zvedl Guziho ze země. Mezitím odkudsi přiletělo několik přízračných motýlů a přistálo Hua Chengovi na hřbetu dlaně.

Podíval se na ně a zvážněl. „Musíme si pospíšit zpět do chrámu za ostatními.“

Obrázková vzpomínka na kapitolu 160 :)

-Předchozí kapitola-      -Seznam kapitol-        --Další kapitola-